Federální shromáždění ČSSR 1986 – 1990

Každý členský stát ve své ratifikační listině vymezí, ohledně kterých odvětví zmíněných v čl. 3 přijímá závazky podle čl. 9 nebo 11, a zvlášť uvede ohledně každého vymezeného odvětví, zda se zavazuje na takové odvětví užít minimálních standardů podle článku 9 nebo vyšších standardů podle článku 11.

Každý členský stát může později vyrozumět generálního ředitele Mezinárodního úřadu práce, že přijímá s účinky ode dne oznámení povinnosti plynoucí z této úmluvy, pokud jde o jedno nebo několik odvětví zmíněných v článku 3, která nevymezil ve své ratifikaci, při čemž odděleně ohledně každého z těchto odvětvi uvede, zda uplatní na toto odvětví minimální standardy podle článku 8 nebo vyšší standardy podle článku 11.

Členský stát může oznámením generálnímu řediteli Mezinárodního úřadu práce, které nabude účinnosti ode dne oznámení postupně nahradit ulití ustanovení podle článku 9 užitím ustanovení podle článku 11 ohledně kteréhokoli přijatého odvětvi.

Část II. Zaručená ochrana

Všeobecné normy

Zákonodárství každého členského státu zajisti námořníkům, na něž se vztahuje zákonodárství tohoto členského státu, ochranu v sociálním zabezpečení, nikoli méně příznivou, než které požívají pracovníci na souši, a to ohledně všech odvětví sociálního zabezpečení zmíněných v článku 3, pro něž má platné zákonodárství.

Je třeba učinit opatření pro koordinaci různých soustav sociálního zabezpečení pro zachování nabývaných práv osob, které již nespadají pod soustavu povinného sociálního zabezpečení pro námořníky a spadají pod soustavu sociálního zabezpečení pro pracovníky na souši nebo naopak.

Jestliže se členský stát zavázal vztáhnout ustanovení tohoto článku na kterékoli odvětví sociálního zabezpečení, námořníci a popřípadě osoby na nich závislé a pozůstalí, kteří jsou chráněni zákonodárstvím tohoto členského státu, moji mít nárok na dávky sociálního zabezpečení ne méně příznivé, pokud jde o kryté případy, podmínky nároku, úroveň a trváni, než jsou ty, jež jsou stanoveny následujícími ustanoveními úmluvy o sociálním zabezpečení (minimální norma), 1952 pro příslušné odvětví, totiž pokud jde:

a) a léčebnou péči v článcích 8, 10 (odstavce 1, 2 a 3); 11 a 12 (odstavec 1);

b) o nemocenské v článcích 14, 16 (ve spojení s článkem 65 nebo 66 nebo 67), 17 a 18 (odstavec 1);

c) o dávky v nezaměstnanosti v článcích 20, 22 (ve spojitosti s článkem 65 nebo 66 nebo 67), 23 a 24;

d) o dávky ve stáří v článcích 6, 28 (ve spojitosti s článkem 65 nebo 66 nebo 67), 29 a 30;

e) o dávky při pracovním úrazu a při nemoci z povolání v článcích 32, 34 (odstavce 1, 2 a 4), 35, 36 (ve spojitosti s články 65 nebo 66) a 38;

f) o rodinné přídavky v článcích 40, 42, 43, 44 (popř. ve spojitosti s článkem 66) a 45;

g) o dávky v mateřství v článcích 47, 49 (odstavce 1, 2 a 3), 50 (ve spojitosti s článkem 65 nebo 66), 51 a 52;

h) o dávky v invaliditě v článcích 54, 56 (ve spojitosti s článkem 65 nebo 66 nebo 67), 57 a 58;

i) o dávky pozůstalých v článcích 60, 62 (v souvislosti s článkem 65 nebo 66 nebo 67), 63 a 64.

