(10.40 hodin)
(pokračuje Nečas)
Jestliže platí to, že v ČR je největší rozdíl ve zdanění mezi na jednu stranu daňovým poplatníkem tzv. single, čili bezdětným, s průměrným platem a daňovým poplatníkem, který má jedno dítě a má průměrný plat, čili nejmenší daně ze všech zemí OECD a EU platí daňový poplatník s jedním dítětem, tzn. že český daňový systém je nejvýhodnější pro rodiny s dětmi v celé OECD a EU a jsou na to fakta jednoznačně dokumentovaná těmito institucemi, tak opět každý, kdo elementárním způsobem zná fakta, pracuje s fakty, nemůže tvrdit, že daňová reforma bude dělána pro bohaté.
Jestliže k tomu přidáme některá další čísla, že před touto daňovou reformou rodin, kde byl příjem na hlavu více než 10 tis. korun, čili v roce 2007, bylo 42 % a za pouhé dva roky, po provedení této daňové reformy, jich bylo v naší zemi již 61 %, čili vzrostl jejich počet o 1/2, tak opět přece nemůže nikdo tvrdit, že tato reforma byla dělána pro bohaté.
A poslední prosím. Je tady renomovaná státní instituce Český statistický úřad, která vydala - ještě před příchodem této vlády, chci zdůraznit - studii Vývoj příjmů českých rodin v letech 2005 až 2009, kde se jednoznačně tvrdí a jednoznačně je konstatováno, a tady cituji: "Největší prospěch z daňových změn měly domácnosti s nízkými příjmy, zejména domácnosti s nezaopatřenými dětmi."
Velmi prosím, abychom tady znovu a opakovaně demagogicky nelhali, protože všechna tato skutečná fakta, všechna tato skutečná čísla jednoznačně říkají, že ten, kdo znovu a opakovaně potisící z tohoto místa říká, že daňová reforma byla dělána pro bohaté, buďto nezná fakta, anebo lže, anebo dělá kombinaci obou těchto dvou kroků.
A úplně stejně mimochodem je tomu s důchodovou reformou. Slyšíme-li dnes tyto falešné a lživé argumenty na adresu důchodové reformy, prosím, ve světle skutečných faktů a skutečných čísel z hlediska daňové reformy znovu si na to vzpomeňme, abychom jednoznačně viděli, že tato základní teze, že důchodová reforma je dělána pouze pro bohaté, je lživá, není založena na faktech, není založena na pravdě.
Proč musíme dělat tyto změny? Musíme je dělat z několika důvodů. Tím prvním důvodem je samozřejmě fungování českého průběžného důchodového systému, který je nastaven velmi solidárně. Dokonce i v evropském kontextu, v kontextu zemí EU, a dokonce i nových členských zemí EU je míra jeho solidárnosti naprosto jednoznačně výjimečná, a můžeme ji dokonce v tomto kontextu označit až za extrémní, a to dokonce i po provedení změn, které jsme v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu byli nuceni provést v tomto roce. I nadále míra solidarity v průběžném důchodovém systému ČR je naprosto výjimečná.
Budu to dokumentovat jenom na třech konkrétních číslech. Člověk, který vydělává polovinu průměrné mzdy, po 40 letech dostává důchod ve výši 70 % své hrubé mzdy. To znamená zhruba 80 % své čisté mzdy. Člověk, který má průměrnou mzdu, za stejných podmínek dostane penzi ve výši 42 % své průměrné mzdy. A pokud má dvojnásobek průměrné mzdy, jeho penze za stejných podmínek je ve výši pouhých 18 %, čili méně než 1/5 jeho průměrné mzdy. To znamená, že systém je jednoznačně nastaven ve prospěch nízkopříjmových skupin, plní svůj základní účel, ochranu důchodců před pádem do chudoby, na druhé straně je velmi nezásluhový, s velmi nízkou mírou zásluhovosti. A tady je nezbytné říci, že i po provedených změnách, které teď byly schváleny, a mimochodem, které byly vynuceny Ústavním soudem, nikoli rozhodnutím vlády.
Chci také připomenout jedno číslo, které tady již uvedl pan ministr Drábek, že máme opět v evropském kontextu extrémně vysokou závislost na státem organizovaném průběžném důchodovém systému. 95 % čistých příjmů důchodcovských domácností v České republice pochází ze státem organizovaného průběžného důchodového systému. To je míra závislosti, kterou prakticky nenajdeme v žádné jiné členské zemi EU, včetně nových členských zemí, které vycházely z našich podmínek, včetně, mimochodem, sousedního Slovenska.
