Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Poslanec Zdeněk Trojan: Váženy pane předsedající, pane předsedo, páni ministři, kolegyně a kolegové.

Úvodem prohlašuji, že nejsem držitelem žádné střelné zbraně a ani v budoucnu se jím nehodlám stát. Mrzí mne trochu, že podobné prohlášení zde neučinili další kolegové, kteří zde na téma zákona o střelných zbraních hovořili.

Stojíme opět před jedním významným rozhodnutím, které naznačí, jaký charakter bude naše společnost v budoucnu mít. projednáváme a budeme přijímat nový zákon o střelných zbraních. Potřeba nové právní úpravy je nesporná. Podstatou vládního návrhu je však podle mého mínění pouze důkladnější administrativní propracovanost, nikoliv však nastartování změny v dosavadním vývoji v nazírání na vztah k držení zbraně soukromými osobami.

Diskuse o tom, jaké pojetí bezpečnosti občana nalezne uplatnění v našem státě, zůstala bokem zájmu naší veřejnosti i sdělovacích prostředků a ani nebyla nastolena v širší míře při projednávání návrhu zákona ve výborech.

Jde o to, z jaké filosofie má zákon o střelných zbraních vycházet. Má mít rozhodující roli při zajišťování ochrany a bezpečnosti občanů zákon, spravedlnost, stát, nebo vsadíme na schopnost občanů postarat se o svou bezpečnost vlastní silou?

Srovnáme-li zákony o zbraních a střelivu, jež platí v evropských zemích, shledáme nejvýznamnější rozdíly v tom, jak regulují právo jednotlivce opatřit si zbraň k ochraně své osoby, resp. zbrojní pas. Právě tento aspekt totiž nejvíce odráží celkovou filosofii zákona a má také největší praktické důsledky. Z tohoto pohledu lze současnou evropskou legislativu rozdělit do tří skupin.

První skupinu představuje liberální pojetí. Zbraň k osobní ochraně může obdržet každý, komu to není explicitně zakázáno. Existuje pouze negativní vymezení kategorií občanů nezpůsobilých zbraň držet, těch, kdo byli pravomocně odsouzeni za to či ono, léčí se z drogové závislosti apod. Všichni ostatní ji mohou získat bez jakékoliv podmínky. Tento přístup, jehož modelem je úprava Spojených států a obvykle se označuje jako americký, se v Evropě objevuje především v postkomunistických zemích. Příkladem může být Polsko, ale v podstatě i dosud existující legislativa České republiky. K této koncepci se řadí i projednávaný vládní návrh.

Druhou skupinu představuje částečně restriktivní pojetí. Od předchozího pojetí se liší tím, že kromě negativního obsahuje i pozitivní vymezení těch, kdo mají nárok zbraň k ochraně své osoby získat. Tento nárok může být definován různě. Např. v německém zákoně se píše, že nárok vzniká tehdy, když žadatel doloží, že je významně více než průměrný občan ohrožen na zdraví či životě. Posouzení závažnosti důvodů pro uznání nároků spadá podle tohoto německého modelu do kompetence policie. Podobná úprava platí i ve Velké Británii.

Třetí skupinou je čistě restriktivní pojetí. Tento přístup vůbec nepřipouští držení zbraně k osobní ochraně. Lze získat jen přesně definovanou zbraň - loveckou či sportovní - k čemuž je ovšem třeba prokázat členství v registrované sportovní čí lovecké organizaci apod. Toto pojetí lze označit jako švédské. Jeho výhodou je, že policii odpadá rozlišování, je-li nějaká zbraň k osobní ochraně držena právem či ne, neboť všechny zbraně kromě loveckých a sportovních jsou automaticky nepovolené. Česká republika by měla z těchto tří možných pojetí uzákonit to, o kterém je přesvědčena, že bude nejvíce vyhovovat. Jestliže bude zvoleno pojetí liberální, reprezentované vládním návrhem, bylo by namístě vhodné deklarovat, že a proč se Česká republika k tomuto pojetí přihlásila. Zdůvodnění by se mělo opírat o argumenty jak ideové, tak praktické.

