Federální shromáždění ČSSR 1986 – 1990

kterým se předkládá Federálnímu shromáždění Československé socialistické republiky:

a) návrh na přístup Československé socialistické republiky k Vídeňské úmluvě o právu smluv mezi státy a mezinárodními organizacemi nebo mezi mezinárodními organizacemi, přijaté ve Vídni dne 21. března 1986;

b) návrh na odvolání výhrady k článku 66 Vídeňské úmluvy o smluvním právu ze dne 23. května 1969, ke které přistoupila Československá socialistická republiky dne 29. července 1987.

Federální shromáždění Československé socialistické republiky souhlasí:

a) s přístupem Československé socialistické republik k Vídeňské úmluvě o právu smluv mezi státy a mezinárodními organizacemi nebo mezi mezinárodními organizacemi, přijaté ve Vídni dne 21. března 1986;

b) s odvoláním výhrady k článku 66 Vídeňské úmluvy o smluvním právu ze dne 23. května 1969, ke které přistoupila Československá socialistická republiky dne 29. července 1987.

Zvyšování počtu mezinárodních vládních organizací, posilování jejich úlohy v mezinárodních vztazích, jakož i rozšiřování počtu smluv, které mezinárodní organizace uzavírají se státy nebo s jinými mezinárodními organizacemi, si vyžádalo kodifikaci a pokrokový rozvoj pravidel mezinárodního práva o uzavírání těchto smluv vzhledem k tomu, že Vídeňská úmluva o smluvním právu z roku 1969 se vztahuje jen na smlouvy uzavírané v písemné formě mezi státy.

Přípravou návrhu příslušné kodifikační úmluvy byla pověřena Komise pro mezinárodní právo, která se danou otázkou zabývala od roku 1970. Na svém 34. zasedání v roce 1982 dokončila Komise svůj návrh, k jehož projednání byla Valným shromážděním OSN svolána diplomatická konference ve Vídni ve dnech 18. února až 21. března 1986. Práce konference byla završena přijetím Úmluvy o právu smluv mezi státy a mezinárodními organizacemi nebo mezi mezinárodními organizacemi. Úmluva vychází v maximálně možné míře z textu Vídeňské úmluvy o smluvním právu, jejíž stranou je i ČSSR. Současně se do jejího obsahu promítly i změny, které vyplývají ze zvláštností mezinárodních organizací, zejména z jejich právní způsobilosti.

Vídeňská úmluva o právu smluv mezi státy a mezinárodními organizacemi nebo mezi mezinárodními organizacemi se skládá z preambule a z 86 článků, rozdělených do 8 částí. V Příloze k Úmluvě je upraven postup při rozhodčím a smírčím řízení podle čl. 66 Úmluvy při urovnávání sporů týkajících se použití nebo výkladu některého ustanovení její části V o neplatnosti nebo ukončení platnosti mezinárodních smluv.

V preambuli Úmluvy, která má význam zejména pro její interpretaci, se podařilo vyjádřit zvláštní rysy smluvní způsobilosti mezinárodních organizací. Uvádí se v ní, že mezinárodní organizace je nadána takovou způsobilostí uzavírat smlouvy, která je nezbytná k plnění jejích funkcí a dosažení jejích cílů. Strany Úmluvy v její preambuli uznaly, že praxe mezinárodních organizací při uzavírání smluv se státy nebo mezi sebou navzájem musí být v souladu s jejích zakládajícími listinami.

Část I Úmluvy /čl. 1-5/ je věnována úvodním ustanovením, která upravují otázky působnosti Úmluvy a definují používané výrazy. Úmluva se vztahuje na smlouvy uzavírané v písemné formě mezi jedním nebo několika státy a jednou nebo několika mezinárodními organizacemi. Dále se vztahuje též na smlouvy uzavírané písemné mezi mezinárodními organizacemi.

V části II /čl. 6 - 25/ je upraveno uzavírání smluv a jejich vstup v platnost. Úmluva stanoví, že způsobilost mezinárodních organizací uzavírat smlouvy se řídí pravidly této organizace, přičemž pravidly organizace se mají na mysli její zakládající listiny, rozhodnutí a rezoluce přijatá v souladu s nimi, jakož i ustálená praxe organizace.

Otázku zmocnění a pravomoci k uzavírání mezinárodních smluv za státy a za mezinárodní organizace upravují ustanovení čl. 7 a 8 Úmluvy. Čs. předpisy upravují tyto otázky v souladu s uvedenými ustanoveními Úmluvy.

Článek 9, vycházející z mezinárodní praxe, stanoví, že text smlouvy se přijímá se souhlasem všech států a organizací, které se podílely na jeho vypracování. Výjimku představuje přijímání textu smlouvy na mezinárodní konferenci. V tomto případě se text přijímá, pokud jednací řád konference nestanoví jinak, dvoutřetinovou většinou přítomných a hlasujících účastníků.

