20.Jednání v Litoměřicích
Akta všech těch věcí z nichž vzaty jsou listiny zde otištěné, podávají zprávy o jednání v Litoměřicích způsobem řečí a odpovědí.Pro snadnější přehled jsou takové řeči zde číslovány a připojeny k nim zprávy o jednáních,kteráž s nimi přímo souvisí.
Co J. M. Kr. v Litomeřich oustně k stavoum králevství Českého mluviti ráčil a jaká na to J. M. yaša od stavu odpověd dodána:
Léta tisícého pětistého čtyřidcátého sedmého den sv. Háty J. M. Kr. i s synem J. M. mladším arciknížetem Ferdinandem Z Prahy na Budyni přes noc ležeti, nazajtři v neděli do Litoměřic přijeti a tak v pondělí celý den J. M. na stavy království Českého, aby se jich větší počet sjel, očekávati ráčil. Potom nazajtří v uterý povolal jest J .M stavuov, kteříž se sjeli před J. M do hospody své na rathouz a tu J. M k stavoum oustně německy, jakž se nížej vypisuje promluviti a to týmž stavoum česky tlumočiti rozkázati ráčil.
Král J. M.
J. M. římský, uherský, český král, pán náš najmilostivejší, vědieti ráčí, že stav panský a rytířský , jakožto věrní poddaní J. Mti., na mandát J. M. Kr. vyšlý, v znamenitém počtu sem se sjeli J. M. Kr. od nich milostivě přijímá a jim takovou jich poddanost a povolnost milostí svou královskou zpomínati i nahražovati a dále na ně vznášeti ráčí.
Jakož J. Kr. M. navyššímu panu purkrabí pražskému, jakožto k tomuto nynejšímu polnímu tažení navyššímu volenému hajtmanu, porúčiti ráčil, aby se toho na těch, kteríž sou sem přijeli, na místě J. M Kr. dožádal, aby se každý s počtem svým poznamenati sa: i jest J. M. Kr. od najvyššího pana purkrabí na to za odpověď dáno, že se v tom poslušně zachovati chtěl a toho na těch, kteříž sou přijeli, aby se poznamenati a zapsati dali, žádal; kdež ač sou se v nemalém počtu sjeli, však proto k zapisování a poznamenání povoliti nechtěli, na tom stojíc, aby jim sněm obecní položen byl. A poněvadž najvyšší p. purkrabí stavuov k jinému, než jakž nyní slyšáno, přivésti nemohl, toho jest při tom zanechati musil, s tím doložením: co jest jemu od stavuo za odpověď dáno, že J. M. Kr. oznámiti chce, žádajíc jich, aby jako dnes před J. M. Kr. osobou v J. M. hospodě ve čtrnáctou hodinu se najíti dali; jakož jsou se pak stavové tak zachovali a před J. M. nyní teď stojí. I znajíc J. M. Kr. že jest toho znamenitá veliká potřeba, aby každý tomu gruntovně vyrozuměti mohl, poněvadž bez pochyby ne všickni, kteříž sem přijeli a před J. M. se postavili, o tom vědomost mají, protož J. M. Kr. stavuom o tom o všem obšírně oznámiti a pokudž se za potřebné při J. M. snáší, to předložiti ráčí. Předkem, kdyby čas k tomu sloužil a postačiti mohl, aby všem stavuom království Českého sněm obecní položen byl, žádného by J. M. Kr. ostýchání nad tím nésti neráčil: ale vědouc J. M. Kr., že z mnohých nenadálých a případných příčin, tak spěšně se to trefiti a čas k sněmování postačiti nemohl a nemuože, neb nežli by se sněm byl rozepsal a stavové se na ten sjeli, což dosti prodleného času potřebuje, nebylo by nic jistějšího z toho očekávati, než to, že by nepřítel v tom času vpád do království Českého a zemí k němu příslušejících učinil a obyvatele k záhubě a zkáze přivedl. Jakož pak J. M. Kr. neráčil jest prvé, než až již nepřítel na korunu českou sáhl, toho mandátu tištěného vydati a stavuov sem do Litoměřic povolati.
Ale J. M. Kr. nepochybuje, že na větším díle stavové vědomost o tom mají, kterak jest J. M. Kr. při jminulém sněmu obecním, kterýž na hradě Pražském držán byl, stavuov království Českého milostivě a otcovsky napomínati i žádati ráčil, aby strany nepřítele sv. víry křesťanské Turka a jiných císaře J. M. a J. M. Kr. protivnikuo a nepřátel mezi sebou hotovost nařídili: na kteréžto J. M. Kr. upřímné, milostivé a otcovské napomenutí, stavové království Českého, jakožto vární poddaní poslušně a povolně se najíti dali a pomoc svou s dole psanými výminkami svolili. Jestliže by J. M. Kr. najvyšší hajtman k tomu volený, pan Šebestián z Vejtmile i jiní hajtmané krajští polní, toho potřebu uznali, aby se lidu toho ťtažení stalo a tak, jakž sněmem vyměřeno, se zachovalo: tu J. M. Kr. k dosti učinění toho, což, jest bylo sněmem svoleno, po všech krajích přátelství Českého den k mustruňku a popisu aby položiti a
jmenovati ráčil.
