(11.50 hodin)
(pokračuje Sklenák)
Rozdíl je v tom, že zatímco v prvním případě se do soukromých rukou převáděl státní majetek a státu způsobenou škodu občané přímo nepocítili, v tomto případě budou majitelé soukromých fondů inkasovat desítky let desítky miliard korun ročně z peněz, které byly dosud určeny na výplatu důchodů, přičemž do systému budou vracet jen nepatrný zlomek.
Tento výpadek chce vláda, jak již bylo řečeno několikrát, nahradit zrušením snížené sazby daně z přidané hodnoty, což s výjimkou jediné země nemá v Evropě obdoby. Zvýší se tak ceny potravin, léků, vody, tepla, knih, veřejné dopravy, ale třeba i nových domů a bytů. Takže na tento tunel se tentokrát budeme skládat úplně všichni.
ČSSD se nikdy nesmíří s takovou podobou reformy, jejímž hlavním motivem je dále omezovat veřejné sociální pojištění ve prospěch komerčních zájmů privátních důchodových fondů a přeměnit veřejné starobní důchody, zajišťující důstojné stáří, na pouhou chudinskou dávku. Považujeme za nepřijatelné výrazné omezení dosavadních zdrojů financování povinného sociálního pojištění snížením povinného pojistného ze stávajících 28 % na 25 %. Nepřijatelné je rovněž spojování důchodové reformy se sjednocením sazeb z přidané hodnoty. Zvýšení dolní sazby daně z přidané hodnoty vyvolá samo o sobě další sociální a ekonomické problémy včetně ohrožení životního standardu samotných důchodců.
Pan ministr Kalousek se nás nedávno v rozhovoru pro Lidové noviny snažil přesvědčit, že si žijeme jako prasata v žitě, jinde zase o tom, že jsme šťastní a bohatí, jelikož všichni máme boty a nikdo nemá hlad, a že je třeba se uskrovnit. Ale namísto obvyklé solidarity bohatých s chudými prosazuje česká vláda solidaritu chudých s bohatými. Bohatí nechť si vyberou své peníze na individuální spoření, k tomu ať si založí doplňkové penzijní spoření, ve kterém budou dostávat státní příspěvky a dostanou slevu na dani, a ti ostatní jistě pochopí, že stát nemůže pomáhat všem.
Tvrzení představitelů současné vlády, že jimi připravená varianta důchodové reformy je ta jediná možná, prostě není pravdivé. K zásadní změně důchodového systému skutečně není důvod.
V první řadě je třeba stabilizovat veřejný průběžně financovaný pilíř. Hlavním problémem současného systému není to, že by se nedokázal vyrovnat s budoucím demografickým vývojem, ale to, že celkové výdaje na důchodový systém jsou v naší zemi výrazně nižší než v zemích se srovnatelným stupněm sociálního a ekonomického rozvoje. Dnes činí v relaci k HDP jen něco málo přes dvě třetiny průměru sedmadvacítky zemí EU.
Současně je třeba transformovat dosavadní systém dobrovolného soukromého penzijního připojištění se státním příspěvkem, který vykazuje mnohem závažnější nedostatky a problémy než průběžný důchodový systém. Reálně totiž nenaplňuje úlohu, pro kterou byl před sedmnácti lety stvořen, a to generovat výplaty doživotní doplňkové penze. Je skutečností - pan premiér to zde dnes potvrdil - že téměř všichni účastníci tohoto spoření po splnění stanovených podmínek, to je dosažení 60 let věku a 60 měsíců trvání smlouvy, využijí možnosti jednorázového výběru naspořených prostředků místo volby výplaty doživotní penze. A stát do tohoto nefungujícího systému za dobu jeho existence poslal ve formě státních příspěvků již 50 mld. korun. Přitom české penzijní fondy mají nejhorší výkonnost ve střední Evropě a jejich průměrné roční zhodnocení v celé šestnáctileté historii bylo pouze 0,7 %. Za posledních deset let, jak již zde také zaznělo, to bylo pouze 0,3 %. Když k tomu připočteme, že kapitálové investiční fondy mají několikanásobně vyšší správní náklady v porovnání se systémem průběžným, je zřejmé, že pokud bude vytvořen další pilíř důchodového připojištění z komerčních důchodových fondů, půjde ze strany státu o neefektivní a nehospodárné jednání a stát nebude schopen garantovat návratnost prostředků do nich vložených.
