Neautorizováno !

(9.50 hodin)
(pokračuje Jičínský)

A jak známo, veřejnost je, když to řeknu zjednodušeně, rozdělena. Teď nechci posuzovat jestli je to 50 na 50, ale prostě tady se o nich píše. Spisovatel Novák o nich napsal velkou knihu, která byla uznána dokonce jako kniha roku. Nepochybně je to velmi zvláštní záležitost a lidé se budou v tomto ohledu lišit a těžko se můžeme shodnout proto, že při posuzování se neberou stejná měřítka. Pokud opustíme základní právní měřítka, pak samozřejmě nemůžeme dospět k názoru shodnému.

Je otázka, zda lze mluvit o tom, což příslušníci těch, kteří se prohlašují za třetí odboj, říkají, mluví o tom, že období začátku 50. let a konec 40. let bylo období, kdy u nás byla válka. To ale není pravda. Prostě to, co se nazývá studenou válkou, neznamenalo, že u nás byl válečný stav. A neznamenalo to, že každý mohl vyhlašovat svou soukromou válku vůči režimu. Tak prostě tomu není a tak se to nikde ve světě neposuzuje, včetně Spolkové republiky Německo, která soudila některé příslušníky pohraniční stráže bývalé NDR a prostě soudila je podle určitých právních předpisů. To, že stříleli na své kolegy, aby si umožnili svobodu, ještě neznamenalo, že byli shledáni hrdiny a byli osvobozeni. Čili uvádím to jenom jako konkrétní příklad, že ty věci jsou velmi komplikované.

V době normalizace po okupaci z 21. srpna se tady poměry rovněž velmi změnily a situace byla někdy zvláštní. Sám jsem se setkal s tím, že někteří lidé na Chartu 77 reagovali tak, že oni to nemohou podporovat, protože v ní je hodně bývalých komunistů. Čili kdo tedy se může považovat za příslušníka třetího odboje? Připomeňme si, že Konfederace politických vězňů odmítla uznat Petra Uhla jako politického vězně, ačkoliv byl nejdéle trpícím politickým vězněm v období normalizace. Proces, kterým lidé projevovali svůj vztah k minulému režimu, a mám na mysli i svůj vztah kritický a negativní, měl velmi různé formy, ale nemůžeme mu dát jednoznačně zákonnou základnu, protože to nejde a není k tomu důvod.

Po listopadu 1989 jsme se snažili odstranit nebo překonat různé nespravedlnosti ze starého režimu tím, že jsme přijímali jednotlivé návrhy zákonů, které se týkaly restitucí, rehabilitací, soudních i mimosoudních, možnosti obnovení pracovních poměrů, které byly za normalizace zrušeny, apod. Prostě dělali jsme právní kroky, které jsou právní v tom smyslu, že mají bezprostřední právní důsledky pro ty nebo ony skupiny lidí. To je možné a to je možné právně účelné udělat.

Pokud máme za to - včera jsme taky jeden takový příklad posuzovali - že určité věci nebyly z tohoto hlediska dořešeny - mám na mysli včerejší návrh na určité odškodnění studentů, kteří z politických důvodů nemohli dostudovat - posuzujme tedy takovéto konkrétní věci, ale nesnažme se opravdu po šestnácti letech soudit tak složitý proces, jaký bylo 40 let minulého režimu, a vynášet o něm autoritativní soudy prostřednictvím zákona. K ničemu dobrému to není, jenom to brání normálnímu diskursu, který ve společnosti probíhat musí a který musíme podporovat právě proto, jestli se chceme, jak říkáme, s tou minulostí vyrovnávat opravdu čestně a ne způsobem, který jsme zvolili u lustračních zákonů.

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Nyní s technickou poznámkou pan poslanec Vilém Holáň, pak pan poslanec Janeček, nato pak poslanec Grebeníček a poslanec Šplíchal a pan zpravodaj. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

Poslanec Vilém Holáň: Děkuji. Jsem jen chtěl připomenout nekonzistenci postoje pana profesora v těchto dvou zákonech, když se schvaloval zákon o zásluhách prezidenta Beneše a nyní, když se mluví o těchto lidech. Rozdíl je přeci jen v tom, že prezident Beneš je viditelnou osobností, kdežto tady jsou schovány desetitisíce lidí, kteří trpěli pod minulým režimem. A nejde snad jen o boj proti režimu, ale o boj proti krutostem toho režimu. A o to tu právě jde. Nicméně pan profesor si uvědomil ten rozdíl, snažil se ho nějakým způsobem osvětlit, nicméně to osvětlení rozhodně bylo nedostačující. Děkuji.

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Nyní pan poslanec Janeček. Prosím, pane poslanče.

Poslanec Josef Janeček: Vážené dámy, vážení pánové, domnívám se, že ten základní rozpor, který při projednávání těchto materií je, je rozpor vůbec v té nejbazálnější rovině, v rovině, abych tak řekl, demokratických základů tohoto státu. Paní kolegyně Gruntová, když tady hovořila, tak ani jednou nepoužila slovo demokracie a stejně tak ani pan profesor Jičínský. Domnívám se, že to je ten problém.

To, co my bychom chtěli a co chtějí navrhovatelé, je ocenit lidi, kteří v komunistických a nacistických koncentrácích zůstali principům demokracie věrni. To, co tady říkala paní kolegyně, já se domnívám, že to nemyslela vážně, ty námitky o tom, jaký orgán by měl tyto věci vyjadřovat, protože, jak bylo správně řečeno, je to zákon deklaratorní, čili je to zákon, který jako by měl začít diskusi o tom, a navázal bych na včerejší slova kolegy Exnera, jak si vlastně představujeme demokracii. Jestli to bude tak jako včera, když jsme oslavili, byť nepřímo, pana Vaše, člověka, který poslal na smrt asi 10 až 12 lidí jako prokurátor, další desítky přímo či nepřímo zavraždil, a my jsme řekli: To je dobře, nechť pobírá dál výhody ochránce demokracie - ve vidění většinové části Poslanecké sněmovny. Když se probíral zákon, který měl odškodnit studenty, tak jsme řekli: Ne, ty odškodňovat nebudeme, a vzkaz do veřejnosti je tedy takový: V této společnosti stále ještě vyhrávají gauneři. A mně je to strašně líto.

Přece jaký vzkaz chceme zanechat dalším generacím? Chceme jim zanechat vzkaz, že správný životní postoj je přidávat se k těm, kteří zrovna vítězí, anebo je správný životní postoj setrvat na principech, které v sobě koncentrují základní hodnoty evropské civilizace, to je úctu k lidskému životu, úctu k demokracii a úctu k názorům jiného? V této Sněmovně jsme si asi tyto otázky ještě nepoložili, a možná že jakoby chybí prostor.

***