Federální shromáždění ČSSR, 1986 – 1990 Společné schůze SL a SN

Co byste po takové zprávě čekali? Samozřejmě plné obchody zboží. Já znám situaci na vnitřním trhu jinak. V posledním období se situace na vnitřním trhu spotřebního zboží zhoršila, poptávka převýšila nabídku u mnoha druhů zboží. I problém ležáků se v obchodech jaksi vytratil. Jak to vlastně je? Snad se to opakuje v každé pětiletce. Na počátku pětiletky je obvykle preferován růst výroby, vše pro investice, růst exportu, aby se mohly uhradit nadsazené potřeby, omezuje se dovoz spotřebního zboží, zpomalují se celkové objemy dodávek do tržních fondů. Souběžně s investičním a exportním rozmachem rostou peněžní příjmy, dochází k rychlému nárůstu příjmů před nabídkou zboží a pak se začne postrádat postupně zboží a hromadí se poptávka. Obvykle ve třetím a čtvrtém roce pětiletky propukne nákupní horečka. I teď se nám to stalo. Vnitřní trh se stal tak rázem z pohledu centra prioritou číslo jedna. Hned se vyrobené spotřební zboží místo na vývoz disponuje na vnitřní trh, vyčleňují se mimořádné prostředky na dovozy. Koncem pětiletky se pak postupně obnovuje stabilita trhu.

Všimněme si ale, jak se problémy na vnitřním trhu řešily, a to i letos. Nikoliv tím, aby především podniky pohotově zvýšily výrobu, využily všechny svoje rezervy a přizpůsobily se rostoucí potřebě jako dobří podnikatelé. Samozřejmě až na výjimky, jak se o nich zmínil soudruh Adamec. Celý problém se řeší centrálním přerozdělením zdrojů. To ovšem je zdlouhavější. Stále ještě platí, že pro podniky není uspokojování požadavků spotřebitele nejdůležitější. Nevím, zda u nových státních podniků je záruka, že nastane zásadní změna. Proto jsem uvítala výzvu, kterou na 14. zasedání ústředního výboru Komunistické strany Československa přednesl její generální tajemník soudruh Jakeš, která byla adresována zejména výrobním organizacím. Bylo řečeno, že je nezbytné neodkladně mobilizovat všechny možnosti a rezervy k posilování rovnováhy na vnitřním trhu a ke zvýšení výroby - podtrhuji výroby žádoucího spotřebního zboží v odpovídajícím sortimentu a kvalitě.

Myslím však, že ani obchodní organizace nepovažují ve skutečnosti uspokojení zákazníka za prioritní. Mohla bych k tomu uvést řadu příkladů. Ale alespoň jeden z posledních dnů: "Sháněli jsme kuchyňský plynový sporák. Nikde nebyly - po dotazu na podnikovém ředitelství Domácích potřeb Praha jsme se jednak dověděli, že výrobce Moravia Mariánské Údolí neplní plán a tak dodává méně - nyní dodali 75 sporáků - které jsou ve skladu Domácích potřeb ve Staré Boleslavi - a tam mají inventuru, která bude trvat čtrnáct dnů - takže do prodejen budou dodány až koncem června nebo počátkem července. No a zákazníku, ty musíš počkat!"

V této souvislosti bych chtěla dát ještě jeden námět pro vládu. Už léta je všeobecně známa řada nedostatků ve vztazích mezi výrobou, velkoobchodními sklady a prodejnami. Celý proces postupu zboží od výrobce k zákazníkovi je tak byrokratický a nepružný, že je to hrozné. Je už na čase tento proces přehodnotit a od základu změnit, aby skutečně sloužil k pohotovému uspokojování potřeb zákazníka. Možná, že pak budeme mít i dost skladů a nebudeme muset stavět nové, možná, že budeme mít i kde brát prodavače, vystačíme i s nižšími zásobami zboží.