Článek 10 upravuje otázku autentifikace textu smlouvy, tj. aktu, jímž jednající strany potvrzují, že dohodnutý text je definitivním /konečným/ a autentickým /původním/. K autentifikaci může dojit podpisem, podpisem ad referendum, parafováním textu smlouvy nebo závěrečného aktu konference, pokud jeho součástí je i text smlouvy, případně může k autentifikaci dojít jiným dohodnutým způsobem.

V článcích 11 - 17 jsou upraveny různé způsoby vyjádření souhlasu být smlouvou vázán. Stát může takovýto svůj souhlas vyjádřit podpisem, výměnou listin tvořících smlouvu, ratifikací smlouvy nebo přístupem k ní, přijetím nebo schválením smlouvy nebo jakýmkoli jiným dohodnutým způsobem. Stejnými způsoby, s výjimkou ratifikace, může vyjádřit svůj souhlas být smlouvou vázána mezinárodní organizace. Místo ratifikace může takovýto souhlas vyjádřit formálním potvrzením smlouvy.

Po složitých jednáních se v Úmluvě podařilo uspokojivě vyřešit otázku přípustnosti výhrad ke smlouvám, jejich přijetí, jakož i námitek vůči nim /čl. 19 - 23/. Výhradou se přitom rozumí jednostranné, jakkoliv formulované nebo označené prohlášení učiněné státem nebo mezinárodní organizací při aktu, kterým vyjadřují svůj souhlas být smlouvou vázány, přičemž tímto prohlášením stát nebo mezinárodní organizace zamýšlejí vyloučit nebo změnit právní účinek určitých ustanovení smlouvy při jejich použití vůči nim. Ze smluvní volnosti vyplývá zásadní možnost učinit výhradu. Z této zásadní přípustnosti výhrad jsou článkem 19 vyloučeny tři případy, kdy výhradu učinit nelze, a to tehdy, je-li smlouvou zakázána výslovně /písm. a/ nebo implicitně /písm. b/ nebo tehdy, kdy sice smlouva neobsahuje ustanovení týkající se přípustnosti výhrad, avšak vznesená výhrada není slučitelná s předmětem a účelem smlouvy. Ze smluvní rovnosti vyplývá právo druhé strany učiněnou výhradu - s výjimkou výhrady výslovně smlouvou povolené nepřijmout vznesením námitky vůči ní. Námitka vůči výhradě nebrání vstupu smlouvy v platnost ve vzájemných vztazích toho, kdo výhradu učinil, a toho, kdo k ní vznesl námitku, pokud ovšem strana, která uplatnila námitku, jasně nevyjádřila svůj opačný úmysl.

Vstup smluv v platnost a jejich prozatímní provádění je upraveno v čl. 24 a 25. Vstup smlouvy závisí na vůli smluvních stran; zpravidla se již ve smlouvě stanovuje způsob a den vstupu smlouvy v platnost.

Úvodní Článek části III o dodržování, provádění a výkladu smluv, článek 26, vyjadřuje jednu ze základních zásad mezinárodního práva, zásadu pacta sunt servanda. Podle této zásady zavazuje platná smlouva strany a musí být jimi plněna v dobré víře. Přitom se stát nemůže dovolávat svého vnitrostátního práva a mezinárodní organizace svých vnitřních pravidel jako důvodu pro neplnění svých smluvních závazků /čl. 27/. Čl. 28 a 29 upravují časovou a územní působnost smluv> Smlouva zásadně, pokud se její strany nedohodnou jinak, nemá zpětné účinky, Zavazuje přitom stát ve vztahu k celému jeho území.

Pravidla o tom, jak se mají provádět ustanovení v různé době uzavřených smluv, které se týkají téhož předmětu, jsou obsažena v čl. 30. V souladu s čl. 103 Charty OSN se potvrzuje přednost závazků podle ní před závazky podle kterékoli jiné mezinárodní smlouvy. Jinak se vychází z obecně uznávané zásady lex posterior derogat priori, pokud pozdější smlouva nestanoví něco jiného.

