Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Poslanec Jan Decker: Pane předsedo, vážené kolegyně a vážení kolegové, po prostudování vlastně tří návrhů - vládního a dvou návrhů Stálé komise Poslanecké sněmovny pro reformu veřejné správy - se kloním k tomu, že nejvýhodnější varianta je varianta označená pracovně II. Stálé komise Poslanecké sněmovny pro reformu veřejné správy, která navrhuje osm vyšších územně samosprávných celků. Ovšem po bližším prostudování zejména tabulky, která je obsažena v této zprávě na poslední straně, mě zarazilo, že takto navrhovaný středočeský region, kraj nebo země má podle počtu obyvatel neúměrně vyšší číslo než ostatní.

K tomu mě tedy vede to, že si dovolím navrhnout tento pozměňovací návrh. Vycházím z toho, že Praha jako hlavní město má zhruba 1,2 mil. obyvatel, což potom zapadá zhruba do velikosti ostatních, jak jsou navrženy, regionů. Navrhuji tedy v článku l. v článku 1. bod 1. takto: "Bod 1 - Pražský vymezený územím hlavního města Prahy. Bod 2 - Středočeský vymezený územím okresu Benešov, Beroun, Kladno, Kolín, Kutná Hora, Mělník, Mladá Boleslav, Nymburk, Praha-východ, Praha-západ, Příbram a Rakovník."

Dosavadní body 2 až 8 se označují jako body 3 až 9. To by byl jeden pozměňovací návrh, o kterém prosím hlasovat společně.

Druhý pozměňovací návrh by byl: V současném bodě 8 - pokud by byl přijat předcházející pozměňovací návrh, čili v bodě 9 - by název územního celku zněl "Severomoravský vymezený územím okresů Bruntál, Frýdek-Místek, Jeseník, Karviná, Nový Jičín, Opava a Ostrava-město". Důvod je ten, že nejsem nijak zaujat proti Slezanům, naopak mám je velice rád. Ale důvod je prostý. Obávám se jedné věci. Že v případě, že by byl přijat pro tento vyšší územně správní celek jiný název, než je kraj nebo region, a byl by přijat název země, mohlo by docházet k záměně s celým územím Moravy a Slezska, byla by to Moravskoslezská země. Tomuto bych chtěl předejít, a proto dávám pozměňovací návrh, aby se jmenoval Severomoravský kraj nebo země. Děkuji.

Předseda PSP Milan Uhde: Pan poslanec Decker ukončil svůj příspěvek. Slovo má pan poslanec Jaroslav Melichar, připraví se pan poslanec František Kačenka.

Poslanec Jaroslav Melichar: Vážený pane předsedo, vážení páni ministři, dámy a pánové, dovolte, abych vyjádřil pochybnost o smyslu a potřebnosti navrhovaného územního členění státu, které kromě výrazného zvýšení administrativního aparátu a finančních nároků ze státního rozpočtu nepřinese žádný efekt ani v proklamovaném přiblížení veřejné správy občanům, ani v racionálním fungování a řízení státu. Je iluzí očekávat, že ať už osm nebo třináct vyšších územně samosprávných celků přinese kýžený výsledek spočívající v dynamičtějším rozvoji regionů nebo ve snadnějším prosazování a uspokojování zájmů jejich obyvatel. Bohužel mnozí v této sněmovně považují obnovení krajů za reformu veřejné správy.

Smyslem reformy podle mého názoru by přece mělo být postupné předávání těchto činností a pravomocí, které vykonává stát, tedy ministerstva, a nejsou nezbytně nutné, aby je vykonával na nižší úrovni, což jsou dnes obce, okresní úřady a statutární města.

Podle některých z nás nejsou asi na dostatečné odborné úrovni, aby zvládli v praxi nové kompetence a pravomoce, na které by měla stávající samospráva a státní správa okresních a statutárních měst přejít.

