Co se pak erbanuňkuov a dědičných smluv dotýče, poněvadž o tom dobře vědí, že s domem saským předešle staré vzdělané erbanuňky a smlouvy mají, kteréž před Bohem i lidmi povinni sou Než kdež také J. M. Kr. krále Ludvíka, slavné paměti, nešťastnou příhodu a porážku připomínají a ku příkladu přivozují, na to J. M. toto za odpovědl dávati ráčí: aby stavové J. M. Kr. za tak vzteklého a nedbanlivého neměli a nedrželi; neb co jest J. M. Kr. tímto tažením předsevzal, to jest J. M. prvé bedlivě a zdravě v radě uvážiti ráčil. Protož J. M. Kr. vždy o nich pochybovati neráčí než té milostivé naděje jest, že s J. M. Kr. předce potáhnou a potom, dáli Buoh, při šťastném navrácení na sněmu obecním o jiné věci jednati se bude. Zajisté že J. M. Kr. příliš lítostivé a přetěžké jest a J. M. nemohl většího zarmoucení míti, než to, že se toho nuzného, ničemného, chatrného a zahnaného kurfiršta tak bojí a moc a sílu tureckého císaře s takovou špatnou sílou téhož zahnaného kurfiršta srovnávají. J. M. Kr. již z veliké lítosti více na ten čas mluviti nemuože, neb J. M. Kr. to všecko a zvláště ten veliký posměch a hanba bolí a to J. M. k srdci jde, že za J. M. Kr. kralování a jsa J. M. v zemi, to království k hanbě, posměchu a potupě přijíti má, pamatujíc J. M. Kr. na to, že se o českém národu píše a čte a vždycky to slýcháno bylo, kterak sou se po vše časy ctně, udatně a rytířsky chovali, jakých sou také znamenitých rytířských kusuov, ještě za lidské paměti, dovozovali. A když jest kolivěk národ český při jakýchžkoli činech velikých neb malých býval, vždycky jest přední pochvalu obdržoval a když sou jiní v bitvách, v obležení, v šturmích, v šarmiclích i při jiných válečných zpuosobích utahovali a utíkali, tehdy jest vždycky pochvala a poctivost tomu národu dávána byla, tak že jsou se až do poslední hodiny ctně, dobře, chvalitebně, rytířsky a zmužile zachovávali, aneb tu na placi zuostávali a krev svú i vylévali aneb vítězství, poctivost a chválu obdržovali a dosahovali; a ještě na ně sluší spoléhati a se bezpečiti, když by se o to pokusiti chtěli, že by s pomocí pána Boha puoi zdržeti; neb se tu nemalých věcí, ale i J. M. Kr. a jich všech poctivostí, zápisův, listuov i pečetí a přirčení vysoce dotyce, nynější pak erbanuňky obnovené, ty se s starými srovnávají a nic nového v nich dostaveno není, kromě v některých artikulích jest proměna strany souduov a odpovědní-kuov, což více k dobrému a užitečnému království Českého, než domu saskému, jest změněno. A to z té příčiny, aby nebylo vždycky potřebí všem zhuoru býti a na pomoc jedni druhým se vší mocí táhnouti, tak jakž v starých erbanuňcích bylo dostaveno, ale již to nyní v těch nových obnoveno a pro dobré koruny této, jakž se prvé o tom oznámilo, jest zavříno. A protož strany takových erbanuňkův i o jiné artikule a dědičné smlouvy nyní není času se hádati, než raději k brani a meči sáhnouti a na to pomysliti, aby země a poddaní J. M. Kr. v pokoji, lásce a svornosti živi a od vpáduov a škod zachováni býti mohli. Té dokonalé naděje J. M. Kr. k nim, jakožto k ctným rytířuom, jsa,. že J. M., na takové J. M. bedlivé a spravedlivé napomenutí, neopustí, nébrž při J. M. stanou a setrvají; a J. M. Kr. jim slovem svým královským připovídá, jakž brzo se toto tažení válečné vykoná, že J. M. chce všem stavuom království Českého sněm obecní na hrad Pražský, neprodlévajíc, položiti a rozepsati dáti, a tu, najdeli a prokáželi se co toho, ač se J. M. Kr. nenaděje, aby J. M. co proti privilejím a svobodám království českého předsebráti měl aneb jim ublížil, že jim to všecko J. M. Kr. podle slušnosti a spravedlivosti napraviti ráčí. Neb sobě J. M. pána Boha za svědka bére, že jest nikdá toho oumyslu nebyl a není, aby kdy co toho, což by proti privilejím a svobodám království českého, jakž nyní dotčeno bylo, vědomě předsebráti aneb na to mysliti měl; než vždycky jest raději J. M. jim těch potvrzoval i rozmnožoval a ještě by jim jich J. M. daleko radši na sáhy přidával a přičiňoval, nežli jim jich za prst ujíti aneb umenšiti chtěl. A protož J. M. Kr. jim to k rozvážení připouští, jestli nyní toho čas jest, aby tepruva o to (vidouc že nepřítel již do země táhne) disputací držeti, aneb co staré baby se o to hádati a nepříteli svévolně zemi hubiti, kaziti a tu odjíti dopustiti měli.říše válečným zpuosobem podmaniti mohli. A nyní se pak tomu bídnému, nuznému, zahnanému člověku strašiti dáti a jeho se báti mají, ješto by jeho dokonce zahladiti a se vším jeho životem, by pak ještě jednou tak tlustý byl, sežrati mohli; budiž toho pánu Bohu žel! A poněvadž císaře J. M. a J. M. Kr. i jiných lid válečný a pomoci při knížeti Mauricím jsou, jistě by se slušně jinače rozmysliti měli; srdce J. M. Kr. bolí, že takové řeči od nich slyšeti se mají, čehož za kralování J. M. nikdá se nestalo. Protož J. M. Kr. ještě vždy stavuov milostivě napomínati ráčí, aby se jakožto ctní rytíři jinače rozmyslili a ne na ty, kterýmž ta věc tak k mysli nejde, zření své měli. J. M. ze všech krajuov všecky stavy sem obeslati ráčil a ti, kteříž sou se poslušně zachovali a přijeli, na tom sou dobře udělali, než ti, kteříž doma zuostali, ať se sami o věci a poctivosti své starají a je opatrují a za to odpovídají. Neb poctivost jest tak drahý a vysoký klenot, že na tomto světě nic dražšího a vyššího není a býti nemuože a pro zachování poctivosti může jeden každý manželku svou vlastní (bez očekávání za to na se trestání) zabiti a otec syna svého a zase syn otce pro poctivost opustiti. A ač J. M. i to při sobě rozjímati ráčí, že sou takovou odpověď svou dobrým oumyslem J. M. Kr. dali, ale mohou to k srdcím svým připustiti, co a jak mnoho na poctivost a víry zdržení záleží. J. M. Kr. teď před sebou stavy v znamenitém počtu shromážděné viděti ráčí, a jestliže tak podle J. M. Kr. před se stanou, mnoho dobrého zpuosobeno a vyřízeno bude moci býti a jiní, kteříž doma zuostali, mohou, příkladem jich jsouc zbuzeni, k takovému poctivému do pole tažení také se pozdvihnouti a přitáhnouti.