Předpokladem pro řádné plnění smluv je jejich správná interpretace, tj. zjištění skutečného smyslu ustanovení smlouvy, zjištění, na čem se strany v době uzavření smlouvy dohodly. Pravidla postupu při výkladu smluv jsou obsažena v čl. 31 - 33 Úmluvy. Tato pravidla, jež byla poprvé právně vyjádřena ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu z roku 1969, se v praxi osvědčila, a proto nebyl důvod je při kodifikaci práva smluv mezinárodních organizací měnit. Čl. 34 potvrzuje starou zásadu smluvního práva, podle níž smlouva vytváří smluvní poměr jen mezi jejími stranami, nemůže však vytvářet práva nebo zakládat povinnosti pro jiné státy nebo organizace bez jejich souhlasu /pacta tertiis nec nocent nec prosunt/. Podrobněji je pak tato zásada rozvedena v čl. 35 - 37. Pokud jde o závazky a práva, jež vznikají pro členské státy mezinárodní organizace ze smlouvy, jíž je organizace stranou, nebyl na konferenci přijat zvláštní článek o této problematice, s ohledem na zatím nerozvinutou praxi, ale do čl. 74 byl zařazen odst. 3, ve kterém se uvádí, že ustanovení Úmluvy se nedotýkají žádné otázky, která v souvislosti se vznikem závazků a práv členských států mezinárodní organizace může vzniknout ze smlouvy, jejíž stranou je tato organizace. Podobně v preambuli bylo potvrzeno, že nic v Úmluvě nesmí být vykládáno jako okolnost dotýkající se těch vztahů mezi mezinárodní organizací a jejími členy, které jsou upraveny pravidly této organizace. Proto otázka závazků a práv ze smlouvy uzavřené mezinárodní organizací pro její členy se bude řídit pravidly této organizace.

Článek 38 potvrzuje možnost, aby určité pravidlo, vyjádřené ve smlouvě, platilo pro státy, nebo organizace, které nejsou její stranou, jako obyčejové pravidlo mezinárodního práva.

Pravidla o změně a úpravě smluv jsou obsažena v čl. 39 - 41. Vychází se přitom z toho, že smlouvu je možno měnit jen se souhlasem smluvních stran. Za podmínek stanovených v čl. 41 může být upravena mnohostranná smlouva jen ve vzájemných vztazích mezi některými stranami.

Velmi důležitá jsou ustanovení o neplatnosti, zániku a přerušení provádění smluv, obsažená v čl. 42 - 72 mluvy. V těchto článcích jsou jasně určeny důvody neplatnosti smluv, ukončení jejich platnosti nebo přerušení jejich provádění. Současně stanovují i způsoby, jakými se mají důvody neplatnosti, ukončení platnosti nebo přerušení provádění smlouvy uplatnit. Uvedená část Úmluvy předvídá i prostředky řešení sporů, které souvisejí s neplatností nebo skončením platnosti nebo přerušením provádění. Tím vším se výrazně posiluje právní jistota a stabilita ve smluvních vztazích mezi státy a mezinárodními organizacemi.

Za důvody relativní neplatnosti se uznávají zjevné porušení zvlášť důležitého ustanovení vnitrostátního práva nebo pravidla mezinárodní organizace, které se týká oprávnění uzavírat smlouvy /čl. 46/, nerespektování zvláštního omezení zmocnění zástupce vyjádřit souhlas státu nebo mezinárodní organizace /čl. 47/, omyl /čl. 48/, podvod /čl. 49/ a korupce zástupce státu nebo mezinárodní organizace /čl. 50/. Některá z těchto skutečností se stát nebo organizace musí dovolat, aby smlouva byla neplatná; jinak by totiž smlouva byla platná a musela by být jejími stranami plněna.

Smlouva je nicotná, pokud souhlas státu nebo mezinárodní organizace s ní byl dosažen donucením, nátlakem vykonávaným vůči jeho /jejímu/ zástupci /čl. 51/. Takovýto souhlas je bez jakýchkoli právních účinků, takže ke smlouvě ani nedošlo /non negotium/.

Odlišnou situaci představuje případ, kdy nátlak je vykonáván na stát samotný /nebo organizaci/ tím, že se mu /jí/ vyhrožuje použitím síly nebo se vůči němu /ní/ použije síla, aby uzavřel /uzavřela/ určitou smlouvu. Taková smlouva je podle mezinárodního práva /čl. 52/ absolutně neplatná /nulitní/.

Důvodem absolutní neplatnosti mezinárodní smlouvy je též skutečnost, že smlouva je v obsahovém rozporu s imperativní normou obecného mezinárodního práva /čl. 53/. Mezi imperativní pravidla obecného mezinárodního práva se dnes zařazují pravidla zakazující použití síly ve vztazích mezi státy, pravidla zakazující uplatňování územní suverenity na volném moři, v kosmickém prostoru nebo na nebeských tělesech, pravidla chránící fyzické bytí a základní lidskou důstojnost člověka, zejména pravidla zakazující genocidium, otroctví a mučení.

Důvody pro skončení platnosti smlouvy jsou nejčastěji uvedeny přímo ve smlouvě samotné; zpravidla se jako takové důvody stanovují uplynutí času, na který byla smlouva sjednána, její splnění, výpověď, uzavření pozdější smlouvy mezi týmiž stranami o stejném předmětu. Platnost smlouvy může být ukončena nebo její provádění přerušeno na základě dohody všech jejích stran.