Mimochodem, když se podíváme na míru závislosti na státem organizovaných průběžných systémech, seznam zemí, kde je tato závislost velmi vysoká, když vezmeme starou patnáctku, Španělsko, Portugalsko, Řecko a Itálie, kde je vysoká míra závislosti na státem organizovaném průběžném systému, tento seznam je, myslím si, velmi charakteristický. Znovu ho přečtu: Španělsko, Portugalsko, Řecko, Itálie. A táži se: chceme i v kontextu tohoto seznamu nadále držet onu vysokou míru závislosti na státem organizovaném průběžném systému, která nezbytně vede k vysokým deficitům důchodových systémů a především vysokým deficitům veřejných financí?
Myslím si, že v kontextu tohoto seznamu musíme jednoznačně říci, že si nemůžeme dovolit takovou vysokou míru závislosti na státem organizovaném průběžném systému. Musíme vzít v potaz demografický vývoj. Opět to jsou nezvratná čísla. Jestliže dnes počet našich spoluobčanů, kteří jsou starší 60 let, je více než 21 % a v roce 2030 jich bude 1/3, jestliže dnes máme 380 tis. našich spoluobčanů starších 80 let, mimochodem za poslední 4 roky jich přibylo 40 tis., čili jedno velké okresní město, a v roce 2050 jich bude jeden milion, tak jako že voda neteče do kopce, ale teče z kopce, tak opět úplně stejným způsobem, protože demografický vývoj neovlivníme, na to prostě musí zareagovat důchodový systém a mimochodem také systém zdravotnictví. To je třeba si nezbytně říci.
Je také nezbytné říci, že vedle nárůstu počtu našich spoluobčanů, kteří dosahují dlouhověkosti, je také úbytek občanů, kteří jsou v ekonomicky aktivním věku. Jestliže v roce 2015, tzn. za pouhé 4 roky, ubude ve věkové kategorii 25 až 64 let, ze které se rekrutuje 95 % práceschopného obyvatelstva, 150 tis. osob, a v roce 2030 proti roku 2010 dokonce ubude počet těchto práceschopných osob o 3/4 milionu, tak to opět znamená, že na to důchodový systém musí zareagovat. A politická reprezentace, která není schopna říci jednoznačně tezi, že generace dnešních čtyřicátníků a mladších, pokud se bude spoléhat pouze na státem organizovaný důchodový systém průběžného typu, je ohrožena v době své penze chudobou, je politickou reprezentací zbabělou, která neříká veřejnosti pravdu. Protože generace dnešních čtyřicátníků a mladších zaplatí v rámci důchodového systému dvakrát. V rámci průběžného systému platí samozřejmě logicky stávajícím penzistům, ale vzhledem k demografickému vývoji, tzn. k fenoménu dlouhověkosti, nárůstu počtu starších spoluobčanů a poklesu počtu ekonomicky aktivních lidí v horizontu několika desítek let, to znamená, že podruhé budou muset penzi zaplatit ještě sami sobě.
Je naprosto pravdivá, korektní a férová teze, že stávající státem organizovaný průběžný důchodový systém ze všeho nejvíc připomíná pyramidové schéma, hazardní hru letadlo nebo tzv. Ponziho schémata. To je prostě skutečnost! A jestliže na to nebude důchodový systém reagovat, v horizontu 40 až 50 let se toto hazardní schéma průběžného důchodového systému za demografického vývoje, který je nezvratný v horizontu 30 až 40 let, naprosto jednoznačně projeví. A politická reprezentace, která před tímto problémem strká hlavu do písku, je politická reprezentace buďto nezodpovědná, nebo zbabělá.
Tato vláda nechce být ani nezodpovědná, ani zbabělá a je ochotna tato nepříznivá fakta otevřeně české veřejnosti říci a otevřeně také říci, jak chce na tato nepříznivá fakta reagovat.
Je prostě skutečností, že za těchto okolností musí do důchodového systému přijít v následujících desítkách let dramaticky více peněz, ale nikoli cestou zvyšování daňového nebo odvodového zatížení, nikoli cestou přerozdělování, ale cestou soukromých prostředků. Bez tohoto kroku český penzijní systém ve své základní úloze ochrany před chudobou a zajištění určité materiální úrovně důchodců v horizontu 30 let zkolabuje a přestane v této své základní, bazální roli fungovat.***