(17.50 hodin)
(pokračuje Sobotka)
Pokud se vrátím k ošatce, tak je to ošatka, která je skutečně pevná, a i když prošla válkami, i když prošla revolucemi, totalitními režimy dvojího typu, tak přesto zůstala držet pohromadě. A ten průběžný systém dokázal během celého 20. století zajistit lidem výplatu penzí. Mám na mysli princip průběžného systému, to znamená systém, který vlastně funguje průtokově, vybere finanční prostředky a v určitém poměru je rozdělí mezi stávající důchodce.
Myslím si, že motivace důchodové reformy tím, že musíme za každou cenu diverzifikovat riziko ve smyslu zvýšení rizika, není v dnešní době úplně optimální. A já jsem přesvědčen, že pokud se podíváme na rizika, která jsou spojena se státním průběžným systémem, a podíváme se na rizika, která jsou spojena se soukromým fondovým systémem, tak je nepochybné, že v horizontu lidského života převažují rizika, která jsou spojena se systémem fondovým. První tvrzení tedy o tom, že jde o užitečnou diverzifikaci, musím jednoznačně odmítnout.
Druhé tvrzení - průběžný systém je v kritickém stavu. Ano, nepochybně by byla nutná revoluce v průběžném systému, pokud by ovšem v posledních 20 letech téměř za každé vlády nedocházelo k jeho parametrickým úpravám. Průběžný systém je parametricky upravován od poloviny 90. let. Fakticky od doby, kdy došlo ke vzniku i stávajícího třetího pilíře, to znamená spoření v soukromých penzijních fondech. Mám na mysli dobrovolné spoření.
Parametrické změny, které se prováděly v minulých letech, znamenaly, že se postupně prodloužil věk pro odchod do důchodu, že se zpřísnily podmínky pro předčasný odchod do důchodu a to vedlo k výrazným úsporám z hlediska budoucích výdajů průběžného systému. Prodlužování věku pro odchod do důchodu na 65 let navíc mělo logiku z hlediska toho, jak došlo k postupnému prodlužování střední délky života. Ale myslím si, že není možné hovořit o krizi průběžného systému v situaci, kdy tyto parametrické změny byly provedeny. Pokud se bude prodlužovat střední délka života, tak je zřejmé, že i do budoucna ty parametrické změny budou prováděny, a nelze hovořit o krizi našeho průběžného systému v situaci, kdy my dáváme na všechny důchody z průběžného systému zhruba 8 až 9 % hrubého domácího produktu. V současné době dáváme na starobní důchody asi 8,5 % hrubého domácího produktu. V Evropské unii, průměr Evropské unie je 13 %. To znamená, že i kdybychom se v příštích letech z hlediska podílu výdajů na důchody přiblížili k průměru Evropské unie - říkám přiblížili k průměru, nikdy neříkám ho překročili - tak to znamená, že systém je dlouhodobě udržitelný na základě parametrických změn, které se prováděly, a pokud se bude dále prodlužovat střední délka života, budou provádět. Nesouhlasím s tím, že průběžný systém je v katastrofální krizi.
Třetí mýtus, který se ve veřejné debatě často objevuje, se týká tvrzení, že údajně konkurence mezi soukromými penzijními fondy snižuje náklady. Zkušenosti ze zemí, kde mezi sebou soupeří různé penzijní fondy, ale svědčí o opaku. Do hry totiž vstupují náklady na propagaci, management, síť zprostředkovatelů a samozřejmě všechny tyhle výdaje jsou zaplaceny z jediného zdroje. Z příspěvku klientů penzijních fondů. V situaci, kdy například na Slovensku byla spuštěna důchodová reforma založená na ostré konkurenci mezi penzijními fondy, tvořily výdaje na reklamu velmi podstatnou část výdajů fondu a ty budou muset být spláceny v příštích letech. To, že se vláda rozhodla zvolit ve své důchodové reformě variantu, kdy klienti nebudou pro fondy anonymní, to znamená, že se tady rozjede regulérní kampaň a lov, doslova lov na klienty pro druhý pilíř, pokud ten druhý pilíř bude spuštěn, tak samozřejmě povede k eskalaci nákladů na reklamní kampaně a všechny výdaje s tím bezprostředně spojené. Klienti fondů tyto náklady budou muset zaplatit a tam je otázka debaty o úrovni poplatků, které budou muset platit za správu finančních prostředků. A výše těchto poplatků logicky relativizuje tvrzení o tom, že spoření ve fondech je vlastně vůbec výhodné.