Dovolte mi poznamenat, že si rozhodně nemyslím, že na úřadech dosavadních okresních a statutárních měst jsou lidé méně schopní a méně zdatní, než jací budou v kancelářích znovu obnovených krajů. Uznávám, že udělat objektivní analýzu činnosti a rozsahu práce okresních úřadů zřízených ne tak zcela dávno, udělat objektivní posouzení účelnosti či zbytečnosti mnoha dekoncentrátů a detašovaných pracovišť ministerských resortů, vážně se zabývat různými úřady, jako jsou např. školské úřady, úřady sociálního zabezpečení, práce atd., zda mají být součástí okresních nebo obecních úřadů či nikoli, je velice pracné a zdlouhavé. K tomu ještě pracovat na odpovídající legislativě. To všechno dohromady je namáhavý a únavný proces nepřinášející navíc ani okamžitý a hlavně výrazný politický efekt. Přitom právě v této obtížné práci bych viděl smysl a podstatu skutečné reformy veřejné správy.

Dejme tomu, že by se potom ukázalo, že systém okresních úřadů a statutárních měst není schopen zvládnout uvažovanou reformu veřejné správy, že posílení pravomocí by bylo nad její síly a tedy na konkrétních doložených argumentech by vznikla legitimní nutnost vzniku dalšího stupně státní správy a samosprávy.

Dámy a pánové, ale to by byla úplně jiná situace, než je dnes, neboť nové úřady - neboli vyšší územně samosprávné celky - by přišly na svět na podkladě zdůvodněného poznání oprávněné nezbytnosti a přesvědčivých konkrétních argumentů. Zatím se tento rozbor a analýza jak u okresních úřadů, tak u obecních úřadů a statutárních měst neuskutečnil. Myslet si, že prosazení osmi nebo třinácti vyšších územně samosprávných celků se rovná reformě veřejné správy, je podle mého názoru hluboký omyl, demagogie a hlavně podraz na občany České republiky, protože z jejich daní se toto samoúčelné členění státu bude financovat a o přiblížení a zjednodušení veřejné správy občanům nebo o zeštíhlení ministerstev si můžeme všichni jedině nechat zdát.

Dovolím si vážně pochybovat o tom, jak např. stovky ministerských úředníků se stěhují do svých správních center krajských či zemských úřadů. Někteří optimisté jsou sice přesvědčeni o tom, že všechny dekoncentráty a detašovaná pracoviště zmizí nebo se zredukují, ale zapomínají na Parkinsonovy zákony. Dnes mám daleko větší pocit - spíše jistotu, že spíš než o reformu jde především o vidinu významných křesel krajských prezidentů a hejtmanů, ve kterých se mnozí již vidí sedět. Jestli nám západní země něco závidí, tak je to přes všechny nedostatky našeho úřednictva jakžtakž jednoduchý systém státní správy a samosprávy. Jestliže někteří z nás volají po stejném několikastupňovém modelu, jaký je v těchto zemích, je dobré vědět, že si tam na rozdíl od nás zase lámou hlavu, jak se přebujelého úředního molocha zbavit. Samozřejmě, že se to dozvíte jedině z neoficiálních rozhovorů, kdy není nouze o výrazy jako je zkostnatělá byrokracie, která udolává, a nesnažte se nás napodobovat atd. Jestliže Velká Británie, Nový Zéland uvažují dokonce o zprivatizování některých úseků státní správy, myslím si, že už není co dodávat.

Kolegyně a kolegové, snad se najde v této sněmovně dostatečný počet poslanců, kteří nepodpoří novou uměle vytvářenou byrokratickou mašinérii pod záminkou vyšších územně samosprávných celků a domnělé decentralizace, která s reformou veřejné správy nemá vůbec nic společného. Děkuji.

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu poslanci Jaroslavu Melicharovi. Slovo má pan poslanec František Kačenka, připraví se pan poslanec Rudolf Opatřil.

