(18.40 hodin)
(pokračuje Volný)
Pod první pojem spadají případy neodpovědnosti poslance nebo senátora za hlasování, čímž je třeba a contrario rozumět i za nehlasování a jakékoliv projevy učiněné v příslušné komoře Parlamentu nebo v jejím orgánu, zakládající jinak skutkovou podstatu trestného činu. Jedná se o exempci procesní, viz dikci nelze postihnout a nelze trestně stíhat, ovšem s přímými důsledky v rovině hmotného práva trestního. Naproti tomu imunita v užším smyslu se vztahuje na případy uvedené v článku 27 odst. 4 Ústavy a týká se jednání trestných činů, na které se článek 27 odst. 1 a odst. 2 Ústavy nevztahuje. Při rozhodování podle § 10 odst. 2 trestního řádu je ovšem nutno s interpretací tohoto pojmu zacházet v rozumné míře, to znamená, že projevem podle článku 27 odst. 2 Ústavy, u něhož se předpokládá trestněprávní dopad, jinak by totiž výše uvedené ustanovení postrádalo svůj exempční účel, nebude jen urážka vyslovená z řečniště Poslanecké sněmovny nebo Senátu, ale je třeba vykládat jej šířeji, to jest jakýkoliv projev vůle v právním, respektive trestněprávním smyslu, který by byl způsobilý naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu. Poznatek - srov. V. Kratochvíl: Ústavní exempce, indemita, imunita: Jak s nimi zacházet v trestním procesu? Právní rozhledy 19/2013, stránka 655 a stránky následující.
To ovšem neznamená, že za projevy podle citovaného článku Ústavy by bylo možno považovat činy svědčící o tom, že se o výkon mandátu zjevně nejedná, například takové jednání spáchané na půdě Parlamentu, jež by směřovalo vůči důstojnosti, majetku, zdraví a životu jiného a podobně. Dovozovat, že také v případech těchto aktivit jde o projev podle článku 27 odst. 2 Ústavy jenom na základě toho, že byl učiněn osobou poslance nebo senátora, by podle názoru Nejvyššího soudu bylo nepřípustně zjednodušenou, ad absurdum dovedenou konstrukcí, zjevně deformující logický výklad ustanovení článku 27 odst. 2 Ústavy. Trestní postih takových osob by byl samozřejmě možný po zbavení imunity v režimu číslo 27 odst. 4 Ústavy.
Je mým přesvědčením, že MIV nemůže bez dalšího, a to navíc i bez kvalifikovaného podnětu vyžadovaného § 13 odst. 4 jednacího řádu Poslanecké sněmovny, podle § 13 odst. 1 jednacího řádu Poslanecké sněmovny zavést disciplinární řízení proti poslanci za jeho neprojev, pro který tento nemůže být navíc ani trestně stíhán. Disciplinární řízení proti mému klientovi není možno zavést ani v případě, kdyby se oním útokem, nazvěme ho pracovně takto, cítil kterýkoliv z údajně napadených poslanců uražen, a to z důvodu, že nikdo z nich nepodal podnět k zahájení disciplinárního řízení a nikdo jiný, a to ani předseda Poslanecké sněmovny, za něj nemůže být uražen v substituci, a i kdyby se uraženým cítil, takovýto podnět postrádá věcný důvod k vydání jakéhokoliv jiného než zamítavého rozhodnutí - § 13 odst. 4 jednacího řádu PSP. Nestačí zde rozhodně projev, pro který by poslanec mohl být jinak postižen pro spáchání přestupku.
Na podporu svého názoru povolávám nyní Nejvyšší soud České republiky, který v rozhodnutí spisová značka 25CDO2386/2019 výslovně uvádí: Článek 27 odst. 2 hovoří totiž výslovně pouze o vyloučení trestního postihu, přestože podle následné věty poslanci podléhají pouze disciplinární pravomoci příslušné komory, zatímco v odst. 1 se hovoří o nemožnosti postihu obecně, zmiňuje se odst. 2 pouze o trestním stíhání. A contrario tedy můžeme dovodit, že Ústava na tomto místě garantuje pouze trestní ochranu, a nikoliv ochranu další. Tomu nasvědčuje i odst. 3, který výslovně vyjímá další skupinu prohřešků poslanců - přestupky. Stejný názor pak vyplývá: V. Pavlíček: Ústava a ústavní řád České republiky, komentář I, díl 2, vydání Praha - Linde 1998, strana 151, kde se uvádí - k sehnání v každém dobrém knihkupectví - že imunita podle článku 27 odst. 2 Ústavy se vztahuje jen na trestní odpovědnost, jen u ní lze totiž použít pojmu trestní stíhání.