I poněvadž sou pak již výš jmenované příčiny dostatečně slyšeli a těm gruntovně bezpochyby i tomu také vyrozuměti mohli, že J. M. Kr. stavuom po vykonání a vyřízení nynějšího tažení nemeškajíc sněm položiti a jim ve všem, v čemž by se jim jaké ukrácení bylo stalo, milostivou nápravu učiniti ráčí; neb kdyby odsud s tou střelboŤ, korouhví a všelijakými potřebami válečnými zase nazpátek táhnouti měli a v tom času království toto od nepřítele zkaženo, pohubeno a snad i dokonale ztraceno bylo, kterak by jednom z toho před stavy odpovídati slušně mohli a což by pak jich národ a krevní přátelé, kteříž na ten čas při knížeti Mauricím sou, že sou tak od J. M. Kr. a stavuov opuštěni byli, o nich mluviti musili, toho ať při sobě dobře a zdravě pozváží, máli se to J. M. Kr. raditi, aby zase nazpátek táhnouti ráčil a ti, kteříž sou se sjeli, zase rozpuštěni byli, ale jak by se to slušným prostředkem a gruntem, aby to tak se státi mělo, před se bráti musilo. A kdyby se J. M. Kr. toho dopustil, nemohl by J. M. nic více nespravedlivějšího než to učiniti, a o J. M. by se to, jakž nyní dotčeno, že to směl neslušně předsevzíti, mluviti mohlo; však by i duše těch zbitých těl, že je J. M. Kr. za živnosti tak žalostivě opustiti ráčil, na pomstu do nebe proti J. M. Kr. volati a J. M. Kr. vlastní duše za to trpěti a odpovídati by musila. Ale J. M. Kr. pamatujíc na svou duši a poctivost, nemajíc nic milejšího než ty dva klenoty, ty opatřiti a bohdá i zachovati ráčí a proti těm žádnou vymyšlenou mierou přečiniti nemíní a nepřečiní. Protož J. M. Kr. rozjímajíc to při sobě, kdyby na jich žádost, prvé a před tím, nežli by se toto předsevzaté chvalitebné tažení vykonalo, sněm obecní hned položiti a rozepsati ráčil, tehdy by J. M. Kr. proti výš psaným dvěma artikulům zjevně přečinil, před čímž pán Buoh J. M. Kr. ostříci ráčí. Také proti J. M. Kr. to nic není, nébrž milostivě k tomu povoluje, aby se s najvyššími pány ouředníky, soudci zemskými a radami J. M. Kr. a království Českého sešli a pokudž se spolu, na jaký by zpuosob J. M. jim od sebe zde revers dáti měl, snesou, k tomu se J. M. Kr. milostivě poddává, že jim takový revers, jakž se o něj srovnají, vydati ráčí a proti jich privilejím a svobodám nic předsebráti nemíní a nechce. A k tomu také J. M. Kr. od toho vyšlého mandátu pouštěti a ten rušiti, mořiti a kaziti ráčí, tak že jim stavuom ani svobodám a privilejím jich k žádné škodě a újmě býti nemá, toliko aby se nyní v této potřebě od J. M. Kr. odtrhnouti nedali, nébrž podle J. M. Kr. jakožto věrní poddaní, a jakž J. M. té duověrnosti k nim jest, stáli. A také se stavové často psaného království Českého to do J. M. Kr. domýšleti ani domnívati nemají, jako by J. M. Kr. v čem najmenším, což by k dobrému a užitku tohoto království sloužilo a bylo, pro svou nějakou pýchu toho jednati a předsebráti nechtěl neb neráčil; vždy předce jakž i prvé jich napomínajíc i milostivě žádajíc, aby, vzhlédnouc na výš oznámené příčiny, s J. M. Kr. tohoto poctivého předsevzatého tažení vykonati a vyříditi pomohli. A J. M. Kr. se k tomu milostivě poddávati ráčí, že podle stavuov, věrných poddaných, života i krve své i statku a všeho jmění svého vynaložiti, litovati nechce a J. M. jim nic sjíti nemá a nesejde. A tak, aby J. M. Kr. dokonalou vědomost toho míti mohl, kteří s J. M. táhnouti a při J. M. státi chtějí a na koho se také J. M. ubezpečiti má, ti všickni aby se poznamenati dali a ti, kteříž tak táhnouti úmysl mají, do světnice vstoupili, a kteříž pak té vuole s J. M. táhnouti nejsou, ti aby po schodě doluov jdouc, též se poznamenati dali.

