(17.20 hodin)
(pokračuje Benda)
Totéž se samozřejmě týká moci soudní, kterou vláda ve svém stanovisku navrhuje, aby tam byla zařazena také. A senátní návrh je trošku nesystémový v tom, že zařazuje Ústavní soud a z podivného důvodu nezařazuje ostatní obecné soudy. Ale tam přece musí tento typ ochrany být také, že musí ta složka moci, jestliže připouštíme, že moc je dělena na moc výkonnou, zákonodárnou a soudní, alespoň tušit, že hlasování, resp. rozhodování soudu bude ovlivněno tím, že někdo je zadržen, někdo je držen ve vazbě. To je nesmírně zásadní.
A všimněte si také, že v minulosti jak v Poslanecké sněmovně, tak v Senátu téměř vždycky k vydání došlo. Vzpomeňme, kdy naposledy se stalo, že jsme někoho zde nebo v Senátu nevydali. K tomu dochází, tak je to správně, ale musí o tom ten sbor vědět, protože není možné, abychom se tady ráno sešli a někdo byl držen ve vazbě a díky tomu ta hlasování dopadla úplně jiným způsobem.
Já vím, že to Senát třeba tak silně necítí, protože tam ty procesy běží pomaleji a politické střety tam nejsou tak zásadní. Ale pro tuto Sněmovnu, to chci zdůraznit, prostě toto je institut naprosto tradiční. Mám tady rozbor všech evropských ústav. Kromě anglosaského systému téměř všechny evropské ústavy snad s výjimkou švédské mají tento typ procesní imunity, že musí sbor nejprve vědět, než je možné zahájit trestní stíhání, neřkuli už pak braní do vazby a další věci jeho členů.
Já pokládám za zásadní, abychom tento institut zachovali, a proto navrhuji Senátu vrátit k přepracování.
Návrh, který jsme tady schválili před volbami, podle mého názoru byl rozumným kompromisem jdoucím v tom evropském trendu, že imunita nemá trvat i po skončení mandátu. Pokud Senát bude ochoten na toto přistoupit, nechť takový návrh předloží, pak bych to pokládal za rozumné, ale ať neomezuje imunitu v rozsahu, který by mohl znamenat, že vůle voličů, která by nám v tomto směru měla býti posvátnou, vyjádřená ve volbách, bude ovlivněna, resp. změněna rozhodnutím složek výkonné moci. To pokládám jako nebezpečí.
My nejsme chráněni kvůli tomu, že jsme tady a že jsme nějaká vyvolená skupina občanů. My jsme chráněni pouze z toho důvodu, že tady zastupujeme své voliče, pouze z toho důvodu, že každý z nás je tady za těch 5, 10, 15, 50 tisíc lidí, kteří ho volili, a jejich hlas tady musí být slyšet, a proto než ten hlas může být Sněmovně odebrán, musí být předem souhlas Sněmovny dán.
Proto bych velmi prosil, abychom podpořili můj návrh a vrátili návrh navrhovatelům k dopracování, protože ho pokládám opravdu za věcný omyl. Děkuji za pozornost. (Potlesk některých poslanců.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Marku Bendovi. Slova se ujme pan poslanec Stanislav Křeček, připraví se pan poslanec Kala. Prosím, pane kolego, máte slovo.
Poslanec Stanislav Křeček: Děkuji, pane předsedající. Dámy a pánové, ono věcně už tady bylo řečeno hodně. Já jsem se přihlásil proto, abych požádal pana senátora, aby jen proto, že je zpravodajem, aby se nedomníval, že nám tady může říkat nesmysly! A bylo by velmi užitečné, kdyby když už je zpravodajem k takovému tisku, aby se seznámil s realitami, které v této věci jsou. A pak by nám tady nevykládal srovnání senátorů a poslanců, s obyčejnými občany to nemá vůbec nic společného. Jak tady řekl Marek Benda, to je otázka instituce. Je to v Evropě zcela obvyklé v šíři mnohem větší. Máme dokonce země, kde poslanec nemůže být ani jako svědek vyslýchán, pokud nedá sněmovna souhlas. Takže vykládat nám tady všechny tyto věci, že to vlastně je nadbytečné apod., jako by to byla výjimka, je podle mého zcela mylné.