Poslanec František Kačenka: Vážený pane předsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, ústavní zákon o vytvoření vyšších územně samosprávných celků zahajuje dlouho ohlašovanou reformu státní správy a samosprávy. Není pochyb o tom, že tato reforma je potřebná a nutná. Nejde jen o to naplnit ústavu, ale především odstranit provizorium, které zde trvá už od podzimu 1990, kdy byly zrušeny krajské národní výbory. Přechodné období je charakterizováno silným centralismem, jaký nemá v Evropě obdoby, který je doprovázen všemi negativními jevy, zejména výrazným růstem administrativy, či zvyšováním počtu úředníků. To však ještě neznamená, že musí být přijato jakékoli řešení územněsprávního uspořádání, třeba takové, kdy odstranění jednoho zla by mělo být nahrazeno zlem druhým.

Většina parlamentních stran se shoduje v tom, že cílem reformy a probíhajících politických změn v České republice je stabilní demokratický prosperující stát budovaný na územním a občanském principu. Mluvíme-li o státu stabilním, máme především na mysli územní stabilitu, a to obě její složky vnější i vnitřní. Na příkladu Švýcarska vidíme, že na ni nemá ani tak vliv národnostní složení jeho obyvatel, jako ztotožnění se občanů se státem. Jsem proto rád, že již zde nezaznívají nesmyslné úvahy o tom, že snahy po obnovení zemské samosprávy Čech, Moravy a Slezska jsou projevem nacionalismu, který je motivován úsilím části Moravanů o rozbití společného státu.

Obecně lze říci, že vztah mezi občanem a státem je tím pevnější, čím více stát uspokojuje potřeby a oprávněné zájmy občanů a co nejméně zasahuje do jejich svobod. Dosažení takového stavu je prvořadým úkolem každého moderního státu. Ten se také proto nesnaží všechny úkoly plnit sám, ale část z nich přenáší na profesní nebo územní samosprávy. Většině z nás se při vyslovení slova demokracie vybaví pojem vláda lidu. Před více než dvěma sty lety pařížský lid útokem na Bastilu zahájil novou etapu ve vývoji lidské společnosti, na jejímž konci by mělo dojít k naplnění hesla "Svoboda, rovnost, bratrství" pro všechny občany bez rozdílu pohlaví, rasy, jazyka apod. Existují různé teorie, podle kterých se posuzuje úroveň dosažené demokracie v té či oné zemi. Nejpřesnější je však taková metoda, při níž občan dá sám sobě odpověď na otázku, nakolik je již toto heslo naplněno v praxi.

Postupuji-li podle této metody a položím si otázku, zda se cítím být svobodný, odpověď zní ano. V dalších případech tomu tak již není. Necítím se být rovnoprávným například proto, že musím dokazovat to, co mi zákon umožňuje a čím se cítím být podle svého přesvědčení a citu. Podle ústavy jsem občan České republiky na Moravě, v souladu s Listinou základních práv a svobod a svým smýšlením jsem Moravan.

Úřady však toto mé přesvědčení s odvoláním na neexistující právní úpravy odmítají respektovat. Také obsah slova bratrství není naplňován v tom správném smyslu. Chybí v něm potřebná tolerance, solidarita a nadhled. Místo vzájemné pomoci převládá snaha jedněch žít na úkor druhých, místo oboustranné vůle naslouchat jeden druhému mocnější mnohdy dávají přednost úšklebkům a přehlížení.

To, co existuje v České republice, se podle mne nedá nazvat demokracií, ale jde o stranický parlamentarismus. Nic na tom nemění ani skutečnost, že oproti dřívějšímu systému jedné strany jde o systém více stran nazývaných parlamentní demokracie a že občané mají přece jen větší vliv na rozhodování, protože stupeň koncentrace moci je rozředěn mezi více subjektů. Princip stranického parlamentarismu spočívá ve stálém konfliktu mezi stranami tvrdícími že prosazují zájmy části obyvatelstva a vyznačuje se tím, že část společnosti je štvána proti jejím jiným částem. Konflikt je pro společnost škodlivý a mají z něho užitek jen stranická vedení a byrokratický státní aparát. Stranický parlamentarismus je tedy v přímém rozporu s principem demokracie, kterým je vláda lidu v zájmu lidu. V demokratickém systému musí mít jednotlivý občan skutečnou možnost účastnit se veškerého důležitého rozhodování, které se týká jich samých.