V tom Hanuš Fridrich a Filip, z kterýchž se jeden knížetem saským a druhý landkrabí heským jmenují, stavuom dotčeného království psaní na ten rozum učinili a to po zvláštním poslu odeslali: poněvadž sou se k stavuom království Českého vždycky sousedsky chovali a tak i jesté učiniti míní, jsa do nich té naděje, že oni tolikéž učiní a proti nim se, ani králi svému ani žádnému jinému namlouvati nedadí. V kterémž psaní obzvláště dotčený Hanuš Fridrich stavuov napomíná, aby pamatovali na erbanuňk a dědičné smlouvy, kteréž od mnohých let mezi korunou českou a domem saským vzdělané a utvrzené jsou a od nich posavad v ničemž zrušeny nejsou, žádaje, aby se stavové též tak a tou měrou zachovali. Odpověď pak, kteráž dotčeným dvěma osobám do achtu daným od svrchu psaných stavuov jest dána, na ten rozum se vztahuje: že stavové v dobré paměti mají, což se v těch dědičných smlúvách mezi: korunou českou a domem saským zavírá, i že jsou stavové to, nepochlubujíc se tím, vždycky pevně a bez přerušení zdrželi a proti těm dědičným smlúvám nikdá nic před se nebrali, ale kterak jest to také od něho Hanuše Fridricha zdržáno a jak jest se v tom choval, vědomé jest; neb jest od koruny České klášter Dobroluk v markrabství Dolních Lužic ležící, kterýž beze všeho prostředku k tomuto království přísluší, beze vší jemu dané příčiny, odjal a přes mnohé napomenutí až posavad v své moci drží a toho zase stavuom navrátiti nechce, napomínajíc jeho ještě, aby dotčený klášter zase k koruně přistoupil. Než což se krále J. M. pána jich najmilostivějšího, dotýče, jestliže by na J. M. Kr. od kohož koli sazeno bylo, že by nemohli J. M. Kr., jakožto krále a pána svého, nijakž opustiti, nébrž že by s hrdlem i s statkem podle J. M. státi chtěli, etc. I neráčí J. M. Kr. pochybovati, že na větším díle stavové na ten čas zde při J.-M. shromáždění o tom psaní, kteréž sou dotčené do achtu dané osoby stavuom učinily a co jim zase stavové za odpověď, tak jakž sou se na sněmu obecním o to jednostajně snesli, na to dali a tu pečetí zemskou zapečetili a potom po obzvláštním poslu jim do vojska odeslali, dobrou vědomost mají.
A když jim již ta odpověď odeslána byla, hned asi dvě hodiny potom přinesena sou J. M. Kr. hodnověrná psaní a jistí špehové z Jochmistale a od jiných míst přišli, že dotčeného Hanuše Fridricha služebník, jménem Delcký na Gotsgabu, puol míle od Jochmistale, na tisíc koní a tři neb čtyři tisíc knechtuo hospody a stání objednati dal. A v tom opět jiní špehové přišli, o čemž bezpochyby témuž Hanušovi Fridrichovi zpráva dána byla, že se rovně tehdáž auspejt téhož čtvrti léta v Jochmistali, kdež za osmdesáte tisíc tolských stříbra před rukama bylo, státi se měl. Též také Chebští J. M. Kr. psaní učinili, kterak by něco rejtaruov a knechtuo tu okolo při saských pomezích se shromáždělo a ukazovalo, toho konečného oumyslu souce do tohoto království vpád učiniti; jakož sou pak Jochmistálští a Chebští za pomoc a retuňk poddaně prosili. A v tom rovně tu hodinu posel stavuov království Českého od dotčených do achtu daných osob z ležení jich na hrad Pražský se navrátil a zase odpověď od nich přinesl; v kteréžto předkem zřetedlně se nachází, že dotčený Hanuš Fridrich na tom není, aby ioraně České kláštera Dobroluku zase postoupiti chtěl; druhé, že se na tu ohradu a opověd, v kteréž sám sebe i pomocníky své a pomocníkuov pomocníky proti císaři J. M. a těm, kteříž J. M. pomáhají, ohrazuje a všecka léna a povinnost vypovídá, táhne, kteréžto ohrady stavuom vedle psaní svého připiš odeslal.
