Cieľom programu elektronizácie ve výchovno-vzdelávacom
procese na gymnáziách je zvládnutie základných
funkcií počítačov a schopnosť
programovať jednoduché úlohy.
Zaradením nového všeobecnovzdelávacieho
predmetu Informatika a výpočtová technika
do gymnázií sa rešpektoval celosvetový
trend vo výchove a vzdelávaní novej počítačovej
generácie.
Prvky automatizácie, elektroniky a výpočtovej
techniky prenikajú do výchovno-vyučovacieho
procesu stredných odborných učilíšť
a stredných odborných škôl už viac
ako 20 rokov, a to najmä v príprave odborníkov.
V tejto etape pripravujeme už všetkých žiakov
ako užívateľov.
Príprava mládeže na robotnícke povolania
kladie dôraz na zdokonaľovanie obsahu prípravy
a upriamuje pozornosť na zvyšovanie kvality prípravy
mládeže v oblasti mikroelektroniky, počítačovej
techniky, robotizácie a automatizácie.
Budúci robotníci sa budú musieť oboznámiť
so základmi využívania riadiacich počítačov,
so zvláštnosťami čísel, spojovacími
zariadeniami a výkonnými orgánmi, spoznajú
význam, princípy činnosti, základy
prevádzky a opráv automatizovaných zariadení,
výpočtovej a mikroprocesorovej techniky.
V oblasti stredných odborných škôl sa
zistené spoločenské požiadavky zapracovali
do novokoncipovaných cieľov obsahu výchovy
a vzdelávania a nové poňatie prípravy
sa postupne zavádza do škôl.
Kým príprava učiteľov pre stredné
odborné učilištia a stredné odborné
školy končí a väčšina škôl
už má preškolených kvalifikovaných
pedagógov, materiálno-technické vybavenie
zaostáva.
V priebehu dvoch rokov školám bolo dodaných
v SSR 2901 kusov mikropočítačov a v ČSR
5900 kusov mikropočítačov.
Výsledky poslaneckých prieskumov výborov
pre kultúru a výchovu dokazujú, že je
to veľmi nedostatočné množstvo. Školy
zápasia s nedostatkom potrebnej techniky. Táto je
tiež veľmi drahá a poruchová.
Vybavenosť škôl novou technikou je jedným
z významných predpokladov kvalitnej prípravy
žiakov pre život. Komunistická strana Československa
a vláda postupne vytvárajú potrebné
podmienky. Je potrebné, aby výroba týchto
prístrojov nezaostávala za potrebou a finančné
prostriedky účelove viazané sa mohli v plnej
miere realizovať.
Veď pre potreby školstva bolo na rok 1986 plánovaných
takmer 28 mld Kčs neinvestičných výdavkov.
V porovnaní s rokom 1985 boli tieto prostriedky zvýšené
o 4,2 %.
V roku 1990 má byť na každej strednej škole
v ČSSR priemerne asi 13 mikropočítačov.
Veľkým kladom a často aj jedinou možnosťou
praktického využitia elektronickej techniky je spolupráca
stredných škôl a SOU so závodmi a výskumnými
ústavmi.
Ako príklad môžem uviesť spoluprácu
medzi Továrnami strojírenské techniky Hulín
a SOU strojárskym v Kroměříži.
Žiaci tu v 2. a 3. ročníku priamo v závode
vykonávajú prax na integrovanom výrobnom
úseku na strojoch numericky riadených pod vedením
inštruktora, ktorý je pracovníkom závodu.
Veľmi úzka je tiež spolupráca medzi SOU
strojárskym a koncernom VUKOV v Prešove. Ústav
zabezpečuje praktické vyučovanie vo vlastných
dielňach. Prispel tiež na materiálne vybavenie
SOU hodnotou 1 mil. 600 tisíc Kčs.
Našimi najvyššími výchovno-vzdelávacími
a vedeckými inštitúciami sú vysoké
školy. Zúčastňujú sa na rozvoji
vedy a techniky a svojou vedeckovýskumnou činnosťou
aktívne pomáhajú spoločenskej praxi
pri riešení jej úloh.
Postavenie vysokých škôl vo vedeckovýskumnej
základni štátu, charakteristika ich vedeckovýskumnej
činnosti, dosiahnuté výsledky jej vývoja
naznačujú, že vysoké školy sa postupne
zhosťujú úlohy byť významným
centrom vedy a vedeckovýskumného rozvoja. K tomu
ich predurčuje i skutočnosť, že. sa nielen
významne podieľajú na rozvoji vedy, ale aj
vychovávajú vysokokvalifikovaných odborníkov.