Ideové argumenty pro liberální pojetí mají velkou tradici v Americe, kde se od doby revoluce a průkopníků divokého Západu udržuje individualistická představa ozbrojeného občana jako garanta politických svobod. V západní Evropě, která je nám nesporně kulturně bližší, však jednoznačně převládá restriktivnější německý model. Hlavním ideovým argumentem pro restrikci je skutečnost, že považuje-li se za normální, že občan je ozbrojen a sám hájí svou bezpečnost, stává se používání střelné zbraně součástí běžné reality. Je otázkou, zda si takovou proměnu běžné reality můžeme přát. Přesunutí odpovědnosti na občana má navíc ten výsledek, že ten občan, který se neozbrojí, se vlastně dopouští nedbalosti a podlehne-li útoku, je to chápáno alespoň do jisté míry jako jeho chyba. Měl se přece ozbrojit.

Praktické argumenty pro liberální pojetí je v současné době velmi těžné najít. l ve Spojených státech se dnes stále více uznává, že cena, kterou platí Spojené státy za věrnost své ideové tradici, je neúnosná.

Nebylo-li dokázáno, že liberalizace snižuje počet zranění a usmrcení spáchaných střelnou zbraní, je třeba předpokládat, že pravděpodobnost použití zbraně s jejich počtem v populaci poroste.

Zastánci liberálního přístupu ke zbraním, jehož pojetí se prosazuje v právě projednávané navrhované podobě zákona o zbraních a střelivu, argumentují obvykle: je přece demokratičtější dát každému stejnou šanci, než vlastnictví zbraně nějak regulovat. Takovou pravomoc přece nemůžeme dát státu do rukou. Anebo: musíme dát poctivému občanovi šanci proti zločinci. Případnou kritiku pak odrážejí tvrzením: riziko tím nijak neroste, protože valná většina zločinů je spáchána nelegálně drženými zbraněmi.

Na všechna tato tvrzení bych si dovolil odpovědět následujícími deseti argumenty, které je zpochybňují, pokud je přímo nevyvracejí.

1. Vydávat právo na zbraně za podmínku demokracie je naprostý nesmysl. V demokratických zemích se vyskytují obě varianty, přičemž přístup více či méně restriktivní je normou v zemích západní Evropy, přístup liberální v USA. Kromě USA se ovšem vyskytuje, jak jsem se zmínil, také v postkomunistických zemích. Bylo by třeba empiricky, nejen ideově zdůvodnit, proč se chceme dát americkobalkánskou a ne západoevropskou cestou.

2. Liberální přístup nedává rovnou šanci, naopak ruší ji, neboť z bezpečnosti činí pouhé zboží. Jestliže občanskou společnost garantující jednotlivci ochranu nahradíme trhem bezpečnosti a vyvoláme závody ve zbrojení mezi zločinci a jistou složkou obyvatelstva tvořenou převážně fyzicky a finančně vybavenými muži, možná udržíme rovnováhu mezi nimi, ale bezpečnost neozbrojeného zbytku populace se sníží. Stručně řečeno, bezpečnost ozbrojených relativně roste, bezpečnost neozbrojených absolutně klesá. Liberální přístup poskytuje jistou diskutabilní bezpečnost těm, kdo si mohou kvalitní zbraně, výcvik a jiné zaplatit, ale definitivně znevýhodňuje ty druhé, to je většinu populace.

3. l ti, kdo přijmou logiku individuální odpovědnosti a koupí si zbraň, zůstane v nevýhodě vůči útočníkovi, jež si může sám volit moment útoku. Představa, že nošení zbraně poctivými občany odradí potenciální útočníky je dětinská. Všechny zkušenosti, zejména ty americké, nasvědčují tomu, že možnost obrany ze strany napadeného prostě vede potenciální útočníky k tomu, aby se sami vyzbrojili střelnou zbraní a namísto stržení kabelky z ramene zahájili útok střelou zezadu do hlavy.