Jsou i některé další subjektivní, organizační, ale i metodické překážky, které zhoršují situaci na vnitřním trhu. Například změny velkoobchodních cen k 1. lednu 1989 se u některých konkrétních druhů zboží dotkly výroby, v jiných případech obchodu. Pro příklady jsem si došla do obchodního domu Máj a do Domu bytové kultury. Tak například: nákupní cena keramické mísy z OSP Litomyšl vzrostla na 69 Kčs, ale maloobchodní cena zůstala 58 Kčs, nebo paletový stojan z Dřevokovu Blatná - nákupní cena 372 Kčs, ale maloobchodní cena 330 Kčs, hračka "Turbolet" z Kovodružstva Náchod - nákupní cena 105 Kčs, ale maloobchodní cena 90 Kčs. Ve všech případech jde o žádané výrobky, ale obchod na nich bude prodělávat a tak zřejmě omezí jejich nákup.

Opačně zase nová velkoobchodní cena u nejúspěšnějších typů kuchyní AROMA se stala pro výrobce ztrátová a důsledky si lehce domyslíte.

Je zřejmé, že současné problémy vnitřního trhu nelze vyřešit jednorázovým rozhodnutím, ale systematickými opatřeními ve všech oblastech, které se na něm podílejí.

Vážené soudružky a soudruzi, chtěla jsem ještě hovořit o kvalitě, sortimentu a také o levnějším zboží. Považovala jsem za prospěšnější zaměřit se na hlavní dnešní problémy v zásobování vnitřního trhu a poukázat na to, co je třeba především řešit. Byla bych ráda, kdyby při vhodné příležitosti, například při kontrole vládního prohlášení, se předseda vlády Ladislav Adamec zmínil, jak byly uvedené náměty využity. Děkuji za pozornost.

Předsedající místopředseda FS Z. Žalman: Děkuji poslankyni Šimůnkové. Nyní má slovo poslankyně Jiřina Bočková a připraví se poslankyně Věra Stuchlíková.

Poslankyně SN J. Bočková: Vážený soudruhu generální tajemníku, vážený soudruhu předsedo, vážené Federální shromáždění, na zprávu předsedy federální vlády soudruha Adamce o stavu československého národního hospodářství čekala celá veřejnost s netrpělivostí. Není také divu. Všichni totiž chápeme, že stav národního hospodářství je barometrem úspěšnosti celého společenskoekonomického systému. V Klubu poslanců Československé strany socialistické si uvědomujeme, že se nacházíme na prahu přelomu v ekonomickém i společenském vývoji, že potřeba ekonomických změn se stala nutností. Pokračování dosavadních tendencí extenzívního rozvoje podmíněného, direktivně administrativními metodami, by vedlo ke ztrátě ekonomického a sociálně kulturního potenciálu naší země a v konečném důsledku i ke ztrátě přitažlivosti celého socialistického modelu rozvoje.

Hodnotíme-li z pohledu této závažné otázky problémy 8. pětiletky, pak se musíme ptát, zda sama její konstrukce láme či neláme tyto negativní tendence, zda skutečně otevírá pole ke strategickému řešení našich podstatných ekonomických a sociálních problémů. V tomto smyslu je zřejmé, že 8. pětiletka, počínaje svou metodickou koncepcí a konče věcným naplněním, zřejmě nebyla sto zajistit soulad mezi tím, co je společensky žádoucí a možnostmi podniků. To je způsobeno zřejmě jak postupně se měnícím modelem hospodářského řízení, kde ekonomické nástroje jen pomalu nahrazují administrativně direktivní metody, tak i negativními ekonomickými procesy znovu a znovu směřujícími k extenzívnímu růstu, jehož příčiny nebyly ani zdaleka odstraněny. Není-li ani tento kompromisní program plněn, musí nás vést k zamyšlení nad autoritu národohospodářského centra, tváří v tvář zmonopolizované struktuře národního hospodářství, k zamyšlení o formě a pojetí celé námi tak často proklamované zásady demokratického centralismu, která má určité vady jak v otázce demokratismu, tak i centralismu.