Efektívny rozvoj vedeckovýskumnej činnosti
a stupeň kvality prípravy študentov je podmienený
vybavením vysokých škôl.
V posledných rokoch sa zlepšilo vybavenie laboratórií
prístrojovou technikou, ale z hľadiska vybavenosti
na 1 pracovníka vysokej školy značne zaostávajú
v porovnaní s vybavením pracovísk ČSAV,
SAV i výskumných ústavov.
Okrem toho značná časť zariadení
ínvestičnej povahy morálne rýchle
zaostáva. Aj keď majú školy finančné
prostriedky na nové prístrojové vybavenie,
potrebné prístroje na našom trhu nie sú.
To vedie k tomu, že sa hľadajú iné možnosti
a cesty. Prístroje sú často získavané
cez osobné známosti, čo narušuje plán.
Výsledkom toho je skutočnosť, že nie všetky
vysoké školy sú po stránke materiálneho
zabezpečenia na tom rovnako.
Tiež výška finančných prostriedkov,
za ktoré môžu fakulty nakupovať modernú
techniku v kapitalistických štátoch (200 tis.
Kčs) je nedostatočná.
Dodávky špičkovej techniky by sa mali prideľovať
fakultám rovnomerne, aby všetky mali rovnaké
podmienky pre výchovno-vzdelávaciu i vedeckú
prácu.
Tu by som zasa chcela uviesť príklad z okresu Prešov,
konkrétne materiálno-technické a kádrové
vybavenie dislokovaného pracoviska Strojníckej fakulty
Vysokej školy technickej v Prešove.
Vybavenie technikou je nedostatočné a vedecká
i výchovná činnosť bez pomoci závodov
a odborných škôl, ktoré technikou vypomáhajú,
by bola ťažko zvládnuteľná.
Riešenie nedostatkov je možné vidieť v užšom
prepojení katedier na ZPA a koncernu VUKOV v Prešove.
Vážené súdružky, súdruhovia,
aj v našom školstve, osobitne vo vzťahu k stratégii
urýchlenia vedeckotechnického pokroku platí,
že čo stačilo včera, nestačí
už dnes a čo stačí dnes, nebude už
stačiť zajtra.
Preto treba ešte intenzívnejšie získavať
vynikajúcich odborníkov z praxe, využívať
jej bohatú kádrovú, odbornú, vedeckú
a materiálno-technickú základňu.
A v tejto súvislosti treba poukázať aj na potrebu
zlepšiť pomoc praxe školám pri modernizácii
technických prostriedkov, lebo bez moderných strojov
a prístrojov nie je možné modernizovať
výchovno-vzdelávací proces. Ďakujem
za pozornosť. (Potlesk.)
Předseda FS A. Indra: Děkuji poslankyni
Gdovinové. Slovo má poslanec Janda, připraví
se poslankyně Klůzová.
Poslanec SL S. Janda: Vážený soudruhu
předsedo, vážené soudružky a soudruzi
poslanci, vážení hosté, ve svém
vystoupení bych vás chtěl informovat o některých
aspektech v působení ekonomických nástrojů
v nové soustavě hospodaření zemědělsko-potravinářského
komplexu, které byly v Československé socialistické
republice uvedeny v platnost k 1. lednu 1986. Přesto, že
je to krátká doba, domnívám se, že
je třeba hodnocení provádět běžně,
klady dále rozvíjet a eliminovat opatření,
která se v průběhu ukáží
jako méně vhodná.
Základní směry "Opatření
k rozvoji soustavy plánovitého řízení"
úzce navazují na zkušenosti předchozí
soustavy řízení na základě
závěrů 4. zasedání ÚV
KSČ. Jsou zde zdůrazněny myšlenky zjednodušení
centrálního plánování, omezení
direktivity a jejich nahrazení důsledným
projednáváním dodavatelsko-odběratelskými
vztahy, napřímení hodnotových vztahů,
omezení intervencí cen výrobních prostředků,
udržení přírůstkového
principu u hmotné zainteresovanosti JZD a řada dalších.
Již při jejich schválení bylo zřejmé,
že působnost těchto opatření,
některých prvků bude omezena. Např.
jen část zrušených intervencí
cen výrobních prostředků byla promítnuta
přímo do nákupních cen, nebyl změněn
daňový a odvodový systém, jen omezeně
byly do systému zahrnuty nástroje řízení
zpracovatelského průmyslu apod. Hodnocení
navíc komplikuje závažný fakt, že
rok 1986 nebyl pro rostlinnou výrobu zvláště
příznivý, nebylo dosaženo plánovaného
nárůstu, naopak výroba byla o 1,8 mld. Kčs
nižší.
