Ale pro uvarování toho všeho J. M. Kr. jakožto král, pán a hlava konečně na tom jest, aby tomu všemu, co se v těch erbanuňcích a dědičných smlúvách obsahuje a J. M. Kr. podle přípovědi k vyřízení náleží, dosti učiniti ráčil, té nepochybné naděje souce, že se také stavové jakožto oudové podle těch tří předložených artikuluov, totižto strany vzdělaných dědičných smlouv a pro zachování království tohoto a jich samých poctivostí a dobré pověsti a k tomu přátel svých krevních, kteříž při knížeti Mauricím na ten čas dle povinností svých zůstávají, jako dobří, ctní rytíři zachovají a to všecko vyplní. Neb kdyby toho, což sou tak spravedlivě podle přirčení a přípovědi svých vyplniti povinni, nevykonali a nezdrželi, což by jiného z toho přijíti a na se očekávati měli, než že by již tudy o poctivosti své a nezdržení víry přijíti musili; čehož bedlivě a zdravě jeden každý i všickni vuobec povážiti mohou. A J. M. Kr. přemýšlejíc to všecko při sobě a pamatujíc na poctivost, jestliže by ti tři artikulové zavrženi byli a k svému zdržení přijíti neměli, již by J. M. Kr. sám o sobě, jakožto král a pán a o stavích, jakožto poddaných, nic nedržel, aniž by také to J. M. Kr. i jiným stavuom při všech lidech všelijaké povahy, z vyšších i nižších stavuov, chváleno a velebeno býti mohlo. I kdež by se již poděla jich dobrá pověst, kterouž sou od dávných časuo obdrželi, též také jméno dobré, poctivost a chvála, kterouž sou skrze jich rytířské činy a dovozování hrdinská, dosáhli a až posavad bez přerušení zachovali? Neb vždycky to o slavném národu a jazyku českém slýcháno a mluveno bývalo: nežli by sobě najmenší kus od království svého odjíti dopustili, že by mnohem raději na to hrdel svých nasadili a svou šlechetnou krev vylévali; jakož pak J. M. Kr. nepochybuje, že ještě téhož oumyslu, to podle J. M. Kr. činiti, sou. Neb J. M. Kr. nežli by se toho dopustil, aby to o J. M. mluveno a rozprávěno býti mělo a J. M. to slyšeti musil, raději by J. M. na světě nebyl. A tak se tomu snadně rozuměti muože, že J. M. nad takovou věcí slušně těžkost nésti ráčí a nese, že neohlédajíc se J. M. na tu žalostivou příhodu strany sutí z toho světa J. M. paní manželky nejmilejší, nicméně sem do pole (jakož pak to jinače, než že se polem leží, jmenováno býti nemuože), přitáhnouti ráčil, jsouce J. M. té milostivé víry k stavuom, že se v tom jakožto věrní poddaní a ctní, udatní rytíři dle svého starodávního chvalitebného jména nabytého a jako staří a stálí Čechové zachovají.A kdež také J. M. Kr. zprávy docházejí, že by se někteří slyšeti dali, jako by takové přístné J. M. Kr. napomenutí a obeslání mandátem proti privilejím a svobodám království Českého býti mělo, žádné J. M. Kr. vědomosti nemá, aniž J. M. Kr. víry k tomu, aby sobě to ztěžovati měli, přikládati neráčí; avšak přes to jestliže by se vždy tím kdo zastírati a to sobě za těžkost bráti chtěl, milostivě J. M. Kr. k tomu se poddává, že stavy dostatečným reversem opatřiti ráčí, aby jim to na jejich privilejích a svobodách bez ujmy a škody bylo a býti má. A J. M. Kr. také k tomu povolovati ráčí, kteříž by pro starost neb nedostatek zdraví a jiná svá zaneprázdnění s J. M. Kr. táhnouti nemohli, aby doma zůstali a počty své jiným hodným osobám na místě svém poručili a peníze jim na to dali; neb kdo s J. M. Kr. nemá chuti táhnouti, J. M. Kr. také toho žádného není žádostiv s sebou vzíti.