Bylo už řečeno, že na problémy v plnění 8. pětiletky a vůbec celého chodu národního hospodářství lze v zásadě reagovat trojím způsobem. Buď utužením centralizace řízení na bázi administrativně direktivních metod řízení, něco na způsob vlády pevné ruky, což by vedlo jen k vyšší byrokratizaci zásahů do vývoje národního hospodářství a v konečných důsledcích k dalšímu masovému plýtvání zdroji ekonomického rozvoje.

Stejný výsledek by však v současných podmínkách hluboké ekonomické nerovnováhy, funkční uzavřenosti ekonomiky a vysokého stupně její monopolizace přinesla i realizace ideje plné demokratizace trhu, neboť trh u nás není dostatečně rozvinut a za těchto podmínek by plodil vztahy neracionální. Třetí možnost spočívá v demokratizaci celého plánovacího systému, který však musí důsledně respektovat zákonitosti trhu. Nestane-li se tak, zůstane plán spíše jen souhrnem zbožných přání, jež nemají důsledný reálný základ. S tím souvisí i skutečnost, že je třeba podle našeho názoru provést hlubokou analýzu příčin nedobrého stavu. Nechtěla bych zde pronášet líbivá demagogická slova, ale zdá se nám, že se v ekonomické oblasti, zejména pak v běžné propagandě, stále soustřeďujeme na jevové stránky: Růst zásob, plnění upravených vlastních výkonů, ba dokonce i plnění plánu hrubé výroby apod., ale zřejmě nejdeme na kořen problémů a tedy na podstatu. Samozřejmě, že jde o závažný problém, ale bez jeho vyřešení se prostě nehneme dál. Věřím, že náměty přednesené předsedou vlády povedou ke strukturálním změnám i k větší podnikavosti podniků.

Chtěla bych v této souvislosti jednoznačně říci, že se nedomníváme, že by problémy v plnění úkolů 8. pětiletky byly dány procesy změn hospodářského a politického systému v naší zemi, ale naopak tím, že tyto procesy nejsou realizovány důsledně, nekompromisně a komplexně. Jestliže se tento faktor odráží tíživě v rozměru celé československé ekonomiky, tím tíživější dopad má v některých vybraných regionech ČSSR. Nehybnost dosavadních struktur, malá inovační aktivita vedou k plýtvání rozvojovým potenciálem v dnes ekonomicky přesycených oblastech, jakými jsou například Praha, severní Čechy a severní Morava.

Na druhé straně tatáž nehybnost, sterilní přístup k řízení vedou přes všechna dobře míněná vládní usnesení k další degradaci území v oblastech ekonomicky zaostávajících. Typickým příkladem může být oblast, kde poslancuji, západní příhraničí Československa.

Dovolte mi nejprve, abych si tak trochu posteskla. Přes dílčí úspěchy v realizaci stávajících vládních usnesení zaostává plnění řady jednotlivých stěžejních úkolů, a tím dochází k narušování principů komplexního řešení problematiky příhraničních oblastí. Jde zvláště o úkol v posilování výrobní funkce území, ve vytváření nových pracovních příležitostí a v zatraktivňování výrobních programů průmyslu. Zde se nedaří plnit úkoly. Jde například o podniky Strojplast Tachov, Škoda Stříbro, Dřevařské závody Planá. Stejně tak nelze předpokládat splnění úkolů v resortu ministerstva výstavby a stavebnictví, v rozvoji stavebních kapacit v území. Neplní se rovněž výstavba podnikových bytů.

Nebudu zakrývat, že u nás převládá názor, že přijetí vládního usnesení odpovídalo potřebám řízení národního hospodářství v době před přestavbou. Současná doba si však žádá, aby vláda Československé socialistické republiky i České socialistické republiky přijaly soubor konkrétních ekonomických nástrojů, které budou stimulovat jednotlivé podniky a organizace k rozvoji investování a plnění úkolů ve vymezeném území na západní hranici.

