Neautorizováno !

(17.40 hodin)
(pokračuje Fischerová)

Je dobře, že po diskusi dochází znovu k akceptaci kasačních stížností u Nejvyššího správního soudu, ale navržená podoba má některé vady. Například se navrhuje, že soudci určení k vyřizování této agendy nebudou muset odůvodňovat svá rozhodnutí, což je bezpochyby v rozporu s právem na spravedlivý soudní proces, protože rozhodnutí soudce se tak ocitá mimo jakoukoli kontrolu.

Největší a zásadní výhrada však trvá: novela nezavádí plnohodnotnou druhou instanci pro azylová řízení. Původně přislíbená možnost nezávislého tribunálu zůstává opomenuta. Klíčová otázka, zda a jak bude tento princip přijat, zůstává. Současná praxe je nejednotná. Správní soud posuzuje zákonnost napadeného rozhodnutí a záleží na soudci, zda toto ustanovení zákona využije k možnosti zkoumat i meritorní otázky, ale zřejmě z toho důvodu, že nakonec nemohou rozhodnout proti rozhodnutí správního orgánu, ale věc vrátit do první instance, posuzují většinou pouze otázky procesní, čímž je poškozeno právo žadatele na spravedlivé a objektivní posouzení žádosti.

Pozměňovací návrhy ústavněprávního výboru ve věci udělení víza za účelem strpění a právního postavení cizince, kterému bylo takové vízum uděleno, přinášejí nové problémy. V navrhovaném znění vzniká nebezpečí, že se z celé záležitosti může stát pouze formalita. Pokud by žadatel se svou kasační stížností uspěl a věc se vrátila k novému projednání ke krajskému soudu, který by potvrdil své původní rozhodnutí, žadatel již nebude mít právo na udělení víza za účelem strpění a tím bude výrazně omezena faktická realizace práva na soudní přezkum.

S tím také souvisí nový odst. 5 § 78b, kterým se mění právní postavení žadatele o azyl s uděleným vízem za účelem strpění. Nově má spadat pod kompetenci zákona o pobytu cizinců. Spolu s navrhovaným zrušením § 78c a § 78d to bude znamenat, že zatímco dnes takový žadatel musí opustit pobytové středisko a Ministerstvo vnitra mu vyplácí příspěvek do výše životního minima na úhradu životních nákladů, zejména ubytování, podle nového režimu budou žadatelé mít nárok pouze na úhradu nezbytné zdravotní péče. To by v praxi znamenalo, že těmto lidem bude nikoli zákonem, jak bylo navrhováno v původní vládní novele, ale skrytě, ekonomickými nástroji, znemožněno vyčkat na rozhodnutí soudu o kasační stížnosti. Tomuto řešení se někdy říká, že se vlk nažral a koza zůstala celá.

Připomínky týkající se odkladného účinku žalob byly sice částečně zohledněny, což je dobře, ale domnívám se, že odkladný účinek by měl být zachován u všech žalob, minimálně u všech žalob podle § 16.

Dále v pozměňovacím návrhu ústavněprávního výboru nebyla zohledněna absence hodnocení překážek vycestování u rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné, což je závažné, neboť v rámci azylového řízení se nezkoumá, zda žadatelům nehrozí v zemi původu mučení, nebo zda nejsou ohroženi na životě z důvodů rasy, náboženství, národnosti nebo pro politické přesvědčení, což je v rozporu s Úmluvou o základních lidských právech a svobodách a Úmluvou proti mučení či s Úmluvou o právním postavení uprchlíků.

Stejně tak je pro žadatele o azyl velmi ohrožující změna v § 82, kde se navrhuje omezit možnost opustit pobytové středisko ze 30 na 10 dnů. To by přineslo faktickou likvidaci možnosti pracovního zařazení žadatelů. Pokud by se žadatel, který získal práci mimo obec pobytového střediska, musel každý desátý den vracet do střediska, je zřejmé, že o práci zase rychle přijde. Tím se z žadatelů vyrábějí pouze nesvéprávní příjemci pomoci, a pokud o ni přijdou, například podle dříve jmenovaných ustanovení § 78b, je to opět směrovka k hranicím naší republiky. Nucení uprchlíků k životu v táborech jim brání, aby se postavili na vlastní nohy, a mimoto takový postup stojí stát mnohem více peněz - pobyt jednoho uprchlíka v táboře stojí 10,5 tisíce korun. Nepříjemnosti, které pak potkávají uprchlíky v pobytových střediscích, jsem zmínila již v prvním čtení.