A tím J. M. Kr. řeč svou na ten čas zavírá, že se J. M. Kr. konečně na tom ustanoviti ráčil, pro zachování a zdržení J. M. Kr. přirčení, přípovědi, listuo a zápisuov vzdělaných a pečetí stvrzených osobou svou předce táhnuti. J. M. Kr. rád zví a uhledá, kdo s J. M. a za J. M. potáhne a netoliko své dobré pověsti a chvály, ale i všech stavuov závazkuo, přípovědi, listuov a zápisuov pro dobré jich stavuov vzdělaných a spečetěných, obhajovati pomáhati a J. M., jako krále a pána svého, opustiti chtíti budou; vždy předce J. M. Kr., jakž i předešle, té celé naděje a milostivé víry jsa, že se stav panský a rytířský z výš oznámených a předložených příčin a potřeb k J. M. Kr. jako věrní poddaní a milovníci krále, pána svého, poddaně a poslušně zachovají. A J. M. Kr. jim to všem i jednomu každému vší milostí svou královskou zpomínati i milostivě nahrazovati ráčí.
A tak jest stavuom na žádost jich až do zejtřka, aby se na to poraditi mohli, dopříno.
2. V středu 9 února ve dvadcátou hodinu nejednom najvyšší páni ouředníci, soudce zemští a rady krále J. M. a království Českého, ale i jiní stavové, kteří se na J. M. obeslání sjeli, k J. M. zase přišli. Tu jest najvyšší pan purkhrabě pražský, na místě a z poručení najvyšších pánuov ouředníkuov, soudci zemských a rad krále J. M. a království Českého, k králi J. M. na níže psaný způsob řeč českou učinil, kteráž J. M. Kr. zase německy tlumačena:
Jakož J. M. Kr., pán náš nejmilostivější, dne včerejšího všem z stavu panského, rytířského a z městského zde shromážděným, některé potřeby a nebezpečnosti obšírně předložiti a oznámiti a je milostivě i otcovsky k do pole tažení, znajíc toho znamenitou a duoležitou potřebu býti, týmž vyšlým mandátem napomenouti ráčil, jakož tomu všemu dotčené osoby z stavuov z oustního J. M. Kr. předložení siřeji vyrozuměly a na to sou J. M. Kr. žádaly, aby jim času až do dnešního dne milostivě popříti ráčil, aby se mohly s dotčenými osobami shromážděnými v tom slušně a jednomyslně srovnati. Ale na takové jich pilné a bedlivé s stavem panským, rytířským a městským z obce jednání nemohouc při nich nic obdržeti, jmenovaní najvyšší ouředníci, soudce zemští a rady J. M. Kr. a království Českého i některé osoby ze všech tří stavuov panského, rytířského a městského, sami od sebe, kteří všickni za jednoho člověka podle sebe stojí, na J. M. Kr. milostivé, slušné a bedlivé napomenutí na nížeji položený zpuosob odpověď mezi sebou zavřeli a jednomyslně se snesli: že oni J. M. Kr., jako pána svého milostivého a dědičného, jakž věrným poddaným náleží, nemíní a nechtí opustiti, avšak s tou výminkou, jestliže by kdo pro starost neb mladost osobně táhnouti nemohl, proto nicméně aby počet svuoj do pole J. M. vypravil. A také že i toho před J. M. Kr. tajiti nechtí, že sou od stavu panského, rytířského a městského z obce prošeni a žádáni, aby se podle nich k J. M. K. přimluvili a J. M. žádali, aby J. M. Kr. ráčil sněm obecní všem stavuom království Českého položiti a rozepsati dáti; kdež nemohouc jim toho odepříti, tak sou učinili a J. M. Kr. za to žádají a poníženě prosí, jestliže by to J. M. Kr. za potřebné uznati ráčil a jestliže by také čas k tomu postačil, aby J. M. všem stavuom království Českého sněm obecní, jakž nyní dotčeno, položiti a rozepsati ráčil, že se oni také, totiž najvyšší ouředníci, soudce zemští a rady krále J. M. a království Českého i některé osoby z stavu panského, rytířského a městského k tomu poddávají, že chtí podle stavu panského, rytířského a městského z obce to všecko podle starobylého chvalitebného pořádku, pro dobré a zachování vlasti své, na témž sněmu s nimi, jako věrní poddaní, jednati i to, což by království tomuto užitečného a dobrého bylo, zavírati chtí. Než jestliže by nyní k držení sněmu obecního čas nepostačil, tehda na tom sou, že oni, jakž svrchu dotčeno, podle některých osob z stavu panského, rytířského a městského, kteříž při nich jako za jednoho člověka stojí, podle J. M. Kr. jako věrní poddaní zuostati míní a chtí. A s tím se J. M. Kr. jako pánu svému najmilostivějšímu poroučejí.
