(17.40 hodin)
(pokračuje Opálka)
Navrhuji tedy následující: Vrátit návrh zákona navrhovateli k dopracování, tak aby došlo k formálnímu řešení překlopení pojistného systému na zabezpečovací a parametrické úpravy byly připojeny až k takzvanému návrhu velké důchodové reformy. Pokud tento návrh neprojde, dávám podmíněný návrh na zamítnutí.
Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců KSČM.)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Ano. Požádám o vystoupení poslance Jana Chvojku.
Poslanec Jan Chvojka: Děkuji. Vážený pane předsedající, dámy a pánové, v zásadě odmítám navrhované řešení důsledků zmíněného nálezu Ústavního soudu, a to zejména z toho důvodu, že navrhované řešení dle mého zhorší do budoucna důchodová práva 80 % občanů ve prospěch vyšších důchodů pro 10 % těch nejbohatších. Jsem přesvědčen, že navrhovaná úprava není odpovědí, která reaguje odpovídajícím způsobem na důvody, které ve svém rozhodnutí Ústavní soud vytýká českému důchodovému systému a přístupu vlád k jeho reformám. Současně zásadně nesouhlasím, aby reakce na nález byla zneužita k dalším politicky motivovaným škrtům a restrikcím v důchodovém systému. Na tyto další restrikce, jdoucí výrazně za rámec nálezu Ústavního soudu, bych rád upozornil. Svým charakterem totiž dle mého výrazně ovlivňují sociální postavení nejen budoucích důchodců, ale také současných poživatelů starobních penzí.
Zásadně nesouhlasím zejména s následujícími návrhy:
Zrychlení tempa zvyšování důchodového věku u žen od ročníku narození 1954 na šest měsíců ze současných čtyř měsíců ročně s cílem sjednocení důchodového věku na 65 let pro muže i ženy. Toto dle mého nenápadně zhorší důchodové nároky těch žen, které vzdor neustále se zhoršující sociální situaci pro výchovu dětí tyto děti mají a vychovávají je.
Dále nesouhlasím s dalším zpřísněním podmínek pro nárok na vdovský i vdovecký důchod. Zejména nesouhlasím se zkrácením doby pro opětovné poskytování vdovského i vdoveckého důchodu z pěti na dva roky. Podmínky pro poskytování těchto důchodů byly zpřísněny v poslední velké novele zákona o důchodovém pojištění a zde dochází opět k další restrikci.
Nesouhlasím též s prodloužením rozhodného období pro stanovení osobního vyměřovacího základu tak, aby rozhodné období počínalo rokem bezprostředně následujícím po roce dosažení 18 roků věku. Dle mého jsou absolventi všech typů škol velmi často obtížně nalézající uplatnění a jejich příjmy jsou neadekvátní jejich vzdělání a schopnostem. Zápočtem těchto příjmů by došlo ke snížení výše jejich důchodu.
Zásadně nesouhlasím s tím, že by se do rozhodného období počítala doba studia, která se od 1. 1. 2010 nehodnotí jako doba pojištění ani jako náhradní doba pojištění, ale především ani jako vyloučená doba. Vedlo by to k zásadnímu rozmělnění procentní výše důchodů, tedy finančnímu postihu za studium.
Dále nesouhlasím s dalším zhoršením výpočtu výše předčasného starobního důchodu. Pod záminkou postupnějšího odstupňování procentní sazby předčasného důchodu zde má opět dojít ke snížení procentní výše předčasných důchodů. Poslední zásadní změna výpočtu k horšímu přitom platí teprve též od 1. 1. 2010. S tímto nemohu zásadně souhlasit a musím říct, že přestože je předčasně přiznávána velká část starobních důchodů, většina pojištěnců k tomuto nouzovému řešení nepřistupuje dobrovolně, nýbrž pod tlakem krajně nepříznivé situace na trhu práce a dlouhodobé nezaměstnanosti, které vláda zabývající se tímto řešením nijak neupravuje. Spolu s dopadem navrhovaného řešení nálezu Ústavního soudu by zde došlo k enormnímu postihu zejména dnešních středněpříjmových pojištěnců ve věku mezi 50 a 60 roky, kteří v závěru pracovní kariéry, v dobách pokračující finanční, hospodářské a sociální krize ztratili zaměstnání.
Předposlední věc, se kterou nesouhlasím, je institut odstraňování tvrdosti zákona. Ten požaduji zachovat. Domnívám se, že se jedná o alibistický návrh, který zbaví ministra možnosti zasáhnout v případech tvrdostí, které mohou nastat, zejména bude-li výpočet důchodu změněn ve smyslu navrhovaných složitých postupů, jejichž dopady mohou být v jednotlivých případech nepředvídatelné a sociálně mimořádně tíživé.