Z hlediska užití ustanovení odstavců a), b), c), d) a g) (pokud jde o léčebnou péči), h) nebo i) článku 9, členský stát může přihlédnout k ochraně plynoucí z pojištění, které podle jeho zákonodárství není povinné pro námořníky, jestliže toto pojištění:

a) je pod dohledem veřejných orgánů nebo společně spravováno rejdaři a námořníky podle stanovených norem;

b) zahrnuje podstatnou část námořníků, jejichž výdělek nepřesahuje výdělek kvalifikovaného dělníka; a

c) vyhovuje, popřípadě smolu s jinými způsoby ochrany, příslušným ustanovením úmluvy o sociálním zabezpečení (minimální norma), 1952.

Jestliže se členský stát zavázal vztáhnout ustanovení tohoto článku na kterékoli odvětví sociálního zabezpečení, námořníci a popřípadě osoby na nich závislé a pozůstalí, kteří jsou chráněni zákonodárstvím tohoto členského státu, mají mít nárok na dávky sociálního zabezpečení na méně příznivé, pokud jde o kryté případy, podmínky na roku, úroveň a trvání, než jsou ty, jež jsou stanoveny pro příslušné odvětví, pokud jde

a) o léčebnou péči v článcích 7 odstavec a), 8, 9, 13, 15, 16 a 17 úmluvy o léčebně-preventivní péči a nemocenském, 1969;

b) o nemocenské v článcích 7 odstavec b), 18, 21 (ve spojitosti s článkem 22 nebo 23 nebo 24), 25 a 26 (odstavce 1 a 3) úmluvy o léčebně preventivní péči a nemocenském, 1969;

c) o dávky ve stáří v článcích 15, 17 (ve spojitosti s článkem 26 nebo 27 nebo 28), 18, 19 a 29 (odstavec 1) úmluvy o dávkách v invaliditě, ve stáří a pozůstalých, 1967;

d) o dávky při pracovním úrazu a při nemoci z povolání v článcích 6, (odstavec 2 a odstavec 3 /úvodní věta/), 10, 13 (ve spojitosti s článkem 19 nebo 20), 14 (ve spojitosti s článkem 19 nebo 20), 15 (odstavec 1), 16, 17, 18 (odstavce 1 a 2) (ve spojitosti s článkem 19 nebo 20) a 21 (odstavec 1) úmluvy o dávkách při pracovním úrazu a při nemoci z povolání, 1964;

e) o dávky v mateřství v článcích 3 a 4 úmluvy o ochraně mateřství (revidované), 1952;

f) o dávky v invaliditě v článcích 8 a 10(ve spojitosti s článkem 26 nebo 27 nebo 28), 11, 12, 13 a 29 (odstavec 1) úmluvy o dávkách v invaliditě, ve stáří a pozůstalých, 1967;

g) o dávky pozůstalých v článcích 21, 23 (ve spojitosti s článkem 26 nebo 27 nebo 28), 24, 25 a 29 (odstavec 1) úmluvy o dávkách v invaliditě, ve stáří a pozůstalých, 1967;

h) o dávky v nezaměstnanosti a rodinné přídavky v kterékoli budoucí úmluvě, jež stanoví vyšší normy, než jsou normy uvedené v odstavcích c) a f) článku 9, pokud taková úmluva nabude platnosti.

Z hlediska užití ustanovení odstavců a), b), c), e) (pokud jde o léčebnou péči), f), g) nebo h) (dávky v nezaměstnanosti) článku II, členský stát může přihlédnout k ochraně plynoucí z pojištění, které podle jeho zákonodárství není povinné pro námořníky, jestliže toto pojištění:

a) je pod dohledem veřejných orgánů nebo společně spravováno rejdaři a námořníky podle stanovených norem;

b) zahrnuje podstatnou část námořníků, jejichž výdělek nepřesahuje výdělek kvalifikovaného dělníka; a

c) vyhovuje, popřípadě spolu s jinými způsoby ochrany, příslušným ustanovením úmluv zmíněných ve výše uvedených odstavcích článku 11.