4. S rostoucím počtem zbraní v populaci stoupá pravděpodobnost jejich použití. Argument, že v každé společnosti je většina trestných činů spáchána nelegálně drženými zbraněmi, tu neobstojí. Velká část nelegálních zbraní začíná svůj život jako legální. Čím více je v populaci legálně držených zbraní, tím více se jich posléze stane nelegálními.

5. Jakákoli bagatelizace je nepřípustná. V liberálním režimu jsou řádově vyšší absolutní počty všech zastřelených jak nelegálními, tak legálními zbraněmi. Zatímco profesionální zločinci používají zbraně nelegálně držené, různí psychopati, kteří ve Spojených státech čas od času masakrují restaurace a dětské školy, je obvykle mají zcela legálně, neboť se dosud ničeho nedopustili. Rovněž četná zastřelení v manželských a sousedských sporech padají vesměs na vrub legálních zbraní získaných bezúhonnými občany. Společnost se nedělí podle prostých kritérií na zločince a poctivce. Každý budoucí zločinec je bezúhonný až do chvíle, kdy poprvé překročí zákon. Lennonův vrah Chapman a pachatel atentátu na Reagana Hinckley stříleli legálně drženými zbraněmi a podle navrhované české normy by zbraně rovněž bez problémů dostali.

6. S rostoucím počtem zbraní ve společnosti se stává ozbrojený občan normou a v obecném chápání je vlastní vinou neozbrojeného, přijde-li k úhoně. Odpovědnost za vlastní obranu se přesouvá z policie na jednotlivce, přičemž ti nejohroženější nejsou schopni a obvykle ani ochotni chodit na střelnici a trénovat se, aby drželi s takovým vývojem krok.

7. Odpovědnost za občana náleží státu právem, právě tak jako jiné pravomoci, které mu svěřujeme, od vnější obrany země až po fungování justice. Možnost zneužití těchto pravomocí samozřejmě vždy existuje, ale v demokracii by proti ní měla být účinná systémová opatření. V každém případě je absurdní, aby se argumentovalo tím, že pro obavy z korupce nelze policii dát do rukou pravomoc rozhodnout o tom, kdo má dostatečně závažný důvod k držení zbraně. Pokud by policie nezasluhovala takové důvěry, pak by zajisté nezasluhovala ani daleko závažnějšího práva vyšetřovat trestné činy, zatýkat provinilce a zasahovat proti nim.

8. S rostoucím počtem zbraní se tyto stávají součástí všeobecné kultury národa a jeho mentality. Znamená to projít si období divokého západu, které jsme za c.k. monarchie neprožili, anebo spíše divokého východu, neboť cesta do reality amerických akčních filmů dnes vede přes Rusko a Balkán. Je ovšem velmi diskutabilní, zda si takový kulturní vývoj máme přát.

9. l kdyby se všechny ideové argumenty daly považovat za subjektivní, čísla hovoří jasnou řečí. Ve Spojených státech, které jsou ztělesněním liberálního přístupu, jsou počty zastřelených více než o řád vyšší oproti srovnatelným zemím Evropy, např. Velké Británie. Země s nejrestriktivnějším přístupem, např. Švédsko, mají také nejnižší počty obětí.

10. Normální je nestřílet. Ti, kdo prosazují liberální zákon o zbraních a střelivu, to často obhajují ideovými argumenty, když už ty empirické neexistují. Ve skutečnosti jde však o docela prostou chlapskou frajeřinu, adolescentní radost z chladné oceli v kapse, která dá i Pepíkovi Maříkovi šanci cítit se na chvíli jako Phille Marlowe. Ženy a psychicky vyrovnaní muži však toto potěšení nesdílejí.

