Federální shromáždění ČSSR, 1986 – 1990 Společné schůze SL a SN

Ve výborech pro kulturu a výchovu jsme často volali po zlepšení situace v přístrojovém a vůbec technickém vybavení vysokých škol, protože to je podmínka úspěšného výzkumu na vysokých školách, a tím i podmínka vědeckotechnického pokroku. Byla bych ráda, kdyby v budoucnosti k tomuto požadavku bylo přihlédnuto.

Chtěla bych dále tlumočit přání svých voličů z Prahy 6. Jsou to studenti z Prahy 6, z matematicko-fyzikální, stavební a elektrofakulty a další, ale jsou to i občané z Prahy 6, Suchdola, Břevnova a dalších obvodů, odkud mi bylo předáno mnoho podpisových archů a dopisů, počítačově vyhodnocených anket atd. Všichni podepsaní si přejí jednoznačně podpořit kandidaturu Václava Havla do funkce prezidenta. Dala jsem jim už svůj slib i v tom smyslu, že budu podporovat, aby volba byla co nejdříve.

Nakonec mi ještě dovolte několik osobních slov. Každý člověk si váží druhého člověka pro určité lidské hodnoty. Myslím, že naši úctu si zaslouží zejména osobní statečnost Václava Havla jako člověka i jako spisovatele. Vím totiž, jak je hořký pocit být umlčován jako spisovatel. Sama jsem to zažila v letech 1948-1956 poté, co nakladatelství ELK dalo do stoupy moji prvotinu "Mne soudila noc" s nálepkou existencionalismu a naturalismu. A přece tato kniha nechtěla nic jiného, než mluvit k mladým lidem, ale snad měla příliš přísná měřítka na otázku interrupce. Dávám proto také svůj hlas Václavu Havlovi. (Potlesk.)

Předseda FS S. Kukrál: Děkuji poslankyni Stýblové. Dodatečně přišla přihláška do diskuse od poslankyně Prievozníkové. Dávám jí slovo.

Poslankyně SN L. Prievozniková: Vážené Federálne zhromaždenie, ako poslankyňa Federálneho zhromaždenia za okres Čadca dostávam v posledných dňoch veľa telegramov od svojich voličov zo závodov, od štrajkových výborov, Občianskeho fóra a zástupcov vysokoškolákov, ktorí všetci požadujú, aby sme ich požiadavky predniesli na schôdzi Federálneho zhromaždenia Snemovne ľudu a Snemovne národov. Prajú si podporiť voľbu prezidenta republiky parlamentom pokiaľ možno čo najprv a ako kandidáta podporujú pána Havla. (Potlesk na galérii.)

Předseda FS S. Kukrál: Děkuji poslankyni Prievoznikové. Vážené poslankyně, vážení poslanci, předseda federální vlády mě požádal o dohodu, protože otázek a dotazů tu byla spousta. Jednotliví ministři federální vlády, event. první místopředseda federální vlády k dotazům vystoupí a pokud byste s odpověďmi nebyli spokojeni, můžete se znovu dotázat.

Žádám nejprve ministra zahraničních věcí pana Dienstbiera, aby odpověděl na otázky poslanců, které jsou v jeho kompetenci.

Ministr zahraničních věcí ČSSR J. Dienstbier: Pane předsedo, dámy a pánové, jsem rád, že se v této rozpravě mluvilo také několikrát o zahraniční politice, protože to dokazuje, že jsme si všichni vědomi významu, jaký má zahraniční politika pro naši zemi. Vítám také návrh, abych se sešel se zahraničními výbory parlamentu, kde si můžeme některé otázky vyjasnit.

Kdybych měl odpovědět na všechny otázky, které tu byly předneseny, musel bych pravděpodobně udělat celé nové a dlouhé programové prohlášení. Jistě chápete, že po týdnu v úřadu nejsme ještě na něco takového připraveni. Bude nám ještě nějakou chvíli trvat, než budeme moci precizovat a analyzovat všechny otázky, se kterými se setkáváme a vytvořit příslušné návrhy.

Zmíním se proto jen o konkrétních otázkách, které tu padly. Poslanec Michalski se ptal na zrušení malého pohraničního styku s Polskem. Myslím, že to mohu říci zatím tak, že základním politickým rozhodnutím je odstraňovat všechny překážky ve vztazích, a to i překážky s Polskem. Byl tady před několika dny tajemník polského ministerstva zahraničních věcí pan Kulski a při jednáních s ním jsme se dohodli, že bude vytvořena komise, která posoudí všechny možnosti, jak co nejrychleji dospět k řešení. Je to samozřejmě otázka především ekonomická. Ministerstvo financí intenzívně pracuje na ekonomických předpokladech, které by umožnily co nejrychleji odstranit překážky ve vztazích s Polskem.