3. Po vykonání řeči pánuov najvyěších ouředníkuov, soudci zemských a rad krále J. M. a království Českého, poručily sou osoby z stavu panského z obce toto k J. M. Kr. česky promluviti, což J. M. na němčinu se tlumačilo:
Že všickni tři stavové, totiž stav panský, rytířský a městský Gabriele Klenovského za to žádali, aby od nich a na místě jich promluvil, J. M. Kr. poddaně prosíc, aby to, což tak promluví, milostivě vyslyšeti a tomu vyrozuměti ráčil.
Stav rytířský dali promluviti: že jich vuole jest také, aby týž Klenovský, jako osoba z stavu jich, od nich k J. M. Kr. promluviti mohl, prosíc J. M., aby jeho také vyslyšeti ráčil.
Stav městský se také k tomu přiznal, že sou se svrchu dotčeného Klenovského dožádali, aby také k J. M. Kr. od nich promluvil.
Bylo jemu toho dopuštieno.
Klenovský: Řeč, kterouž jsou stav panský, rytířský a městský učinili, není potřeby opakovati. Ale poněvadž promluvení jeho krátké bude, že to také chce slovy krátkými promluviti, prosíc J. M. Kr., aby jeho milostivě vyslyšeti ráčil.
Předkem, když jest sem přijel, nenadal se toho, aby to na něho od stavuov vloženo býti mělo; než poněvadž v těch mandátích od J. M. Kr. vyšlých stavové sou pod velikou pokutou, aby se sem sjeli, vysoce napomenuti, protož že se jest on také na ten den zde najíti dal. A tak od toho času, jakž jest sem přijel, tyto dni pominulé, jednali sou s ním stav panský, rytířský a městský, aby potřeby jich před J. M. Kr. oznámil, čehož se jest vždycky zbraňoval a o to stál a stavuov za to žádal, aby jeho v to nepotahovali, nébrž toho zprostili: ale poněvadž jest jeho to, na takové pilné a bedlivé jednání, potkati nemohlo, než předce na něho ta práce vložena jest, tak jest učiniti musil. Avšak proto že on není toho oumyslu, aby J. M. Kr. předsevzetí měl rušiti, než což jest jemu na ten čas poručeno na J. M. Kr. vznésti, to učiniti a vyříditi musí, poníženě prosíc, aby J. M. takovou omluvu jeho od něho milostivě přijíti ráčil.
Jakož najvyšší pan purkhrabě řeč obšírnou udělati ráčil, kteréž jest se ode všech dobře vyrozuměti mohlo, protož té opakovati nepotřebí, než což jemu poručeno jest, oznámiti chce. Předkem, že stav panský, rytířský i městský nepominuli jsou na pány najvyšší ouředníky, soudce zemské a rady krále J. M. přátelské žádosti vzložiti, jsouc toho žádostiví a byli by to rádi uhlídali, aby se byli všickni vespolek, na J. M. Kr. milostivé předložení a žádost, jednomyslně snesli a srovnali a J. M. jednostajnou odpověď dali: ale poněvadž se toho na takovou jich přátelskou žádost a prosbu státi nemohlo, aby J. M. Kr. jednomyslná odpověď, jakž nyní dotčeno, byla dáti mohla, že on již na ten čas neví co jiného, než to což jemu jest poručeno, promluviti.
Jakož jest těchto dnuov minulých skrze J. M. Kr. najvyššímu panu purkhrabí poručeno bylo, aby stavu panskému, rytířskému a městskému jménem J. M. Kr. oznámil, aby se každý, který sem s poetem svým přijel, poznamenati dal: ale co jest od dotčených stavuov svrchu psanému najvyššímu panu purkhrabí za odpověď dáno, že jim takové na ně vzložení z některých příčin, jakž se o tom uslyší i z jiných mnohých, kteréž kdyby se nyní oznámiti měli, čas by se prodlíti musil, velmi ne-snesitedlné a těžké jest, nepochybujíce, že to jest již J. M. Kr. od téhož najvyššího pana purkhrabí oznámeno a siřeji předloženo, avšak přes to prese všecko chtí to J. M. Kr. znovu opáčiti a zase předložiti. Poněvadž tomu srozumívají, že těchto dnuov pominulých nemalý počet lidí sem se sjelo, ale již se zase rozjeli a k tomu že se také na větším díle v krajích na tom snesli a J. M. Kr. o tom psaním svým oznámili, že J. M. žádosti v tom bez sněmu obecního vyplniti nikterakž nemohou a možné není, žádajíc, aby toho J. M. Kr. oznámiti a předložiti nepominul; a ačkoli jim jest od najvyššího pana purkrabí oznámeno a poručeno, aby se nerozjížděli než předce zde setrvali, ale nedali sou žádné odpovědi témuž panu purkhrabí na to, chtějíli zde setrvati či nechtí, z čehož se nachází, poněvadž jest k tomu povoliti nechtěl a že podle oznámení jeho v tom jest od J. M. Kr. žádného poručení neměl, že jest skrze ně žádná odpověď dána nebyla; než toliko před pana purkhrabovou hospodou v tom se dali znáti, že chtí příjezdu J. M. Kr. dočekati.