Pokud jedna strana hrubě poruší smlouvu, je druhá strana oprávněna dovolávat se tohoto porušení jako důvodu pro skončení platnosti smlouvy nebo pro přerušení jejího provádění. To se týká smluv dvoustranných. V případě mnohostranné smlouvy stanovuje odst. 2 čl. 60 podmínky, za nichž lze rovněž žádat skončení platnosti smlouvy nebo přerušení jejího provádění z důvodu jejího hrubého porušení. Za hrubé porušení se přitom považuje takové odmítnutí smlouvy, které Vídeňská úmluva o právu smluv mezi státy a mezinárodními organizacemi nedovoluje, nebo porušení ustanovení, které je podstatné pro uskutečnění předmětu nebo cíle smlouvy.

Je-li rozpor smlouvy s imperativní normou obecného mezinárodního práva v době jejího uzavření důvodem absolutní neplatnosti smlouvy /čl. 53/, tak podle čl. 64 později nastalý rozpor v důsledku vzniku nové imperativní normy obecného mezinárodního práva má za následek zánik smlouvy /čl. 64/.

Úmluva stanoví rovněž přesná pravidla pro řízení o neplatnosti smlouvy, o skončení její platnosti, odstoupení některé strany od smlouvy nebo o přerušení jejího provádění. Tato pravidla jsou vyjádřena v čl. 65 - 68 Úmluvy a v její Příloze. Podle nich veškeré úkony týkající se těchto otázek musí mít formu písemného sdělení a musí být oznámeny ostatním smluvním stranám. V oznámení musí být uvedeno opatření, které zamýšlí notifikující strana učinit, jakož i odůvodnění tohoto opatření. Pokud vůči zamýšlenému opatření nevznese ve stanovené lhůtě žádná strana námitku, může jej notifikující strana provést. Pokud ovšem některá strana vznese námitku, vznikne mezi těmito stranami spor, který jsou povinny řešit prostředky mírového urovnávání sporů předvídanými v čl. 33 Charty OSN.

Aby se zabránilo neúměrnému prodlužování vyřešení sporu, předvídá čl. 66 po uplynutí 12 měsíců ode dne vznesení námitky obligatorní řízení před Mezinárodním soudním dvorem v případě sporů týkajících se použití nebo výkladu článku 53 nebo 64 /tj. spory ohledně rozporu smlouvy s imperativními normami obecného mezinárodního práva/. Toto řízení bude zahájeno na žádost jedné ze stran sporu, pokud ovšem se všechny strany sporu nedohodly na rozhodčím řízení. Vzhledem k tornu, že podle Statutu Mezinárodního soudního dvora stranou ve sporném řízení může být jenom stát, předvídá čl. 66 Úmluvy pro případ sporů, kde jednou ze stran je mezinárodní organizace, možnost požádat Mezinárodní soudní dvůr o posudek. Jeho posudek v tomto případě přijímají všechny strany, jichž se spor týká, za konečný. Pro jiné spory než spory týkající se imperativních pravidel se předvídá po uplynutí roční lhůty obligatorní smírčí řízení. Podrobnější pravidla rozhodčího řízení a řízení smírčího jsou uvedena v Příloze k Úmluvě. Výsledkem rozhodčího řízení je závazné rozhodnutí, zatímco řízení smírčí končí předložením zprávy smírčí komise. Tato zpráva má jen povahu doporučení a strany ve sporu nezavazuje.

Na rozdíl od předcházející praxe, kdy se vůči obligatorní jurisdikci Mezinárodního soudního dvora, obligatornímu rozhodčímu řízení i vůči obligatornímu řízení smírčímu ze strany ČSSR vznášela při ratifikaci mezinárodních smluv nebo při přístupu k nim v zásadě - až na zcela výjimečné případy - výhrada, navrhuje se teď v případě Vídeňské úmluvy o právu smluv mezi státy a mezinárodními organizacemi výhradu již nečinit a souhlasit i s těmito formami mírového urovnávání sporů. Změna stanoviska je výsledkem přehodnocování postoje k obligatorním. prostředkům mírového urovnávání sporů, zejména k obligatorní jurisdikci Mezinárodního soudního dvora. Je praktickým čs. krokem odpovídajícím výzvě M. S. Gorbačova k širšímu využívání: Mezinárodního soudního dvora a uznání jeho jurisdikce. Odpovídá též požadavku prosazování primátu mezinárodního práva v politice.

Část VI Úmluvy pod názvem Různá ustanovení upravuje vztah Úmluvy k Vídeňské úmluvě o smluvním právu, vymezuje otázky, jichž se mluva netýká. Věnuje se též vztahu mezi diplomatickými nebo konzulárními styky a uzavíráním smluv.

problematice depozitářů, jejich funkcím, notifikacím v souvislosti se smlouvami, opravám chyb ve smlouvách, registraci a publikaci smluv jsou věnovány články částí VII Úmluvy. Úprava těchto technických otázek odpovídá osvědčené mezinárodní smluvní praxi.