Vážení kolegové, doufám, že z mého vystoupení je zřejmé, že nesouhlasím se zcela liberálním pojetím práva na držení zbraně, jak je zapsáno v projednávaném vládním návrhu. Navrhuji - a je to bez větších zásahů do textu možné - provést změny, které zavedou do práva na získání zbrojního průkazu skupinu F a G pozitivní vymezení a tím dát zákonu charakter částečně restriktivní. Za nejvhodnější formulaci podmínek pro získání nároku na zbrojní průkaz považuji text použitý v německém zákoně o zbraních. Jeho úprava v § 33 odst. 3 stanovuje, že nárok na vydání zbrojního průkazu nemá ten, kdo neprokáže věrohodným způsobem potřebu vyplývající z toho, že je významně, více než ostatní občané, ohrožen na zdraví a životě a že držení zbraně toto ohrožení sníží.

Kromě této zásadní změny doporučuji zvážit některé další úpravy. V § 3 písmeno m) se zavádí pojem "zbraň k ochraně majetku a osoby". Domnívám se, že termín "ochrana osoby" je poměrně široký a zahrnuje např. i ochranu proti pomluvě a jiné a domnívám se, že chránit se proti pomluvě zbraní je zcela jistě absurdní.

Vhodnější je použít formulace "ochrana života a zdraví". Ostatně tak to používá už zmiňovaný německý zákon a další oporu lze nalézt i v některých formulacích Listiny základních práv a svobod. Dále se domnívám, že zákon by měl stanovit, že náklady na lékařské výkony a vydávání potvrzení půjdou k tíži žadatele.

Pokud se týče posouzení spolehlivosti, lze očekávat, že mohou nastat případy, kdy se žadatel bude proti rozhodnutí orgánu odvolávat.

Soudím, že takové odvolání by nemělo mít odkladný účinek. S ohledem na to, co jsem uvedl, bych si dovolil předložit několik pozměňovacích návrhů.

1. V § 3 písm. n) nahradit text "k ochraně osoby a majetku" slovy "k ochraně zdraví, života a majetku".

2. Stejnou záměnu textu jako v bodě 1. provést i na dalších místech zákona, tj. § 20 odst. 2, § 29 písm. f) a g), § 33 písm. a) a b), § 34 písm. a) a b), § 35 písm. a) a b), § 36 písm. a) a b).

3. V § 40 odstavec 2 přečíslovat na 4 a vložit nové odstavce 2 a 3 ve znění:

(2) Zbrojní průkaz skupiny F a G se vydá jen fyzické osobě, která věrohodným způsobem doloží, že výrazně více než u ostatních občanů je ohroženo její zdraví, život nebo majetek a že toto ohrožení nelze snížit žádným jiným opatřením.

(3) Oprávněnost nároků na zbrojní průkaz podle odstavce 2 posuzuje Okresní ředitelství Policie, příslušné k vydání zbrojního průkazu.

4. V § 42 doplnit odstavec 6 ve znění:

(6) Náklady vynaložené na posouzení způsobilosti podle odstavců 1 až 4 hradí žadatel o zbrojní průkaz, respektive držitel zbrojního průkazu.

5. V § 45 doplnit odstavec 3 ve znění:

(3) Odvolání proti posudku o spolehlivosti podle odstavce 1 nemá odkladný účinek.

6. V § 49 doplnit v odstavci 1 písm. e) ve znění:

"e) Zjistí, že zaniklo odůvodnění držení zbrojního průkazu podle § 40 odst. 2".

Tento 6. pozměňovací návrh má ovšem smysl pouze v případě, když bude přijat pozměňovací návrh, který jsem uvedl jako třetí.

Vážené kolegyně a kolegové, závěrem bych vás chtěl požádat, abyste se nad argumenty, které jsem ve prospěch částečně restriktivního zákona přednesl, zamysleli. Svým hlasováním o pozměňovacích návrzích, které jsem k této věci přednesl, rozhodnete o tom, jak zákon o střelných zbraních ovlivní vývoj bezpečnosti a násilné kriminality v tomto státě. Mezi vašimi voliči je jistě více těch, kteří se liberálního práva na držení zbraní obávají, než těch, kdo se z možnosti držet zbraň budou radovat.