Dne pak včerajšího J. M. Kr. milostivého oustního předložení jsou s pilností poslouchali a tomu se vší bedlivostí vyrozuměli. A kdež J. M. toho mezi jiným dotknouti ráčil: jestliže jest co v tom proti privilejím a svobodám tohoto království (ač se J. M. nenaděje) předsevzato, že se J. M. Kr. k tomu milostivě poddává, že jim dostatečný revers na to vydati ráčí, tak že jich starobylým privilejím a svobodám žádného ublížení v ničemž se státi nemá; tak jakž to J. M. ústy svými královskými siřeji a světleji vyjádřiti ráčil, čemuž sou všemu dostatečně vyrozuměli.
Což se pak mandátu od J. M. Kr. vyšlého dotýče, v tom se s J. M. Kr. na ten čas v žádný odpor neb výklady (poněvadž se ne jich samých ale všech stavuov království českého dotýče) dávati nechtí a nemíní.
Strany pak dání toho reversu, že sou jemu stav panský, rytířský a městský toto oznámiti poručili: že by jim náležité nebylo aniž to v moci jich jest, aby jaký revers od J. M. Kr. měli přijímati, poněvadž o tom žádného povolení ani poručení ode vší země a stavuov království českého, jako pánuo a přátel svých, nemají; a by pak i jaký revers přijíti chtěli, že by se to na jiný zpuosob státi nemohlo, než od osob svých to by učiniti musili. A protož že jim slušné a náležité není aniž sou kdy na to myslili a my sliti nemíní, aby se měli od jiných osob a stavuov přátel svých, kteří zde nejsou, děliti a tak ani v tom artikuli že na odpor s J. M. nenastupují a nastupovati nechtí.
Než sobě to najvíce k mysli a ku paměti přivozují a to při sobě rozjímají, kterak král Ludvík, slavné paměti, tak žalostivě poražen a od rad království Uherského zaveden a na to namluven byl, že J. M. Kr., slavné paměti, nečekajíc na pomoc a retuňk od království Českého i jiných zemí, skrze pospíchání své, nepřítele sv. víry křesťanské, Turka, lehce sobě vážil, jakž nyní dotčeno, zahynul; ačkoli jest J. M. Kr. králi Ludvíkovi, slavné paměti, výstraha dávána, aby tak velmi nepospíchal a na pomoc a retuňk, kterýž již k němu táhl, očekával, však proto taková věrná výstraha u J. M. žádného místa míti nemohla. A tak z toho pošlo, že jest se ta přelitostivá a žalostivá porážka stala a mnoho rad království Uherského i jiného šlechetného lidu válečného, podle téhož ctného a slavné paměti krále, jest v té porážce zuostalo; pak co jest skrze takovou nešťastnou a žalostivou porážku na království Uherské přišlo, toho nyní není potřebí opakovati.
