(17.10 hodin)
(pokračuje Hamáček)
Já už asi nebudu mluvit déle, protože možná tady v té debatě zazní nějaké nové argumenty, na které bude potřeba reagovat, ale znovu říkám, já si stojím za každým jedním rozhodnutím za těch posledních 14 dnů, stojím si za každým rozhodnutím té party, která seděla do noci na Ministerstvu vnitra a přemýšlela, co s tím, a věřím, že to dotáhneme do konce, že až tato vláda bude končit, a to možná může být rychle, protože tady se chystají nějaká hlasování, tak že budeme končit s vědomím, že jsme vykonali kus dobré práce pro Českou republiku a pro její bezpečnost. A nejen pro bezpečnost České republiky, ale já věřím celé Evropy, protože ono to možná z toho, co je v médiích, vypadá, že je tady nějaká parta šílenců, která běhá po Evropě, snaží se někoho zabít a moc jí to nejde. Ale věřte, že většinou to je tak, že se přijde jenom na ty případy, které se nepovedly. Musím říct otevřeně, že mě děsí, že tady musí být případy, které se povedly. Prostě pokud tady existuje stát, který má takovouhle jednotku zabijáků, tak za to prostě musí nést konsekvence. A to, že jsme jim vyhodili 18 špionů, to je to nejmenší, co můžeme udělat, a byla to správná reakce v prvním momentu. Samozřejmě pokud to chtějí eskalovat, tak se správně a logicky obrátíme na spojence a budeme doufat, že nám pomohou, stejně jako my jsme pomohli Britům tehdy v Salisbury, a také jsme nemuseli, ale pomohli jsme.
Mimochodem, když jsem vystupoval na Sky News, tak jsem řekl přesně tohle. Já jsem řekl: My jsme byli požádáni Brity o to, abychom vyhodili tři ruské diplomaty, tak jsme to udělali, protože jsme to cítili jako solidaritu. A když se mě redaktorka zeptala, jestli by to Britové měli udělat, říkám: Samozřejmě, protože nás by to potěšilo. To je princip nějakého spojenectví a princip nějaké spolupráce. Takže my se máme na koho obrátit, my tady nejsme nějaký ostrov uprostřed, abychom se děsili, odkud to přiletí.
Prostě jestli nám dneska někdo vyhrožuje a mě to mrzí - a já si stojím dokonce i za tou větou, za kterou mi byla umyta hlava, že mě mrzí, že tím utrpí česko-ruské vztahy, protože já bych si samozřejmě přál, aby ty vztahy byly dobré, aby ty firmy, které vyvážejí do Ruska svoje výrobky, tak aby tam mohly působit, aby tam mohly vydělávat, zaměstnávat ruské občany - no jo, ale když tady létá jednotka s nějakým číslem a zabíjí nám lidi, tak to prostě nepůjde. A já věřím, že i spojenci, na které jsme se obrátili, tak vezmou i v potaz to, že některé firmy ztratily zakázky a přijdou o peníze.
Takže ono je to celé komplexní a já věřím v to, že až nás jednou bude historie soudit, tak řekne, že tahle vláda si prošla něčím, co se nedá popsat jinak než nějaká šílená jízda na toboganu, protože to byl covid, který nikdo neřešil, teď jsou to Vrbětice a já jenom doufám, že už nic dalšího nepřijde do konce volebního období, tohle docela stačí, a že prostě jsme v té zkoušce obstáli.
Takže já vám děkuji za tu kultivovanou debatu, doufám, že v tom vydržíme. A znova říkám, děkuji všem těm, kteří umožnili, že to dneska je úspěch České republiky a českých bezpečnostních složek. Děkuji. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. Nyní vystoupí s přednostním právem ministr kultury Lubomír Zaorálek, zatím poslední z těch, kteří se přihlásili před rozpravou s přednostním právem. Prosím, máte slovo, pane ministře.