Já velmi podporuji návrh, který učinil kolega Benda a doporučuji, abychom takto postupovali. (Potlesk některých poslanců ČSSD.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Nyní se slova ujme zatím poslední přihlášený - Miloslav Kala. Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Miloslav Kala: Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážené dámy, vážení pánové, všechno už bylo téměř řečeno. Proto mi dovolte, abych v souvislosti s projednáváním tohoto senátního návrhu upozornil na dva podle mého názoru velmi významné materiály, které s touto otázkou souvisí a které zpracoval Parlamentní institut.
Ten první je z července 2006 pod číslem 1175 a je to právě srovnávací studie rozsahu poslanecké imunity ve vybraných státech. Jak už tady zmínil pan kolega Křeček, tak v této studii jsou srovnány jednotlivé úpravy ať už neodpovědnosti nebo nestíhatelnosti. A především v té oblasti nestíhatelnosti se ukazuje, že právní úprava, která v ČR v současné době platí, s výjimkou té tzv. doživotní imunity, ačkoliv víme všichni, že to žádná imunita není - dnes v rozhlase nějaký respondent vysvětloval doživotní imunitu tak, že každý, kdo získá na jeden den mandát, že do konce života je pod imunitou a může dělat, co chce. Takhle tomuto termínu rozumějí voliči.
Tak jak tady bylo řečeno panem kolegou Křečkem, např. konkrétně v Portugalsku je vyžadován souhlas parlamentu i pro možnost výslechu poslance jako svědka či obviněného. Jsou zde zase další podmínky, které s tím souvisí. A co je dosti důležité, tak právě tato imunita je vztažena pouze na dobu trvání mandátu. Vezmeme-li zase jako příklad Itálii, bez souhlasu příslušné komory není možné člena parlamentu podrobit osobní nebo domovní prohlídce ani provádět odposlechy jeho komunikace či zadržet jeho korespondenci. Bez souhlasu komory nesmí být ani zatčen, ani jinak zbaven osobní svobody nebo držen ve vazbě, a samozřejmě tyto záležitosti mají zase svoje výjimky.
Druhý materiál, na který bych chtěl upozornit, je materiál z března roku 2007 a je to odpověď na dotaz mandátového a imunitního výboru, ve kterém se objevují poměrně zajímavé rozbory týkající se jednak praxe v Evropském parlamentu, kde podle mého názoru je velmi inspirativní ta úprava, která v Evropském parlamentu je, protože na jedné straně Evropský parlament aplikuje 25 různých úprav, na druhé straně ovšem jsou případy, kdy poslanec Evropského parlamentu je na území svého státu, a zde se aplikuje vnitrostátní právo tohoto státu upravující imunitu, což je těch 25 úprav, a v případě, kdy se nachází na území členského státu jiného, zde se pak aplikuje úprava evropská. Tato záležitost poměrně komplikuje celkové pojetí, přesto ovšem Evropský parlament dospěl, a to si myslím, že by mohlo být významnou inspirací pro Parlament český k tomu, že při rozhodování bere v potaz politický aspekt případu a možnost politických motivů skrytých za žádostí o zbavení imunity.
V zásadě jsou tři skupiny případů, kdy Evropský parlament nepovažuje činy svých členů za politické aktivity, a kdy tedy může být člen Evropského parlamentu vydán soudu. Za prvé je to v případě, kdy jde o ohrožení jednotlivce nebo demokratické společnosti. Například se uvádí podpora osoby podezřelé z terorismu, členství v kriminální organizaci, pašování drog apod. Za druhé jsou to případy hanobení nebo urážky osoby jako jednotlivce, nikoliv jako představitele instituce. Například písemný anebo i verbální atak na policistu jako na osobu, nikoliv na policii jako takovou, nebo napadení novináře jako osobnosti bez souvislosti s jeho novinami. A konečně za třetí jsou zde uváděny případy porušení zákona, které se nijak netýkají politické aktivity, a sem patří úpravy pro dopravní nehody, nepotismus, podvody apod.
Vedle toho je podle mého názoru ještě zajímavé prolomení hranice té tzv. trestněprávní zodpovědnosti. To znamená tak jak u nás je vnímána trestněprávní zodpovědnost, tak tato úprava platila do roku 2003 i v Evropském parlamentu, ale v roce 2003 se Evropský parlament rozhodl zachovat imunitu poslanci, proti němuž byla podána občanskoprávní žaloba o ochranu osobnosti. Zase ten rozbor je poměrně zajímavý a já z něj vyjmu pouze závěr: Soudní řízení je v současné době chápáno nejen jako řízení trestněprávní, ale také jako řízení občanskoprávní, avšak jen tehdy, pokud má občanskoprávní žaloba represivní charakter.
***