A jakož také dne včerajšího J. M. Kr. mezi jiným jeden artikul doložil strany erbanuňkuov a dědičných smluv mezi králem J. M. a knížetem Mauricem saským vzdělaných, že J. M. Kr. s týmž knížetem Mauricem ty obnoviti ráčil, tomu se neodpírá; neb všem jest o tom vědomé, že k tomu ode všech stavův království Českého na sněmu obecním minulém, jak a pokud ti erbanuňci zase obnoveni a stvrzeni býti mají, povoleno. A tak nyní toho nepotřebí také zase opakovati ani těm erbanuňkuom jakých výkladuov dávati, poněvadž se nejednom osob ze všech tří stavuov, ale předkem krále J. M., potom koruny České i zemí k té koruně příslušejících dotýkají; protož dotčení erbanuňci ne samým svrchu dotčeným osobám ale všem stavuom zároveň vykládati dávati náleží. A k tomu také, kdyby měli tomu mandátu ztíženému a vyšlému, v kterémž sou vysoce znamenité pokuty položeny, sami místo dáti, nemohli by se z toho slušně vyměřiti a omluvná učiniti: než když stavové království Českého všichni pospolu shromážděni budou, tehda se o to s pilností a bedlivostí bude jednomyslné snesení a zavření státi moci, kdo v zemi zuostati aneb jak se ta opatřiti má; a ne takovým způsobem, aby všichni, opustíc ženy, dítky i statky své, vojensky ven z země vytáhnouti a sedlákům je poručiti měli.
A kdež dále také J. M. Kr. o tom zmínku učiniti a k tomu milostivé své povolení dáti ráčil, kdož by koli buď pro starost, mladost, nemoc aneb jiná svá zaneprázdnění s J. M. Kr. do pole táhnouti a jeti nemohl, aby vypravíc počet svuoj, což na koho dáti přijde, doma zuostal: i kdyby se jim to prvé, nežli z domuov svých vyjeli, bylo oznámilo, byli by se věděli podle svobod království Českého, jak a pokud v tom a zvláště kdyby všichni stavové ze všech krajuov sem byli přijeli a se spolu snesli, zachovati; ale poněvadž se všichni stavové na obeslání J. M. Kr. k místu uloženému nesjeli, nenáleží se jim od nich děliti.
Při tom jest také J. M. Kr. toho oznámiti nepominul, ačkoli kníže Mauric saský od císaře a krále J. M. i od jinud nemalé pomoci a retuňku i tolikéž sám mnoho lidu válečného pospolu míti ráčí, ale proto nicméně J. M. Kr. podle erbanuňkuov a smluv dědičných strany jemu na pomoc vypravení napomíná a té od J. M. očekává, aby tudy tím dostatečněji nepříteli svému odpor udělati a jemu odolati mohl: i z těch a takových předložených příčin a potřeb jiného při sobě nenacházejí a za užitečnější býti neznají, než že toho pilná a znamenitá potřeba krále J. M. i všeho království Českého jest a toho pominuto býti nemuože, než aby J. M. Kr. což najdříve možné, sněm obecní na hrad Pražský, jakž i za to J. M. poníženě a poddaně prosí, položiti a rozepsati rozkázati ráčil; a poněvadž i také z některých krajuo přes dvě neb tři osoby zde při tom nejsou, aby J. M. Kr. o položení takového sněmu do všech krajuov, jakž svrchu dotčeno, oznámíc, všickni o tom vědomost měli. A kdyby pak i listové krajští těch, kteří tak sem v znamenitém počtu přijeli, nedošli, mohl by jeden druhému o témž oznamovati; tak že by se všichni stavové dosti časně a k témuž sněmu, od J. M. Kr. položenému, sjeti a výš psané pilné potřeby jednati i to, což by králi J. M. a všemu království k dobrému a užitečnému bylo, podle starobylého chvalitebného pořádku a obyčeje zavírati a kdo by veřejně táhnouti neb doma zuostati měl, naříditi mohli. A podle toho, což by tak na tom sněmu nařídili a zavřeli, poslušně se zachovati chtí a zachovati budou; neb což se tak jednomyslně, svorně a společně zavírá a řídí, to také stálé a trvalé bývá a pán Buoh všemohúcí k tomu svou svatou pomoc a požehnání dávati ráčí. A také se tím nechlubí, než o tom dobře vědí, že sou se i předkové jich vždycky k předkuom J. M. Kr. i tudíž k J. M. Kr. a v potřebách obecních jako věrní poddaní poslušně zachovávali a ještě zachovávati míní.