V závěrečné části (část VIII Úmluvy) jsou upraveny podpis mluvy, její ratifikace nebo formální potvrzení, přístup k ní, její vstup v platnost, jakož i určení autentických textů Úmluvy.

Úmluva vstoupí podle svého čl. 85 v platnost 30. dne po dni uložení 35. ratifikační listiny nebo listiny o přístupu států nebo Namibie. Zatím v platnost nevstoupila. Dosud ji ratifikovalo nebo k ní přistoupilo 6 států, mezi nimi též Bulharsko a Maďarsko.

Úmluva je důležitým příspěvkem ke kodifikaci a pokrokovému rozvoji pravidel mezinárodního práva o uzavírání mezinárodních smluv s účastí mezinárodních vládních organizací. Stanovením přesných pravidel posiluje právní jistotu v mezinárodních vztazích. Přístup k Úmluvě si nevyžádá změny v čs. právních předpisech.

V zájmu jednotnosti čs. postoje k úpravě mírového urovnávání sporů, které by mohly vzniknout při výkladu nebo provádění Vídeňské úmluvy o smluvním právu, která je v této úmluvě obdobná jako ve Vídeňské úmluvě o právu smluv mezi státy a mezinárodními organizacemi nebo mezi mezinárodními organizacemi, se současně navrhuje odvolat výhradu k článku 66 Vídeňské úmluvy o smluvním právu z 23. května 1969, kterou ČSSR uplatnila při přístupu dne 29. července 1987. Federální shromáždění vyslovilo souhlas s přístupem Československé socialistické republiky a s uplatněním výhrady dne 23. června 1987 svým usnesením č. 18. V článku 66 uvedené mluvy se rovněž předvídá možnost zahájit řízení před Mezinárodním soudním dvorem, pokud se do 1 roku nepodaří vyřešit státům jejich spor týkající se neplatnosti smlouvy nebo jejího zániku v důsledku rozporu smlouvy s imperativními pravidly mezinárodního práva. V případě jiných sporů o neplatnost nebo ukončení platnosti nebo přerušení provádění smlouvy lze podle tohoto článku zahájit smirčí řízení.

Koncepce imperativních pravidel (ius cogens) byla prosazena i do Vídeňské úmluvy o smluvním právu z roku 1969. Imperativní normy jsou takové normy, které byly uznány celým mezinárodním společenstvím za normy, od nichž není dovoleno se odchýlit a které mohou být změněny pouze novou normou obecného mezinárodního práva stejné povahy. Kogentní normy chrání všelidské zájmy mezinárodního společenství. Mezinárodní soudní dvůr svým složením i rozhodovací praxí od 70. let vytváří záruky pro vcelku objektivní rozhodování. Své stanovisko k imperativním normám vyložil v rozsudku ze dne 5. 2. 1970 v případě Barcelonské společnosti, když uvedl, že imperativní povahu mají pravidla zakazující agresi, genocidu, rasovou diskriminaci, otroctví. Uplatnění výhrady ČSSR k čl. 66 Vídeňské úmluvy o smluvním právu z roku 1969 vyvolalo řadu námitek vyspělých kapitalistických států, v důsledku čehož nevznikl mezi ČSSR a některými těmito stát smluvní vztah v rozsahu celé části V Úmluvy (neplatnost, zánik a přerušení provádění smluv).

Odvolání výhrady a uznání obligatorní jurisdikce Mezinárodního soudního dvora v uvedeném případě bude projevem čs. podpory tohoto hlavního soudního orgánu Organizace spojených národů vycházející z nového pohledu na úlohu mezinárodního práva v mezinárodních vztazích.

Vídeňská úmluva o právu smluv mezi státy a mezinárodními organizacemi nebo mezi mezinárodními organizacemi je významnou smlouvou politické povahy, která se dotýká též otázek upravených čs. vnitrostátními právními předpisy. Proto v souladu s čl. 36 odst. 3 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o čs. federaci, se předkládá Federálnímu shromáždění k souhlasu návrh na přístup Československé socialistické republiky k ní.

Současně se Federálnímu shromáždění předkládá návrh na souhlas s odvoláním výhrady k článku 66 Vídeňské úmluvy o smluvním právu ze dne 23. května 1969, k níž ČSSR přistoupila dne 29. července 1987.