I poněvadž J. M. Kr. císaři J. M., jakožto J.M. pánu a bratru najmilejšímu, netoliko z bratrské lásky ale také z té poddané povinnosti, kterouž J...M. C, jakožto najvyšší hlavě sv. říše německého národu a pánu lennému koruny české, pomáhati a podle J. M. C. státi spravedlivě sluší a náleží, jakož pak J. M. Kr. to povolně učiniti ráčili a J. M. Kr. syna staršího najmilejšího Maximiliana, arcikníže rakouské, a k tomu nemalý počet osob z stavu panského a rytířského z království českého a z zemí k témuž království příslušejících, osobně vypraviti ráčil; mezi kterýmiž stavové království českého drahně synuo, bratří, strejcuov a jiných krevních přátel a mnoho urozených a dobrých mužuov při J. M. C. proti těm osobám do achtu daným a jejich pomocníkuom a J. M. C. nepřáteluom v poli sou měli a posavad nemálo jich tam jest. K tomu také J. M. C. z tohoto království spíže a všelijaké potřeby svobodně se vezly, vezou a dodávají. I poněvadž se z dotčených do achtu daných osob ohrady, císaři J. M. učiněné, vyrozumívá, že se J. M. Kr. a koruna Česká i s zeměmi příslušejícími v takové ohradě obsahují, nemohl jest J. M. Kr. slušně pominouti a jsouce k tomu přinucen, než aby hotovost naříditi a k obraně a odporu se přichystati ráčil. A tak J. M. Kr. bez meškání volené hajtmany krajské, polní i jiné rady království Českého k sobě obeslati, jim to všecko i nastávající nebezpečenství obšírně předkládati ráčil a držíc o to dostatečnou radu, po pilném a bedlivém uvážení a rozjímání (při čemž najvyšší hajtman i jiní krajští hajtmané polní a rady válečné, kromě Jana Vrabského, kterýž pro krátkost času k tomu dni postačiti nemohl, jsou byli) jednostajně se snesli a v radě na tom zuostali, aby podle znění a zavření sněmovního zhuoru a k tažení do pole napomenuti byli, jakož pak z výš oznámených dvou artikuluo popis a vytažení do pole se stalo.
V tom pak času se udalo, že kníže Mauric J. M. Kr. za povolení, aby k J. M. Kr. přijeti a s J. M. rozmluvení míti mohl, žádal, k čemuž J. M. Kr. povolil. A tak na takové J. M. Kr. milostivé povolení kníže Mauric k J. M. Kr. přijel a J. M. Kr. všecko, co jest jemu od císaře J. M. předkládáno a rozkázáno bylo, obšírně předložil, totižto: aby císaři J. M. achtu proti Hanušovi Fridrichovi skutečně vyříditi a vykonati pomohl; pakli by se to od knížete Maurice nestalo a dotčeného do achtu daného v tom šetřiti chtěl, že císař J. M. toho oumyslu býti a takové achtu dopomožení jiným, kteříž se rádi o to pokusí, dopříti a poručiti ráčí. A poněvadž dotčený Hanuš Fridrich nemálo zemí a poddaných pod léno J. M. Kr. a království Českému příslušejících má, J. M. Kr. za to poníženě prosíc, aby se J. M. Kr. k tomu přičiniti ráčil, aby knížetství a země dotčeného Hanuše Fridricha od domu saského odcizeny a léna česká od koruny odjata nebyla. A že kníže Mauric tomu srozumívá, že již někteří kurfiršti a jiná knížata říšská při císaři J. M. za povolení k vykonání a dopomožení i vyřízení dotčeného achtu proti domu saskému jednají a o to usilují, však že císař J. M., království Českému a knížeti Mauricímu k dobrému, tak aby saská léna jiným v ruce nevešla, dopomožení a vyřízení nyní jmenovaného achtu J. M. Kr. a knížeti Mauricímu milostivě a laskavě dopustiti ráčil; a kdyby se J. M. Kr. a kníže Mauric o to nepokusili, než taková léna od koruny české domu saskému a jiným odjíti dopustili, tehda by napotom těm, kteříž by je vzali a sobě propuojčená měli, s těžkostí zase odjata a k tomuto království a domu saskému připojena býti mohla. Neb bezpochyby všickni vědomost o tom mají, že se ten pořádek při achtu zachovává a za právo jest, že všeckna knížetství, země, poddaní a jiní stavové a zboží toho, kterýž jest do achtu dán, dokudž acht trvá, každému svobodna jsou a což tak z. toho kdo dosáhne, dobude a sobě připojí, že jemu to napotom zuostává. I když jest již to všecko kníže.Mauric J. M. Kr. dostatečně předložily o čemž J. M, Kr. také prvé dobrou vědomost míti ráčil, žádal jest dále kníže Mauric J. M. Kr., aby staří erbanuňkové a dědičné smlouvy zase obnoveni býli, jakož
pak dotčený kníže Mauric po stavích království Českého nejednou a zvláště při minulém sněmu toho také hledal. Kdež rozjímajíce to mezi sebou stavové, jednostajně se na tom rgnesli, aby takoví erbanuňci a dědičné smlouvy zase k stvrzení a obnovení přišli a k vyrážení toho osoby z stavu panského a rytířského volili, k čemuž jim pod pečetí zemskou plná moc dána jest. Na kteréžto bedlivé napomenutí, jednání a stavuo snesení jmenované dědičné smlouvy, jakž nyní dotčeno, podle znění sněmovního k stvrzení a obnovení svému sou přišly.