Než aby měli tak zhola a nenadále sami bez povolení, přičinění a pomoci jiných stavuo, zhuoru býti a do pole táhnouti, obávají se toho, aby se také jako králi Ludvíkovi, slavné paměti, s tou nešťastnou porážkou, čehož pán Buoh uchovati rač, litostive a žalostivě nepřihodilo. A bud to žeby pak i J. M. Kr. s některými do pole táhnuti a s pomocí pána Boha nad neprátely zvítěziti ráčil, tehda by toliko ti, kteříž sou tak s J. M. do pole táhli a ne ti, kteří by doma zuostali, toho pochvalu a poctivost míti chtěli; což by království Českému i všem stavům ode všeho křesťanstva k velikému posměchu a hanbě přičítati se mohlo a přičítalo. A zase, kdyby neštěstí na J. M., od čehož pán Buoh všemohúcí J. M. Kr. za dlouhé časy uchovati rač, přišlo, jak by to J. M. Kr. i těm všem, kteříž by s J. M. Kr. tak bez povolení všech stavuov táhli, ode všeho národu německého i vlaského ke zlému se přičítalo. A protož jakž předešle tak i nyní, vždy J. M. Kr. se vší ponížeností za sněm obecní prosí, jsouc té víry a naděje ku pánu Bohu, že to všecko podle stavuov království českého, jako přátel svých a zemí k království příslušejících, což ctným, dobrým rytířuom a věrným poddaným náleží (nedadouc toho žádnému napřed), tak aby rovnost zachována byla a svornost, láska a jednomyslnost mezi nimi všemi býti a trvati mohla, jednati a konati chtí.
Kdež mělli by Klenovský nad to více dále a obšírněji J. M. Kr. to předkládati, nevidí se toho potřeba býti; neb nepochybují, že J. M. Kr. to všecko podle svého královského vysokého rozumu a potřeby, podle duoležitosti u sebe rozvážiti ráčí. A tím svou řeč zavazujíc a J. M. Kr. s pokorou prosíc, aby J. M. tohoto jich promluvení nejinač k sobě přijímati ani vykládati jim toho jinou měrou neráčil, než že to dobrým, upřímým, věrným a poddaným oumyslem činí. A přitom i to od nich, že s J. M. na ten čas táhnouti aneb vyslati nemohou, milostivě přijíti a jich milostivý král a pán býti ráčil. A s tím se J. M. poníženě poručena činí.
4. Na takové od stavu panského, rytířského a městského promluvení a J. M. Kr. odpověď danou, ráčil jest J. M. Kr. zase repliku a odpověď svou královskou oustně dáti a na nížeji položený zpuosob promluviti.
Král J. M.
J. M. Kr. ráčil jest tomu, pokudž sou najvyšší páni ouředníci, soudcové zemští a rady krále J. M. a království Českého a při tom některé osoby z stavu panského, rytířského i městského skrze nejvyššího pana purkhrabí pražského a potom také některé osoby z dotčených tří stavuov skrze Gabriele Klenovského promluviti a J. M. Kr. odpověď dáti poručili, siřeji vyrozuměti. Na kteréžto artikule J. M. obšírně předložené, kteříž znamenití, velicí sami v sobě sou a vysokých věcí se tu dotýče, J. M. Kr. s obtížností to přijde, na ně tak pojednou odpověď dáti, neb J. M. Kr. v řeči latinské a německé ne tak dostatečný, jako v J. M. přirozeném jazyku strany výmluvnosti býti ráčí; a také artikulové jich, na kteréž sou se zdravě uradili, ty sou k mluvení a oznámení Klenovskému, jakožto prokurátoru a osobě v tom zvyklé, jak a pokud se vylíčiti má a z toho dále nevykračovati, poručili. Jakož by pak J. M. Kr. s pomocí boží dobře věděl, uvážíc prvé s pilností ty artikule, jak a pokud také svou spravedlivou a slušnou odpověď dáti, ale znajíc J. M. Kr., že to, jako věci válečné, spěšného jednání potřebuje a tím prodlévati nesluší, protož J. M. Kr., pokudž J. M. pán Buoh rozumu popříti ráčil, pokudž za potřebné a užitečné J. M. Kr. a království tohoto uzná i také pro zachování a obranu téhož království a stavuov, jim na to odpověď, pokudž jednom J. M. to vysloviti a vymluviti bude moci, a ti ráčí. Jestliže by pak J. M. Kr. těch všech artikuluov, kterých drahně jest, spamatovati a v hlavě obdržeti nemohl, aneb skrze pozapomenutí pořádné odpovědi dáti neráčil, jinou měrou se toho od J. M. Kr. nestane než dobrým, upřímným úmyslem a v tom se J. M. Kr. pána Boha, že to v pravdě tak jest, dokládá.