Poněvadž páni a rytířstvo i města v znamenitém počtu zde shromážděni sou, kteříž ne všickni nahoru vjíti mohli než dole zuostati musili a všickni tohoto J. M. Kr. předložení neslyšeli a potřeba toho káže, aby jeden každý o tom vědomost měl, protož J. M. Kr. páni a rytířstvo i města za povolení poníženě prosí, aby spolu o to rozmluviti a to těm, kteříž sou pro ouzkost místa tohoto sem vjíti nahoru nemohli, předložiti a J. M. zítra na to konečný úmysl svůj oznámiti mohli."

Toho jest jim od J. M. Kr. dopuštieno bylo, však na ten způsob, aby žádný odsud neodjížděl, leč J. M. Kr. prvé odpověď dána bude a to poznamenání, jakž toho J. M. v řeči své naposledy doložil, se vykoná.

6. Ve čtvrtek mezi třímecitmou a čtyrmecitmou hodinou svrchu oznámení stavové všichni, což se jich kolivěč sem do Litoměřic na J. M. Kr. obeslání sjelo, před J. M. Kr. se najíti dali. A tu jest od najvyššího pana purkrabí na místě a jménem najvyšších pánuo ouředníkuov, soudci zemských a rad krále J. M. a království Českého i jiných, kteří podle nich z stavu panského, rytířského a městského jako za jednoho člověka stojí, promluveno.