Poslední bod, který zde mám, je odebrání kompetence vlády rozhodovat o vyšší než zákonem stanovené valorizaci důchodů a kompetencí příslušných ministrů rozhodovat o takzvaném odstraňování tvrdosti zákona. Mám za to, že tyto kompetence pomáhají řešit operativně s přihlédnutím ke konkrétním podmínkám případy neodůvodněně tvrdých dopadů nepříznivého ekonomického vývoje či právní úpravy na životní úroveň všech důchodců, tak i v individuálních případech, to znamená v tvrdosti zákona.
Dámy a pánové, uvedený návrh považuji za asociální a vzhledem k výše uvedenému pro něj nemohu hlasovat a navrhuji jeho zamítnutí. Děkuji.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Tak. To je další návrh na zamítnutí, který zazněl. To bylo druhé vystoupení v obecné rozpravě. Ptám se, kdo další se hlásí do obecné rozpravy. (Gongování.) Hlásí se premiér Petr Nečas. Já jsem mezitím zagongoval, protože už přihlášky nemám, a vypadá to, že po skončení obecné rozpravy budeme hlasovat o návrzích, které tady znějí.
Prosím, slovo má premiér.
Předseda vlády ČR Petr Nečas: Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, dámy a pánové, projednáváme návrh novely, která mění některé parametry průběžného důchodového systému. A projednáváme ho nikoliv proto, že by si celou řadu těchto změn přála většina poslanců této Sněmovny, ale projednáváme ho proto, že zásahem vyšší moci, v tomto případě zásahem Ústavního soudu, jsme nuceni změnit celou řadu parametrů, na základě kterých se pohyboval průběžný důchodový systém dlouhodobě, v podstatě více než 15 let, v této zemi. To znamená, nejsou to změny, které mají přinést větší prvek zásluhovosti, změny, které by byly otázkou politické vůle, ale jsou to změny, které jsou důsledkem rozhodnutí Ústavního soudu.
Chtěl bych tady říci, že existoval dlouhodobý a poměrně široký politický konsenzus, který podporoval poměrně vysokou míru solidarity v našem průběžném důchodovém systému. Ano, míru solidarity, která byla taková, že do značné míry oslabovala i princip zásluhovosti, princip ekvivalence. Pokud se podíváme na poměr hrubé mzdy ve prospěch důchodu, zjistíme, že u člověka, který měl v průměru 1/2 průměrné mzdy, po 40 letech výše jeho penze odpovídala 70 % jeho hrubé mzdy. Pokud měl průměrnou mzdu, tak po 40 letech jeho penze odpovídala pouze zhruba 40 až 42 % průměrné mzdy. Pokud měl dvojnásobek průměrné mzdy, jeho penze po 40 letech po jistém matematickém propočtu odpovídala zhruba 16 % jeho mzdy. Ano, z těchto tří čísel je evidentní, že náš důchodový systém dlouhodobě preferoval prvek solidarity před prvkem zásluhovosti. Byl na tom široký politický konsenzus a žádná vláda, ať již to byla vláda levicová, nebo pravicová, nenavrhla žádnou změnu tohoto modelu založeného na existenci dvou redukčních hranic a rozdílné redukci započítávaných důchodů mezi těmito hranicemi.
Kouzlo, které vedlo právě k této vysoké míře solidarity, bylo způsobeno existencí těchto dvou redukčních hranic, kdy do první redukční hranice se započítávala výše mzdy z 90 %. Tato první redukční hranice se zpravidla pohybovala těsně pod úrovní poloviny průměrné mzdy. Ale mezi první a druhou redukční hranicí, čili mezi úrovní zhruba poloviny průměrné mzdy a zhruba průměrné mzdy jako takové, se již započítávala pouze z 30 % daná částka, a nad druhou redukční hranici dokonce pouze z 10 %. Nicméně, o tomto existoval - znovu opakuji - silný politický konsenzus, kde žádná vláda, ani levicová, ani pravicová, nechtěla tento princip, který upřednostňoval solidaritu před zásluhovostí, měnit.
Rozhodl nicméně Ústavní soud. Rozhodl způsobem, po kterém nikdo nevolal, nikdo ho nechtěl. Já teď nechci spekulovat, nakolik to bylo ovlivněno tím, že tato stížnost byla psána soudci, nebo bývalými soudci, a posuzována stávajícími ústavními soudci. Nicméně realita poměrně aktivistického přístupu našeho Ústavního soudu, který mění vlastně i konkrétní parametry jednotlivých sociálních systémů s odkazem na naprosto vágní ustanovení ústavy, je taková, že Ústavní soud rozhodl, aniž si to přál kdokoliv v této Sněmovně. To znamená rozhodl, že má být posílen prvek zásluhovosti v důchodovém systému. Jinými slovy, že je nadále neúnosné, aby člověk, který bere dvojnásobek průměrné mzdy, dostával pouze zhruba 16 nebo 17 % této své mzdy, a naopak člověk, který bere pouze polovinu průměrné mzdy, dosahoval až 70 % této své průměrné mzdy. ***