(12.50 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Opravdu tedy takto problematické ustanovení vypustilo Ministerstvo pro místní rozvoj zbytečně? Ostatně stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj k tomuto pozměňovacímu návrhu je podle mého názoru rovněž negativní. K tomuto návrhu se tak aktuálně nestaví i Ministerstvo dopravy, Ministerstvo průmyslu, obchodu, Ministerstvo zemědělství nebo životního prostředí. Stále se domnívám, že opak je pravdou a věřím, že stejně jako já se ani převážná část vás k tomuto podle mě hazardu nepřipojí.
A teď se vracím k dalšímu pozměňovacímu návrhu, který jsem zmínil již ve druhém čtení, a mrzí mě, že si kolega Kolovratník nevzal více má slova k srdci nebo vážně a že tento pozměňovací návrh načetl pod číslem 8008. Jinak jde o společné hlasování o pozměňovacích návrzích 07 až 034. Jde o součást takzvaných čtyř městských artikulů. Měl jsem teď nedávno jednání věnované tomuto problému a tam mě zaujalo to, že nám vytkli, vytkli mi, že se bojím vkročit do neznáma, že to je filozofický problém, můj vztah k tomu problému, že se bojím vstoupit do neznáma, že se bojím kroku do tmy.
Pokusím se vysvětlit, že to skoro opravdu tak je. V takovéto věci vkročit do neznáma mi připadá... skoro bych řekl nezodpovědné. Vysvětlím proč. Ten návrh je v zásadě - těch čtyř artikulů, nebo městských artikulů - je v zásadě prezentován jako minimalistický s tím, že jen přesouvá pořízení územněplánovací dokumentace obcí a krajů z přenesené působnosti do samostatné. Avšak tato na první pohled drobná změna představuje zásah, jehož dopady zatím nebyly v celé šíři posouzeny a které v konečném důsledku znamenají zásadní změnu optiky pro uplatňování ochrany veřejných zájmů v územním plánování a způsobu jejich vypořádání. Míra vázanosti právními předpisy v samostatné a přenesené působnosti je odlišná, respektive nelze v případě samostatné působnosti spoléhat na regulaci podzákonnými předpisy a uplatnění principu nadřízenosti a podřízenosti. Padly by tedy postupy a regulace, které dnes nemusel samotný stavební zákon řešit a nadále je navzdory přesunu dané problematiky neřeší.
V rámci výkonu přenesené působnosti je pořizovatel vázán i prováděcími předpisy, usnesením vlády nebo i metodickým vedením v rámci hierarchie výkonu státní správy. Analýza toho, které otázky je třeba upravit s ohledem na přesun problematiky pořizování územněplánovací dokumentace obcí a krajů do samostatné působnosti, nebyla vůbec provedena. Nicméně i bez této analýzy je zřejmé, že celá řada otázek, které byly dosud přenechány podzákonným předpisům, upravena stavebním zákonem vůbec není. I ústavně garantovaný výkon samosprávy a relativně úzký prostor pro vstup státní moci do tohoto výkonu podle článku 8 a 101 Ústavy České republiky sebou nese řadu otázek, jak by bylo vůbec možné uplatňovat za veřejné zájmy ústavně obhajitelná omezení při pořizování územněplánovací dokumentace. Tady nejde o principy obhajitelné s oporou v zákonech, ale je třeba posoudit, zda změna této optiky nevyžaduje i vstup do úrovně ústavních předpisů, které s tímto rozsahem výkonů samosprávy nepočítaly a nepředpokládaly také obdobnou míru garance ochrany jednotlivých veřejných zájmů.
To by se ostatně netýkalo jen otázek veřejných zájmů na ochranu kulturního nebo přírodního dědictví, ale například i veřejných zájmů u nadregionálních staveb, ať již dálnic, železničních koridorů nebo staveb páteřních produktovodů. Už v současné době poskytují nálezy Ústavního soudu České republiky relativně vysokou míru ochrany zájmům samospráv a není jakkoli rozporována samostatná působnost obcí a krajů při schvalování územněplánovací dokumentace. Přesun pořizování územněplánovací dokumentace obcí a krajů do jejich výlučné pravomoci by tak mohl vést k naprosté nemožnosti prosazení veřejných zájmů prosazovaných z pozice státu, a navíc tyto rozsudky zjevně předpokládají jiný vztah, jiný zásah práva na samosprávu ve vazbě na územní plánování, než který je předpokládán v předmětném pozměňovacím návrhu, jehož cílem je postavení samospráv dále posílit. Tedy pro posílení záruk ze strany soudů je v těsném závěsu předkládán návrh, který jako základní myšlenku předpokládá další významné posílení územních samospráv, aniž by vysvětloval, proč to dosavadní posílení je nedostatečné.
