(11.30 hodin)
(pokračuje Šindelář)
Bohužel, tato vize vychází hned z několika mylných předpokladů. Již v úrovni analýzy uvádí záměr návrhu zákona ne zcela úplné, tedy korektní, údaje. Závěry založené na dotazníkovém šetření Doing Business pro Světovou banku si autor návrhu zákona vykládá tak trošku po svém a vytrhuje z něj údaje, které se mu pro argumentaci nejvíce hodí. Jako hlavní závěr analýza uvádí, že Česká republika je mezi posledními prověřovanými zeměmi z hlediska délky povolovacího procesu pro stavby. Tento závěr je zavádějící, neboť dotazníkové šetření prověřovalo pouze případy stavby průmyslového skladu a zároveň zohledňovalo v hodnocení řadu dalších parametrů, mezi které se počítala složitost, respektive počet úkonů v procesu, nebo soubor parametrů tvořící index kvality stavby obsahující naplňování technických i územněplánovacích požadavků na samotnou stavbu i dokumentaci. Česká republika ovšem selhávala v porovnání s ostatními vyspělými zeměmi více než z hlediska délky procesu zejména ve složitosti řízení a velmi špatné kontroly kvality staveb a dokumentací a současně se u nás stále potýkáme s velmi nízkou cenou za příslušná povolení a dokumentaci v poměru k ceně stavby, což je mimo jiné další sledovaný parametr.
Dovolím si tyto systémové nedostatky potvrdit z hlediska komunální praxe a uvést je v kontextu zpracování a projednávání nového stavebního zákona. Ano, skutečně je součástí projekční či investorské praxe podávání neúplných nebo nedokonalých dokumentací, ať už ve stupni územního rozhodování, nebo stavebního povolování, a to má samozřejmě negativní vliv na délku řízení. Zároveň jsou předkládány dokumentace, které se snaží překonat, prolomit například kapacity území stanovené územněplánovací dokumentací nebo územními studiemi, a tedy změnit tu dohodu v území, o které jsem mluvil, což má také vliv na délku řízení. Tyto problémy lze nazvat jako malý respekt ve vztahu k požadavkům na dokumentace a jako malý respekt k dohodě v území. Jinými slovy řečeno, pokud pro projektanta či investora není stanoven žádný následek za podání neúplné či nedokonalé dokumentace, nic mu nebrání ji podat a bohužel to stavebníkovi vyjde relativně levněji, což potvrzuje právě průzkum Světové banky, který jsem tady zmiňoval. Zároveň stát nikdy nemůže být skutečným garantem dohody v území a jejím aktivním vymahatelem. Jenom se můžeme tak rétoricky zeptat, kolik černých staveb umístěných v rozporu s územním plánem za posledních dvaadvacet let stát odstranil.
V tomto smyslu je otázkou, zda navrhovaná rekodifikace, kterou nyní projednáváme, si je vědoma skutečných praktických problémů ve vztahu k délce povolovacích stavebních záměrů a skutečně na ně reaguje a řeší je. Mohu na to rovnou odpovědět. Návrh zákona se tímto nezabývá, návrh zákona totiž předpokládá, a zcela mylně, že úředníci stavebních úřadů nedodržují lhůty, nevěnují se spisům, a proto je třeba na ně nastavit přísnější metr a kontrolovat je důslednou státní kontrolou. Nicméně kdo se pohybuje v praxi ví, že podat bezchybnou projektovou dokumentaci se může jednak hodit, jak už jsem uvedl, ale hlavně je to v zásadě nemožné, protože s ohledem na nepřehlednou a přebujelou legislativu to v podstatě nejde. Zjednodušení legislativy se však tento návrh tak, jak jsem ho měl možnost prostudovat, nijak nevěnuje, a proto, kolegyně, kolegové, nečekejme, že stavební řízení se výrazně zrychlí. Pokud má předkladatel za to, že stavební řízení zrychlí tím, že ubude počet druhů řízení, aniž by zjednodušil související legislativu, pak to opravdu fungovat nebude. Zmíněný problém délky povolování staveb či spíše nedodržování lhůt, který leží na straně výkonu státní správy v přenesené působnosti či přímé působnosti, samozřejmě existuje, ale je nezbytné opakovat, že není způsoben leností či hloupostí úředníků. Tento problém má zcela stejnou příčinu jako zdánlivě nesouvisející problém zajištění kvality rozhodování. Touto příčinou je absence kvalitní dohody v území. Dohoda v území je totiž základní předpoklad pro možnost kvalitního a rychlého rozhodování v území. Bez dohody v území není nad čím rozhodovat, nevíte, zdali rozhodujete správně, a dohánění dohody v rámci rozhodování znamená oddalování rozhodnutí a je hlavní příčinou instančního ping-pongu bez lhůt. Většina samospráv i profesních organizací, jako je Česká komora architektů, dlouhodobě upozorňuje, a zejména praxe úspěšných měst a obcí dokazuje, že dohodu v území dokáže efektivně dojednat pouze samospráva, a to na základě vhodných místních územněplánovacích nástrojů, šitých na míru konkrétnímu místu. Státní ústřední orgán nebo unifikovaná metodika takovou dohodu nezajistí, nebo případně pouze zdánlivou, vedoucí ke kumulaci konfliktů v území. Takže tou centralizací, unifikací si podle mě, paní ministryně, prostřednictvím pana předsedajícího, nepomůžeme.