A nyní, vážené soudružky a soudruzi,
k vlastním poznatkům. Nejprve k těm kladným.
V oblasti plánování se podstatně snížil
počet centrálních ukazatelů na dva,
a to nákup obilovin do státních fondů
a nákup jatečných zvířat celkem
a v podstatě tři ekonomické ukazatele. To
je bezesporu klad. Krajské a okresní zemědělské
správy však rozepisovaly daleko více ukazatelů
jako např. zisk, produktivitu práce z upravených
vlastních výkonů, nákup cukrovky,
další regulace a limity počínaje od
pohonných hmot, jadrných krmiv až po mzdovou
regulaci a připočteme-li k tomu SBČs, je
těchto omezení hodně a sotva lze hovořit
o samostatnosti zemědělského podniku.
Z kladných opatření lze nejlépe hodnotit
ve většině krajů komplexní pojištění
úrody, které zejména v loňském
nepříznivém roce stabilizovalo zemědělským
podnikům jejich hospodaření, až na některé
výjimky, kdy podniky nevyužily možností,
které pojištění úrody poskytuje
a pojistily si plán nižší než je
dosažený nejlepší tříletý
průměr z posledních pěti let.
Změny nákupních cen, zejména cenová
regulace u vajec, drůbeže a mléka u dodávek
nad 102 %, případně nad 103 % smlouvy přispěla
k vytvoření žádoucí rovnováhy
mezi nabídkou výrobců a možnostmi zpracovatelského
průmyslu i společenské spotřeby. Např.
v České socialistické republice se plnění
nákupu pohybovalo blízko u uvedené hranice
(vejce 101 %, drůbež 102,4 %).
Příplatky za vyšší jatečnou
hmotnost skotu se projevily příznivě, protože
hmotnost se zvýšila v průměru o 14 kg
a tržby zemědělských podniků
zhruba o 430 mil, Kčs. Rovněž se pozitivně
promítla podpora výroby sladovnického ječmene
z integračního fondu zemědělského
zásobování a nákupu. V porovnání
s rokem 1985 bylo v I. a II. jakostní třídě
nakoupeno o 3,6 % více sladovnických ječmenů.
A tak bychom mohli o pozitivních rysech hovořit
ještě dále.
Soudružky a soudruzi, vážení hosté,
z vyhodnocení "Opatření k rozvoji soustavy
plánovitého řízení zemědělsko-potravinářského
komplexu" jednoznačně vyplývá,
že nejsložitější situace nastávají
v procesu dodavatelsko-odběratelských vztahů.
Dovolte mi několik poznatků z mého volebního
obvodu z okresu Plzeň-jih, z nichž většina
však má obecnou celostátní platnost.
Zkušenosti z prvních dvou let osmé pětiletky
při vypracování hospodářských
plánů a průběh dodavatelsko-odběratelských
vztahů ukazují, že nedošlo k výrazným
nedostatkům na úseku výroby a tržní
produkce ze strany zemědělských podniků.
V souvislosti s nižšími požadavky na tržní
produkci mléka však dochází k poklesu
stavů krav s dopadem do následného nižšího
stavu odchovu telat a nepříznivých podmínek
pro tržní produkci jatečného skotu.
Snižování stavů dojnic je však
i průvodním jevem nedostatku limitů a zdrojů
na výstavbu nebo údržbu objektů a dochází
k likvidaci řad provozů.
Zásadní změnu při zabezpečování
zemědělských výrobků a zemědělských
potřeb přinesla nová vyhláška
o základních podmínkách dodávek
ze srpna 1985. Funkce dodavatelsko-odběratelských
vztahů zatím neplní zcela svoje poslání
tak, aby byla nápomocna k vytváření
podmínek ve výrobě, skladování,
manipulaci a tržní produkci. Okresní
zemědělská správa byla nucena řešit
řadu rozporů mezi výrobci a odběrateli.