Cítíme ovšem i další potíže. Jen jeden příklad za všechny. Všichni si uvědomujeme, že je třeba - samozřejmě účelově - podporovat v příhraničních oblastech investiční výstavbu. Pokud však bude přijato globální omezení v souladu s potřebou snižování rozestavěnosti, postihne nás to podstatně tíživěji než jiné oblasti. Jestliže se hlouběji zamyslíme nad dosavadními přístupy k řešení problému západního pohraničí, nelze se zbavit dojmu, že měly výrazně sanační charakter, byly orientovány především na řešení důsledků a nikoli samotných příčin problémů. Snaha o následné zlepšení životních podmínek je lidsky pochopitelná, ale ve své podstatě nevede k vyřešení problémů. Řešení totiž spočívá v zajištění efektivnosti, zaměřené na místní podmínky, a ve využívání územní specializace. Sanační politika kromě toho, že je nákladná a dlouhodobě neúčinná, přináší v delším výhledu i nebezpečí zachování a utvrzení dnešní zastaralé ekonomické struktury oblasti.

Využívání takového nástroje, jakým jsou příplatky, jimiž se zhodnocují nízké mzdy, vede k zastírání faktu, že tyto nízké mzdy jsou důsledkem nízké úrovně ekonomiky v oblasti. V podstatě dochází ke zdražování pracovní síly, a tím i destimulaci rozvojové aktivity jak v oblasti existujících podniků a závodů, tak i těch podniků a závodů, které by mohly být do oblasti přilákány při koncepční formě jejího nového progresívního ekonomického profilu.

V čem by měla tedy spočívat tato nová politika pro příhraničí? Myslím, že odpověď jsem již v podstatě dala. Je třeba plně docenit tržní podmínky, na nichž stojí nový hospodářský mechanismus. Finanční a investiční pomoc centra musíme orientovat nikoliv na nesystémové příplatky, ale na přijetí souboru konkrétních ekonomických nástrojů, které budou stimulovat jednotlivé podniky a organizace k rozvoji investování a k plnění úkolů ve vymezeném území na západní hranici. Bez přijetí těchto nástrojů zůstanou dosavadní vládní usnesení pro další období jen na papíře.

Byla bych ráda, kdyby předseda vlády či jiný pověřený člen vlády mohl na tuto problematiku reagovat.

Chtěla bych v této souvislosti zdůraznit ještě jeden moment. Kolikrát už bylo na různých fórech, mimo jiné i na půdě Federálního shromáždění, zdůrazněno, že řešení problému pohraničí je problémem navýsost politickým. Ačkoliv o tomto konstatování nikdo nepochybuje, stav se zlepšuje jen velmi pomalu. Naše příhraničí by přitom mělo být vizitkou socialismu, jeho výkladní skříní, svědectvím o tom, že socialismus je s to přinést lidem reálný blahobyt. Nelze ovšem vidět pouze tyto vnější stránky ve vztahu k sousedním zemím, ale jde i o vnitřní politické klima. Podstatně výraznější návštěvnost západních turistů u nás, zejména z Německé spolkové republiky i časté příbuzenské vztahy zde navozují mnohá srovnání. Tím spíše je třeba zajistit dostatečné a kvalitní zásobování trhu, srovnatelné se světem, lehce dostupné a kvalitní služby, vybudování moderní infrastruktury, jak jsem již o tom hovořila. To platí samozřejmě pro celou naši vlast, ale tím spíše pro oblast příhraničí.

Chtěla bych se v této souvislosti zmínit ještě o jedné specifické problematice života na západní hranici. Z logiky věci vyplývá, že zde bylo, je a v zájmu naší bezpečnosti zřejmě i bude, velké soustředění ozbrojených složek, jednak Pohraniční stráže, bezpečnostních složek. Vládní usnesení neukládá ministerstvu národní obrany ani ministerstvu vnitra a životního prostředí žádné konkrétní úkoly na pomoc pohraničí. Jsme však přesvědčeni, že právě zvýšená přítomnost těchto složek vyžaduje i zainteresovanost těchto resortů v součinnosti s civilními složkami na řešení podmínek bydlení, zaměstnanosti žen příslušníků, oprav vojenských objektů a vůbec celkového života.