Což jest koli J. M. Kr., pán náš najmilostivější, včerajšího dne k osobám ze všech tří stavuov zde shromážděným, mluviti ráčil, to sou všecko v paměti obdrželi a bezpochyby mezi sebou dostatečně rozjímali. Však přes to páni najvyšší ouředníci, soudci zemští a rady krále J. M. a království Českého a jiné osoby ze všech stavuov, kteříž v tom podle nich a za jednoho člověka stojí, pominouti nemohli a včera i dnes celý den toho při stavu panském a rytířském i městech z obce, jakožto jich přátelích, se vší pilností jednali, je napomínali a žádali, aby se s nimi srovnali a J. M. Kr. všickni společně jednomyslnou odpověď dali. Ale poněvadž jsou jich k tomu přivésti, ani při nich přes takové pilné a bedlivé jednání nic obdržeti nemohli, čehož sou neradi viděli a je při jich zatvrdilém a neústupném předsevzetí zuostaviti musili, však oni jakožto ctní, dobří rytíři a poctivost milující a věrní poddaní J. M. Kr. jako pravého, přirozeného a dědičného krále a pána svého najmilostivějšího, na takové J. M. milostivé a gruntovní předložení a pro dobré a slávu vlasti své, J. M. Kr., kterýž srdečnou péči a práci nésti a pro ně života a krve své, což očitě se vidí, vynaložiti nelitujíc, v takovém nebezpečenství nijakž opustiti nemíní a nechtí, nébrž podle J. M. Kr. království Českého a ke všemu dobrému, vzhlednouc a pamatujíc na tu odpověď, kterouž sou oni a všickni stavové tohoto království roku nyní minulého knížeti Hanušovi Fridrichovi a landkrabí hesskému, osobám do achtu daným, na jich psaní a napomenutí pod pečetí zemskou jednomyslně dali, totiž: jestliže by na J. M. Kr. od kohož koli sazeno bylo, že by nevěděli a nemohli J. M. Kr. opustiti etc., všecko to, což věrným poddaným a těm, kterýmž nad slovy a pečetí zemskou [....] držeti náleží, učiniti chtějí a tomu všemu, což sou od sebe psali, plniti, (v čemž jim žádný za zlé míti nemuože) dosti učiniti chtí; podávajíc se ještě k tomu, jakožto věrní poddaní a poctivosti milující, že podle nich J. M. opustiti nemíní a spolu obyvateluov království tohoto a přátel svých, kteří na ten čas zde nejsou, k tomu se vší pilností, aby se oni také, jakožto věrní poddaní, podle J. M. Kr. zachovali, napomínati budou. A poněvadž sou pány a rytířstvo ani měst z obce k ničemu jinému přivéstl nemohli, pánu Bohu takovou věc poručiti musejí. A tak budou oni také věděti jich obzvláštní odpověď a omluvu na to J. M. Kr. dáti a předložiti. A s tím se J. M. Kr. poddaně poručena činí.

7. Po vykonání té řeči najvyššího pana purkrabí bylo jest od osob z stavu panského, rytířského a městského z obce před J. M. Kr. toto promluveno.

Páni a rytířstvo i města zde shromáždění J. M. Kr., jakožto králi a pánu svému najmilostivějšímu, toto oznámiti poručili: že sou se dnešního dne na rozkaz J. M. Kr. poslušně zachovali a k J. M. z prostředku jich osoby vyslali a té omluvě, kterouž J. M. Kr. jest učinil a oni dostatečně od týchž vyslaných tomu vyrozuměli, místo dávají. A dále J. M. Kr. toto oznamují, že to všecko, což jest včerajšího dne Gabriel Klenovský, spoluobyvatel království tohoto, slovo od slova mluvil a předkládal, konečná vuole a úmysl jich byl a jest a ještě toho při tom zůstavují s tím doložením, tak jakž sou J. M. Kr. prvé poníženě prosili, ještě vždy za též prosí, aby J. M. Kr. všem stavuom království českého sněm obecní, což muože býti najdříve, položiti a rozepsati ráčil, podávajíc se k tomu, že oni podle jiných spoluobyvateluov království tohoto všecko to, což by J. M. Kr. a tohoto království dobrého a užitečného bylo, jednati a zavírati chtí, nad čímž J. M. Kr. libost míti bude. A ještě vždy za to poníženě prosí, aby je J. M. Kr. při jich dané odpovědi milostivě zuostaviti a králem a pánem jich milostivým býti ráčil; toho se oni J. M. Kr. s svými povolnými a poddanými službami od-sluhovati budou.

8. Na to zase J. M. Kr. promluviti ráčil:

J. M. Kr. najvyšších pánuov ouředníkuo, soudci zemských a rad království Českého a jiných osob ze všech stavuov, kteříž za jednoho člověka stojí, předložení a poslušné podání, také pilnost a bedlivost jich, kterouž sou při stavu panském, rytířském i městech z obce měli, aby je k jednostajné odpovědi, aby se s nimi srovnali a podle J. M. Kr. táhli, přivésti byli mohli a v tom ve všem toho hleděli a k tomu je napomínali, aby jednomyslnost a svornost mezi nimi byla, dostatečně vyrozuměti a tu povolnost od nich, jakožto ctných rytířuov a J. M. Kr. věrných poddaných, milostivě přijíti, a takovou jich lásku a náchylnost, kterouž k J. M. Kr. a vlasti své nesou a že sou se na J. M. milostivé napomínání poddaně zachovali, všem spolu i jednomu každému zvláště, vší milostí svou královskou zpomínati i nahrazovati, králem a pánem jich milostivým býti a k témuž J. M. Kr. syny najmilejší vésti a míti ráčí, aby takovou povolnost jim i potomkuom jich vší milostí zpomínali i nahrazovali.