Část III. Povinnosti rejdaře

Rejdař má být povinen poskytnout námořníkům, jejichž stav vyžaduje léčebnou péči v době, kdy jsou na loni, nebo kteří vzhledem ke svému stavu byli ponecháni během plavby na území jiného státu než příslušného členského státu:

a) přiměřenou a dostačující léčebnou péči až do jejich uzdravení, nebo jejich repatriace, podle toho, který z těchto případů nastane dříve;

b) ubytování a stravu do doby, kdy jim bude možno získat vhodné zaměstnání nebo budou repatriováni, podle toho, který z těchto případů nastane dříve;

c) repatriaci.

Námořníci, kteří vzhledem k svému stavu jsou ponecháni na území jiného státu než příslušného členského státu, mají nadále nárok na svou plnou mzdu (s výjimkou premií) do doby, kdy nastane jako prvý některý z následujících případů: nabídnutí vhodného zaměstnání; repatriace; vypršení lhůty stanovené zákony a právními předpisy tohoto členského státu nebo kolektivní smlouvou, která však nemůže být kratší než 12 týdnů. Rejdař přestává odpovídat za výplatu mzdy okamžikem, kdy takoví námořníci obdrží peněžité dávky podle zákonodárství příslušného členského státu.

Námořníci, kteří pro svůj stav jsou repatriováni nebo ponecháni na území příslušného členského státu, mají nadále nárok na plnou mzdu (s výjimkou premií) do doby, ledy nastane jako prvý některý z následujících případů: uzdravení; vypršení lhůty stanovené zákony a právními předpisy tohoto členského státu nebo kolektivní smlouvou, která však nemůže být kratší 12 týdnů. Rejdař přestává odpovídat za výplatu mzdy okamžikem, kdy stanoví námořníci obdrží peněžité dávky podle zákonodárství příslušného členského státu.

Část IV. Ochrana cizích nebo migrujících námořníků

Následující pravidla se vztahují na námořníky, kteří podléhají nebo podléhali zákonodárství jednoho nebo několika členských států, jakož na osoby na nich závislé a jejich pozůstalé, pokud jde o kterékoli odvětví sociální no zabezpečení zmíněné v článku 3, pro něž takový členský stát má platné zákonodárství pro námořníky.

Aby se zabránilo střetu zákonů a nežádoucím následkům, jež by z toho mohly pro zúčastněné strany vyplynout buď pro nedostatek ochrany nebo jako důsledek neoprávněného souběhu příspěvků a dávek, zúčastněné členské státy určí zákonodárství vztahující se na námořníky podle těchto pravidel:

a) námořníci budou podléhat zákonodárství jen jediného členského státu;

b) toto zákonodárství bude zásadně

- zákonodárství toho členského státu, pod jehož vlajkou loď pluje,

nebo

- zákonodárství toho členského státu, na jehož, území mají námořníci trvalé bydliště;

e) bez ohledu na pravidla stanovená v předchozích odstavcích, zúčastněné členské státy se mohou dohodnout na jiných pravidlech o tom, kterého zákonodárství se užije na námořníky v zájmu dotyčných osob.

Námořníci, kteří podléhají zákonodárství jednoho členského státu a jsou státními příslušníky jiného členského státu nebo uprchlíky nebo bezdomovci, kteří mají trvalé bydliště na území některého členského státu, mají stejná práva a povinnosti jako stát ní příslušnici prve uvedeného členského státu, jak pokud jde o okruh po jištěných osob, tak pokud jde o právo na dávky, mají stená práva a povinnosti, aniž by museli mít trvalé bydliště na území prve uvedeného členského státu, jestliže státní příslušníci tohoto členského státu jsou chráněni bez takové podmínky. Stejné tomu je, pokud jde o osoby závislé na námořnících a pozůstalé po nich, pokud jde o právo na dávky bez ohledu na státní příslušnost.