A když se již ten lid válečný od stavuo království Českého svolený, o kterémž se svrchu zmínka činí, na větším díle u Kadaně byl strhl, J. M. Kr. z mnohých znamenitých příčin najvyšší ouředníky, soudce zemské a rady království Českého v nemalém počtu, též také najvyššího hajtmana polního k sobě obeslati ráčil, bedlivě to s nimi uvažujíc, kterak by to potřebné předsevzaté dílo tak, aby na to učiněný náklad daremně se nestal, dále předsevzato býti a podle toho království České v dobrém pokoji státi a trvati mohlo. A v tom času také J. M. Kr. markrabie Albrecht brandeburský a jiní někteří psaní učinili: poněvadž by nyní čas najpříležitější byl k zahnání nepřítele od pomezí, aby J. M. Kr. odpočívati a tomu se dívati neráčil, než léna česká zase k koruně připojil. Tu J. M. Kr. s najvyššimi ouředníky, soudci zemskými a radami i s najvyššími hajtmany polními království Českého v radě za dobré a užitečné uváživše, aby J. M. Kr. najvyššímu hajtmanu polnímu s lidem válečným z království Českého vypraveným a s tím, kterýž od J. M. Kr. přijat v službu jest i s velikou střelbou, děly bořícími přes pomezí táhnouti rozkázati ráčil, s tím dalším poručením a rozkazem, aby se týž najvyšší hajtman o nic více k dobývání, než toliko což pod léno koruně české přísluší, nepokoušel. A tak podle takového nařízení a v radě zuostání jest to tažení předsevzato. Pak co jest tehdáž tím tažením zpuosobeno a užitečného vyřízeno,
0 tom všickni vuobec přístojící dobrou vědomost mají, totiž: že jest lid Hanuše Fridricha v Fojtlandě poražen, některá města a statkové jemu odjati, a tak s pomocí pána Boha toliko to, což k koruně České spravedlivě náleží, zdobýváno jest a léna, kterýchž J. M. Kr. ještě posavad v pokojj ném držení jest, odjata jsou. Kteréžto šťastné tažení a vítězství z samé božské mocnosti a z při činění jeho svaté milosti se stalo, a také ne množ stvím lidem válečným aneb tím počtem, kterýž tehdáž pospolu byl než zhola pouhou spravedlivostí, s kterouž J. M. Kr. vždycky vuokol jíti, tu milovati ráčil a miluje, na kterouž pán Buoh milostivě vzhlednouti ráčil, to jest se tak šťastně vyřídilo a vykonalo.
A když jest se již takové polní tažení, jakž nyní oznámeno, vykonalo, J. M. Kr. lidu válečnému z království Českého vypravenému i s tou velikou střelbou zase domův navrátiti se rozkázal, než ostatek lidu válečného, kterýž J. M. Kr. z svého vlastního měšce a na náklad svuoj, bez přičinění stavuov království českého, přijal a choval, toho J. M. Kr. podle znění dědičných smluv knížeti Mauricímu nechati ráčil, kterýž ještě při témž knížeti v poli jest, a J. M. Kr. témuž lidu předce službu platiti ráčí; s kterýmžto lidem válečným i některým jiným lidem svým kníže Mauric s po mocí pána Boha Hanušovi Fridrichovi všecku jeho zemi, kromě několik měst a zámkuov, mocí byl vzal a zdobýval.
A dokudž se ty věci nahoře oznámené tak puosobily, v tom času se také císaři J. M. a lidu k válečnému šťastně a dobře vedlo; neb jest J. M. C. nepřátely a protivníky své, když sou před J. M. v utíkání a v utahování se dali, až k Rotnburku nad Tauberem vodou následovati ráčil, tak že J. M. C. od pána. Boha všemohúcího proti J. M. protivníkuom a neposlušným dosti štěstí popříno jest, i mnobem více a jinače nežli se to v lidi od některých vtrušuje a smýšlené o tom rozpráví, jakoby,J. M. C. a J. M. Kr. syn najmilejší, arcikníže Maximilian,i zastřeleni býti měli a sice všeliaké neštěstí a protivenství že sou utrpěli, čehož ne ničehož v skutku tak nenašlo. Neb J. M. C. Boha všemohúcího od počátku toho do pole tažení vždycky zdráv
, toliko že jest J. M. dna, kterážto nemoc není,. i navštívila a všemohúcí pán Bůh J. M. C. arcikníže Maximiliána až posavád přede všemi, zlými a nešťastnými příhodami za beze vší pochyby ještě dále podle vůle své svaté zachovati ráčí. Neb J. M. C. nikdá na tom býti neráčil, aby koho mimo slušné obtěžovati aneb komu najmenší škodu činiti, aneb svým činiti; dopustiti; měl a ještě na tom býti neráčí; nébrž to, což jest strany toho tažení J. M. C. předsevzíti ráčil, k tomu jest J. M. vysoce přinucen byl a příčina znamenitá J. M. k tomu dána a také podle přikázání a poručení božského, to učiniti-povinovat jest; neb proto J. M. C. meč nésti ráčí a, má a ten od pána Boha J. M. svěřen jest " aby.zlé; a neposlušné trestal a dobré pak zachoval; ochránil a obhájil.