Vytvoření podmínek pro vyvolávání závodů ve zbrojení se zločinci je nezodpovědné. Tím, že se kvalita potencionálního konfliktu posune od prostého fyzického střetu ke střetu arzenálů, se nezvýší ani bezpečnost ozbrojených. Ti nejohroženější, ženy a starší lidé, kteří nebudou ochotni se ozbrojit nebo schopni se naučit střílet a přesně mířit, na tom katastrofálně prodělají. Právě ti nejvíce ohrožení nemají žádný zájem na vítězství ultraliberálního pojetí, založeného na tom, že nikoliv stát a Policie, ale občan sám si odpovídá za svou bezpečnost a že je projevem jeho nezodpovědnosti, jestliže si nepořídí zbraň a nechodí řádně trénovat na střelnici.

Ještě jednou se na vás, vážené kolegyně a kolegové, obracím. Uvědomte si, oč jde. Normální je nestřílet.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Trojanovi. Prosím pana poslance Řezáče, aby se ujal slova. připraví se pan kolega Kužílek.

Poslanec Vladimír Řezáč: Vážený pane předsedo, pane místopředsedo, pane ministře, kolegyně a kolegové, úvodem chci říci, že mám vztah k projednávané materii, neboť se osmý rok zabývám myslivostí a mohu tedy být podjatým ve vztahu k tomuto vládnímu návrhu. Přesto chci úvodem říci, a to jako opoziční poslanec, že se domnívám, že byl odveden velký kus práce právníky předkladatele, že se předkladatel na této materii natrápil stejně jako garanční výbor a že nepochybně bez ohledu na to, jak tento zákon bude definitivně přijat, bude napadán jak zastánci amerického modelu, tak zastánci švédského modelu. Osobně se domnívám, že zvolená střední cesta německé právní úpravy je pro naše poměry v kontinentální Evropě a ve střední Evropě ideální.

Mám asi dva pozměňovací návrhy, resp. pozměňovací návrhy ke dvěma ustanovením. Myslím, že zejména tomu prvnímu pan ministr vnitra Ruml bude rozumět. Navrhuji, aby v § 45, který upravuje spolehlivost, bylo vypuštěno celé písm. c) odst. 2, tj. celá úprava, že z jiných důvodů neskýtá záruku. Toto ustanovení mi vadí jako právníkovi i jako advokátovi. Je to velice měkké, kaučukové, abstraktní ustanovení, které umožňuje velké zneužití takovéto zákonné úpravy. Mým přátelům v myslivosti, kteří drželi zbraně v 60. letech a přišli o ně po roce 1970, připomíná úpravu ze 70. let, na základě které jim byly odnímány kulovnice a brokovnice. Domnívám se, že důvody, pro které nebude vydána zbraň, musí být konkrétní. Navíc v odst. 1 téhož paragrafu je uvedena velice důležitá kategorie veřejných zájmů, která je dostačující v mezinárodním právu a měla by stačit i v právu vnitrostátním.

Moje další pozměňovací návrhy se týkají přechodného ustanovení § 88, tj. platnosti oprávnění vydaných před účinností tohoto zákona. Navrhuji na konci odstavce 1 doplnit tři věty. Každou doplňující větu samostatně zdůvodním.

Především navrhuji, aby byla doplněna věta: "Přitom neprovádí střelbu na cíl s vyhodnocením výsledků zásahů podle § 43 odst. 4 písm. b)." Jestliže někdo dělá myslivost nebo sportovní střelectví 30 let nebo 10 let, bylo mu vydáno povolení a takovouto dobu prokazoval v praxi, že umí bezpečně zacházet se zbraní, že se nedopustil žádného porušení předpisů v souvislosti s právem nosit a držet zbraň, domnívám se, že by bylo absolutně nešťastné, abychom sbírali brokovnice třeba starým myslivcům ve věku 60 let jen proto, že na střelnici nenastřílejí 40 % asfaltových holubů. Mám zato, že to souvisí do jisté míry s principem ochrany nabytých práv.