Např. na okrese Plzeň-jih nemají podniky
dostatečný zájem o výrobu zeleniny
pro nedostatečnou mechanizaci, skladovací prostory,
nedostatek pracovních sil, závlah apod. Tím
se stává výroba některých druhů
zeleniny hluboce ztrátová, protože vyhlášené
ceny nepokrývají zcela ani výrobní
náklady. V tomto směru působí nedostatečně
integrační vztahy, zejména tam, kde integrační
dotace má podněcovat výrobce, zavazuje jej
k výrobě, ale vyrovnává rentabilitu
požadovaného výrobku, např. zmíněné
zeleniny. Často jsou integrace poskytovány nebo
nabízeny za nevýhodných podmínek,
což rentabilitu výrobku ještě snižuje
a o takovou pomoc podniky nejeví zájem. Maně
vyvstává taková domněnka, že
část odběratelů se ještě
nezorientovala v nových podmínkách, vyčkávají
po starém způsobu až co dostanou, protože
získat kvalitní surovinu v dostatečném
množství vyvolává starost o její
zpracování a odbyt.
Uvádím malý příklad o výši
integrací u Zemědělského zásobování
a nákupu v mém volebním obvodu. V posledních
letech 7. pětiletky poskytoval tento podnik ročně
na integraci cca 14 mil. Kčs, což není mnoho,
ale v prvém roce 8. pětiletky již jen 1 mil.
Kčs. Obdobná a možno říci ještě
horší je situace u ostatních odběratelů,
jako je Zelenina apod. Nutno však také přiznat
odběratelům, že ne všichni znají
již při uzavírání smluv své
možnosti a pro účinnější
uplatňování integračních fondů
je nutné vyjasnit pravidla jejich rozdělování.
Samostatnou kapitolou dodavatelsko-odběratelských
vztahů jsou dodávky potřeb pro zemědělství.
Jde např. o průmyslová hnojiva, kde dochází
k neshodám v kvalitě, sortimentu, ale také
pro nižší odběr proti původním
požadavkům. Zajímavá je rovněž
oblast dodavatelsko-odběratelských vztahů
mezi zemědělskými organizacemi a dodavateli
mimo resort zemědělství. V našem případě
jde o do dávky náhradních dílů
z Agrozetu, dodávky stavebních prvků z Prefy,
Kamenolomů, Dřevařských závodů,
stejně tak o dodávky stavebních prací
stavebními organizacemi, zásobování
pneumatikami i jejich protektorování. Tyto organizace
buď hospodářskou smlouvu vůbec neuzavřou
nebo požadavky smluv plní jen částečně.
U těchto vztahů je nutno řešit i všeobecný
jev, že odběratelé zemědělských
výrobků zneužívají svého
monopolního postavení, zejména ve stanovení
jakosti výrobků, proti nimž jsou přes
řadu ustanovení hospodářského
zákoníku zemědělské organizace
bezmocné.
Odběratelské organizace většinou uvažují
s kontraktací jen krátkodobého charakteru
a pokud se vyskytují dlouhodobé smlouvy, nejsou
dostatečně závazné. Smlouvy o přípravě
dodávek a hospodářské smlouvy jsou
uzavírány prakticky jen se Zemědělským
zásobováním a nákupem, Agrochemickými
podniky a Státními traktorovými stanicemi.
Na dodávky nebilancovaných strojů smlouvy
nejsou uzavírány vůbec a nákupy jsou
prováděny vesměs na základě
objednávek. V celé oblasti dodávek výrobních
prostředků se situace v dodavatelsko-odběratelských
vztazích nezlepšila. Koordinační činnost
zemědělských správ je v této
oblasti uskutečňována jen s těmi dodavateli,
jejichž sídla jsou v kraji nebo okrese a pokud jsou
organizačně podřízeni ministerstvu
zemědělství a výživy; s ostatními
dodavateli je koordinace neúčinná a prakticky
se neprovádí.
Při projednávání dodávek výrobních
prostředků se stále uplatňuje větší
vliv dodavatelů. Zemědělské podniky
nejsou patřičně vybaveny pro uzavírání
hospodářských smluv s dodavateli a pro tuto
činnost nejsou kvalifikovaně vybaveny ani okresní
a krajské zemědělské správy.
V důsledku toho zemědělské podniky
často vůbec neuplatňují rozpory a
jen omezeně využívají možností
penalizace při opožděných nebo neuskutečněných
dodávkách z obavy, že toho bude proti nim použito
při jiné příležitosti.
Celá tato oblast je proto nevyjasněná, plná
problémů a vyžaduje rychlé a účinné
řešení. Přes dosavadní nedostatky
v dodavatelskoodběratelských vztazích je
však možno konstatovat, že posílení
úlohy hospodářských smluv v plánovacím
procese je správné, podstatně zvyšuje
odpovědnost za plnění plánu a vede
k prohlubování spolupráce mezi výrobními
organizacemi a odběrateli. Zemědělské
organizace však ve svých zásadních připomínkách
požadují, aby byly vytvořeny stejně
náročné podmínky jak pro zemědělské
podniky, tak i pro odběratele a dodavatele zemědělských
potřeb.