Pokud jde o projev pana poslance Svěrčiny - pan poslanec Svěrčina má rád některé metafóry a některé rád nemá. Líbí se mu "štafetové kolíky" a nelíbí se mu "ledovec". Přitom hovořil o mnohých mezinárodních stycích, které tady byly i v posledních 20 letech. K tomu bych ale chtěl říci jen to, že porovná-li počet zahraničních návštěv v Československu s počtem a významem návštěv například v Maďarsku a v Polsku, dojde k zcela jednoznačnému závěru. Chci k tomu ještě dodat, že tu jistě bylo mnoho zájmu o zlepšení mezinárodních vztahů. Dokonce musím říci i to, že ministerstvo zahraničních věcí v dobách minulých připravovalo nejrůznější návrhy, které mu nebyly schváleny. Některé věci nemohlo prosadit. Nejzásadnější věcí bylo, že mnoho pozitivních snah bylo zcela mařeno těmi, kteří při vědomí odpovědnosti za destrukci československé společnosti a 20 let zaostávání naší země, ve snaze zachránit své mocenské pozice, které přijali z rukou brežněvova reakčního vedení, zaváděli antidemokratickou politiku perzekucí a nakonec surovostí proti našemu lidu v letošním roce, a tím znemožňovali, abychom navázali daleko lepší vztahy se světem. To se nyní mění a mění se to se stejnou rychlostí, s jakou došlo k této pokojné revoluci v Československu.

Řekl jsem, že československá politika se mění z brzdy rozvoje spolupráce v aktivního činitele evropského a helsinského procesu a myslím, že je to formulace poměrně přesná.

Dále tu byla otázka, týkající se prohlášení pana Štrejbla a našeho poměru k odsunu sudetských Němců a k těmto záležitostem. Nemyslím si, že pan Štrejbl zvolil vhodný okamžik, aby požadoval na vládě, která byla v té době v úřadě pouze tři dny, aby se již vyjadřovala k této otázce. Je to otázka velice složitá, přesuny obyvatelstva jsou známy z celých dějin a jak víme, dochází k nim dokonce i v těchto měsících. Chci stručně říci pouze to, že v neděli jsem se dohodl s panem ministrem Mookem o vytvoření komise historiků, která by zkoumala tyto otázky a definitivně je uzavřela. Rovněž se chci dohodnout s panem ministrem Genschrem, který mne pozval k setkání na čs.-německých hranicích na vytvoření komise historiků a právníků, která by posoudila všechny otázky týkající se těchto záležitostí.

Je však třeba konstatovat, že, a to chci konstatovat už dnes, tak jako se Němci snaží a v mnohém už uspěli se přiznat k nacionálně socialistickému bezpráví na našich národech, je naší morální povinností, vyjádřit se také k tomu, co se dělo nevinným německým ženám a dětem v roce 1945 v oblastech Znojma a jižně od Brna a v mnohých oblastech jiných. Myslím, že je to naše morální povinnost, protože jen tak se můžeme zbavit tohoto dědictví a skutečně s čistým stolem přistupovat k obnově a zlepšování styků mezi našimi národy.

To je zatím všechno, pokud budete mít nějaké otázky další, pak za několik týdnů přijdeme s větším koncepčním prohlášením, pak o tom můžeme diskutovat. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Předseda FS S. Kukrál: Děkuji ministru zahraničních věcí panu Dienstbierovi. Nyní bych vyzval prvního místopředsedu federální vlády pana Komárka, aby reagoval na okruh otázek spadajících do jeho působnosti.

První místopředseda vlády ČSSR V. Komárek: Vážené Federální shromáždění, k ekonomické problematice v programu vlády bylo položeno velké množství otázek. Myslím, že by nebylo moudré chtít odpovídat na jednu po druhé. Využili bychom vaší laskavosti a práva na jednotlivé otázky odpovědět do 30 dnů. Považoval bych za seriózní odpovědět na podstatu těchto otázek, protože chápu jejich oprávněnost i obavy i některá nedorozumění, která se za nimi mohou skrývat.