Předkem J. M. Kr. ráčil jest najvyšších ouředníkův, soudci zemských a rad krále J. M. a království Českého i některých jiných osob ze všech tří stavuov řeči a předložení vyrozuměti, a byl by J. M. rád uhlédati ráčil, aby se byla J. M. Kr. ode všech tří stavuov jednomyslná a společná odpověď dala, ale poněvadž býti nemohlo, musí to J. M. pánu Bohu všemohúcímu na ten čas poručiti. A kdež sou najvyšší ouředníci, soudce zemští a rady krále J. M. a království českého i některé jiné osoby z stavuov téhož království, na včerajší J. M. Kr. milostivé předložení, poddaně a poslušně se zachovali a J. M. Kr. připověděli, že s J. M. táhnouti chtí a nikoli J. M. opustiti nemíní, na žádný sněm obecní nečekajíc, (ani na nynější nebezpečné časy neukazujíc) kterýž ač by J. M. Kr. rád byl položil, kdyby jednom čas k tomu postačiti byl mohl, kterúžto povolnost J. M. Kr. od nich milostivě přijímati a jim to vší milostí svú královskú zpomínati, nahrazovati, králem a pánem jich milostivým býti i syny J. M. Kr. najmilejší k témuž vésti ráčí.
Než co se strany druhé, totiž stavu panského, rytířského a městského dotýče, J. M. Kr. od nich příčinám, pro které sněmu obecního žádají a na tom předce, aby ten položen byl, stojí, druhé, že se v žádný odpor strany toho reversu s J. M. dávati nechtí, třetí, o krále Ludvíka, slavné paměti, jak jest skrze pospíchání svá a radu uherských pánuo žalostivě poražen, čtvrté, kdež sobě za těžkost pokládají, pravíc, že se bez povolení
jiných krajuov v taková veliká jednání a artikule dávati nemíní, i jiných více artikuluov a příčin obšírně doložili, kterýchž J. M. tak spěšně všech zpa-matovati nemuože, všemu jest vyrozuměti ráčil.
A nepochybuje J. M. Kr., že tak jedna jako druhá strana to dobrým, upřímným oumyslem činí, ale proto J. M. Kr. to při sobě nachází, že strana druhá, která první odpověď J. M. Kr. dala, sobě to lépe a gruntovněji než druhá strana k mysli připouštějí a potřeby nastalé k srdci přivozují.
Než že erbanuňkuov a smluv dědičných vykládati nechtí, než do budoucího sněmu obecního k uvážení všem stavuom toho odkládají: J. M. Kr. není proti tomu, aby se to od nich dobrým a věrným oumyslem dáti nemělo, poněvadž sou dne včerajšího od J. M. Kr. v obšírných slovích slyšeli, co na tom a na těch jednání J. M. i jim všem záleží a bezpochyby tomu všemu i vyrozuměli; a co také J. M. Kr. jim a všemu království Českému a zase oni a všickni stavové J. M. Kr. a k tomu také J. M. Kr. a oni všickni podle vzdělaných a spečetěných erbanuňkuov a dědičných smluv knížeti Mauricímu povinovati sou, a již by tepruva ta všecka jednání spolu s erbanuňky a dědičnými smluvami na sněm obecní odkládati chtěli, nepamatujíc v tom na vzdělané a obnovené i stvrzené erbanuňky a jich vlastní přípovědi, přirčení, listy, zápisy a pečeti, než nazpátek to všecko cpají, což jest věc v pravdě do nich litostiva slyšeti. I což jest vyššího a lepšího v světě nad poctivost a dobrou pověst? A když sobě to člověk k srdci svému právě připustiti a na to pomněti chce, nežli by se měl nad poctivostí svou zapomenouti a tu potratiti, měl by raději tisícekrát hrdlo své za to dáti a na světě více nebýti. Nechť ale jednom to k své mysli a srdcím připustí, že již nepřítel dále od knížete Maurice a císaře i krále J. M. lidu válečného přes čtyři míle neleží, mezi kterýmžto lidem válečným oni stavové také syny, bratry, strejce a přátely krevní a přirozené mají i jiné osoby z vlasti své tam sou, kteříž každý den na se od týchž nepřátel vpádu očekávají; mohouli ta jednání tolik prodlení a času míti, aby se tepruva sněmové obecní rozpisovali a drželi? Item, dědičné smlouvy, svobody a privilegia valchovali