Strany této úmluvy,

berouce v úvahu základní úlohu smluv v historii mezinárodních vztahů,

majíce na zřeteli konsensuální povahu smluv a jejich stále větší význam jako pramene mezinárodního práva,

konstatujíce, že zásady svobodného souhlasu a dobré viry a pravidlo pacta sunt servanda jsou všeobecně uznávány,

potvrzujíce důležitost prohloubení procesu kodifikace a pokrokového rozvoje mezinárodního práva v celosvětovém rozsahu,

jsouce přesvědčeny, že kodifikace a pokrokový rozvoj norem týkajících se smluv mezi státy a mezinárodními organizacemi a mezi mezinárodními organizacemi přispívají k upevňování právního řádu v mezinárodních vztazích a slouží cílům Charty Organizace spojených národů,

majíce na zřeteli zásad mezinárodního práva vtělené do Charty Organizace spojených národů, jako zásady rovnoprávnosti národů a jejich práva na sebeurčení, svrchované rovnosti a nezávislosti všech států, nevměšování do vnitřních záležitostí států, zákazu hrozby silou nebo použití síly a všeobecného uznávání a dodržování lidských práv a základních svobod pro všechny,

majíce na mysli ustanovení Vídeňské úmluvy o smluvním právu z roku 1969,

uznávajíce spojitost mezi právem smluv mezi státy a právem smluv mezi státy a mezinárodním. organizacemi a mezi mezinárodními organizacemi,

berouce v úvahu důležitost smluv mezi státy a mezinárodními organizacemi nebo mezi mezinárodními organizacemi jako prospěšného nástroje rozvoje mezinárodních vztahů a zabezpečení podmínek pro mírovou spolupráci mezi národy bez ohledu na rozdíly v jejich státním a společenském zřízení,

majíce na zřeteli zvláštnosti smluv, jejichž stranami jsou mezinárodní organizace jako subjekty mezinárodního práva jiné než státy,

jsouce si vědomy, že mezinárodní organizace je nadána takovou způsobilostí uzavírat smlouvy, která je nezbytná k plnění jejích funkcí a dosažení jejích cílů,

uznávajíce, že praxe mezinárodních organizací při uzavírání smluv se státy nebo mezi sebou navzájem musí být v souladu s jejích zakládajícími listinami,

potvrzujíce, že nic v této úmluvě nesmí být vykládáno jako okolnost dotýkající se těch vztahů mezi mezinárodní organizací a jejími členy, které jsou upraveny pravidly této organizace,

potvrzujíce rovněž, že spory týkající se smluv musí být stejně jako jiné mezinárodní spory řešeny v souladu s Chartou Organizace spojených národů mírovými prostředky a v souladu se zásadami spravedlnosti a mezinárodního práva,

potvrzujíce rovněž, že pravidla mezinárodního práva obyčejového budou i nadále upravovat otázky, které nejsou upraveny ustanoveními této úmluvy, dohodly se na tomto:

Tato úmluva se vztahuje:

a/ na smlouvy mezi jedním nebo několika státy a jednou nebo několika mezinárodními organizacemi a

b/ na smlouvy mezi mezinárodními organizacemi,

1. Pro účely této mluvy:

a/ "smlouva" je mezinárodní dohoda, která se řídí mezinárodním právem a která je uzavřena písemnou formou:

i/ mezi jedním nebo několika státy a jednou nebo několika mezinárodními organizacemi, nebo

ii/ mezi mezinárodními organizacemi,

sepsaná v jediné nebo ve dvou či více souvisících listinách, a je její název jakýkoliv;

b/ "ratifikace" je takto pojmenovaný mezinárodní úkon, jímž stát projevuje na mezinárodním poli svůj souhlas s tím, že bude vázán smlouvou;

b bis/ "úkon formálního potvrzení" je mezinárodní úkon, který odpovídá úkonu ratifikace státem, jímž mezinárodní organizace projevuje na mezinárodním poli svůj souhlas s tím, že bude vázána smlouvou;

b ter/ "přijetí", "schválení", "přístup" je, v závislosti na případu, takto pojmenovaný mezinárodní úkon, jímž stát nebo mezinárodní organizace projevuje na mezinárodním poli svůj souhlas s tím, že bude vázán/vázána smlouvou;

c/ "plná moc" je listina vydaná příslušným orgánem státu nebo příslušným orgánem mezinárodní organizace, kterou je zmocněna jedna nebo více osob zastupovat tento stát nebo tuto organizaci při jednání, při přijetí nebo autentifikaci textu smlouvy, vyjádřit souhlas tohoto státu nebo této organizace s tím, že bude vázán/vázána smlouvou, nebo vykonat jakýkoli jiný úkon, který se týká smlouvy;

d/ "výhrada" je jednostranné, jakkoliv formulované nebo označené prohlášení, učiněné státem nebo mezinárodní organizací při podpisu, ratifikaci, úkonu formálního potvrzení, přijetí nebo schválení smlouvy, nebo při přístupu k ní, jímž tento stát nebo tato mezinárodní organizace zamýšlí vyloučit nebo změnit právní účinek určitých ustanovení smlouvy při jejich použití vůči tomuto státu nebo této mezinárodní organizaci;