Základní okruh těchto otázek se zcela pochopitelně točil kolem pólů sociálních jistot našeho obyvatelstva, tedy kolem problémů zaměstnanosti, inflace anebo naopak stability měny, stability úspor a sociálního postavení důchodců.

Je to přirozené, jsou to velmi vážné otázky a je třeba na ně seriózně odpovědět. Stejně tak druhý okruh otázek, které zde byly mnohokrát vysloveny, se týkal velmi vážných problémů ekologických, které znepokojují oprávněně širokou veřejnost, a na které si musíme také odpovědět. Konečně třetí principiální okruh otázek se týkal přechodu k tržnímu mechanismu v naší ekonomice, k problémům, které jsou skryty za tímto přechodem, pokud jde o některé období jeho docílení a možných rizik anebo naopak možných výsledků a úspěchů. Jestli byste dovolili, já bych především soustředil pozornost k těmto třem okruhům otázek a pokusil bych se v jejich rámci zahrnout i navazující konkrétní otázky v pozicích zaměstnanosti nebo některých aglomeracích apod.

Prosil bych o porozumění také v tom, že jestliže bych na více než tříhodinovou rozpravu převážně k hospodářským problémům chtěl odpovídat asi do 10 minut, abyste byli tak laskavi a prominuli, jestliže v odpovědích dojde k některým lakonickým vyjádřením a možným zkratům, protože není možné se vším zabývat zevrubně tak, jak by věci zasloužily.

Vycházím v programu vlády z určité analýzy situace československé ekonomiky, jejího výchozího stavu, problémů, možností a vztahů se světem. Nebudu touto otázkou zdržovat tím spíš, že u nás byla určitá inflace analýz. Vy sami jste zde zaslechli v posledních měsících celou sérii hospodářských analýz, víme, že analýza koneckonců je vždycky subjektivní a závisí od tvůrců této analýzy. Nechci tuto otázku nějakým způsobem povyšovat. Nicméně bych chtěl upozornit, že ze všech poznatků nám vychází, že situace československé ekonomiky je poměrně vážná, že má celou řadu otevřených problémů, které nelze dále prodlužovat. Situace je charakterizována tím, že máme obrovskou frontu průmyslu, především s hypertrofií s předimenzováním těžkého průmyslu a že tato šíře průmyslu a s ním spojených dalších výrob nebo výrobních odvětví je taková, že dnes ji již nestačíme investičně reprodukovat. Všichni cítíme, že není investic už dnes na modernizaci zpracovatelského průmyslu, poměrně v havarijním stavu je dlouhodobě textilní, zpracovatelský nebo lehký průmysl, ve špatném stavu je klasický potravinářský průmysl jako cukrovary, lihovary, tradiční úseky potravinářského průmyslu, ale je třeba objektivně říci, že když mluvíme o hypertrofii těžkého průmyslu, že ve velice špatném stavu je technická základna černé metalurgie v celé řadě oblastí, že ve špatném stavu je technická základna celých oblastí strojírenského průmyslu. Bylo by možno hovořit až o havarijním stavu železniční dopravy na celé řadě úseků nebo infarktovém stavu - chcete-li a bylo by možno hovořit o celé řadě dalších problémů.

Je nesporné, že nejsme schopni v této situaci tento průmysl investičně rozvíjet a daleko méně už modernizovat, protože pokud máme vlastní prostředky na investice, tak daleko méně máme na dovezení špičkové techniky, od které koneckonců tato modernizace a nové technologie závisí. Tím je podvázána celá možnost investičního růstu do nevýrobní sféry a do infrastruktury, kde se skutečně nakupil obrovský dluh v devastaci bytového fondu, v devastaci fondu veřejných budov, ale i celé řady dalších prvků osídlení a kde tento dluh se postupně spojoval s akumulací ekologických problémů, které se stávají už dnešní fází explozivní.