Bez ohledu na ustanovení článku 18, přiznání nepříspěvkových dávek může být učiněno závislým na podmínce, že poživatel bydlel na území příslušného členského státu nebo, jde-li o dávky pozůstalým, že tam zemřelý bydlel po určitou dobu, jejíž délka podle povahy případu nemůže být stanovena na více než

a) šest měsíců bezprostředně před žádostí o dávku, jde-li o dávky v nezaměstnanosti a dávky v mateřství;

b) pět roků jdoucích za sebou bezprostředně před žádostí o dávku, jde-li o dávky v invaliditě, nebo bezprostředně před úmrtím pokud jde o dávky pozůstalým;

c) deset roků mezi 18. rokem a důchodovým věkem, při čemž lze vyžadovat, aby pět let bezprostředně předcházelo podání žádosti, pokud jde o dávky ve stáří.

Zákony a právní předpisy každého členského státu o povinnostech rejdaře, zmíněné v článcích 13 až 15, mají zaručit námořníkům stejné zacházení, bez ohledu na to, kde trvale bydlí.

Každý členský stát musí usilovat podílet se na soustavě pra zachování nabývaných práv spolu s každým dalším zúčastněným členským státem v každém odvětví sociálního zabezpečení zmíněném v článku 3, pro které každý z těchto členských států má platné zákonodárství, ve prospěch osob, které jako námořníci by postupně nebo střídavě podléhaly zákonodárstvím zmíněných členských států.

Soustava zachování nabývaných práv zmíněná v článku 21 má v potřebném rozsahu stanovit sčítání dob pojištění, zaměstnání nebo pobytu, podle povahy případu, dovršených podle zákonodárství zúčastněných členských států z hlediska nabytí, zachování nebo obživnutí práv a popřípadě výpočtu dávek.

Soustava zachování nabývaných práv zmíněná v článku 21 má stanovit řízení pro přiznání dávek v invaliditě, ve stáří a pozůstalým, jakož i pro případné rozdělení nákladů s tím spojených.

Každý členský stát má zaručit výplatu peněžních dávek v invaliditě, ve stáří a pozůstalým, důchodu při pracovním úraze a při nemoci z povolání, jakož i dávek při úmrtí, na něž vznikl nárok podle jeho právních předpisů poživatelům, kteří jsou státními příslušníky některého členského státu, uprchlíky nebo bezdomovci, ať už mají bydliště kdekoli, s výhradou opatření, jež je třeba učinit k tomuto účelu na základě dohody mezi členskými státy nebo se zúčastněnými státy.

Bez ohledu na ustanovení článku 24, jestliže jde o nepříspěvkové dávky, zúčastněné členské státy mají na základě společné dohody stanovit podmínky, za nichž budou tyto dávky vypláceny poživatelům, kteří mají bydliště mimo území příslušného členského státu.

Členský stát, který převzal závazky podle úmluvy o rovném zacházení (sociální zabezpečení), 1962, pro jedno nebo několik odvětví sociálního Zabezpečení, zmíněných výše v článku 24, ale nikoli závazky podle úmluvy o zachování práv v sociálním zabezpečení, 1982; může se odchylovat od ustanovení zmíněného článku z hlediska každého odvětví, pro něž při jal závazky podle první úmluvy, a místo toho užívat ustanoveni článku 5 zmíněné úmluvy.

Zúčastněné státy mají usilovat podílet se na soustavě zachováni práv nabytých podle jejich zákonodárství v každém odvětví sociálního zabezpečení, pro něž každý z těchto členských států má platné zákonodárství použitelné na námořníky, týkající se léčebné péče, nemocenského, dávek v nezaměstnanosti, dávek při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání s výjimkou důchodů a dávek v případě úmrtí, rodinných přídavků a dávek v mateřství. Tato soustava má zaručovat poskytování takových dávek osobám, které bydlí nebo pobývají na území některého jiného z těchto členských států, než je příslušný členský stát, za podmínek a v mezích stanovených společnou dohodou zúčastněných států.

Ustanovení této části se neužije na sociální a zdravotní pomoc.