Ministr kultury ČR Lubomír Zaorálek Děkuji. Dobré odpoledne, dámy a pánové. My dneska tady vlastně se v rozpravě vracíme k roku 2014. Dovolte, abych vám připomněl, což si už možná nevzpomenete, co se stalo v roce 2014, vlastně krátce před tím, než došlo k výbuchu ve Vrběticích. 17. července v roce 2014 bylo sestřeleno letadlo malajských aerolinií MH17 nad Ukrajinou a možná si vzpomenete, že tehdy bylo 298 mrtvých a že většina z nich byli Holanďané. Já samozřejmě tehdy, protože jsem byl ministrem zahraničí, si velmi dobře pamatuji na to, co se tehdy odehrávalo. A vzhledem k tomu, že jsme se dost přátelili s Fransem Timmermansem, tak si dobře pamatuji, jaký byl postup holandské strany a co se dělo.
Já bych rád řekl Vojtěchu Filipovi, že když holandský ministr tehdy předstoupil před holandský parlament v této kauze, tak také neměl v ruce důkazy, průkazné důkazy toho, co se vlastně tehdy nad Ukrajinou stalo, a přesto holandský parlament k tomu zaujal naprosto jednoznačné stanovisko. A rád bych tady něco řekl o strategii, kterou tehdy Holanďané k celé té věci měli a která měla podle mě výsledek. Ten výsledek možná nebylo to, že by stanuli před soudem ti, kteří to způsobili, ale tím výsledkem tehdy, který začal právě tím sjednoceným postojem holandského parlamentu, byl úspěch Holandska v tom, že se jim dostalo jednak morálního zadostiučinění a jasného mezinárodního odsouzení toho, co se stalo. To znamená, ta strategie vedla k výsledku, i když nebyl žádný soud, ale měla výsledek.
A já si myslím, že v tomhle my dnes jsme v něčem v podobné pozici jako tehdy Holandsko. Dokonce si myslím, že to, co se odehrálo od nás, nebylo o moc méně nebezpečné jako to, co se stalo tehdy s tím malajským letadlem, které letělo tuším z Amsterodamu do Kuala Lumpur, protože kdyby ty nálože vybuchly někde jinde na nějakém nádraží, tak mohly být stovky, a možná dokonce tisíce mrtvých. V tom jsme měli štěstí. A tehdy také vlastně můj osobní názor je, že Rusové zřejmě nechtěli sestřelit civilní letadlo, ale výsledkem bylo 298 mrtvých. A to neznamená, že ta tragédie je menší anebo že ta vina je menší. Dneska, jakkoliv nebyl soud a nebyly důkazy, tak celý svět ví, že to byla raketa Buk z odpalovacího zařízení 53. bojové ruské protivzdušné obrany s posádkou v Kursku. Víme to prakticky všichni, bez soudu a bez toho, že by proběhlo to všechno, co tady bylo řečeno, že by bylo podmínkou toho, abychom se dokázali sjednotit.
Takže já upozorňuji: to, že dneska potřebujeme jednotné stanovisko Sněmovny, jednotné stanovisko vlády a ústavních činitelů, to prostě můžeme požadovat i ve chvíli, kdy není dokončeno vyšetřování a nevíme, kdo všechno ještě se na tom podílel, a nemůžeme Sněmovně předložit důkazy, filmové záznamy a podobně. Já vám říkám sám za sebe osobně s tím, co jsem měl možnost vidět a seznámit se, nemám žádné pochyby o tom, že u nás v těch dnech operovala speciální ruská jednotka, ve které bylo ještě více lidí než jenom ti dva, rozestavení také ve Vídni a jinde, to znamená, byla to středoevropská operace. Je evidentní, že se tu něco velice zásadního muselo odehrát. Shodou okolností to byla stejná skupina, která v roce 2016 - omlouvám se, pokud to všichni znáte - se pokusila o vojenský násilný puč v Černé Hoře a o zabití tehdejšího premiéra Djukanoviče. Byla to stejná parta doplněná ještě jinými. Ten puč byl zaplať pánbůh neúspěšný a tam to byl skutečně státní převrat se všemi znaky útoku na ústavní systém země, protože Černá Hora má tuším jenom 600 000 obyvatel. Tady máme možná štěstí, řečeno cynicky. ***