Současně probíhá proces narůstání materiálové a energetické náročnosti této ekonomiky. Naše výroba je stále více hladová nejen po investicích, ale po energii, materiálech a rostou vůbec výrobní náklady. Pamatujete si období, kdy výrobní náklady třeba osobního automobilu se pohybovaly na 15 000 a dnes jsou na 40 000 apod. A to není jenom, jak my někdy mírně říkáme, celková inflace, která se pohybuje, ale je to také soustavné zdražování výroby, soustavné zdražování investic, kdy dnešní náklady na jednotku instalovaného výkonu v elektrárnách nebo na jednotku kapacity v cementárnách, v panelárnách, všeho, co se dá srovnat, jsou trojnásobné, pětinásobné, někdy desetinásobné než na počátku šedesátých let. Čili tato ekonomika, která se široce rozmáchla, naráží dnes na slepou uličku v investicích, v ekologii, v nákladech, v dovozech a není schopna se dále normálně reprodukovat. Je jen možnost buď zkoušet tento vývoj prodlužovat s neblahými důsledky, protože je třeba vidět, že už deset let stagnují reálné mzdy v Československu, a samozřejmě další deklinace, které probíhají v životním prostředí a v nadržení problémů zaostávání ve vědeckotechnickém rozvoji a jiné. Čili buď dále tento vývoj se snažit nějakým způsobem prodlužovat a smířit se, že se dostáváme na pokraj krize ekonomiky s dalekosáhlými důsledky, nebo se pokoušet o havarijní řešení tím, že budeme demontovat některé velké problémy, třeba ekologii, že alespoň přejdeme na plyn při existujících parních elektrárnách, třeba v českém rajónu, ale to za podmínky dnešní spotřeby 200 GJ na obyvatele, když nesnížíme tuto spotřebu a při dnešním zatížení dovozní bilance už 25 % na dovoz energie, jestli to budeme řešit dalšími dovozy, tak to zase znamená zatížit nebo podvázat jiné možnosti, to znamená vyloučit domácí uhlí, to znamená propustit havíře, a to znamená pomalu po takové spirále, zužující se spirále, demontovat některé problémy, ale dostávat se do havarijních stavů v zaměstnanosti a v životní úrovni.

Vláda volila po pečlivých úvahách a celé řadě dlouhých diskusí, které předcházely na našich vědeckých pracovištích, předcházely v kolektivech mnoha závodů a na školách už celá léta, na základě těchto diskusí i zvažování mezinárodních zkušeností třetí cestu ofenzívního řešení. Je to cesta velmi náročná, to znamená, jít cestou, která se bude snažit využít potenciálů, které Československo má a nevyužívá, zejména potenciálů lidské kvalifikace, ale i průmyslového a infrastrukturního zemědělského zázemí, i když je takto oslabeno, tak, abychom se orientovali postupně na cestu k hospodářské prosperitě. To je podle našeho názoru jediná cesta k zabezpečení sociálních jistot obyvatelstva. Pouze prosperující, bohatnoucí ekonomika je schopna lidem zajistit solidní životní úroveň a kvalitu života, jinak bychom vyráběli iluze.

Ovšem tato cesta znamená skutečně od základu změnit systém hospodaření, od základu změnit chování hospodářských subjektů. Čili naše orientace na moderní tržní ekonomiku, to není apriori nějaká subjektivní vůle politického rozhodování. To je prostě jediná možná cesta v dané situaci, jak rozrazit bludný kruh dosavadního takového přežívajícího chování našich podniků, jak tedy vést k tomu, aby hospodářské subjekty zásadně změnily své postoje, aby jejich důchody závisely pouze od toho, co si skutečně vydělají, a aby růst důchodů byl vždy spojen s růstem nabídky pro obyvatelstvo nebo pro vývoz a nemohlo docházet k další nerovnováze, k nerovnováze mezi důchody a nabídkou.

Čili zde je orientace podle našich rozborů jednoznačným strategickým východiskem. Není to tedy žádný experiment, není to tedy žádná avantýra. Je to pečlivé hodnocení celé naší situace, je to jediné východisko prověřené moderní historií, která za posledních padesát let ukázala, že pouze dobře fungující tržní ekonomika má šanci na trvalou dlouhodobou prosperitu hospodářství.

Samozřejmě to znamená, jak program vlády ukazuje, jít velmi energicky, ale také velmi rychle cestou decentralizace a demonopolizace. Je třeba otevřeně říci, že to, co se připravilo z titulu ekonomické reformy, se v tomto smyslu vůbec nedařilo. Podle našeho názoru to byla jednosměrná ulice, uvolnění prostoru pro podniky s tím, že se ale udržuje jejich monopol, udržuje se vysoká agregovaná poptávka právě tohoto přesycení, materiálového, investičního hladu v ekonomice a tedy nové uvolněné podniky, které si drží svůj dodavatelský monopol, jdou do vysoké poptávky a mají všechny předpoklady roztáčet inflační spirálu cen nahoru.