Z toho důvodu si taktéž dovolím vyjádřit obavu, zdali autor návrhu zákona má vůbec zájem vycházet z praxe samospráv, které skutečně realizují místní rozvoj, nebo chce ve věcech místního rozvoje rozhodovat za samosprávu sám. Je to samozřejmě na nás, kolegyně a kolegové, abychom při posuzování takto důležitého zákona vycházeli zejména z poznatků praxe a názoru odborníků a preferovali dohodu nad takto důležitým zákonem určeným všem občanům naší země a majícím vliv na povolování staveb, a tím zprostředkovaně na trh práce, ekonomiku, segment stavebnictví a tak podobně, před použitím předloženého torza tohoto zákona jako marketingového produktu sloužícího jednotlivcům před volbami. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji, pane poslanče. Nyní vystoupí pan poslanec František Kopřiva, připraví se pan poslanec Sadovský. Prosím, máte slovo.
Poslanec František Kopřiva: Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážená paní ministryně, vážené kolegyně, vážení kolegové, můj pozměňovací návrh má krátké odůvodnění, ale vidím, že pan kolega, který bude vystupovat po mně, je tady už řádně připravený. Můj pozměňovací návrh se týká přezkumu a rozhodování sporů plánovacích smluv. Předložený návrh zákona počítá s tím, že posuzovat soulad plánovacích smluv s právními předpisy a rozhodovat spory z nich plynoucí bude Nejvyšší stavební úřad. Tato konstrukce je zjevně inspirovaná úpravou veřejnoprávních smluv ve správním řádu, aniž bere v úvahu rozdílnost veřejnoprávních smluv a plánovacích smluv ve smyslu předloženého návrhu. Zatímco u veřejnoprávní smlouvy je vždy aspoň jednou stranou - a většinou oběma - orgán veřejné moci vystupující z titulu své vrchnostenské pravomoci, plánovací smlouvy se daleko víc blíží klasickým soukromoprávním ujednáním a jednou jejich stranou vždy bude osoba soukromého práva. O sporech z plánovací smlouvy by tím pádem neměl rozhodovat nadřízený správní orgán, zde tedy Nejvyšší stavební úřad, ale občanskoprávní soud. Ani z pohledu efektivity veřejné správy není vhodné zatěžovat nově zřízený úřad s celostátní působností, která v některých případech bude spíše bagatelního charakteru. Agenda plánovacích smluv by kvůli nutnosti možného soudního přezkumu zatížila i správní soudy a vzhledem k tomu, že návrh zákona nevylučuje odvolání, také Ministerstvo pro místní rozvoj. Tak to je tedy vše a přihlásím se ke svému pozměňovacímu návrhu v podrobné rozpravě. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji, pane poslanče. Pan poslanec Petr Sadovský, připraví se pan poslanec Richter. Prosím, máte slovo.
Poslanec Petr Sadovský: Děkuji. Dobrý den, pane předsedající, paní ministryně, ministři, kolegyně, kolegové. Moje úprava v pozměňovacím návrhu spočívá v úpravě požadavků na předávání dat plynoucích z územněplánovací činnosti. Vyhotovují se v elektronické verzi či ve strojově čitelném formátu včetně prostorových dat a rovněž ve vektorové formě. Současně navrhujeme, aby v jednotném standardu byla vyhotovována i územní opatření jakožto závazné nástroje územního plánování, které mají významný územní průměr. Tato úprava je včleněna právě do odstavce 1, 2, 3 a 4. V odstavci 3 se zároveň rozšiřuje vládní rozsah standardů i na geodetický referenční systém, který stanoví prostorovou lokalizaci jednotlivých dat. ***