Což se pak jiných osob z stavu panského, rytířského i měst odpovědi jich dané dotýče, té jest se J. M. Kr. do nich nadíti neráčil, aby přes J. M. Kr. milostivé, spravedlivé i otcovské napomenutí, poněvadž jest jim J. M. Kr. to všecko, co by z toho dobrého a užitečného a zase, jestliže by tomu na odpor byli a táhnouti nechtěli, zlého tomu království přijíti mohlo, skrze J. M. Kr. mandát předložiti a oznámiti ráčil a také, ohlé-dajíc se na nynější nastávající nebezpečenství, na svém předce státi měli; kteréžto odpovědi J. M. Kr. vyrozuměti ráčil, že toho při prvnější odpovědi, strany položení sněmu obecního, zuostavují. Na to J. M. Kr. jim toto předkládati ráčí, že by J. M. Kr. k tomu nachýlen byl, by jednom čas k tomu postačiti mohl, aby jim ihned sněm obecní položil, ale z kterých příčin ten čas k sněmování postačiti nemuože, mohli sou stavové již dostatečně vyrozuměti; nébrž čas toho káže, aby to, což ctným rytířuom a věrným poddaným náleží a což k zachování zemí a poddaných slouží a užitečné jest, před se brali a rozjímali, a poněvadž pro zdržení přirčení a pečetí a pro zachování užitečného a dobrého tohoto království nijakž pominuto býti nemůže, než aby to k skutečnému vyřízení přišlo. Neb v pravdě J. M. Kr. toho věřiti mohou, kdyby J. M. Kr. to znáti a rozuměti tomu ráčil, že nyní čas k sněmování slouží, že by J. M. nic milejšího a slušnějšího i náležitějšího nebylo, než žádosti jich strany položení sněmu obecního místo dáti: ale nemuož to, jakž jest prvé o tom dosti oznámeno, na ten zpuosob před se bráno býti, leč by se to s J. M. Kr. a jich všech obyvateluov tohoto království zkázu, posměchem a ztracením přiříkání jich, státi mělo; k tomu sou také z knížete Maurice psaní, kteréhož J. M. hodnověrný připiš poslal, z čeho a z jakých příčin je napomíná a co na nich žádá, dostatečně vyrozuměti mohli. A poněvadž pak J. M. Kr. jim všem gruntovně i obšírně, jakž se svrchu oznamuje, to předkládati ráčil, že J. M. Kr. a stavuom náležité není proti listuom, zápisuom, pečeťem a přirčení i přípovědi, co před se bráti, nébrž tomu všemu, jakž dobrým náleží, dosti učiniti, a to zdržeti: J. M. Kr. konečně na tom se ustanoviti ráčil, ve jméno pána Boha všemohúcího s těmi, kteříž na J. M. Kr. napomenutí s J. M. Kr. táhnouti se podvolili, toto tažení učiniti a to poctivé předsevzetí s pomocí boží vykonati; i všecko to, pokudž možnost J. M. Kr. postačí, nešetříc života a krve své, pro zachování zemí a poddaných svých věrných milých, podle nich mile vynaložiti a činiti. Jsa ještě vždy té milostivé naděje a důvěrnosti, že páni, rytířstvo a města z obce jinače se rozmyslí a J. M. Kr. osoby, J. M. syna najmilejšího a jiných spoluobyvateluov a krevních přátel svých, kteří netoliko nyní, jakožto věrní poddaní a dobří rytíři s J. M. Kr. táhnouti se podvolili, ale také i těch, kteříž prvé při knížeti Mauricím v poli sou a k tomu J. M. Kr. střelby i korouhve české neopustí a od toho ode všeho nazpátek z pole neutáhnou.

Neb J. M. Kr. ku pánu Bohu všemohúcímu nepochybné víry býti ráčí, že své svaté požehnání a pomoc svou božskou hojně J. M. Kr. dáti a naděliti ráčí, tak že J. M. Kr. s císařem J. M., knížetem Mauricem a jeho dobrým lidem válečným, také s jiných pomocí, k kterýmž jiného se nadíti není, než že se jakožto poctivost milující lid chovati bude, něco znamenitého, dobrého a užitečného zpuosobiti a provésti ráčí; a ti, kteříž tak při J. M. se najíti dali (neohlédajíc se na jiných odpor) a s J. M. táhnouti chtí, poctivosti dosáhnou a nabudou, než ti, kteříž netoliko na J. M. Kr. otcovské a milostivé napomínání, své slovo, přirčení, vím a pečeť, sobě tak lekce váží a odsud zase nazpátek z pole utáhnou a J. M. Kr. i také své krevní přátely opustí a doma zuostanou, na to mysliti mohou co jich z toho potkati muože i jakou poctivost a pochvalu z toho míti budou. A kdož by s J. M. Kr. osobou svou pro nedostatek zdraví, starosti a jiná svá zaneprázdnění táhnouti nemohl a proto nic méně počet svuoj poslati chce, ten ať se zítra zde nahoře najíti a poznamenati dá.

9. Na takové J. M. Kr. napomenutí a konečný úmysl J. M. Kr. jim k závěrku oznámený, sou se rozmyslili a nazejtří v pátek svolili, že chtí táhnouti aneb peníze za to dáti, totiž z tisíce zlatých 12 zlatých. A tak J. M. týž den všech stavuov, kteří ještě nebyli odjeli, do hospody J. M. povolati rozkázal a na nížeji psaný způsob k nim promluviti ráčil.