Stav je nesmírně zarážející. Jestliže jsme před touto tzv. reformou měli ve strojírenství zhruba přes 400 podniků, tak teď, po této reformě, máme asi 246 podniků s průměrným stavem 5 tisíc dělníků na podnik. V textilním průmyslu, kde dnes třeba dominují ve světě nebo velkou úlohu hrají Italové s průměrnou velikostí textilních podniků okolo 50, 100 lidí, my máme 8 státních podniků s průměrnou velikostí 5 tisíc lidí na jeden textilní podnik.

My jsme v oboru paliv z nějakých 115 státních podniků před reformou nebo podniků před touto reformou vytvořili 19, právní subjektivitu ztratilo 100 podniků a průměrný podnik má dnes výrobně asi 26 tisíc lidí v tomto resortu.

V resortu spojů dokonce 20 podniků ztratilo svoji právní subjektivitu a vytvořil se gigant pražských pošt a spojů, který má asi 85 tisíc zaměstnanců. Samozřejmě toto proběhlo v celém zpracovatelském průmyslu. Tam, kde dnes ve světě běží drobné podniky s jejich ohromnou pružností decentralizace, despecializace s tím, že jim pomáhá počítačová technika, že se uvolňuje tvořivost lidí, jejich rozum, že nastupuje zdravá konkurence, my jsme volili z titulu reformy úplně opačnou cestu nové další koncentrace, nové další monopolizace s uvolněním prostoru podniků bez konkurence, bez tlaku na podniky apod.

Nám tedy vychází, že nemá-li tento další vývoj dopadnout na dělný lid, nemá-li dopadnout na široké masy, tak musí tvrdě dopadat na výrobce, musí je postihovat ekonomickým tlakem, protože nemůžeme spotřebovávat třikrát tolik paliva co jiné země, okolní země, tedy žádné anomálie, Švýcarsko, Rakousko, Francie apod. Nemůžeme beztrestně používat třikrát nebo čtyřikrát tolik černých kovů, cementu a my nemůžeme ten cement zasypávat do takových akcí, jako je Nagymaros, ke kterému se dnes možná nikdo už nebude hlásit, přestože to stojí 15 mld. Kčs nebo i více, je to obrovský spotřebitel především cementu.

Je zde tedy mnoho problémů, proč volíme takovouto hospodářskou politiku a jsme optimisté, protože se domníváme, že otevírání trhu, otevírání konkurence, přivede ke změně chování podniků, musí vést k větší úspornosti a povede také ke konkurenceschopnosti naší ekonomiky, kdy její otevírání může velice rychle přenést zlepšování situace v národním hospodářství. My dnes máme velice omezený vývoz. Vyvážíme asi 1200 dolarů na člověka proti 6, 8, 10-ti tisícům dolarů ve srovnatelných zemích jako je Belgie, Holandsko, Švédsko, přitom ale 80 % tohoto vývozu jde do socialistických zemí. Náš reálný vývoz ve skutečně tvrdých měnách, který by nám zajistil dovoz kvalitního spotřebního zboží na vnitřní trh a dovoz kvality techniky na modernizaci průmyslu je mizivý a je na úrovni rozvojových zemí - řadově 300-400 dolarů na člověka. Máme možnost teoreticky jít velmi rychle nahoru s těmito vývozy, protože v zrcadle dovozu západních zemí jsou naše vývozy promilemi a hrají tedy nepatrnou úlohu na jejich trzích. Přitom situace s naším vývojem posledních týdnů se ve světě mění, nám se otevírají možnosti zapojení na mezinárodní trhy západní Evropy a je tedy možnost velmi rychle obchod liberalizovat. Nám nejde o to de jure vstupovat do těchto či jiných integrací - přirozeně bychom chtěli, ale závisí to na mnoha složitých vztazích s mnoha partnery, ale jde o to, měnit situaci de facto, liberalizovat zahraniční obchod, zbavit se všech kontingentů, celních přehrad a jiných bariér, které omezují naše vývozy do těchto zemí, které nám otevřou vývozní možnosti a které umožní, aby naše podniky, které zatím pracují s obrovským stupněm autarkie - vezměte např. automobil nebo jiné věci, které vyrábíme od prvního šroubku do poslední součástky my sami a stáváme se tak ve světě kuriozitou - se ponořily do mezinárodní dělby práce, kooperovaly jak výrobně, tak technicky a tím, aniž by rostla celková výroba, aby rostl obrat zahraničního obchodu, sortiment a mohly by se tak zvyšovat určité rozumné dávky dovozu jak pro obohacení vnitřního trhu, tak modernizačního procesu, aniž bychom šli na nějaké dobrodružné půjčky.