Ráda bych tedy ještě zmínila argument Ministerstva vnitra, že zkrácení možnosti opustit pobytové středisko na deset dnů je nutné proto, aby žadatelé o azyl neúměrně neprodlužovali azylové řízení tím, že jim nebude možno doručit písemné předvolání k pohovoru. Ale již nyní platný zákon v § 24 říká, že pokud písemnost není možné adresátovi doručit, je v pobytovém středisku uložena, což se zároveň oznámí na úřední desce. Desátým dnem od oznámení na desce se má za to, že písemnost byla doručena /§ 24 odst. 2/. Pokud tedy písemné předvolání je neúspěšně doručeno v první den nepřítomnosti žadatele o azyl, pak podle nového vládního návrhu bude písemnost doručena žadateli desátý den, až se povinně vrátí do střediska. Pokud je písemné předvolání neúspěšně doručeno v první den nepřítomnosti žadatele o azyl podle současné platné úpravy, je písemnost žadateli doručena jedenáctý den, bez ohledu na to, zda se do střediska vrátil. V následném § 25 se uvádí, že azylové řízení se zastaví, pokud žadatel o udělení azylu se bez vážného důvodu opakovaně nedostavuje k pohovoru. Z uvedeného tedy vyplývá, že je ve vlastním zájmu žadatele nevyhýbat se doručování písemností, protože v opačném případě může ministerstvo jeho azylové řízení zastavit.

Ze všech uvedených důvodů pokládám tedy navrhované zkrácení možnosti opustit pobytové středisko z třiceti na deset dnů za nedůvodné omezení.

Tentokrát nebudu mluvit o humanitárních aspektech azylové politiky, které jsem zmínila v prvním čtení, ale chtěla bych zmínit důvody demografické a ekonomické. Naše země jde opačnou cestou než ostatní státy Evropské unie, které uprchlíky přijímají právě proto, že si uvědomují pokles porodnosti ve svých zemích a stárnutí populace. Počet žadatelů u nás výrazně klesá ve srovnání s jinými zeměmi. Například v Rakousku, které je nám blízké a podobné, v roce 2003 požádalo o azyl 32 359 osob, z toho 2 084 osob azyl získalo, což činí 6,44 procenta. V roce 2004 požádalo u našich sousedů o azyl 24 676 uprchlíků, z toho 4 913 osob azyl získalo, což činí 20 procent. V České republice se oproti tomu počet udělených azylů v předchozích několika letech pohyboval od necelého jednoho procenta do dvou procent, dlouhodobě mezi dvěma až třemi procenty. V roce 2003 u nás požádalo o azyl 11 400 osob, z toho jej získalo 208 osob, což je 1,8 procenta. V roce 2004 požádalo o azyl v České republice 5 459 osob, azyl byl udělen 142 žadatelům, což představuje 2,6 procenta. Nelze se tedy vymlouvat na dublinské nařízení, protože srovnání například s Rakouskem, které je z hlediska nařízení ve stejné pozici, dokazuje něco jiného.

Na závěr mi ještě dovolte se vyjádřit k pozměňovacímu návrhu, který vám doporučil svým usnesením petiční výbor. Jedná se o to, že nadále by zdravotní péče žadatelů o azyl byla hrazena z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Tuto změnu podporuji, protože v důsledku vyjde stát levněji. V tuto chvíli je zdravotní péče hrazena z prostředků Ministerstva vnitra na základě jednotlivých kontraktů s lékaři či zdravotnickými zařízeními - tedy z prostředků státního rozpočtu. Navrhovaná změna z žadatelů udělá takzvané "státní pojištěnce" - prostředky za ně stát odvede do systému pojištění, ale změna přinese jak organizační, tak ekonomické úspory.

Ze všech dříve uvedených důvodů teda podporuji pozměňovací návrhy, které v podrobné rozpravě předloží vládní zmocněnec pro lidská práva pan Svatopluk Karásek a které obsahují i nutnou legislativní reakci na pozměňovací návrh petičního výboru. Děkuji vám.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni Taťáně Fischerové. Prosím, aby se slova ujala paní poslankyně Zuzka Rujbrová, připraví se pan poslanec Svatopluk Karásek.

Poslankyně Zuzka Rujbrová: Hezké odpoledne, kolegyně a kolegové. Dovolte, abych i já se vyjádřila k tisku 882, kterým se zabýval petiční výbor především z pohledu ochrany lidských práv. Lidských práv těch, kteří o azyl žádají, a připusťme, že vládní návrh novely zákona je k nim do jisté míry restriktivní a odůvodňuje tuto restrikci snahou zabránit zneužívání zákona.

***