Neautorizováno !

(9.40 hodin)
(pokračuje Gruntová)

Pro první a druhý odboj bylo příznačné, že boj o náš stát probíhal jakou součást válečného konfliktu v zahraničí, který měl podporu i v domácím prostředí. Tento domácí odboj se pak projevoval ve dvou rovinách. Za prvé to byl neorganizovaný, živelný, místně i časově rozptýlený odpor obyvatel nespokojených s existujícími poměry, ať to byly hladové demonstrace či vzpoury vojáků v letech první světové války či rozličné formy odporu českého národa proti nacistické okupaci. Za druhé to pak byl organizovaný odboj, který měl své centrální vedení. Ať to byla Maffie za Rakousko-Uherska anebo ÚVOD za nacistické okupace. Tento organizovaný odboj působil v součinnosti s centrem odboje v zahraničí, tedy Masarykovou zahraniční akcí nebo londýnskou exilovou vládou.

U zahraničního odboje pak bylo podstatné, že kromě politického vedení existovala skutečná bojová složka československá armáda, tedy legie za první světové války a v době druhé světové války například 1. československá obrněná brigáda nebo 1. československý armádní sbor. Spojení těchto dvou rovin, domácí a zahraniční, vytvářelo to, co označujeme jako první a druhý odboj, jejichž cílem byl vznik nebo obnova samostatného československého státu, nikoliv pouhé svržení stávajícího režimu. Vítězství prvního a druhého odboje umožnilo nahradit dosavadní státní útvar, se kterým neexistuje právní kontinuita. Československá republika nepřevzala právní řád Rakousko-Uherska ani protektorátu Čechy a Morava.

Jak jsem se již zmínila, součástí prvního a druhého odboje, tedy jednou z jeho složek, byl také individuální nebo skupinový odpor obyvatel proti režimu. Ten se sice projevoval i v období let 1948 až 1989, ale označení třetí odboj zde není na místě, a to ani pro protikomunistické hnutí v 50. letech, i když tento odpor měl někdy formy ozbrojených akcí. I ty směřovaly pouze proti režimu, jejich cílem nebylo vytvoření ani obnova jiného státního útvaru. Takzvaný třetí odboj nebyl reprezentován vládou v exilu, neměl vlastní bojující armádu ani vojenskou podporu cizích států.

Takzvaný třetí odboj je podle důvodové zprávy časově shodný s dobou nesvobody 1948 až 1989 podle zákona č. 480/1991 Sb. a vyústil v tzv. sametovou revoluci. Zákonem č. 198/1993 Sb. pak bylo toto období popsáno jako odpor proti komunistickému režimu. Pouze v § 3 se konstatuje, že tento odpor se projevoval mimo jiné též odbojem.

Kolegyně a kolegové, doba od tzv. sametové revoluce do 31. prosince 1992 se v publicistice líčí jako doba dělení Československa, které skončilo jeho zánikem. V tom je zásadní rozdíl od prvního a druhého odboje, které naopak směřovaly ke vzniku a zachování Československa.

Předložený návrh zákona nemohu podpořit z důvodů, které jsem uvedla. Podávám návrh na zamítnutí poslaneckého návrhu zákona o zásluhách demokratického odboje, sněmovní tisk 1140. Děkuji vám za pozornost i za podporu mého návrhu. (Potlesk poslanců KSČM.)

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslankyni Jitce Gruntové. Slova se ujme pan poslanec profesor Zdeněk Jičínský a poté pan poslanec Janeček. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane místopředsedo, kolegové, kolegyně, už jsem se v minulé rozpravě k návrhu zákona, který jsme včera zamítli, mám na mysli návrh zákona pana poslance Janečka a dalších na kádrování účastníků odboje, vyslovil proti tomu, abychom přijímali zákony, kterými vyslovujeme autoritativní soudy o minulosti. Minulost 40 let komunistického režimu je velmi dlouhé období, které zdaleka nestačí postihnout příliš jednoduchou ideologií zákona o protiprávnosti komunistického režimu. Už jsem tu včera připomínal, že na obrodném procesu Pražského jara se svým dílem účastnili i představitelé strany lidové. Je to prostě období 40 let, ve kterém dějiny československé v rámci pohybu dějin světových nebo evropských se velmi vyvíjely. Vyvíjely se značně rozporným způsobem.

Samozřejmě soudy o tom, jak tento historický proces posuzovat, se liší v závislosti na politických, ideových i jiných pozicích těch, kdo tyto soudy vynášejí. To je normální. Bylo tomu tak i za první republiky. Vzpomeňme na známý spor Pekaře a Masaryka o smysl českých dějin. Tak tomu bývá ve společnosti, kde je politická svoboda, kde v tomto směru přirozeně existují i pluralitní názory na to, jak historické dění probíhalo. To je důvod, proč nemáme prostřednictvím zákonů vynášet autoritativní soudy o minulosti. Připomínal jsem už také současnou diskusi ve Francii, kde historikové kriticky reagují na to, že v některých zákonech se vyslovují soudy, které jsou velmi sporné. Týká se to francouzské kolonizace a toho, co to znamenalo, zda to bylo negativní, pozitivní, jaký byl vztah pozitivních a negativních stránek těchto procesů. Je třeba umožnit svobodné projednávání těchto věcí, svobodný tok názorů, který nemá být omezován tím, že v zákoně se něco deklaratorně stanoví.

Měli jsme tu spor i o zákon o zásluhách doktora Beneše jako prezidenta Československa. I tady se uváděly tyto pochybnosti. I já jsem je sdílel, přestože jsem pro návrh zákona byl, ale to byl návrh, který se týkal konkrétního státníka představujícího československý stát v jeho zvlášť složitých historických obdobích. Vzhledem k tomu, že tomu předcházel i podobný zákon týkající se jeho předchůdce Tomáše Garrigua Masaryka, bylo možné i při vědomí těchto výhrad nebo sporných momentů tento zákon přijmout.

Ale toto je věc jiná. Není skutečně žádného důvodu autoritativně se teď po 16 letech vyslovovat k tomu, co znamená uznání třetího odboje jako srovnatelného s odbojem prvním a druhým. Paní kolegyně Gruntová je historička. Velmi podrobně tady tento problém rozvinula. Všichni jsme v minulém režimu žili, někdo kratší dobu, někdo delší dobu. Víme přece dobře, že nemůžeme na různé formy odporu vůči tomuto režimu vztahovat úplně shodné měřítko.

Uvedu tu jeden konkrétní příklad. Spor o bratry Mašíny. To je závažná otázka, ale asi není vhodné tady vynášet autoritativní soud prostřednictvím zákona, protože jejich počínání lze hodnotit různým způsobem. Také se ve společnosti různým způsobem hodnotí.

***