e/ "stát, který se zúčastnil jednání" a "organizace, která se zúčastnila jednání" je, podle okolností,

i/ stát nebo

ii/ mezinárodní organizace,

který/která se podílel/podílela na vypracování a přijetí textu smlouvy;

f/ "smluvní stát" a "smluvní strana" je, podle okolností:

i/ stát nebo

ii/ mezinárodní organizace,

který/která projevil/projevila souhlas s tím, že bude vázán/vázána smlouvou, a smlouva vstoupila v platnost či nikoliv;

g/ "strana" je stát nebo mezinárodní organizace, který/která projevil/projevila souhlas s tím, že bude vázán/vázána smlouvou a vůči němuž/níž je smlouva v platnosti;

h/ "třetí stát" nebo "třetí organizace" je, podle okolností:

i/ stát nebo

ii/ mezinárodní organizace, který/která není stranou smlouvy;

i/ "mezinárodní organizace" je organizace mezivládní;

j/ "pravidla organizace" jsou zejména zakládající listiny. organizace, rozhodnutí a rezoluce přijaté v souladu s nimi, jakož i ustálená praxe organizace.

2. Ustanovení odstavce 1 o výrazech používaných v této úmluvě nemají vliv na použití těchto výrazů nebo jejich smysl, který jim může být dán ve vnitrostátním právu jakéhokoli státu nebo v pravidlech jakékoli mezinárodní organizace.

Skutečnost, že se tato úmluva nevztahuje na:

i/ mezinárodní dohody, jejichž stranami jsou jeden nebo několik států, jedna nebo několik mezinárodních organizací a jeden nebo několik subjektů mezinárodního práva jiných než státy nebo organizace;

ii/ mezinárodní dohody, jejichž stranami jsou jedna nebo několik mezinárodních organizací a jeden nebo několik subjektů mezinárodního práva jiných než státy nebo organizace;

iii/ mezinárodní dohody, které nebyly sjednány písemnou formou mezi jedním nebo několika státy a jednou nebo několika mezinárodními organizacemi nebo mezi mezinárodními organizacemi; nebo

iv/ mezinárodní dohody mezi subjekty mezinárodního práva jinými než státy nebo mezinárodní organizace;

se nedotýká:

a/ právoplatnosti takových dohod;

b/ použití jakýchkoliv pravidel obsažených v této úmluvě, která by se na takové dohody vztahovala podle mezinárodního práva nezávisle na této úmluvě;

c/ použití této úmluvy na vztahy mezi státy a mezinárodními organizacemi nebo mezi organizacemi v jejich vztazích mezi sebou, jestliže tyto vztahy jsou upraveny mezinárodními dohodami, jejichž stranami jsou též jiné subjekty mezinárodního práva.

Bez újmy použití jakéhokoli pravidla obsaženého v této úmluvě, jemuž by byly podrobeny smlouvy mezi jedním nebo několika státy a jednou nebo několika mezinárodními organizacemi nebo mezi mezinárodními organizacemi podle mezinárodního práva nezávisle na úmluvě, se úmluva vztahuje jen na ty smlouvy, které byly uzavřeny po vstupu této úmluvy v platnost pro tyto státy a tyto organizace.

Tato úmluva se vztahuje na každou smlouvu mezi jedním nebo několika státy a jednou nebo několika mezinárodními organizacemi, která je zakládající listinou mezinárodní organizace, a na každou smlouvu přijatou v rámci mezinárodní organizace bez újmy kteréhokoli příslušného pravidla dané organizace.

Způsobilost mezinárodních organizací uzavírat smlouvy je upravena pravidly této organizace.

1. Určitá osoba se považuje za zástupce státu pro přijetí nebo autentifikaci textu smlouvy nebo pro vyjádření souhlasu státu s tím, že bude vázán touto smlouvou:

a/ jestliže předloží řádnou plnou moc nebo

b/ vyplývá-li z praxe nebo z jiných okolností, že bylo úmyslem příslušných států nebo mezinárodních organizací považovat tuto osobu za zástupce státu pro uvedené úkony, aniž by musela předložit plnou moc.