To, že je nyní uvažováno o odlišném řešení, které zcela mění dosavadní a dohodnuté principy, to lze považovat za problematické a rozhodně odporující principům, na nichž měla být zajištěna ochrana veřejných zájmů podle nového stavebního zákona. Navržené řešení těch rozporů, o kterých mluvím, je více než sporné. Není provázáno s ustanovením § 55 odst. 1 a § 55 odst. 2 a 3 stavebního zákona. Linie řešení rozporů se v důsledku přenesení pořizování územněplánovací dokumentace do samostatné působnosti rozdělily do dvou samostatných větví, s jejichž propojením zmíněná ustanovení nepočítají. Vztah řešení těchto dvou větví řešení rozporů má sice být záležitostí, která se může potkat ve vládě, ale máme zde odlišné skončení lhůt k řešení rozporů a dále ne vždy může dojít ke spojení obou větví řešení rozporů až u vlády. Alespoň si v to jako člen vlády dovolím doufat, protože možnost zahlcení vlády touto agendou mi připadá velmi pravděpodobná.
Zkušenost s udělováním individuálních výjimek z režimu zákona o ochraně přírody a krajiny, které svého času také řešila výlučně vláda, je mementem a my si ho tady na půdě Poslanecké sněmovny musíme být vědomi. Skutečnost, že rozpor s jedním a tím samým dotčeným orgánem může mít jak samospráva, tak pořizovatel, tak jiný dotčený orgán, navržená úprava tedy neřeší a možnost, že se řešení v těch dvou větvích mine na nižší úrovni nebo vznikne potřeba již uzavřenou dohodu o řešení rozporu znovu otevřít, navržená úprava nadále také neřeší.
Mám zásadní pochybnosti o zvoleném řešení ve vztahu k rozporu mezi dotčeným orgánem a samosprávou. Vláda ani Nejvyšší stavební úřad nejsou nadřízenými orgány samosprávy a není zřejmé, proč by subjekt hájící vybraný okruh veřejných zájmů měl řešení rozporů vůbec předkládat vládě, formulovat východiska rozporů bez účasti samosprávy a navrhovat možná řešení opět bez účasti samosprávy a proč by měla být rozhodujícím orgánem vláda, která představuje svým způsobem vrcholný orgán dotčených orgánů, ale nikoli samospráv. Právě skutečnost, že vláda není nadřízeným orgánem samosprávy, který by mohl rozhodnout o řešení rozporů samosprávy se státní správou, vedl zákonodárce k tomu, že v ustanovení § 136 odst. 6 správního řádu vysloveně konstatoval: "Ustanovení tohoto odstavce se nepoužije na řešení rozporů s územními samosprávnými celky, jestliže se věc týká práva územního samosprávného celku na samosprávu." Konec citace. Jak však opakovaně judikoval Ústavní soud, je právě územní plánování věcí, která se bytostně dotýká práva územního samosprávného celku na samosprávu. Jde tak o nepřímou novelu správního řádu, jejíž ústavní konformita je více než sporná a která velmi zásadním způsobem nabourává jednotu právního řádu v základní otázce.
Z hlediska možného přezkumu schváleného územního plánu pak je třeba zdůraznit, že budou dále významně sníženy možnosti vstupu státní moci do schváleného územního plánu, neboť v případě pořizování územněplánovací dokumentace v přenesené působnosti již poskytlo silné postavení právu na územní samosprávu například usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. roku 2019. Jde o další neprovázanost koncepce přenosu pořizování územněplánovací dokumentace obcí a krajů do samostatné působnosti.
Zde je třeba konstatovat, že navzdory textu ustanovení § 287 odst. 1 stavebního zákona je v tomto případě kontrola omezena výlučně na dodržování stavebního zákona. Předmětem kontroly s ohledem na výše uvedené ustanovení Ústavy ČR již nemůže být dodržování právních předpisů vydaných k provedení stavebního zákona, opatření obecné povahy a rozhodnutí vydaných na základě tohoto zákona, včetně dodržování usnesení vlády, směrnic ústředních správních úřadů, jakož i opatření příslušných orgánů veřejné správy přijatých při kontrole výkonů přenesené působnosti. Navíc dotčené zájmy budou hájeny s oporou v naprosto jiných zákonech, než je stavební zákon, a tedy bude víc jak sporné, nakolik bude možné tímto způsobem reagovat na nerespektování veřejných zájmů, jejichž základ je mimo stavební zákon. A tak je otázkou, zda nerespektování zájmu na ochraně veřejných zájmů stojících mimo stavební zákon bude možné řešit nápravným opatřením podle § 288 navrženého stavebního zákona. ***