Navrhuji, aby byla doplněna druhá věta na konci odstavce 1 ve znění: "Držitel povolení držení a nošení zbraní a střeliva, vydaného před účinností tohoto zákona, mladší 21 let, neztratí toto nabyté právo pro nedostatek věku." Tento návrh činím proto, že § 42 mění věkovou hranici pro možnost požádat o vydání zbrojního průkazu z 18 na 21 let. Chci otevřeně říci, že jsem nevyhověl myslivecké lobby, abych zde navrhl změnu této věkové hranice. Mám ale zato, že podle principu ochrany nabytých práv, který Ústavní soud České republiky již třikrát uložil v nálezech publikovaných ve Sbírce zákonů a který musí být respektován v každé normě, je nutné, aby osoby, které získaly dosavadní povolení k držení a nošení zbraní a střeliva, toto nabyté právo nemohly ztratit pro změnu právní úpravy.

V případě zbraní kulových v podstatě již další problém nenastává. V případě zbraní brokových mohl být vydán i lovecký lístek podle žádosti žadatele na jeden kalendářní rok, a z toho důvodu navrhuji ještě třetí doplňující větu k § 88 odstavci 1: "Po skončení platnosti povolení je oprávněn požádat o vydání nového povolení, i když nedovršil 21 let věku."

To jsou všechny mé pozměňovací návrhy. Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Řezáčovi. Prosím pana kolegu Kužílka, aby se ujal slova, připraví se pan kolega Vrcha.

Poslanec Oldřich Kužílek: Dámy a pánové, nejdříve bych chtěl jako druhý zpravodaj upozornit na jednu technickou závadu, která se objevila ve společné zprávě a která spočívá v tom, že jeden návrh, který má v podstatě spíše technický charakter a navazuje na jiné návrhy, které jsou zařazeny, nebyl uveden ve znění společné zprávy.

Najdete ho na straně 6 v nezařazených připomínkách a je to návrh k § 40, odst. 1, písm. g), který oproti tomu, jak je to tam napsáno, navíc i navrhoval výbor branný a bezpečnostní. Znamená to tedy, že ve společné zprávě na str. 2 by za návrh k § 36 by měl být ještě doplněn tento návrh k § 40, odst. 1, písm. g).

Navrhuji panu předsedajícímu, aby tuto situaci pojednal tak, že pokud někdo nevznese proti tomuto mému výkladu opravy společné zprávy námitku, považovali bychom to za součást společné zprávy. Pokud by někdo námitku vznesl, mohli bychom hlasovat o tom, jestli tam má být zařazena čárka, a pokud by takové hlasování bylo neúspěšné, dovolím si sám tuto věc navrhnout jako eventuální návrh na zařazení tohoto bodu do mých pozměňovacích návrhů, tzn. k § 40, odst. 1, písm. g), vypustit. Tolik tedy jako zpravodaj a částečně již jako poslanec přihlášivši se do rozpravy.

Dále bych chtěl vznést několik pozměňovacích návrhů, které vesměs byly projednány...

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Pane kolego, promiňte, nebylo by vhodné tuto věc třeba vyřešit okamžitě a pak pokračovat, abychom si mohli případně odpustit rozšíření té sumy pozměňovacích návrhů?

Dámy a pánové, pan kolega Kužílek jako zpravodaj, navrhoval akceptovat určitou změnu, resp. úpravu společné zprávy. Myslím, že nejčistší způsob bude, abychom o tom rozhodli hlasováním, zda sněmovna akceptuje tento postup. Hlásí se však kolega Macháček.