a rozumy a výklady jim dávali a k tomu tepruva se raditi, máli se do pole táhnouti a kdo má jeti neb doma zůstati? Ach! větší hanby a posměchu, že se takové hrozné věci od nich slyšeti mají! Ale nechť i toho jako udatní rytíři pováží a na to se rozpomenou, proč sou sem obesláni a že již ne v městě než zhola v poli proti nepříteli leží; neb jim jednom pro tu příčinu jest v městě a po všech nyní ležeti dopuštieno, pro nečasy a zimu, aby potom služebníci a čeleď jich a jiní váleční lidé, nejsouc přílišně zimou a nečasy přemoženi a ztrápeni, tím dostatečněji proti nepříteli mohli trvati. Neb sice J. M. Kr. neostýchal by se, aby osobou svou a s dvořany svými neměl polem ležeti, neb jest proto vytrhnouti a sem přijeti ráčil; jakož pak to v skutku na J. M. se seznati a shledati má, když J. M. dále to tažení, dáli Buoh, šťastně spolu s nimi stavy království Českého jako věrnými poddanými předsevzíti ráčí, že na J. M. v skutku nic sjíti nemá a nesejde, tak jakož to na J. M. seznati mají. A k tomu také to očitě vidí, že J. M. Kr., osobně s synem svým najmilejším zde se najíti dal a J. M. Kr. od dávního času tak mnoho stavu panského a rytířského, jako nyní, pospolu viděti neráčil.
Item, J. M. též z Prahy sem několik kusuov střelby a děl, kterouž na rynku vidí státi, přivézti rozkázal, korouhev s znamením a erbem království Českého i jiné věci válečné zde tolikéž před rukama sou; a tak, děkujíc pánu Bohu, žádného nedostatku více není, jednom aby to polní tažení spěšně předsevzalo se a vykonalo. I mělli by pak J. M. Kr. již přes to prese všecko zase nazpátek utáhnouti a takovú nebezpečnost i tu povinnou vzdělanou smlouvu a erbanuňk, listy a zápisy, pečeti, poctivost a víru, dobré i užitečné království Českého opustiti a tomu dosti, což jest připověděl, neučiniti, než zlou pomluvu a pověst o sobě slyšeti, náklady a škody na to vynaložené skrze to trpěti? Pán Buohť J. M. toho, aby to kdy mělo J. M. Kr. na mysl přijíti a aby to J. M. měl předsevzíti, uchovati ráčí. Ano kdyby i nepřítel tak blízko a před J. M. očima byl, tehda by J. M. toho oumyslu ještě nebyl, aby zase nazpátek utáhnouti měl; nadto pak, poněvadž ještě tak daleko týž nepřítel, několik mil od J. M. jest, aby J. M. na to mysliti a zase, jakž dotčeno, nazpátek utáhnouti chtěl. Ach! nechť se rozpomenou na své chvalitebné dobré činy a pověst, kterouž sou tak dlouho až posavad obdrželi a nikdá jinač ve všem křesťanstvu než jako o dobrých a ctných rytířích a dobře zachovalých udatných mužích nad jiné slyšáno bylo, i nechť tehda tepruva nyní takové chvály a hojné dobré pověsti beze vší hodné a slušné příčiny nepotracují; rovně nyní právě v největší nebezpečnosti sněmy obecní držeti, o privilegia a svobody se hadrovati a těm výklady činiti, kdy jest to jednom jak živo slýcháno bylo. Majíli kterou těžkost, že by se od J. M. Kr. privilejím a svobodám jich v naj-menším ublížiti bylo mělo, nechť některé osoby z prostředku svého k J. M. Kr. vyšlí, J. M. Kr. se k tomu milostivě poddává a s nimi o to o všecko uhoditi i také jim na to hned zde dostatečný revers dáti, tak že se jim žádného ublížení státi nemá, poněvadž po vykonání toho tažení sněm obecní, jakž jest J. M. připověděl, nemeškaje držeti chce, srovnati ráčí. Neb J. M. Kr. nikdá za kralování svého toho oumyslu nebyl, aby měl co proti privilejím a svobodám království Českého před se bráti a ještě toho oumyslu není, nébrž mnohem více těch jim přičiňovati a podle jich privilejí a vedle nich jako ctných, dobrých rytířuov a věrných poddaných svých, vždycky hrdlo i krev svou [......] a všecko, což jednom v J. M. možnosti jest, rád a mile činiti ráčil a činiti s boží pomocí bude.