J. M. Kr. také toho dostatečnou zprávu míti ráčí, kterak se od mnohých mezi lidi vkládá, jako by J. C. M. pod takovým zpuosobem a trestáním neposlušných čtení svaté a slovo boží a zvláště přijímaní těla pána Krista pod obojí zahladiti chtěl, i kdož koli to o J. M. C. smýšlí a mluví, od těch a, takových osob J. M. C. před pánem Bohem a lidmi se křivda děje a žádný toho s gruntem za pravé, dokud živ, nebude moci učiniti, než toliko proti neposlušným (kteří soudu a práva se štítili a toho podniknouti nechtěli a skrze své chytré praktiky a obmysly, rady a pomoci to zastaviti, tak že ve dvou letech řád a právo pruochodu svého míti nemohlo a nemělo, poddané proti jich vrchnostem pozdvihli a pod tím jiným potentátuom a vrchnostem vyššího i nižšího povolání země a poddané jejich bezprávně odjali a jiné mnohé nenáležité věci před sebe brali a puosobili, což kdyby se všecko pořádně oznámiti mělo prostranného času by potřebí bylo) takové trestání svrchu dotčené předsevzato jest; a také to všecko J. M. C. již téměř na větším díle vyříditi a vykonati ráčil. A rovně jakž výš oznámené řeči o J. M. C. smýšlené sou, (jako by se J. M. zle bylo zvedlo a že jest J. M. neb zabit neb zastřelen) tak také i toto strany víry, že by J. M. C. oumyslu toho byl slovo a zákon boží zahladiti chtíti, poněvadž samo v sobě tak není, ani J. M. slušně a spravedlivě přičítáno býti nemůže a nemá, zhola smyšlené jest; neb všecky takové řeči nejisté z pravé závisti, nestálosti a z pouhé zuřivosti pocházejí. Než toto J. M. Kr. v pravé pravdě mluviti a o sobě slyšeti dáti smí a muože, neb se to netoliko v holých slovích ale i v skutku při J. M. C, že jest to tak, najde a shledá, že J. M. C. království českému a obyvateluom v něm vší milostí nakloněn býti, nad J. M. Kr. a královstvím českým svou milostivou ruku držeti a to obhajovati ráčí. Jakož pak J. M. C. markrabie Albrechta z Brandenburka a jiného J. M. C. lidu válečného, pro uvarování škod a obtěžování chudých lidí, do tohoto království vypraviti jest neráčil, nébrž k dobrému tohoto království v jinou stranu se jim obrátiti rozkázal. A aby vždy J. C. M. milostivá vuole a náchylnost, kteráž k koruně České a knížeti Mauricímu nésti ráčí, všem tím více známa byla, ráčil jest J. M. C. přes nyní dotčenou pomoc markrabie Hanuše brandeburského a pána z Marginánu se dvěma houfy království českému, králi J. M. a knížeti Mauricímu k dobrému a užitečnému vypraviti a na pomoc poslati, kteříž již vytáhli a na cestě sou, sem se přibližujíc. A nad to nade všecko, přes J. C. M. hojnou a milostivou dobrotu, kterouž k stavuom království Českého ukazuje a činí, ještě se J. M. C. k tomu poddávati ráčí, jestliže by se toho na J. M. C. požádalo a potřeba toho kázala, že pro dobré království českého do téhož království aneb jinam osobně přitáhnouti chce a koruny České ne jednom jako J. M. léna říšského, ale také jakž dotčeno, z milostivé lásky a náchylnosti, kterouž k témuž království a obyvateluom v něm nese, retovati, raden a pomočen býti chce, nelitujíc života a krve své císařské podle J. M. Kr. a tohoto království vynaložiti a cediti; neb J. M. G. za jiné nedrží, cožkoli J. M. Xr. náleží, že to také J. M. C. k obhajování z bratrské lásky spravedlivě přísluší. Aprotož, aby J. M. C. úmysl krále J. M., čeho J. M. Kr. na J. M. C, žádá, věděti mohl, jednoho znamenitého člověka, jménem Piero de Collona J. M. Kr. vypraviti ráčil, kterýž včera sem přijel a odpověď očekávati bude. To všecko i před stavem panským a rytířským, kteříž Mtitem sjeli a před J. M. najíti dali, tajná učiniti neráčil, aby oni i každý znáti a v skutku věděti mohli s jakým nestálým gruntem ty a takové některé bouřlivé osoby smýšlené a povětrné řeči do lidí vtrušují a vkládají a rádi by tomu, aby to tak (což samo v sobě jest) pravdivé nebylo; v čemž ještě neodpočívají, než o to, aby takové smýšlené řeči rozhlašovaly, usilují.
Co se pak víry dotýče, J. M. Kr. všecky stavy království českého sobě za svědky bráti ráčí, že J. M. Kr. od počátku kralování J. M. nikdá proti víře nic předse bráti neráčil a to že jest v skutku tak, nachází se, že se víra pod obojí při J. M. Kr. kralování více rozmohla nežli kdy prvé za kterého krále českého; jakž pak J. M. Kr. nicméně, pamatujíc na přísahu, kterouž jest království Českému učinil a se zavázal, jakž dotčeno, ještě na jiném býti neráčí.