Soudružky a soudruzi poslanci, problém pohraničí se ozývá znovu a znovu. V Klubu poslanců Československé strany socialistické se domníváme, že následnými nesystémovými opatřeními pouze oddalujeme řešení podstaty problému. Filosofie našeho přístupu k příhraničí by měla být jednoduchá. Vytvořme všechny systémové ekonomické podmínky k tomu, aby si pohraničí mohlo pomoci samo.

Děkuji za pozornost.

Předsedající místopředseda FS Z. Žalman: Děkuji poslankyni Jiřině Bočkové. Slovo má poslankyně Věra Stuchlíková, připraví se poslankyně Eva Silvanová.

Poslankyně SL V. Stuchlíková: Vážený soudruhu generální tajemníku, vážený soudruhu předsedo Federálního shromáždění, vážené soudružky poslankyně, soudruzi poslanci, vážení hosté! Ve všech projednávaných materiálech, v hlavní zprávě k souhrnu závěrečných účtů za rok 1988 i v diskusi se setkáváme při hodnocení resortu zemědělství - kromě pozitivních výsledků v zajišťování plánovaného objemu - s vysokou nákladovostí a s překračováním investičních akcí. Za rok 1988 je to v ČSSR o 43 % , v SSR o 23 %.

Proto své diskusní vystoupení chci zaměřit na některé příčiny tohoto stavu, který znám jak z vlastní praxe, tak ze svého volebního obvodu a z dostupných materiálů. Už také proto, že zemědělsko-potravinářský komplex jako první uplatňuje od 1. 1. 1989 nový hospodářský mechanismus a nyní začínáme hodnotit jeho skutečné dopady do hospodaření podniků.

Mezi objektivní vlivy, s nimiž přestavba hospodářského mechanismu nepočítala v tak velkém rozsahu, je růst materiálových nákladů v souvislosti s růstem cen vstupu, nakupovaných krmiv, osiv, skladovacích přirážek, prací agrochemických podniků, sazeb za veterinární úkony, dále růst odbytových přirážek - někde až o 40 %, pokles zisku přidružených výrob v souvislosti s růstem daně z mezd zasahuje nepříznivě do plánovaných výnosů podniků.

Jsou však i další příčiny růstu nákladovosti nebo jejího nedostatečného snižování, u kterých se chci zastavit více. Mezi ně patří i přemechanizovanost podniků díky nespolehlivosti techniky, nedostatečného servisu a kvality oprav. Zemědělství v zájmu zajištění prací v agrotechnických lhůtách je nuceno výkonné, ale především drahé stroje nakupovat s rezervou alespoň jednoho stroje navíc, než je objektivní potřeba. Nejde tu jen o zvýšené investiční zatížení, ale celá situace se promítá ještě do oblasti péče o techniku. Představuje to především další trvalý růst nákladů a investičních odpisů - tzn. zpomalení tempa obnovy zemědělské techniky. Přitom nám neúměrně roste potřeba opravářů v dílnách na údržbu této techniky, což má za následek další růst režijních nákladů.

Také z těchto důvodů se musíme dále zabývat dobudováním opravárenských kapacit, jejich technologickou a technickou úrovní k vytvoření podmínek pro zvýšení produktivity práce v této činnosti.

Stejné důvody, tzn. zvyšování produktivity práce, tím snižování nákladovosti výroby, si vynucuje v investiční politice živočišná výroba. Účelnou modernizací tradičních staveb s vysokou potřebou fyzicky namáhavé práce a dostavbou stávajících objektů s vhodnou technologií zajistíme snížení počtu ošetřovatelů o 30-50 %. Navrhovaná řešení je však nutné "šít na míru", protože musí odpovídat i požadavkům ekologickým. Musíme se pozastavit často nad cenou těchto investic a navrhovaných modernizací, protože řešení jsou provozně velmi drahá, i když z hlediska našich norem opodstatněná. Jako příklad uvedu normu na osvětlení provozů, která energií rozhodně nešetří. Přitom ověření některých poznatků vědy v praxi svědčí o možnosti lehkých jednoduchých staveb, plně vyhovujících zooveterinárním požadavkům, jak jsme se mohli přesvědčit třeba z televizního přenosu JZD Opařany.