Poslanec Jiří Macháček: Dámy a pánové, na vysvětlení: Při projednávání společné zprávy jsme samozřejmě na tuto věc narazili, ovšem s tím, že jedna věc je požadovat po občanovi, aby podal čestné prohlášení v tomto duchu, že neodmítl vojenskou službu atd., a druhá věc je, jestli to má být podmínka pro vydání zbrojního průkazu. Takový byl názor i legislativy parlamentu, a proto z § 28 a ještě jednoho, toto bylo vypuštěno, požadovat to po občanovi, na druhou stranu to zůstalo v podmínkách pro vydání zbrojního průkazu. Takže si myslím, že se nejedná o technickou chybu, ale víceméně o názor skupiny zpravodajů, po konzultaci s legislativou.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji vám za toto vysvětlení. Tady v těch přehršlích zpravodajů je chvilkami obtížné se orientovat. Pak si myslím, že je velmi nutné, abyste přednesl... Vlastně to už se stalo, pane kolego. Vy jste to označil jako pozměňovací návrh poslance Kužílka. Nepřistoupíme tedy k žádným úpravám a k hlasování o změnách ve společné zprávě v tomto okamžiku a prosím, přednášejte další návrhy!

Poslanec Oldřich Kužílek: Děkuji. Nejdříve bych chtěl přednést pozměňovací návrh v § 45, odst. 2 ve znění společné zprávy, kde společná zpráva navrhla vypustit písm. c) a já navrhuji naopak znovu do textu zákona vrátit toto písm. c). Zdůvodním to tak, že při koncipování písm. c) byla použita jako vzor shodná úprava v rakouském a německém zbrojním zákoně, kde byla téměř doslovně převzata.

A při jednání výborů tato věc byla dlouze argumentována. Domnívám se, že ji ještě lépe zdůvodní ve svém závěrečném slově pan ministr, neboť pokud vím, Ministerstvo vnitra považuje tuto pasáž za velmi důležitou.

K tomuto návrhu si dovolím dát podmíněný návrh. Pokud by tento můj první návrh neprošel, navrhuji v uvozovací větě tohoto § 45, odst. 2 doplnit, tedy vrátit zpátky slovo "zejména". To je první pozměňovací návrh.

Další pozměňovací návrh, který předkládám, je k § 46, odst. 1: Za dosavadní písm. h) vložit písm. i), které zní:

"i) oznámit ošetřujícímu lékaři při každém registrování k léčebné péči, že je držitelem zbrojního průkazu", a dosavadní písmena i) a j) označit jako písmena j) a k).

Zdůvodnění je takové, že tento návrh byl projednán na branném a bezpečnostním výboru jako jediném, který se vůbec úvahou v tomto směru zabýval. Byl jednoznačně podpořen a pravděpodobně z důvodu, že jiné výbory se tímto aspektem věci nezabývaly, nebyl zařazen do společné zprávy.

Obsahem návrhu je to, že pakliže každý lékař je povinnen při kontaktu se svým pacientem zaregistrovat a případně zasáhnout, pokud by on byl držitelem zbrojního pasu a jeho stav se výrazně změnil, zhoršil tak, že by nadále neměl být držitelem průkazu, tak tato věc bude znemožněna tím, že doktor se vůbec nedozví, že ten člověk je držitelem zbrojního průkazu, třeba při přestěhování nebo pokud prostě o to ten člověk bude mít zájem; víme, že tyto různé lékařské karty se velmi snadno ztrácejí. Tudíž se zde ukládá povinnost držiteli zbrojního průkazu, aby sdělil svému lékaři, že je držitelem zbrojního průkazu.