Již J. M. Kr. odtud, kde jest řeči své zanechal, zase počíti a dále stavuom předložiti ráčí: když jest J. M. C. nepřátely k utahování a utíkání přinutil a je roztrhl, tu jest J. M., od nich nechtíc pustiti, ty cesty obmýšleti ráčil a předce v tom usiloval a všecky hořejší krajiny a města v říši k poslušenství a v ruce své uvésti ráčil, tak že J. M. C. ta města s J. M. lidem válečným zosazoval a ještě podnes pro vyzdvižení a vyřízení řádu a práva a pro dobré a užitečné vší svaté říše v Ulmu býti ráčí. A tak, jakž svrchu slyšáno, utahujíc Hanuš Fridrich před J. M. C. do země své jest přitáhl a tehdáž, když se kníže Mauric najméně obával a málo na péči měl, lid svuoj válečný byl rozpustil a rozdělil, do země knížete Maurice válečně vtrhl a poddaným J. M. kn. šacováním, mordováním a hubením znamenitou škodu dělal, a prvé nežli kníže Mauric lid svuoj válečný zase shromáždil, jeho Hanuše Fridricha lid válečný i ten domácí, kterýž v obležení v Vitmberce byl, odtud vytáhl a do markrabství Dolních Lužic, země k království Českému příslušející, vpád učinil, tři místa v něm, totižto Dobroluk, městečko Finsterwald, zámek a městečko Zunewald opanoval a v moc svou ujal. A k tomu v týchž Lužicích okolo města Lukova tolikéž pálením, mordováním i jiným válečným zlým zpuosobem znamenitou škodu zdělal a městu Lukowu odpověď odeslal a jich, aby se jemu poddali, napomenul.
A tak když na kníže Maurice od Hanuše Fridricha takovou mocí, jakž svrchu oznámeno, sazeno jest, tu dotčený kníže Mauric J. M. Kr. žádal, aby jemu podle znění smluv dědičných, na pomoc přitáhnouti ráčil; kteréžto smlouvy dědičné již nejsou tak vysoce sobě zavázané jako prvé, nébrž něco strany pomoci činění v nich jest uleveno. Neb v starých smlúvách dědičných dostaveno bylo, aby hned ten, kdož by byl napomenut, se vší mocí zhuoru byl a táhl, což již skrze nové zdviženo jest. K tomu také stavové markrabství Horních i Dolních Lužic J. M. Kr. psaní učinili se vší ponížeností prosíc, aby J. M. Kr jich opustiti neráčil; neb jestliže by opuštěni byli a něco na ně přišlo, tak že by k jinému přinuceni byli a sami nepříteli odolati nemohli, že se ohlašují a osvědčují, že v tom před pánem Bohem i lidmi vinni býti nechtějí, poněvadž sou to včas oznamovali, za retuňk prosili a jimi v tom nic obmeškáno není. Též také kníže Mauric J. M. Kr. obzvláštně podle erbanuňkuo, dědičných smluv vzdělaných napomínal s tím doložením, jestliže by opuštěn byl a jemu dědičné smlouvy a držány nebyly, že by on potom také těmi více povinovat býti nemínil a nechtěl, nébrž jsa k tomu přinucen, že by s nepřítelem svým se smluviti a srovnatii musil. jsouce J. M. Kr. ze všech stran těch více, jakž se o tom teď oznamuje, napomínán, to vše k mysli své královské připustíc a dostatečně uvážíc, uznal jest J. M. Kr., že J. M. jakožto králi spravedlivému a křesťanskému nijakž náležité není, aby slovóm svým královským a přirčení, listóm, zápisóm a pečeti své dosti učiniti neměl, než pamatujíc na to na všecko, hned bez meškání sedm set koní jízdných a čtyři tisíce pěších, kteříž na větším díle v Čechách; zjednáni sou, v službu přijímati rozkázal; kterémužto lidu válečnému J. M. Kr., beze všeho přičinění stavuov království Českého, službu z J. M. vlastního měšce platiti a knížeti Mauricímu na pomoc k té prvnější pomoci poslati a vypraviti ráčil.