2. Z titulu svých funkcí a bez předložení plné moci se za zástupce svého státu považuji:

a/ hlavy států, předsedové vlád a ministři zahraničních věcí,

a to pro všechny úkony souvisící se sjednáváním smlouvy mezi jedním nebo několika státy a jednou nebo několika mezinárodními organizacemi;

b/ zástupci pověření státy na mezinárodní konferenci, a to pro přijetí textu smlouvy mezi státy a mezinárodními organizacemi;

c/ zástupci pověření státy u mezinárodní organizace nebo některého z jejích orgánů, a to pro přijetí textu smlouvy v této organizaci nebo orgánu;

d/ vedoucí stálých misí u mezinárodní organizace, a to pro přijetí textu smlouvy mezi vysílajícími státy a touto organizací,

3. Určitá osoba se považuje za zástupce mezinárodní organizace pro přijetí nebo autentifikaci textu smlouvy nebo pro vyjádření souhlasu této organizace s tím, že bude vázána smlouvou:

a/ jestliže předloží řádnou plnou moc; nebo

b/ vyplývá-li z okolností, že bylo úmyslem příslušných států a mezinárodních organizací považovat tuto osobu za zástupce organizace pro uvedené úkony v souladu s pravidly organizace, aniž by musela předložit plnou moc.

Úkon souvisící se sjednáním smlouvy a provedený osobou, která podle článku 7 nemůže být pokládána za oprávněnou zastupovat stát nebo mezinárodní organizaci pro tento účel, je právně neúčinný, ledaže je tímto státem nebo touto organizací dodatečně potvrzen.

1. Text smlouvy se přijímá, s výjimkou případů uvedených v odstavci 2, se souhlasem všech států a mezinárodních organizací, nebo, podle okolností, všech organizací, které se podílejí na jeho vypracování.

2. Text smlouvy se přijímá na mezinárodní konferenci v souladu s procedurou dohodnutou účastníky této konference. Jestliže však nebylo dosaženo dohody o takové proceduře, text se přijímá dvoutřetinovou většinou přítomných účastníků a hlasujících, ledaže se stejnou většino..rozhodli použít jiné pravidlo.

1. Text smlouvy mezi jedním nebo několika státy a jednou nebo několika mezinárodními organizacemi se stává původním a konečným:

a/ byl-li zachován postup stanovený v textu nebo dohodnutý mezi státy a organizacemi, které se podílely na vypracování smlouvy, nebo

b/ není-li takový postup stanoven, tak podpisem, podpisem ad referendum nebo paraf ováním textu smlouvy nebo závěrečného aktu konference obsahujícího text, a to zástupci těchto států a těchto organizací,

2. Text smlouvy mezi mezinárodním i organizacemi se stává původním a konečným;

a/ byl-li zachován postup stanovený v textu nebo dohodnutý mezi organizacemi, které se podílely na vypracování smlouvy, nebo

b/ není-li takový postup stanoven, tak podpisem, podpisem ad referendum nebo parafováním textu smlouvy nebo závěrečného aktu konference obsahujícího text, a to zástupci těchto organizací.

1. Souhlas státu s tím, že bude vázán smlouvou, může být vyjádřen podpisem, výměnou listin tvořících smlouvu, ratifikací smlouvy, jejím přijetím, schválením nebo přístupem k ní nebo jakýmkoli jiným dohodnutým způsobem.

2. Souhlas mezinárodní organizace s tím, že bude vázána smlouvou, může být vyjádřen podpisem, výměnou listin tvořících smlouvu, úkonem formálního potvrzení, jejím přijetím, schválením nebo přístupem k ní nebo jakýmkoli jiným dohodnutým způsobem.

1. Souhlas státu nebo mezinárodní organizace s tím, že bude vázán/vázána smlouvou, se vyjadřuje podpisem zástupce tohoto státu nebo této organizace, jestliže:

a/ smlouva stanoví, že podpis bude mít tento účinek;

b/ je jinak potvrzeno, že státy, které se zúčastnily jednání,

a organizace, které se zúčastnily jednání, nebo, podle okolností organizace, které se zúčastnily jednání, se dohodly, že podpis bude mít tento účinek, nebo

c/ úmysl tohoto státu nebo této organizace, aby podpis měl tento účinek, vyplývá z plné moci jeho/jejího zástupce nebo byl vyjádřen v průběhu jednání.

2. Pro účely odstavce 1:

a/ paraf ování textu má účinky podpisu smlouvy, je-li potvrzeno, že se tak dohodly státy, které se zúčastnily jednání, a organizace, které se zúčastnily jednání, nebo, podle okolností, organizace, které se zúčastnily jednání;

b/ podpis smlouvy ad referendum zástupcem státu nebo mezinárodní organizace má účinky konečného podpisu smlouvy, jestliže byl tímto státem nebo touto organizací potvrzen,

Souhlas států nebo mezinárodních organizací s tím, že budou vázány smlouvou, kterou tvoří vzájemně vyměněné listiny, se vyjadřuje touto výměnou:

a/ stanoví-li listiny, že jejich výměna bude mít tento účinek, nebo

b/ je-li jinak potvrzeno, že se tyto státy a tyto organizace nebo, podle okolností, tyto organizace dohodly, že výměna listin bude mít tento účinek,