Mluvíme-li v souvislosti s reformou státní správy a samosprávy o občanském principu, pak uznáváme, že základem státu je občan, který je nositelem všech práv a povinností a práva státu jsou od nich odvozena. Proto demokratický stát musí být budován zdola a jeho orgány a úředníci musí sloužit občanům, nikoliv je šikanovat a znepříjemňovat jim život. Územní princip má respektovat skutečnost, že občan je tvor společenský a žije ve společnosti jiných občanů. Nejvíce času tráví v obci. Proto společenství občanů obcí jsou základními, tedy i nejdůležitějšími, a měla by být nadána nejrozsáhlejší samosprávou. Podle ústavy musí každá obec patřit k některému vyššímu územně samosprávnému celku. Celá uplynulá staletí tvořila u nás další samosprávný stupeň územní společenství občanů zemí, pro něž byl charakteristický vlastní historický vývoj, doložitelný existencí vlastních samosprávných orgánů, sněmů i vlastních zemských zřízení. Je tedy přirozené, že dalším samosprávným stupněm by měly být země. Po linii zeměpanské správy, v dnešní terminologii státní správy, existovaly i jiné struktury, například kraje, které někde více, někde méně kopírovaly starou kmenovou strukturu. Z neznalosti a z nepochopení postavení samosprávy a zeměpanské správy v minulosti někteří poslanci docházejí k absurdním závěrům, proč mají být například Čechy a Morava a ne region Valašský či Chodský.

Svou významnou roli v nepochopení úlohy a postavení samosprávy ve státě sehrává i ta skutečnost, že naše právo se vyučovalo a stále ještě vyučuje podle právních odvětví, nikoli podle dělení na právo veřejné a soukromé. Samospráva je proto chápána jako součást exekutivy, nikoliv jako právo občanů spravovat si podstatnou část věcí veřejných sami. Řada občanů, státních úředníků i poslanců vychází z mylné představy, že se zákonem vytváří další stupeň státní správy a vyšším územním samosprávným celkům přisuzují například postavení spolkových zemí, které však oproti minulosti tyto nemají, protože nejsou nadány zákonodárnou mocí. Nechápou také rozdíl mezi samosprávou a státní správou s laickým prvkem, jak ji známe z první republiky.

Někteří politici vycházejí z mylného předpokladu, že mezi vyššími územními celky a státem bude sváděn politický boj. Proto jako základní kritérium prosazují počet obyvatel a úzkostlivě dbají na to, aby počty obyvatel krajů či zemí byly stejné. Přitom je jim jedno nebo si to vůbec neuvědomují, že tím přetrhávají svazky, vytvářející se celá staletí. Obdobně jako komunisté v roce 1960 rozdělili Hanou, dnes má být centrum moravského Slovácka, Uherské Hradiště, vytrženo a přičleněno jinam. Stejný osud postihuje Valašsko nebo Lašsko.

V této souvislosti kladu otázku, v čem budou lepší ti, co podporují návrh tohoto zákona, než byli komunisté v roce 1960? Odpověď si dá každý sám.

Tímto jdeme i proti smyslu regionalizace Evropy, kde regiony mají být zřizovány zejména proto, aby jednotná Evropa zůstala i nadále rozmanitá, aby budoucím pokolením bylo uchováno vše, čím se nejen na poli kulturním jednotlivá území a společenství občanů od sebe odlišují. V souladu s tímto cílem jsou regionům svěřovány samostatné působnosti. Jde o takové věci, jako je např. kultura, školství, péče o přírodu a památky, ale také záležitosti týkající se zdravotnictví nebo sociální péče.

l když existuje mnoho argumentů pro i proti našemu vstupu do Evropské unie, bez ohledu na to, zda se staneme jejím členem či nikoli, neměla by se v tomto Česká republika výrazně odlišovat od svého okolí.