Kdež uvažujíc J. M. Kr., že sou to věci těžké a že jest v skutku na království České, země k němu příslušející a na kníže Maurice J. M. sazeno a majíc také J. M. Kr. jisté špehy, že Hanuš Fridrich předce konečného oumyslu jest dále do království Českého a zemí k němu příslušejících, totiž do knížetství Slezského, markrabství Horních i Dolních Lužic válečně táhnouti,; vpády činiti aneb Jochmistále, svaté Anny Hory, j Marienperku a tudy na ta místa se uspíšiti a ty \ mocí vzíti: nemohl jest J. M. Kr. z výš psaných i jiných duoležitých a znamenitých příčin toho napomenutí, aby osobně (podle znění J. M. Kr. mandátu vyšlého) sem se sjeli, nikterakž slušně i pominouti, aby potom o J. M. Kr. rčeno nebylo, že J. M. Kr. tomu se díval a nic k tomu neříkal a přirčení svému, listuom, zápisuom a pečeti dosti neučinil, nébrž se jako staré baby choval; té celé a dokonalé naděje J. M. Kr. jsa, že stavové, kteříž se sem sjeli, to všecko k mysli své připustí a knížete Maurice, podle erbanuňkuo a dědičných smluv, neopustí než v tom se ve všem, jako na dobré, ctné, šlechetné rytíře záleží a přísluší (tak jakž jnárod a jazyk český tu pochvalu vždycky míval a obdržel) okáží a chovati budou. Neb J. M. Kr. svobodně přede všemi to oznámiti a jim pověděti může, že týž Hanuš Fridrich tehdáž, když jest s lidem svým válečným nedaleko od Lipska ležel, toho jistého úmyslu byl, do království Českého a země k němu příslušející táhnouti; jakož pak J. M. pilností nic nesešlo, než že jest lid jeho válečný, nejsa zaplacen a nemajíc týž Hanuš jodkud záplaty učiniti, dále s ním táhnouti ne\ chtěli. Avšak proto, aby se jemu lid neroztrhl! než ten pospolu v svornosti zdržel, musil jest. Lipsko oblehnout a lidu svému válečnému, aby tím větší chuť a chtivost měli, připovědíti, když Lipska dobudou, že jim dopustiti chce, aby je vybrali a vyplundrovali; a tak dále odtud předce do království českého a zemí k němu příslušejících táhnouti sobě umyslil. A kdyby se jemu při dobytí a opanování Lipska dobře a šťastně bylo zvedlo, čehož pán Buoh uchovati ráčil, nebyl by nijakž pominul, než podle předsevzetí svého byl by se o království České pokusil; ješto kdyby se to bylo stalo, nebylo by se to bez znamenitého krve prolití a zkázy i zahubení chudých lidí vykonati mohlo. A J. M. Kr., jsa v zemi a v království svém, kdyby se tomu dívati byl měl a k odporu časně nestrojil, kterak by J. M. Kr., kdyby stavové v tom do J. M. sobě ztížnost kladli, což by slušně a dobře učiniti byli mohli, se z tohoto vyměřiti spravedlivě byl ráčil, to J. M. Kr. vše stavu panskému a rytířskému k zdravému uvážení připouští. Ale J. M. Kr. majíc to na mysli a uvažujíc bedlivě při sobě a zvláště pak vědouc, i že čas k položení sněmu obecního postačiti jest nemohl, neb nežli by se sněm byl položil a po krajích rozpisoval a stavové se na něj sjeli, byl by nepřítel v tom času království tomuto a zemím příslušejícím škodu znamenitou zdělati mohl; neb sněmy obecní pokládati a ty držeti zajisté času prostranního potřebuje a pod tím by království toto k zkáze a záhubě (an by se J. M. Kr. na to dívati musil) přišlo; i jak by to chvalitebné, poctivé a užitečné bylo, tomu sami stavové i jeden každý dobře rozuměti mohou. A tak ty i jiné příčiny, o kterýchž by prodloužné bylo mluviti, J. M. Kr. k tomu přivedly, že J. M. Kr. stav panský a rytířský osobně sem, J. M. Kr. mandátem vyšlým tištěným podle starého zřízení zemského, avšak ne aby se vší mocí a sílou svou, než toliko každý s počtem svým, což by na něho dáti přišlo, přijel, obeslati ráčil. J. M. Kr. v témž mandátu k tomu se také milostivě poddal, že J. M. Kr. sám osobně táhnouti anebo syna J. M. naj-milejšího na místě svém vypraviti ráčí; neb stavové jiné naděje do J. M. Kr. býti nemají, než že J. M. Kr. všecko to, což koli raditi, s nimi zavírati bude, že toho také v skutku a podle stavuo, věrných poddaných svých, jakožto král, pán a otec jich všech milostivý, osobou svou dopomáhati, života i krve své královské i všeho, kdež co má, nelitujíc, jako ctný a křesťanský král vynaložiti ráčí. A poněvadž kníže Mauric J. M. Kr. tak tuze a podle starých i nových smluv dědičných napomíná, J. M. Kr. se za slušné zdá, že J. M. Kr. a stavové knížeti Marnícímu podle znění těch smluv dědičných na pomoc přispěti povinovati sou; na J. M. Kr. osobě nic sjíti nemá, nébrž všemu, čímž povinovat jest, sám od osoby své dosti učiniti chce a ráčí. Neb mělliby kníže Mauric, čehož pane Bože ostříci rač, poražen a zahnán býti, již by nebylo nic jiného očekávati než to, že by dotčený Hanuš Fridrich, jako osoba do achtu daná, na království České a země k němu příslušející se obrátil a tak by tudy ta pomoc od knížete Maurice a od jinud zemdlena a J. M. Kr. a království Českému odjata býti musila; a také by království toto z této strany tak silné a zásobené již býti nemohlo, jako kdyby kníže Mauric s svými pomocníky v své podstatě byl. Ačkoli kníže Mauric znamenitý počet lidu dobrého válečného, kterýž jest jemu císař J. M. a J. M. Kr. na pomoc poslati ráčili a také co sám tak na pospěch objednati mohl, pospolu má, však proto týž kníže Mauric na J. M. Kr. a království Českého pomoc a s lidem přitažení se ubezpečil a na to konečně očekává.