Členské státy se mohou odchýlit od ustanovení článků 21 až 25 a článku 27 zvláštními úpravami, v rámci dvoustranných nebo mnohostranných instrumentů uzavřených dvěma nebo několika z nich, pod podmínkou, že se nedotknou práv a závazků jiných členských států že upraví ochranu cizích nebo migrujících námořníků v sociálním za bezpečení podle ustanovení, jež jako celek jsou nejméně tak příznivé, jako tomu je v těchto článcích.

Část V. Právní a správní záruky

Každý žadatel má mít právo odvolat se proti odmítnutí dávek nebo je-li sporný jejich druh, rozsah, částka nebo povaha.

Jestliže správou zdravotní péče je pověřen orgán vlády odpovědný zákonodárnému sboru, právo na odvolání stanovené v článku 30 může být nahrazeno právem dát přezkoušet příslušným orgánem každou stížnost na odmítnutí zdravotní péče nebo úroveň poskytnuté zdravotní péče.

Každý členský stát má učinit opatření, aby se rychle a s malými náklady zajistilo řešení sporů, které mohou vyplynout ze závazků rejdaře stanovených v článcích 13 až 15.

Každý členský stát má převzít všeobecnou odpovědnost za poskytování dávek přiznávaných podle této úmluvy a učinit za tím účelem všechna potřebná opatření.

Každý členský stát má převzít všeobecnou odpovědnost za dobrou správu zařízení a služeb, které provádějí tuto úmluvu.

Jestliže správa není zajištěna zařízením řízeným veřejnými orgány nebo vládním orgánem odpovědným zákonodárnému sboru:

a) zástupci chráněných námořníků se mají účastnit na správě za předepsaných podmínek;

b) vnitrostátní zákonodárství má ve vhodných případech stanovit účast zástupců rejdařů;

c) vnitrostátní zákonodárství může rovněž stanovit účast zástupců veřejných orgánů.

Část VI. Závěrečná ustanovení

Tato úmluva nově upravuje úmluvu o nemocenském pojištění námořníků, 1936, a úmluvu o sociálním zabezpečení námořníků, 1946.

Formální ratifikace této úmluvy budou oznámeny generálnímu řediteli Mezinárodního úřadu práce a jím zapsány.

1. Tato úmluva zavazuje toliko členské státy Mezinárodni organisace práce, jejichž ratifikace byla zapsána generálním ředitelem.

2. Nabude účinnosti dvanáct měsíců poté, kdy generální ředitel zapíše ratifikace dvou členských států.

3. Pro každý další členský stát tato úmluva nabude účinnosti dvanáct měsíců od data, kdy jeho ratifikace byla zapsána.

Každý členský stát, který ratifikuje tuto úmluvu, se zavazuje užít ji na nemetropolitní území, jejichž mezinárodní vztahy zajišťuje, podle ustanovení ústavy Mezinárodní organisace práce.

1. Každý členský stát, který ratifikoval tuto úmluvu, může ji vypovědět po uplynutí deseti let ode dne, kdy tato úmluva po prvé nabyla účinnosti, písemným sdělením generálnímu řediteli Mezinárodního úřadu práce, který je zapíše výpověď nabude účinnosti jeden rok po dni, kdy byla zapsána.

2. Každý členský stát, jenž ratifikoval tuto úmluvu a který nepoužije práva ji vypovědět podle tohoto článku během roku následujícího po uplynutí období deseti let, jak uvedeno v předchozím odstavci, bude vázán úmluvou na další desetileté období a poté ji bude moci vypovědět vždy po uplynutí desetiletého období za podmínek uvedených v tomto článku.

1. Generální ředitel Mezinárodního úřadu práce oznámí všem členským státům Mezinárodní organisace práce zápis všech ratifikací a výpovědí, které mu členové organisace sdělí.

2. Když bude členským státům Organisace sdělovat zápis poslední ratifikace nutné k tomu, aby úmluva nabyla účinnosti, generální ředitel upozorní členské státy Organisace na datum, ledy tato úmluva nabude účinnosti.