Součástí "Opatření k rozvoji
soustavy plánovitého řízení"
byly úpravy cen vstupů do zemědělství
i ze zemědělství. Hlavní snahou bylo,
aby zemědělské podniky zaujaly náročný
přístup k vynakládání prostředků
na krytí reprodukčního procesu a zdůraznily
tlak na zvyšování intenzity a efektivnosti
výroby.
Při hodnocení působnosti těchto cenových
nástrojů však po roce zjišťujeme,
že plánované i skutečné náklady
přerostly očekávané relace a kvantifikace
vlivů soustavy. Tak především u nakupovaných
krmiv, kde byl vykalkulován průměrný
1 % nárůst nad úroveň roku 1985, skutečný
nárůst nákladů v přepočtu
na dosaženou produkci představuje 4,5 %.
Zvýšení nákladovosti se projevilo výrazně
u Společného zemědělského podniku
na výrobu prasat Dobřany-Vysoká, kde nárůst
cen krmiv zvýšil náklady o 3,2 % a snížil
celkový zisk a rentabilitu podniku.
Projevují se problémy ve smluvních vztazích
na úseku kvality krmných směsí, kde
jsou čačto v recepturách zaměňovány
komponenty (samozřejmě k méně hodnotným).
Příklad možno uvést v současné
době u směsi A 3 pro prasata na žír,
kdy se zaměnily pokrutiny sojové za řepkové
a přesto směs zůstává v takzvané
"normě" v toleranci - a cena zůstává
beze změny 2370 Kčs/t. Přitom je prokázáno,
že její produkční schopnost je od 550
do 600 g přírůstku na kus a den, zatímco
má mít účinnost nejméně
620 g, na něž je stavěna i plánovaná
výroba. Tato skutečnost se dnes projevuje na nižší
výrobě vepřového masa i celostátně.
Ovšem výrobce krmných směsí nic
netratí a necítí ani zodpovědnost.
I když musí záměnu krmných směsí
ZZN vyúčtovat přes vyrovnávací
fond ve prospěch státního rozpočtu
a ZZN nemá z toho žádný prospěch,
nižší produkční účinnost
zemědělským podnikům nikdo nenahradí.
Domnívám se, že by bylo nanejvýš
spravedlivé, aby zemědělské podniky
platily za skutečnou hodnotu krmných směsí.
Vážené soudružky a soudruzi, soustava
ekonomických nástrojů předpokládala
určité snížení ekonomických
výsledků - jsou však velmi rozdílné;
např. vrátím-li se ještě k okresu
Plzeň-jih, tam poklesly výkony zemědělských
podniků na 98.33 % oproti roku 1985, náklady jsou
vyšší a představují 101,6 %, zisk
je nižší o 43 mil. Kčs, tJ. v indexu 67,7
% a rentabilita klesla z 11,2 % v roce 1985 na 7,45 % v roce 1986.
Podstatně však stoupá úvěrové
zatížení zemědělských
podniků vlivem snižující se efektivnosti
výroby.
U mnoha výrobků a v řadě oblastí
je zemědělská výroba ztrátová
a zisk z nezemědělské činnosti je
tedy podstatným zdrojem pro krytí finančních
potřeb podniku, ale současně i ztrát
ze zemědělské výroby. Ve své
poslanecké činnosti, při nedávných
jednáních a průzkumech jsme se mohli přesvědčit,
že i v dobrých, úrodných oblastech,
chtějí-li zemědělské podniky
získat prostředky na další rozvoj, na
investice, musí se zabývat nezemědělskou
výrobou.
Současný rozvoj nezemědělské
výroby není tedy jen cestou k získávání
snazších příjmů, jak je nám
někdy vytýkáno, ale bohužel v mnoha
zemědělských podnicích jedinou cestou
k zajištění progresívnějšího
rozvoje.
Ve svém vystoupení jsem se mohl dotknout jen okrajově
všech těch poznatků, které jsem při
přípravě získal, bylo by možno
hovořit o dalších. V současných
podmínkách je zemědělská organizace
nucena řídit se mnoha právními předpisy,
vyhláškami i administrativními opatřeními
orgánů, Státní banky československé,
zodpovědnost nese však jen zemědělský
podnik.