Naopak naprosto nezbytné je propojení důchodové reformy s dalšími součástmi sociálního systému, a to s politikou zaměstnanosti, s politikou bytovou, vzdělávací, ale zejména s politikou populační a rodinnou. Nejlepší důchodová politika je rodinná politika. Lidé, kteří mají děti, přispívají do důchodového systému hned dvakrát - jednak svými příspěvky do sociálního pojištění, jednak svojí péčí o děti jakožto budoucí plátce tohoto systému.
Příspěvkem do prvního důchodového pilíře nejsou jen peníze, nýbrž i řádně vychované děti. Nedávno jsem četl o případu, kdy žena, která v ekonomicky aktivní rodině vychovala devět dětí, dostala výměr starobního důchodu ve výši 2 080 korun, to je o 60 korun více, než je existenční minimum, a dnes má po všech přídavcích starobní důchod ve výši 3 500 korun. Přitom její dobře vychované děti odvádějí na sociálním pojištění 50 tis. korun měsíčně.
Kolegyně a kolegové, o těchto argumentech se představitelé vládní koalice vedení předsedou vlády Petrem Nečasem arogantně odmítají bavit s tím, že prostě žádná alternativa k jejich návrhu není.
Ale stojí za povšimnutí, že v minulosti měl Petr Nečas názor poněkud jiný. V roce 2008, kdy byl ministrem práce a sociálních věcí, předkládal Sněmovně ke schválení důchodovou reformu, která druhý pilíř nezaváděla. A na adresu Maďarska, Polska a Slovenska, ve kterých byl na rozdíl od nás druhý pilíř důchodového systému zaveden, napsal: "Výdaje na důchody se v Maďarsku pohybují kolem 10 % HDP a v Polsku kolem 13 % HDP. Naproti tomu u nás se budou díky právě schválené první etapě důchodové reformy pohybovat až do roku 2035 kolem 8 % HDP, do roku 2050 kolem 10 % HDP a až do konce tohoto století prakticky jen mírně překročí 11 % HDP. Jsou tedy dlouhodobě udržitelné a v porovnání s Polskem a Maďarskem vytvářejí stabilní systém. Topolánkova vláda v nepříznivé politické a společenské situaci systém stabilizovala pro desítky let, ne-li do konce století." Stále cituji Petra Nečase. "Náš systém podporuje elementární společenskou soudržnost a mezigenerační solidaritu. Vláda nehodlá dělat laciné populární kroky, které v Maďarsku, v Polsku a na Slovensku povedou k tomu, že značná část účastníků fondového systému s nižšími příjmy dostane nižší důchody, než kdyby zůstali v průběžném systému," říká Petr Nečas v roce 2008. "Počet penzistů ohrožených chudobou se tak na Slovensku, v Maďarsku a v Polsku bude zvyšovat, a tím také nároky na jiné veřejné sociální systémy, které mají pádu do chudoby zabránit."
A ještě zajímavější slova Petra Nečase: "Představitelé silných finančních skupin samozřejmě volají po povinném fondovém pilíři a vyvedení co největšího počtu procent z průběžného systému. Z jejich pohledu to nemá chybu. Dostat k dispozici desítky či stovky miliard korun ročně, hospodařit s nimi, mít výnosy a ještě desítky let bez povinnosti tyto prostředky vyplácet. O deficit důchodového systému se však musí starat vláda. Ta musí měsíc co měsíc po dlouhá desetiletí zajistit finance pro stávající penzisty." Tolik tedy Petr Nečas v roce 2008. Pro korektnost uvádím, že i přes uvedené pochybnosti v té době připouštěl, že v budoucnu bude zřízení druhého pilíře podporovat. Dnes tak ale činí, přestože ví, že se situace ve zmíněných zemích Visegrádské čtyřky vyvíjela tak, jak se vyvíjela.
Maďarský parlament v prosinci loňského roku schválil zákon, který umožní vládě převzít kontrolu nad majetkem v soukromých penzijních fondech. Spořitelé ve fondech měli možnost se vrátit do státního systému s tím, že v případě, že setrvají v soukromých fondech, budou ze státního systému vyloučeni.
V Polsku, které od roku 1999 odvedlo do soukromých penzijních fondů přibližně 52,5 mld. eur, což představuje zhruba třetinu celkového dluhu země, jsou od října loňského roku vedeny dlouhé debaty o revizi fungování fondů druhého pilíře. ***