Poněvadž J. M. Kr. tomu jako dnes vyrozuměti ráčil, že páni a rytířstvo i města z obce jinače se rozmyslili a s J. M. Kr. osobně táhnouti a ti, kteří pro nedostatek zdraví, starost neb mladost a jiná zaneprázdnění táhnuti nemohou, počty své vypraviti a někteří peníze dáti chtí, však na ten zpuosob, jakž jest s J. M. Kr. o to mluveno a na tom zuostano: to J. M. Kr. ode všech tří stavuov, totiž pánuov, rytířstva a měst, kteříž sou to tak svolili, milostivě přijímati a takovou po-volnost jich milostí svou královskú jim zpomínati i nahrazovati, jich milostivým králem a pánem býti a k témuž J. M. najmilejší syny vésti, aby se to tolikéž od nich jim a jich dědicuom dalo, i té milostivé víry býti ráčí, že i ti, kteří přítomni nebyli, touž mierou se zachovají a tomu na odpor nebudou.

10. Na takové J. M. Kr. milostivé poděkování promluveno jest od najvyššího pana purkrabie na místě všech tří stavuov, jakž níže již poznamenáno.

Jakož sou najvyšší páni ouředníci, soudce zemští a jiné osoby z stavu panského, rytířského a městského, kteříž za jednoho člověka jsou, tomu srozuměli, že se přátelé jich přes včerajší danou odpověď s nimi srovnali, to srdečně rádi uslyšeli, za to J. M. Kr. poníženě prosíc, aby takovou jich povolnost a svolení, poněvadž to z zvláštní lásky a náchylnosti, kterouž k J. Kr. M. mají, činí, milostivě přijíti a králem a pánem jich milostivým býti ráčil.

J. M. Kr.:

J. M. Kr. prvé, jakž sou slyšeli, takovou povolnost od nich milostivě přijal. Protož J. M. Kr. toho při tom zuostaviti ráčí.

Im tausend fünfhundert und sieben und vier zigsten Jahr Sambstags am Tag Agathe, den fünften Februarii ist die kun. Mt. sambt derselben geliebten Sohn Erzherzogen Ferdinando etc. zu Prag auf gewest, zu Budin das Nachtleger gehabt und zu Morgens am Sunntag ferner geen Leitmeritz ankummen, also denselben Tag auch folgends Montags den ganzen Tag auf dier Stende: der "Krön Beheim, damit derselben ein grössere Anzal züsamben komben verlogen. Darnach am Erichtag haben hochgedachte kun. Mt. die Stende, so also dazumal verhanden, für Ihr kun. Mt. Person in derselben Herberig ins Rathhaus beschieden und zu den Stenden, wie hernach folgt, in deutscher Sprach mündlich geredt und dann den Stenden beheimisch vertulmeschen lassen.

Die kuniglich Majestät:

Die römisch, hungerisch und beheimisehe kun. Mt. Etc. unser allergnedigister Herr sehen, das die Herren- und Ritterschaft des Königreichs Beheim als die getreuen IJnterthanen vermag Ihrer kun. Mt. ausgangen Mandats jetzt allhie zu entgegen in ziemlicher Anzal erscheinen, welches Ihr kun. Mt. von ihnen gnediglich annimbt, wollen auch soliche gehorsame Erscheinung in allen Gnaden gegen ihnen erkennen. Bedunkt uns fesner dies angezeigt haben: nemlichen, als Ihr kun. Mt. den Herrn Burggrafen als zu diesem Zug erklesten obersten Feldhauptmann auferlegt und befohlen an die Ankumbenden von Ihrer Mt. wegen zu be-geren, sich mit ihrer Anzal beschreiben zu lassen,darauf Ihrer kun. Mt. von gedachtem Herrn Burggrafen zu Antwort erfolgt, das er Ihrer Mt. Befel gehorsamlich nachkommon wellen, soliche Beschreibung auch an sie, die Ankumbenden begert und wiewol sie in ziemlicher Anzal erschienen, so haben sie sich doch dasselb zu thun und beschreiben zu lassen geweigert und auf den Weg, damit ihnen ein gemeiner Landtag angesetzt werde, gedrungen und darauf berut. Und dieweil sie von dem Herrn Burggrafen auf keinen andern Weg zu bringen gewesen, hat er soliches darbei bleiben müssen lassen mit angehefter Vermeidung der kun. Mt. soliches anzuzeigen, begerund als heut umb xiiii Uhr in der kun. Mt. Herberig von Ihrer Mt. zu erscheinen, inmassen dann solichs beschehen und sie sich hiemit erzeigen. Und dieweil es die hohe Notturft erfordert, damit meniglieli Grund des Handels vernemben müge, nachdem soliches nicht allen erscheinenden bewusst sein möchte, wollen Ihr kun. Mt. nicht unterlassen ihnen die Sachen nach lengs zu erzelen. Und so es die Zeit geben und erleiden het künnen oder mügen, das ihnen und allen Stenden des Kunigreichs ein gemeiner Landtag angesetzt, ausgeschrieben und gehalten mügen werden, hetten Ihr kun. Mt. desselben gar keinen Scheuch getragen. Es hat sich aber aus geschwinden, unversehenen fürfallenden Ursachen, so eilund mit niente fugen noch schicken wollen, dann ehe ein Landtag ausgeschrieben und die Zusambenkunft darauf geschehen, welches dann einer guten Zeit bedarf, wer nichts Gewissers gewesen, dann das in solcher Zeit von dem Feind in die Krön und derselben incorporirte Lande ein ernstlicher Einfall geschehen, verheert und verderbt worden, wie dann Ihr kun. Mt. gedachte Mandat nicht eher ausgehen lassen, noch sie zeitlicher hieher bescheiden und erfordern mügen, bis die Krön Beheim von dem Echter angegriffen worden.