Absurdita nekompetence mandátového a imunitního výboru k vedení disciplinárního řízení proti mému klientovi vyplývá, přeženu-li svou argumentaci a vymezím-li hypotetický případ jinak disciplinárního deliktu, analogicky. V případě, kdy by Mgr. Lubomír Volný vytáhl za obdobné situace, kdy mu bylo nezákonně znemožněno pokračovat ve svém projevu, nůž a bodl jím poslance Tomáše Hanzela do srdce, to by také podléhal indemitě, tedy absolutní nestíhatelnosti za projev v Poslanecké sněmovně? To by mu mandátový a imunitní výbor taky uložil pokutu 90 000 a společnost by s ním byla vypořádána? Indemita by tak byla faktickou překážkou jeho trestního stíhání za vraždu, protože za projevy v Poslanecké sněmovně je trestní stíhání poslance navždy vyloučeno. Na tomto příkladu vidíte nesmyslnost tohoto pseudodisciplinárního procesu v celé jeho nahotě a je na každém z vás, aby potlačil touhu trestat a zamyslel se nad svou osobní odpovědností a nad tím, zda není větším zlem dosáhnout subjektivní spravedlnosti nezákonným postupem, zda není srovnatelně větším zlem než nějaký flákanec narušení víry občanů v demokracii, ve které platí, že nulla poena sine lege - žádný trest bez zákona.
Já vůči vám detailně argumentuji svůj právní názor, nikdo z vás se nebude moci vymlouvat na skutečnost, že je lékař, zemědělec, podnikatel, a ne právník, pokud bude hlasovat proti návrhu mého klienta, samozřejmě za předpokladu, že můj právní názor kvalifikovaně nevyvrátí. Koneckonců v současnosti orgány Policie ČR, jak jsem zachytila v médiích, jednání mého klienta vyhodnotily jako přestupek a údajně věc postoupily k rozhodnutí správnímu orgánu. Mohl by tak učinit, kdyby šlo v dané věci o projev poslance? Rozhodně nikoliv, protože by jim to poslanecká indemita nedovolila. Policisté a zřejmě i je dozorující státní zástupce o skutku mého klienta mají jasno, vidí v něm přestupek, o kterém by MIV mohl rozhodovat pouze tehdy, požádal-li by o to poslanec Mgr. Lubomír Volný, kterému jedinému dává zákon tohle právo volby. Zkuste být objektivní i vy. Vím, že v tomto případě to bude těžké.
Shrnu-li výše uvedené, tak MIV si protiprávně přivlastnil kompetenci, kterou mu žádný zákon nesvěřuje, a to kompetenci rozhodovat o jednání mého klienta, které není projevem, kterým by byl spáchán jakýkoliv trestný čin. Jeho rozhodnutí má tedy takovou váhu jako rozhodnutí virtuálního úředníka stavebního úřadu, který rozhodl o rozvodu manželství - žádnou, jde o rozhodnutí nulitní. Bylo-li by takové rozhodnutí v zaslepenosti touhy po demonstrativním potrestání mého klienta vykonáno, šlo by o protiústavní zásah do jeho práva vlastnit majetek, jak mu ho garantuje článek 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, proti čemuž bychom podali ústavní žalobu k Ústavnímu soudu k porušení práva mého klienta na spravedlivý proces.
Ač tuto část své argumentace s ohledem na výše uvedené považuji za nadbytečnou, nemohu pominout flagrantní a dle mne zcela záměrné porušování garantovaných základních lidských práv mého klienta ze strany mandátového a imunitního výboru a organizačního výboru Poslanecké sněmovny, proto tato mnou spatřovaná porušování základních práv mého klienta alespoň stručně vymezím a odůvodním:
1. Porušení práva každého obviněného z postižitelného deliktu být podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu vznesenému.
2. Porušení práva každého nechat se zastoupit advokátem, a zejména mít přiměřený čas na přípravu obhajoby.
3. Porušení práva, aby z deliktního rozhodování byly vyloučeny osoby zcela zjevně podjaté.
4. Porušení práva každého, aby v průběhu řízení nebyly nezákonně modifikovány okolnosti skutku, pro který se vede řízení, právo na zachování totožnosti skutku. ***