Vážené kolegyně a kolegové, tato sněmovna za období, po které slouží svému účelu, byla svědkem mnoha důležitých rozhodnutí. Z tohoto místa bylo vyřčeno mnoho slibů, které nikdy nebyly myšleny vážně, nikdy nebyly naplněny, a naopak bylo předneseno mnoho závažných projevů, za něž řečníci nesklidili potlesk, protože v nich nechválili mocné, ale poukazovali na nedostatky či na porušování principů demokracie.

Již krátce po vzniku Československé republiky poslanci zastupující občany německé a maďarské národnosti až do roku 1926 zde po každých volbách vystupovali s oficiálními vystoupeními a prohlášeními svých klubů, v nichž se dožadovali územní autonomie. Nikdy svého cíle nedosáhli, nikdy se proto v Československu necítili doma.

Jak to situace dovolila, začali sudetští Němci usilovat o připojení k Říši, což se také v roce 1938 stalo. Přirozenou reakcí a důsledkem tohoto činu byl jejich odsun po roce 1945. Nemuselo k tomu dojít, kdyby představitelé československého národa měli více pochopení pro své spoluobčany.

Také zástupci Moravanů a Slezanů se již dvakráte v této místnosti domáhali obnovení zemské samosprávy, o niž byli v roce 1948 připraveni nastupující komunistickou totalitou. Poprvé to bylo v roce 1968, kdy naše úsilí - obrazně řečeno - skončilo pod pásy okupačních tanků okupačních armád, podruhé tento proces vrcholí právě dnes.

V minulém volebním období jsme byli velmi často svědky toho, jak tehdejší představitelé moci zákonodárné i výkonné nás ubezpečovali, že se vlamujeme do otevřených dveří. Dnes mají poslanci příležitost dokázat pravdivost tohoto tvrzení v praxi.

Chci věřit, že se nebude opakovat situace, která postihla naše předky po r. 1648, kteří nejdříve byli cizinci ve své vlastní zemi a pak ji s malým ranečkem museli navždy opustit.

Vážené kolegyně a kolegové, vrátíme-li se do doby nedávno minulé, 120 hlasů potřebných k přijetí Ústavy České republiky bylo dosaženo jen díky kompromisu, přijatému koalicí i opozicí ve čtyřech sporných otázkách, z nichž jedna se týkala i územního uspořádání. Není žádným tajemstvím, že postavení, které vyšší územní celky mají mít podle Ústavy, daleko předčí naše očekávání. Ústava je k našim požadavkům velice vstřícná a byli jsme rozhodnuti za předpokladu drobného doplnění článku 11 hlasovat pro její přijetí. Nakonec se tak nestalo.

Tzv. lánské dohody by podle nás měly být dodržovány i dnes. Mohlo by se stát, bude-li dnes z vůle opozičních poslanců jedna z kompromisních otázek opuštěna, že stejný osud postihne i zbývající z nich. Pak by se mohlo stát, že k přijetí ústavního zákona nebude potřeba 120 hlasů, ale jen 101 hlas, že nebude Ústava zakotvovat referendum a některé další prvky.

Územně správní uspořádání České republiky musí být opět výsledkem kompromisu, nikoli diktátu a opět k tomu není daleko. Budou-li přijaty následující pozměňovací návrhy, přijetí ústavního zákona o vytvoření vyšších územně samosprávných celků podpoříme. V opačném případě nepodpoříme žádnou z projednávaných variant.

Námi navrhovaná úprava jde daleko za rámec našich představ o územním uspořádání České republiky a je nutné ji chápat nikoli jako kompromis, ale jako projev dobré vůle a přijmout alespoň nějakou úpravu.

První pozměňovací návrh se týká názvu zákona, který by měl znít "Vytvoření vyšších územně samosprávných celků" případnou změnu je nutno promítnout do uvozovací věty čl. 1.

Druhým pozměňovacím návrhem navrhujeme vypustit nadpis "Článek l".

Třetí pozměňovací návrh se týká článku 1. Navrhuji, aby místo dvou celků, Jihomoravského a Středomoravského, byl vytvořen jeden s názvem "Moravský", vymezený územím okresů Blansko, Brno-město, Brno venkov, Břeclav, Hodonín, Jihlava, Kroměříž, Olomouc, Prostějov, Přerov, Šumperk, Třebíč, Uherské Hradiště, Vsetín, Vyškov, Zlín, Znojmo a Žďár nad Sázavou.