I poněvadž se již kníže Mauric s císaře J. M. a J. M. Kr. i také svým lidem válečným k nepříteli přiblížil a přes čtyři míle dále od sebe polem neleží, mělliby kníže Mauric a takový vybraný, dobrý válečný lid od J. M. Kr. a stavuov království českého, proti starým i novým dědičným smlúvám vzdělaným, též také synové, bratří a strejcové i jiní přátelé z tohoto království, kterýchž nyní drahně s knížetem Mauricem v poli jest, opuštěni býti a smlúvám dědičným dosti se učiniti nemělo: byla by již knížeti Mauricímu příčina dána, kterak by se zase proti tomu chovati musil. A tak, zoufajíc sobě, že jest proti smlúvám dědičným, listuom, zápisuom, pečetěm a připovědění tak zhola pomocí opuštěn, smlouvu by s nepřítelem svým udělal a s ním by se srovnal; i co by na budoucí časy z toho dobrého, užitečného, chvalitebného, poctivého a prospěšného stavuom a království Českému přijíti mohlo, toho každý zdravě při sobě povážiti muože. I z té příčiny a podle znění často psaných starých i nových smluv dědičných J. M. Kr. a stavové království Českého sou zavázáni a povinovati knížete Maurice neopouštěti, a na to pamatovati sluší, že jest to tak sněmem zaraženo a ten erbanuňk a dědičné smlouvy J. M. Kr. i zemskou pečetí stvrzeny sou, a podle onoho starého přísloví mnohem lépe a užitečněji jest souseda retovati a na cizím než na svém ohně hasiti pomáhati.
Také stav panský a rytířský i toho povážiti mohou, že svrchu oznámený Hanuš Fridrich, jako osoba do achtu daná, již nyní tak veliké pomoci jako prvé míti nemuože, z příčiny: neb jest jemu ta skrze J. M. C. odjata a ti, na kteréž jest se prvé bezpečil, již se císaři J. M. také poddali; i pročež by se pak témuž Hanušovi Fridrichovi odolati a na odpor stoupiti nemělo, poněvadž jest již předešle dobýváním a odjetím některých míst v Dolních Lužicích na toto království sáhl a ještě vždy dalšího vpádu od něho a lidu jeho válečného se jest obávati. Kterakž jest tehdy chvalitebné a náležité i slušné stavuom, aby přátely své krevní a přirozené, jakž nahoře promluveno, opustiti měli? a vědouc, že kníže Mauric jednom čtyři míle od nepřítele leží, aby tepruva sněmovati se mělo, zajisté že čas k tomu neslouží a nepostačuje.
J. K. M. také i toho před stavem panským a rytířským tajiti neráčí, že kníže Mauric J. M. Kr. oznámil, že toho zprávu má, kterak by někteří z království Českého často psaného Hanuše Fridricha konečně na to ubezpečili, že stavové království Českého proti němu do pole nepotáhnou: ačkoli J. M. Kr. tomu víry přikládati neráčí, aby jemu od koho takoví troštové dáváni býti měli, avšak přes to, jestli že jest se to od koho stalo, ten by každý v tom proti svědomí, povinnosti i poctivosti své přečinil aniž by se z toho slušně vyměřiti mohl; neb stavové království Českého tak dobře J. M. Kr., pánu svému, jako zase J. M. Kr. jim stavuom, zavázáni a povinovati sou, J. M. Kr. neopouštěti, nébrž podle J. M. a J. M. zase podle nich státi. A v pravdě měli by stavové při najmenším ten artikul k mysli sobě připustiti, kterýmž sou na minulém sněmu obecním Hanušovi Fridrichovi na jeho psaní odpověd dali, dokládajíc toho, že J. M. Kr. opustiti nemíní a nemohou: a tak, majíc zření na ten artikul, neměli by nyní co toho, což by proti tomu na odpor bylo, před se bráti.
J. M. Kr. také smí to svobodně promluviti, kdyby J. M. tomu, což jest knížeti Mauricímu přiříci ráčil a mezi J. M. a týmž knížetem listy, zápisy a pečetmi utvrzeno jest, dosti neučinil a toho nezdržel. že by kníže Mauric o J. M. Kr.. že jest proti listóm, zápisuom, pečeti, duostojenství, poctivosti i svědomí svému učinil a tudy jeho opustil, svobodně mluviti a o J. Kr. M. to rozpisovati mohl, čehož by jemu, knížeti Mauricímu, J. M. Kr. slušně za zlé míti neráčil a nemohl. A stavové království Českého musili by také v touž zlou pověst pojati býti, poněvadž sou i dědičné smlouvy podle jednomyslného stavuov na sněmu obecním minulém snesení, tak dobře pečetí zemskou, jako J. M. Kr. spečetěny, utvrzeny a upevněny.