Generální ředitel Mezinárodního úřadu práce oznámí generálnímu tajemníkovi Spojených národů k zápisu podle článku 102 Charty Spojených národů úplné údaje o všech ratifikacích a výpovědích, které zapsal podle ustanovení předchozích článků.

Vždy, bude-li to považovat za nutné; správní rada Mezinárodního úřadu práce předloží generální konferenci zprávu o provádění této úmluvy a přezkoumá, zda je záhodno dát na pořad jednáni generální konference otázku její úplné nebo částečné revise.

1. Přijme-li generální konference novou úmluvu revidující úplně nebo částečně tuto úmluvu a neustanoví-li nová úmluva jinak:

a) ratifikace nové revidující úmluvy členským státem způsobí ipso iure okamžitou výpověď této úmluvy bez ohledu na ustanovení článku 40, a to s výhradou, že nová revidující úmluva nabude účinnosti;

b) od doby, kdy nová revidující úmluva nabude účinnosti, tato úmluva přestane být členským státům otevřena k ratifikaci.

2. Tato úmluva však zůstane v platnosti ve své formě a obsahu pro ty členské státy, které ji ratifikovaly a které neratifikovaly revidující úmluvu.

Anglické a francouzské znění této úmluvy mají stejnou platnost.

Úmluva o repatriaci námořníků

Generální konference Mezinárodní organisace práce,

která byla svolána správní radou Mezinárodního úřadu práce do Ženevy a tam se sešla dne 24. září 1987 na svém sedmdesátémčtvrtém zasedání;

majíc na zřeteli, že od přijetí úmluvy o repatriaci námořníků, 1926 a doporučení o repatriaci kapitánů a učňů, 1926 vývoj v námořní dopravě vyžaduje revidovat úmluvu tak, aby do ní byly pojaty příslušné části doporučení;

majíc dále na zřeteli, že pomocí vnitrostátního zákonodárství praxe bylo dosaženo značných pokroků k zajištění repatriace námořníků v různých případech, které nejsou kryty úmluvou o repatriaci námořníků, 1926;

jsouc názoru, že by s přihlédnutím k všeobecnému růstu zaměstnávání zahraničních námořníků v námořní dopravě bylo žádoucí přijmout nová ustanovení prostřednictvím nového mezinárodního instrumentu ohledně některých dalších aspektu repatriace námořníků;

rozhodnuvši přijmout některé návrhy týkající se revise úmluvy (č. 23) o repatriaci námořníků, 1926 a doporučení (č. 7) o repatriaci kapitánů a učňů, 1926, jež jsou pátým bodem jednacího pořadu zasedání;

stanovivši, že tyto návrhy budou mít formu mezinárodní úmluvy, přijímá dne 9. října 1987 tuto úmluvu, která bude označována jako Úmluva o repatriaci námořníků (revidovaná), 1987:

Část I. Působnost a vymezení pojmů

1. Tato úmluva se vztahuje na všechny námořní ladí ve veřejném nebo soukromém vlastnictví, které jsou zapsány na území kteréhokoli členského státu, pro nějž je tato úmluva v platnosti, a které jsou obvykle určeny k obchodní námořní plavbě, jakož i na rejdaře a námořníky těchto lodí.

2. V rozsahu, v jakém příslušný orgán po projednání s representativními organisacemi rejdařů rybářských lodí a rybáře to považuje za proveditelné, bude užívat ustanovení této úmluvy na obchodní námořní rybolov.

3. Při pochybnosti, zda je třeba některé lodi považovat za určené k obchodní námořní plavbě nebo k obchodnímu námořnímu rybolovu pro účely této úmluvy, otázku rozhodne příslušný orgán po projednání se zúčastněnými organisacemi rejdařů, námořníků a námořních rybářů.

4. Pro účely této úmluvy výraz "námořník" znamená každou osobu zaměstnanou z jakéhokoli důvodu na námořní lodi, na niž se vztahu je tato úmluva.