Čtvrtý mýtus, který tady panuje kolem vládní reformy, je, že účast ve druhém pilíři, v soukromých fondech, je dobrovolná. Ano, to je pravda. Vláda se nechystá občany nutit, aby do systému vstoupili, ale nedá se z něj vystoupit. Nikdo nehovoří a nediskutuje o variantách, kdy pojištěnec se z objektivních důvodů dostane do situace, kdy už prostě nikdy nebude moci odvádět své příspěvky do druhého pilíře. Taková situace se během lidského života stane a stane se během jedné minuty. Během jedné automobilové nehody. Prostě dostanete se do situace, kdy je z vás invalida, možná vám dají invalidní důchod a je otázka, z čeho si budete spořit ve fondu, kterému jste se upsal a který vám má poskytnout benefity ve formě renty za 20, 30 nebo dokonce 40 let.
Páté tvrzení, které se velmi často objevuje, je, že do dobrovolného spoření se zapojí až polovina lidí. Zejména ministr financí Kalousek hýří optimismem, zřejmě má své informace. Je pravda, že reklamní kampaně bývají do té míry zjednodušené, do té míry růžové a optimistické, že mají schopnost do soukromých fondů klienty nalákat. To se stalo na Slovensku. Až se slovenské vlády divily, jak jim potom odtekly peníze z průběžného systému, protože vůbec nepočítaly s takovým počtem klientů, který se v důsledku reklamních kampaní, které slibovaly šťastné důchody na tropických ostrovech pro klienty těchto fondů, tak jaké množství lidí této kampani podlehlo. V případě, že by to skutečně byla zhruba polovina těch lidí, kteří budou osloveni, tak odteče do soukromých fondů zhruba 18 až 20 mld. korun ročně.
Co se říká - že je nezbytné k pokrytí transformačních nákladů zvýšit daň z přidané hodnoty. Jako by bylo naprosto nevyhnutelné DPH zvyšovat. Výpadek 18 mld. korun z průběžného systému, to bude bohužel realita, ale to, co bude také bohužel realita, budou vyšší výdaje, které bude mít stát na druhé straně. Byla tady před chvílí řeč o zdravotnictví. Jenom ve zdravotnictví zvyšování DPH odsaje možná čtyři, možná i více miliard korun ročně. Několik miliard korun odsaje ze školství. Několik miliard korun bude muset stát vydat na kompenzace, pokud je tedy vůbec poskytne. To je věc, která je zatím ve hvězdách, protože sice vláda mluví o kompenzacích, ale realita je mnohem skromnější. Čili tady je otázka, jestli vůbec tato operace, která se týká DPH, má souvislost s důchodovou reformou, anebo jestli jde o to, že se tady vzájemně podporují dva politické záměry. První politický záměr pravice zprivatizovat část důchodového systému a druhý politický záměr pravice sjednotit DPH na jednu sazbu. Já myslím, že občany určitě potěšilo nedávné oznámení premiéra, že jednotná sazba DPH by nemusela být 17,5 %, ale že to bude možná 20 %. To je obrovský rozdíl, protože potraviny a léky, které jsou dnes daněny 10 %, tak budou daněny 20 %. To je dvojnásobné zvýšení DPH na sociálně nejvíce citlivé položky.
Další tvrzení, které se objevuje v souvislosti s důchodovou reformou, je tvrzení, že musíme snížit naše pracovní náklady, jinak nás čeká katastrofa. Pokud se dneska podíváme na pracovní náklady v České republice ve srovnání s chudými zeměmi Evropské unie, nebo s chudšími, tak jsou zhruba na stejné úrovni. Naše náklady práce jsou mnohonásobně nižší než náklady práce ve vyspělejší části Evropské unie. ***