(12.00 hodin)
(pokračuje Kühnl)
Tehdy většina z nás nebo skoro každý rozuměl koncepci veřejnoprávních médií pro Českou republiku, rozuměl koncepci souběžné existence veřejnoprávních médií a soukromých médií v České republice. Tento jakýsi možná že ne zcela explicitně vyslovený podprahový názor, ze kterého zákon vycházel, to je, dámy a pánové, onen dnes již poněkud legendární duch zákona, smysl zákona, účel zákona, který byl tehdy většině nebo skoro každému zřejmý. A právě proto, že byl tak zřejmý, tak se do zákona dostal spíše v deklaratorní podobě, nikoli v podobě explicitních ustanovení. A lze také říci, že pokud naprostá většina zvolených zástupců lidu tento princip vzala, brala za svůj, brala ho vážně, zákon poměrně spolehlivě fungoval, fungovala jak původní Rada ČT, tak i Česká televize jako taková. Vedení České televize, Rada ČT dokázaly obhájit svoji činnost vždy i před Poslaneckou sněmovnou.
Tato situace se postupně bohužel poněkud změnila. Změnila se tím, že začaly být uplatňovány netradiční - nebo jak se dnes v "novořeči" často říká - nestandardní způsoby a přístupy k používání zákona o České televizi. Začaly být používány všelijaké stranicky předurčené klíče k obsazování nejenom Rady České televize. A já si myslím, že si musíme přiznat, že jsme v této věci udělali chybu všichni. Bez výjimky.
Zákon právě proto, že začal podléhat tomuto způsobu užívání, prostě přestal být vyhovující. Ty jeho deklaratorní části, principiální části ztratily svůj původní význam. A že ten význam měly a mají, dokazuje např. i výsledek jednání a usnesení nebo rozsudek Ústavního soudu, který v jednom z výsledků své činnosti doslova říká - já tady budu citovat: "Při výkladu a aplikaci právních předpisů je nutno vycházet z jejich účelu a smyslu, který nelze hledat pouze ve slovech a větách toho kterého předpisu, v účelu a smyslu, ve kterém jsou a musí být přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy."
A my nyní, dámy a pánové, stojíme před úkolem, jak tento původní duch zákona, smysl zákona, kterým je v zásadě princip politické nezávislosti České televize a samozřejmě i Rady České televize, vtělit jednoznačněji a výslovněji do platné právní normy. Protože zákony, jak dobře víme, mají řadu cílů. Jedním z účelů nebo smyslů existence zákonů vůbec je také ochránit politiky před jejich vlastními pokušeními. To se platným zněním zákona nepovedlo tak docela. Proto je potřeba nové znění zákona a při práci na tomto novém znění je třeba zúročit zkušenosti z používání platného zákona, především i ty špatné zkušenosti.
Proto považuji za nezbytné, aby mezi principy, na nichž bude založeno nové znění zákona, byly minimálně tři nové principy. Jedním z nich, tak jak navrhuje vládní návrh novely zákona, je princip nového způsobu navrhování kandidátů na členy Rady České televize. To, že se právo takového navrhování přenáší na organizaci a instituce, které stojí mimo obě komory Parlamentu, je krok nepochybně správným směrem. Myslím si, že ten, kdo ho zpochybňuje, neposlouchá přesně signály, které vycházejí z dosavadního podle mého názoru nesprávného používání platného zákona.
Druhým základním principem, bez něhož je těžko možné si představit oddělení Rady ČT od bezprostředního vlivu okamžitých většin v Poslanecké sněmovně, je princip rotace, čili volba po částech každé dva roky, po třetině členů Rady ČR tak, aby nebylo možné najednou a okamžitě, bez nějakých zjevných důvodů zrušit celou radu nebo změnit celé složení Rady ČT.
A konečně třetím neodmyslitelným principem je princip rozdělení volby Rady ČT mezi více ústavních institucí, nejlépe mezi Poslaneckou sněmovnu, Senát a prezidenta republiky, v o něco méně dobrém případě, ale asi ještě akceptovatelném, přinejmenším mezi Poslaneckou sněmovnu a Senát Parlamentu ČR.
To jsou podle mého názoru tři základní pilíře změny zákona, který tady projednáváme, a protože každá konstrukce, má-li pevně stát, potřebuje přinejmenším tři pilíře, považuji všechny tyto pilíře za naprosto nezbytné. Poslanci Unie svobody také podpoří takový zákon, který bude na všech těchto třech pilířích.
Pokud bychom, dámy a pánové, nebyli schopni dohodnout se alespoň na tomto minimu, znamenalo by to, že jsme vlastně neudělali prakticky nic. Byla by potom zbytečná mimořádná schůze Poslanecké sněmovny. Bylo by zbytečné zákon projednávat ve zvláštním režimu tzv. legislativní nouze. A já zde nechci být zbytečně. Stejně jako - a o tom jsem hluboce přesvědčen - se necítili být zbyteční všichni ti, kteří svůj názor projevili v posledních týdnech na náměstích, v dopisech, v telefonátech, v průzkumech veřejného mínění, ale samozřejmě také zde, v Poslanecké sněmovně, jak v jednacím sále, tak na galerii přihlížející.
Dovolte, abych uzavřel své vystoupení konstatováním, že ony tři zmíněné pilíře nového zákona jsou přesně tím, co pociťuje jako nezbytnost jednoznačná většina občanů naší země. Pro nás, zvolené zástupce občanů, by toto mělo být hlavním vodítkem našeho konání. Děkuji za pozornost. (Potlesk v části sálu.)
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Slovo má pan poslanec Miloslav Ransdorf, připraví se paní poslankyně Němcová.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, minulý týden jsem z tohoto místa plédoval pro to, aby Česká republika ve své úpravě mediální legislativy vycházela z britského modelu, osvědčeného léty, pokud jde o veřejnoprávní vysílání, skutečně velice transparentního, kontrolovatelného a umožňujícího vytvořit odborně zdatné instituce. Připomínám, že ve Velké Británii jmenuje ředitele BBC ministr vnitra a průběžné stížnosti, které jsou samozřejmé při provozu tak rozsáhlé instituce, která pokrývá svým vysíláním velký objem času, řeší komise pro stížnosti, která má profesionální složení a která je samozřejmě také průhledná a veřejností kontrolovatelná.
Bohužel při konstrukci mediální legislativy se Ministerstvo kultury uchýlilo k německému modelu a domnívám se, že to je také určitý pramen mnoha nedorozumění, která se v této oblasti objevila. Připomínám, že právě německý model - úprava, která tam existuje v řadě spolkových zemí s různými variacemi, i na spolkové úrovni jsou různé odlišující se nuance - vychází z toho, že struktura Spolkové republiky Německo je spolková, že tam existuje složitý systém vyjednávání. Tomuto modelu, který se vytvořil po druhé světové válce a dlouhá léta úspěšně fungoval, odpovídá také struktura oněch mediálních rad, rozhlasových a televizních rad jak na úrovních zemí, tak i upravujících provoz jednotlivých veřejnoprávních médií.
Myslím si, že u nás je struktura státu odlišná, a měli bychom to tedy brát v úvahu při tom, jak se vytváří mediální zákonodárství.
***