Smyslem čtvrtého pozměňovacího návrhu je umožnit hraničním obcím rozhodnout o svém začlenění tak, jak to předpokládal vládní návrh zákona. Navrhuji proto vložit nový článek 3 následujícího znění: "Hranice vyšších územních samosprávných celků změnit pouze zákonem. Zvláštní zákon stanoví, kdy ke změně hranic vyššího územně samosprávného celku může dojít na základě místního referenda v hraniční obci, případně ve skupině hraničních obcí o začlenění se k vyššímu územně samosprávnému celku".

Pátým pozměňovacím návrhem navrhuji stávající článek 3 přečíslovat na článek 4 a vypustit z něj odstavec 1. V odstavci 2 nahradit slovo "krajů" slovy "vyšších územních samosprávných celků".

Šestým pozměňovacím návrhem navrhuji vypustit článek II a nahradit ho článkem 5. Článek 5 odst. 1 zní: "O tom, zda vyšší územně samosprávný celek ponese název země nebo kraj, rozhodne zastupitelstvo vyššího územně samosprávného celku, zvolené v prvních volbách do zastupitelstva vyššího územně samosprávného celku na svém prvním zasedání." Odst. 2: "Nerozhodne-li zastupitelstvo vyššího územně samosprávného celku o jeho názvu na svém prvním zasedání, stanoví jej Parlament České republiky".

Za sedmé navrhuji vypustit článek III a nahradit jej článkem 6. Článek 6 zní: "Tento ústavní zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení."

Vážené kolegyně a kolegové, druhá část mého vystoupení není určena vám, ale představitelům a reprezentantům evropských a dalších států. Bude jim předána jen v tom případě, že bude přijat zákon v rozporu s naší vůlí nebo nebude-li brát v úvahu naše oprávněné požadavky. Jako poslanec, jehož volební strana má ve svém programu rehabilitaci zemského zřízení jsem svým voličů povinován vystoupit tímto způsobem.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, členové parlamentů států Evropy, USA, Japonska, Evropského parlamentu a Rady Evropy, vážení předsedové vlád, Jejich Výsosti, hlavy států Evropy, USA a Japonska!

Již podruhé v krátké době se obracíme na poslance zákonodárných sborů, představitele moci výkonné a hlavy států, společenství občanů starého kontinentu a velmocí, které stály při zrodu Československa v roce 1918 a mají odpovědnost za jeho osud a vývoj. Obracíme se na vás se žádostí o vystoupení na ochranu práv občanů Moravy a Slezska. Poprvé tomu tak bylo 28. října 1992, kdy se 40 poslanců České národní rady, dnes Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, obrátilo na demokratické síly Evropy s Deklarací práv lidu Moravy a Slezska, aby svým postojem napomohly k obnovení rovnoprávného postavení a samosprávy Moravy a Slezska v rámci nově vytvářené České republiky.

Zásluhou některých z vás nebo vašich předchůdců byla přijata ústava, která představuje pro nás přijatelné řešení a ve své podstatě umožňuje rehabilitaci zemského řízení vytvoření zemí jako vyšších územních samosprávných celků. Za to vám všem patří naše poděkování. Od té doby se bohužel v řadě parlamentů i orgánů s celoevropskou působností situace změnila. V důsledku voleb odešla z politického života řada politiků a státníků, kteří byli se situací obeznámeni a ochotni nás v našem spravedlivém úsilí podporovat. Poučeni minulostí, kdy naši otcové a dědové neměli dost odvahy zvednout svůj hlas na ochranu svých prastarých práv, demokracie, svobody a výsledkem bylo čtyřicetileté období nesvobody, nemajíce ani dnes dostatečné prostředky a možnosti vrátit vývoj v České republice do demokratických kolejí, považujeme za nezbytné informovat vás o vývoji u nás a požádat vás znova o pomoc.

Když se někteří z nás před více než pěti lety rozhodli vystoupit z anonymity a zapojit se do veřejného dění, činili jsme tak v přesvědčení, že u nás zvítězily síly dobra nad silami temna a ve skrytu duše jsme doufali, že se nám naplněním odkazu našich předků podaří pozvednout pomyslnou laťku lidských hodnot o kousek výše. Věřili jsme, že se naše republika vydává na cestu skutečné, nikoli jen proklamované demokracie, že ponecháme všechno, co bylo dobré, odvrhneme špatné a nahradíme to tím, co se v minulosti osvědčilo. Věřili jsme, že stejně jako naši sousedé v Německu se vrátili ke spolkovým zemím, i my - věrni odkazu všem dobrým tradicím staré státnosti Koruny české - se vrátíme k osvědčenému zemskému zřízení a zemské samosprávě. Věřili jsme, že budeme po čtyřiceti letech znovu svobodní a rovní. Bohužel s postupujícím časem se naše víra vytrácela a my jsme zjišťovali, že nejde o žádnou "sametovou revoluci", ale o předem dohodnutou výměnu elity a nové rozdělení moci ve státě. Naděje spojované s volbami v roce 1992 se ukázaly liché. Střet českého a slovenského nacionalismu nemohl skončit jinak než skončil, to je rozdělením Československa.

Následovalo a ještě stále trvá období upevňování moci vítězů. S lítostí musím konstatovat, že vývoj k demokracii se u nás zastavil. Moci se chopila skupina lidí, která se prohlašuje za jediné nositele demokracie a všechny ostatní politické subjekty diskriminuje přidělováním nálepek extrémní levice či pravice, nacionalistů nebo separatistů, aniž jim dá možnost veřejně obhájit své názory. Její součástí a současně i poslušným nástrojem se stala i většina bývalých poslanců, kteří v rozporu s ústavním zákonem o rozdělení Československa - ten předpokládal vytvoření zákonodárného sboru České republiky z poslanců Federálního shromáždění a České národní rady - se prohlásili za Poslaneckou sněmovnu a již dva a půl roku rozhodují i za senát. Protože vláda i prezident odvozují své funkce a postavení právě od vůle těchto poslanců a s jejich pádem by padli i oni, je tento neústavní stav trpěn.

Řada aktů, mezi které se na první místo řadí vládní návrh ústavního zákona o zřízení vyšších územních samosprávných celků, dokládá, že se u nás prosazuje pragmatická politika premiéra Klause a s ní roste úsilí českých nacionalistů o úplné ovládnutí a likvidaci Moravy a Slezska. Tím se současní politici staví na roveň únorových revolucionářů z roku 1948, kteří zrušili země a nastolili tvrdý centralismus. Jejich počínání v květnu 1990 ve svých dosud platných usneseních shodně označily oba zákonodárné sbory vzešlé ze svobodných voleb, tj. Federální shromáždění i Česká národní rada, za akt zvůle nastupující totalitní komunistické moci, který poškodil jak občany Země české, tak i Země moravskoslezské a vyslovily přesvědčení, že spáchané křivdy budou napraveny.

Moravané a Slezané se od Čechů liší kulturou, odlišnostmi povahového založení a hlavně samostatným historickým vývojem. Již od roku 1182 tvořily Čechy, Morava a Slezsko svazek, od počátku 14. století nazývaný země Koruny české, který měl sice společného panovníka, ale jejich obyvatelé si podstatnou část svých záležitostí prostřednictvím zemských sněmů spravovali sami. Dnes není politická vůle tento stav v jakékoli podobě obnovit. Jde ve své podstatě o dokončení likvidace dvou subjektů mezinárodního práva, které stály při vzniku Českoslvoenska v roce 1918. Vyplývá to ze Saint-Germianské dohody, podle které "se rozhodly v roce 1918 národy Čech, Moravy a části Slezska, jakož i národ Slovenska z vlatní vůle spojiti trvalým spolkem za tím účelem, aby vytvořily jednotný a svrchovaný stát" nikoli proto, aby se Moravané a Slezané vydali na milost či nemilost Čechů.