Nun zweiflen Ihr kun. Mt. gar nicht, der meist Theil aus ihnen wissen zu guter Mas, als der jüngste Landtag auf dem Prager Schloss gehalten, das gemeine Stende der Krön von Ihrer kun. Mt. gnedig und väterlich ersucht und ermant worden, von wegen des Erbfeinds unsers heilwertigen christlichen Glaubens des Türken und anderen der röm. kais. und kun. Mt. Widerwertigen in guter Warnung und Bereitschaft zu sitzen. Auf solich Ihr kun. Mt. getreu und gnedig er-manen, die Stende der Krön, als die gehorsamen Unterthanen soliches zu Gemüt gefasst, sich gutwillig bewiesen und erzeigt und darauf ein Hilf, doch mit nachfolgunden Conditionen, nemblichen: do es Ihr kun. Mt. und dem darzu erkiesten obersten Hauptmann, Herrn Sebastian von der Weitmüle und den Kreisfeldhauptleuten für notturftig, zutreglich, nutz und gut Ansehn zusamben zu rucken, das Volk zu gebrauchen und sich dem Landtagbeschluss, was der in sich vermocht, geniess zu verhalten, auf soliches zu Genugthuung des Landtags erfolgt, das von Ihrer kun. Mt. in allen Kreisen der Krön ein Tag zur Musterung benennt und angesatzt. In solichen hat sich zugetragen, das Johanns Friedrich, der sich Herzog zu Sachsen und Philips, so sich Landgraf in Hessen nennen, ein Schreiben an die Stende des Kunigreichs Beheim gethan und bei eigen Poten den Stenden zugeschickt. Des Schreibens summarie diese Substanz gewesen: weil sich jetzt gedachte Echter je und allweg gegen der Krön Beheim, nachparlich verhalten und noch zu thun urputig, sein sie des Versehens, sie werden sich gleichfalls erzeigen und wider sie, weder ihren Kunig noch Jemand andern bewegen oder aufbringen lassen, mit sonderlicher durch Johanns Friedrichen ange-henkter Ermanung an die Erbeinigung, so zwischen dem Kunigreich Beheim und Haus zu Sachsen vor viel langen Jahr her aufgericht, zu gedenken, deren er auch seins Theils bisher gelebt und darwider nicht gehandelt, begerund soliches gleichfalls von den Stenden zu geschehen. Was darauf durch die Stende der Krön den obbenannten Echtem für ein Antwort gegeben ist ungeferlich des Inhalts: Das sich die Stende der Erbeinigung zwischen der Krön Beheim und dem Haus zu Sachsen ganz wol wussten zu erinderen, hetten auch, ohne Rum zu schreiben dieselb je und allweg ihres Theils aufrecht stet und fest gehalten, dawider nie gehandelt, wie es aber von ihme Johanns Friedrichen geschehen und das Gegenspiel geübt, das were offenbar und unverborgen, das er der Krön Beheim das Kloster Dobroluk im Markgrafthumb Niederlausitz, so der Krön ohne Mittel gehörig* und zustendig unbefugt und ohn alle genügsame Ursachen abgedrungen und uber manigfeltig gutlich Ersuchen, noch in seiner Gewalt hette und vorhielte nochmals begerunde, solich Kloster der Krön wieder abzutreten Und einzuraumben. Soviel die kun. Mt. ihren allergnedigisten Kunig und Erbherren anlanget, wo Ihr kun. Mt. von Jemanden, wer der were, wollt angegriffen werden, kunnten, möchten und wissten sie Ihr kun. Mt. als ihren Kunig und Herren keineswegs zu verlassen, sondern Leib und Gut neben Ihrer Mt. darzusetzen etc. Solicher der Echter Schreiben imd der Stende jetzt gemelter darauf erfolgten Antwurt, die durch I die Stende des Kunigreichs bei dazumal gehaltem Landtag eintrechtig beschlossen unter des Landes Insiegel verfertigt und durch eigen Poten den Echtem in ihr Feldleger zugesandt, hetten der meist Theil aus diesen jetzt allhie versambleten ein gut Wissen.