Část II. Práva

1. Každý námořník má právo na repatriaci v těchto případech:

a) jestliže závazek na stanovenou dobu nebo na stanovenou cestu vyprší v zahraničí;

b) na konci výpovědní lhůty, byla-li výpověď dána podle všeobecných nebo individuálních ustanovení pracovní smlouvy;

c) v případě nemoci nebo úrazu nebo z jiného zdravotního důvodu který vyžaduje repatriaci námořníka, je-li lékařsky uznán za způsobilého cestovat;

d) v případě ztroskotání;

e) jestliže rejdař není s to plnit své zákonné nebo smluvní povinnosti vůči námořníkovi pro úpadek, prodej lodi, změnu zápisu lodi nebo z jiného podobného důvodu;

f) když loď pluje do válečné oblasti, jak je vymezena vnitrostátním zákonodárstvím nebo kolektivními smlouvami, kam se námořník odmítne odebrat;

g) v případě skončení nebo přerušení zaměstnám v souladu s rozhodčím výrokem nebo kolektivní smlouvou nebo v případě, kdy zaměstnání skončí z podobného důvodu.

2. Vnitrostátní zákonodárství nebo kolektivní smlouvy mají stan vit maximální dobu služby na lodi, po jejími uplynutí námořník má právo na repatriaci. Tato doba musí být kratší dvanácti měsíců.

Při jejím stanovení je třeba přihlížet ke skutečnostem, které ovlivňují námořníkovo pracovní prostředí. Každý členský stát má, pokud možno, usilovat o zkrácení doby se zřetelem k technologickému vývoji a může se řídit doporučeními smíšena námořní komise v této věci.

Část III. Místo určení

1. Každý členský stát, pro nějž je tato úmluva v platnosti, stanoví vnitrostátními právními předpisy místa, kam námořníci mohou být repatriováni.

2. Místa takto stanovená mají zahrnovat místo, kde námořník se dal najmout na loď, místo dohodnuté v kolektivní smlouvě, zemi stálého pobytu námořníka nebo kterékoli jiné místo, na němž se strany dohodly v době uzavření závazku. Námořník má právo vybrat si ze stanovených míst místo, kam má být repatriován.

Část IV. Repatriační opatření

1. Je povinností rejdaře organisovat repatriaci vhodnými a rychlými prostředky. Letecká doprava je obvyklým způsobem dopravy.

2. Náklady spojené s repatriací hradí rejdař.

3. Pokud dojde k repatriaci proto, že dotyčný námořník byl shledán vinným tím, že podle vnitrostátního zákonodárství nebo posile kolektivních smluv hrubě porušil povinnosti svého zaměstnání, nic v této úmluvě nebrání právu požadovat na námořníkovi plně nebo částečné náklady spojené s repatriací podle vnitrostátního práva nebo podle kolektivních smluv.

4. Náklady, které hradí rejdař, mají zahrnovat

a) cestu do místa zvoleného pro repatriaci podle článku 3;

b) ubytování a stravování námořníka od okamžiku, kdy opustí loď až do jeho příchodu do místa repatriace;

c) mzdu a dávky námořníka od okamžiku, kdy opustí loď až do jeho příchodu do místa repatriace, je-li to stanoveno vnitrostátním zákonodárstvím nebo kolektivními smlouvami;

d) dopravu 30 kg osobních zavazadel námořníka do místa repatriace;

e) lékařské ošetření, pokud je ho třeba, do doby, kdy zdravotní stav námořníka mu umožňuje cestovat do místa repatriace.

5. Rejdař nemůže požadovat na námořníkovi na začátku jeho zaměstnání zálohu na úhradu nákladů jeho repatriace a rovněž nesmí hradit náklady repatriace ze mzdy nebo jiných nároků námořníka, pokud nejde o okolnosti stanovené v odstavci 3.

6. Vnitrostátní zákonodárství se nemá dotýkat práva rejdaře dát si uhradit náklady repatriace námořníků, kteří jím nejsou zaměstnáváni, od jejích zaměstnavatele.