Vznikl-li společný stát na základě vůle tří subjektů, nemůže být likvidace dvou z nich provedena z vůle jednoho. S ohledem na počet obyvatel budou mít obyvatelé Čech v zákonodárném sboru vždy potřebnou třípětinovou většinu a mohou bez ohledu na vůli poslanců zvolených na Moravě a ve Slezsku rozhodnout. Politická reprezentace Moravy a Slezska neeexistuje. Nezanikla z vlastní vůle, ale z rozhodnutí komunistického režimu a přes veškeré úsilí dodnes nebyla obnovena. Proto musí být její stanovisko nahrazeno stanoviskem Moravanů a Slezanů vyjádřeným v referendu. Bez něho nemá Poslanecká sněmovna k takovémuto kroku mandát.

Likvidace historických zemí je prováděna proti vůli občanů Moravy a Slezska. Dokládají to výsledky reprezentativního průzkumu veřejného mínění, když referendum stávající mocenská skupina odmítla provést. Průzkum provedly dvě na sobě nezávislé organizace na vzorku čítajícím více než deset tisíc respondentů. Téměř 70% dotázaných se vyslovilo pro obnovení Země moravskoslezské (60%) nebo samostatně Moravy a Slezska (9%) jako vyšších územních samosprávných celků. Pod záminkou reformy státní správy a samosprávy a za tichého přihlížení vás mají být Morava a Slezsko rozděleny do několika územních celků a jako takové zapojeny do struktury Čech, lépe řečeno Česka. Nejde o opomenutí nebo omyl, ale o cílevědomě připravený a realizovaný proces. Již dnes se ukazuje, že nepůjde o rovnoprávné a spravedlivé zapojení, ale jak dokazuje státní rozpočet, o řešení problémů Čech na úkor ostatních.

Spojené státy americké, Říše britská, Francie, Itálie a Japonsko výše citovanou smlouvou v roce 1919 potvrdily stát Československý za svrchovaného a samostatného člena rodiny národů v hranicích určených, když předtím jeho představitelé dali bezpečnou záruku toho, že se budou ve vztahu k obyvatelům, nad nimiž vzal tento stát záruky státní svrchovanosti, řídit zásadami svobody a spravedlnosti. Zánikem Českoslovvenské republiky a vznikem České republiky k 1. 1. 1993 přešly závazky z mezinárodních smluv na nový subjekt a jeho představitelé jsou povinni je dodržovat.

Neděje-li se tak, a tento případ nyní nastal, pak druhá smluvní strana má morální povinnost, aniž by to mohlo být označeno za vměšování se do vnitřních záležitostí státu, žádat nápravu nebo právo od smlouvy odstoupit.

Žádáme tímto signatáře smlouvy, aby svým povinnostem dostáli a vystoupili na ochranu práv občanů Moravy a Slezska a nepřipustili, aby se o národu, na počátku jehož státnosti stáli stávající patroni Evropy svatý Cyril a Metoděj a který dal světu takové velikány jako například bratra Komenského, Mendela, Masaryka nebo Janáčka, mluvilo v minulém čase.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, členové zákonodárných sborů, vážení představitelé vlády, vaše výsosti hlavy státu. Chci vás ujistit, že nechceme dělit Českou republiku. Příroda však nemá národů panujících a služebných. Proto v souladu s touto realitou nechceme nic víc, ale ani méně, než aby naše národy, podle nové ústavy společenství občanů, žily na základně svobody a občanské rovnosti, stejného práva historického a přirozeného vedle sebe, nikoliv nad sebou, a jak tomu bylo vždy v minulosti, část svých záležitostí si spravovaly prostřednictvím volených zástupců samy. Jsem přesvědčen, jeli ohrožena demokracie v jedné zemi, je ohrožena na celém světe a je tedy povinností všech demokratických sil vystoupit na její ochranu. Spoléháme na vaši podporu a věříme, že nepřipustíte tak hrubého pošlapání principů demokracie a vzniku nových křivd, jak se v České republice připravuje, nebo již dokonce realizuje.