Ungeferlich in zwo Stunden nach der Stende jetzt gegebnen schriftlichen und ihnen zugeschickten Antwurt hat sich begeben, das der kun. Mt. glaubwirdige Schreiben und Kundschaften aus dem Jochimstal und von andern Orten zukumben, wie das des Echters Johanns Friedrichen Diener und Abgefertigter mit Namen Deltzky auf der Gottsgab, so ein halbe Meil vom Jochimstal gelegen auf tausend Pferd, auch von drei bis in die vier tausend Knecht Herberig und Stallung bestellt, indem auch gleich Kundschaft kumben, welches dann der Echter ungezweifelt gnugsamlich erfaren und Bericht entpfangen, das gleich zur selben Zeit des Quartals, die Ausbeut in Jochimstal, allda dann in die achtzigtausend Talter Silbers verhanden gewesen, het geschehen sollen. Gleichsfalls haben die Stat Eger nicht unterlassen, sonder der kun. Mt. schriftlichen zu erkennen geben, das [ etlieh Reiter und Knecht daselbst umb auf der sachsischen Grenitz verhaaden und sich sehen liessen, des endlichs Willens und Vorhabens in die Krön Beheim Einfall zu thun, darauf dann die aus dem Jochimstal, und Egeiumb Hilf, Rettung und Zuzug angerufen und unterthenigst gebeten. Gleich in derselben Stund ist der Stende-des Kunigreichs Beheim abgesandter Pot von den Echtem mit einer Replik oder Gegenantwurt aus ihrem Feldleger anheimiss kumben, in welcher erstlich klar zu befinden, das der Echter Johanns Friedrich nicht gedenkt das Kloster Dobroluk den Stenden der Krön wiederumben zu geben, zum andern thut er sich auf die Absag, deren Copeien er den Stenden bei neun gethaner Replik zugesandt, referiren und für sich, seine Helfer und derselben Helfershelfer der röm. kais. Mt. und derselben Verwanten und Zugethanen mit Aufsagung und Abkündung aller seiner und ihrer Lehen und Pflicht verwaren und beschönen.

Dieweil dann Ihr kun. Mt. der röm. kais. Mt. als Ihrer Mt. geliebten Bruder und Herren nicht allein aus bruderlichen Verwandnuss, sonder aus schuldiger Gehorsam pflichtig Ihrer kais. Mt. als dem Haupt des römischen Reichs ganzer deutschen Nation und Lehenherrn des Kunigreichs Beheim hilfüch und beistendig zu sein, wie dann Ihr kun. Mt. soliches gutwillig geleistet, auch nit allein Ihrer Mt. geliebten eitern Sohn, Erzherzogen Maximilian etc., sonder auch etliche viel von Herren-

und Ritterstand des Kunigreichs Beheim und derselben incorporirten Lande selbst personlich und zum Theil Ihre Sühn, Bruder, Vettern und ander ehrlich Kriegsvolk bei Ihrer kais. Mt. wieder ernennte Echter, ihrem Anhang und Ihrer kais. Mt. Widerwertigen im Feld gewesen, gehabt und noch zum Theil bis auf jetzt daselbst verharren, zu déme das Ihrer kais. Mt. aus der Krön Beheim allerlei Profiant, Victualia und andere Notturft und Handreichung ohne Scheuch zugefurt und gebracht worden, wird aus der Echter der kais. Mt. gethanen Absag befunden, das Ihr kun. Mt. und die Krön Beheim sambt den eingeleibten Landen auch dardurch gemeint und in soliche Absag eingezogen. Derhalben Ihr kun. Mt. nicht umbgehen mügen, sondern gedrungen in Bereitschaft zu sitzen und sich zum Widerstand geschickt zu machen und haben alsbald aus jetzt erzelten zweien Ursachen die verordente Feld- auch Kreishauptleut und Kriegs- und andere der Krön Beheim Räthe eilund zu sich beschrieben, erfordert und ihnen dies alles sambt vorstehunder Geferlichkeit nach Lenge erzelt und nach gehaltner notturftiger Berathschlagung (dabei dann der oberist Feldund die Kreishauptleut, desgleichen die Kriegsräth ausserhalb des Jane Wrabsky, der Kurz halben den angesatzten Tag nicht erreichen mügen, gewesen) einhellig beschlossen, das Aufbot vermüg des Landtagbeschluss ergehen zu lassen und zu thun, wie dann vorerzelter zweier Artikel die Musterung und Anzug erfolgt.