Další návrh je k § 50, odst. 1, kde navrhuji na konci připojit slova: "...a pokud je odůvodněné podezření, že držitel nesplňuje podmínky spolehlivosti." Je to opět návrh branného a bezpečnostního výboru, který nebyl zařazen do společné zprávy také z velmi málo pochopitelných důvodů, neboť to je návrh, který jednoznačně míří k ochraně držitele zbrojního průkazu před případným nešetrným zásahem státních úředníků, a týká se to té situace, že ve chvíli, kdy proti někomu je zahájeno trestní řízení, tak je z tohoto zákona povinnost odebrat mu zbrojní průkaz. Ovšem existuje mnoho situací, kdy třeba někdo použil zbraň v nutné obraně. V takovém případě musí být s ním zahájeho jakési řízení, tedy trestní řízení, musí být věc objasňována a teprve na jejím konci může dojít k výroku, že je nevinnen. Ale už v tomto mezidobí by mu musela být ze zákona povinně odebrána zbraň, a to považuji za naprosto nepřiměřené, protože ten člověk skutečně může třeba žít někde na samotě, tu zbraň má z dobrým důvodů, použil ji z dobrých důvodů, nicméně věc musí být vyšetřována a jemu by na tuto dobu byla ta zbraň odebrána, ačkoliv na konci velmi pravděpodobně bude výrok o tom, že třeba šlo o nutnou obranu anebo, že bude osvobozen z jiných důvodů.

Čili já jenom navrhuji, aby se doplnilo jako ta podmínka pro odebrání, že ještě existují další důvody, a sice "že nesplňuje podmínky spolehlivosti".

Další můj návrh je k § 53, odst. 3, formulovat tento odstavec takto: "Zbrojní oprávnění vydané z důvodu uvedeného za a) v odst. 1, písm. b) nebo za b) v odst. 1, písm. f) pro potřeby Obecní policie opravňuje k nabývání vlastnictví a přechovávání pouze zbraní určených k ochraně osob a majetku a střeliva do těchto zbraní". Je to opět návrh vzniklý jednáním na branném a bezpečnostním výboru a na základě konzultace, podpory a doporučení této myšlenky ze strany Ministerstva vnitra. Věcně jde o určité omezení toho, aby Obecní policie získala příliš široké oprávnění pro dále špatně kontrolovatelné množství a charakter zbraní.

Další můj návrh je k § 54 odst. 1, kde navrhuji na konci připojit nové písm. l), které zní: "l) Umožnit orgánům dozoru vstup a kontrolu podmínek uložení zbraní". Je to opět návrh vznesený branným a bezpečnostním výborem, je to návrh, který odpovídá podobným mechanismům třeba u daňových zákonů nebo u zákonů, které kontrolují provozovny - i když to není úplně přesné - provozovny z hlediska hygieny a je to praxe, která samozřejmě dnes existuje, kdy kontrola uložení zbraní by byla neúčinná, když by kontrolní orgány neměly možnost tu věc fyzicky zkontrolovat.

Další tři návrhy se týkají § 67, 68 a 70, kde jejich nezařazení do společné zprávy je pro mě také záhadou, protože šlo o věc, kterou Ministerstvo vnitra při jednání branného a bezpečnostního výboru označilo za v podstatě legislativní omyl a požádalo, aby to bylo vypuštěno a jde o technickou věc. Branný a bezpečnostní výbor doslova bez mrknutí oka samozřejmě tuto věc přijal, nicméně do společné zprávy se to nedostalo.

Znění návrhu je: K § 67 nadpis formulovat takto "Dozor Policie České republiky a Ministerstva vnitra". V odst. 1 za slova "Policie České republiky" připojit slova "a Ministerstva vnitra". V odst. 2 za slova "Policie ČR" připojit slova "a Ministerstva vnitra". Dále k § 68 - § 68 včetně dosavadní poznámky č. 21 vypustit, ostatní ustanovení, odkazy a poznámky přečíslovat.

A k § 70 v odst. 1 - 5 vypustit slova "nebo vrchního dozoru". Obsahem té věci je, že původní návrh obsahoval institut vrchního dozoru, který se při bližší analýze ukázal býti bezpředmětným, neboť policie je vlastně součástí nebo je podřízena Ministerstvu vnitra. Poslední návrh, který si dovolím vznést je k § 69, kde navrhuji v souladu s usnesením branného a bezpečnostního výboru číslovku 200 000 nahradit číslovkou 1 000 000. Jde o výši pokuty za tam specifikovaná zakázaná jednání.

Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost.