(10.40 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Právě tady, na půdě Poslanecké sněmovny, bychom si měli být vědomi, že míra vázanosti právními předpisy v samostatné i přenesené působnosti je odlišná, respektive nelze v případě samostatné působnosti spoléhat na regulaci podzákonnými předpisy a uplatnění principu nadřízenosti a podřízenosti. Padly by tedy postupy a regulace, které dnes nemusel samostatný stavební zákon řešit. Stavební zákon zatím mohl přenechat prováděcím předpisům, usnesením vlády nebo i metodickému vedení v rámci hierarchie výkonu státní správy celou řadu otázek. Koneckonců i ústavně garantovaný výkon samosprávy a relativně úzký prostor pro vstup státní moci do tohoto výkonu podle článku 101 Ústavy ČR s sebou nese řadu otázek, jak by bylo možné vůbec uplatňovat za veřejné zájmy ústavně obhajitelná omezení pro pořizování územně plánovací dokumentace. Zde nejde o principy obhajitelné s oporou v zákonech, ale je třeba posoudit, zda změna této optiky nevyžaduje i vstup do úrovně ústavních předpisů, které s tímto rozsahem výkonu samosprávy nepočítaly a nepředpokládaly také obdobnou míru garance ochrany jednotlivých veřejných zájmů. To by se ostatně netýkalo jen otázek veřejných zájmů na ochranu kulturního nebo přírodního dědictví, ale například i veřejných zájmů u nadregionálních staveb, ať již dálnic, železničních koridorů nebo staveb páteřních produktovodů.
Již v současné době poskytují nálezy Ústavního soudu ČR relativně vysokou míru ochrany zájmů samospráv a není jakkoli rozporována samostatná působnost obcí a krajů při schvalování územněplánovací dokumentace. Přesun pořizování územněplánovací dokumentace obcí nebo krajů do jejich výlučné pravomoci by tak mohl vést k naprosté nemožnosti prosazení veřejných zájmů, prosazovaných z pozic státu. Navíc tyto rozsudky zjevně předpokládají jiný vztah a jiný zásah práva na samosprávu ve vazbě na územní plánování, než který je předpokládán v předmětném pozměňovacím návrhu, jehož cílem je postavení samospráv dále posílit. To, že je nyní uvažováno o odlišném řešení, které zcela mění dosavadní a dohodnuté principy, aniž by na řadu otázek bylo možné dostat odpověď, to lze považovat za velmi problematické a rozhodně odporující principům, na nichž by měla být zajištěna ochrana veřejných zájmů podle nového stavebního zákona.
Navržené řešení rozporuje, pak dále jednoznačně oslabuje ochranu veřejného zájmu, neboť navržený § 55 odst. 3 stavebního zákona dává jednoznačnou preferenci názoru územní samosprávy a územní samospráva nebude mít žádný zásadní důvod pro hledání kompromisního řešení. Postačí neustoupit po dobu 60 dnů a názor obce či kraje nabude vrchu, ať již bylo ze strany dotčeného orgánu navrženo jakékoli kompromisní řešení. Tady opět vidíte jasnou nerovnováhu.
Není také provázáno ustanovení § 55 odst. 1 a § 55 odst. 2 a 3 stavebního zákona. Linie řešení rozporu se v důsledku přenesení pořizování rozporu rozdělí do dvou samostatných větví, s jejichž propojením zmíněná ustanovení nepočítají. Pro úplnost dodávám, že řešení rozporu mezi dotčenými orgány může gradovat až rozhodnutím na vládní úrovni. Skutečnost, že rozpor s jedním a tím samým dotyčným orgánem může mít jak samospráva jako pořizovatel, tak jiný dotčený orgán, navržená úprava vůbec neřeší.
Pokud by tedy platila navržená úprava, pak by mohlo dojít k poněkud absurdní situaci, že řešení rozporu mezi dotčenými orgány přijaté vládou by se vůbec do dané územněplánovací dokumentace nemuselo promítnout, neboť by již uplynula lhůta 60 dnů předkládaných v § 55 stavebního zákona, a možná i lhůta 90 dnů, pokud připočteme lhůtu obsaženou v § 55 odst. 4 stavebního zákona. Marginalizace ochrany veřejného zájmu, a to dokonce i v podobě řešení rozporu na úrovni vlády, je za tohoto stavu alarmující.
Dále je třeba připomenout další absurditu spojenou s navrženým řešením a řešením rozporu mezi dotčenými orgány v rámci dohodovacích řízení, a to v případě, pokud by samospráva vyčkala na řešení rozporu mezi dotčenými orgány, což jí navržená úprava nikterak neukládá a ani následné záchranné prostředky ji k tomu nikterak nemotivují. Řešení rozporu mezi dotčenými orgány by mohlo mít stejně jako dnes podobu dvou- či dokonce vícestranné veřejnoprávní smlouvy o řešení rozporu. Pak by ovšem na straně dotčeného orgánu nevystupoval jeden dotčený orgán, ale ty orgány, které uzavřely veřejnoprávní smlouvu, a v případě dohody se samosprávou o řešení rozporu by musely ve stanovené lhůtě vstoupit do zmíněné veřejnoprávní smlouvy, protože až revize veřejnoprávní smlouvy je dokladem skutečnosti, že došlo k řešení v rozporu s územní samosprávou. Zda je tento vstup do účinné veřejnoprávní smlouvy ve vazbě na úpravu ve správním řádu možný, navržená úprava neřeší. Pokud by došlo k dohodě na úrovni ústředních orgánů, pak by měl navíc v druhé fázi jakousi kvazi mediační roli krajský úřad, který by měl v rámci své působnosti instančně vyšší úroveň státní správy motivovat či jinak přesvědčit ke změně názoru.
Ještě absurdnější pak tato situace vypadala v případě, kdy by rozpor mezi dotčenými orgány řešila vláda. Pak by se měl pověřený člen vlády za dotčený orgán účastnit vypořádání rozporu s územní samosprávou a měl by zajistit změnu usnesení vlády, pokud by se na tomto řešení dohodla s územní samosprávou. Navíc pokud by to pověřený člen vlády nezvládl do 30 dnů ode dne výzvy obce, pak by měl být pověřený člen vlády podřízen v případě územněplánovací dokumentace obce oné kvazi mediační roli krajského úřadu.
Zmíněné ustavení je pak nedotaženo i v řadě dalších detailů. Jedním z nich je například i vztah k pozastavení účinnosti územněplánovací dokumentace a běhu 30denní lhůty podle § 55 odst. 4 návrhu stavebního zákona. Úprava této problematiky je však s ohledem na uvedené skutečnost podružná a neřeší další navazující problémy spojené s tímto ustanovením.
Z hlediska možného přezkumu schváleného územního plánu je třeba zdůraznit, že budou sníženy možnosti vstupu státní moci do schváleného územního plánu, neboť v případě pořizování územněplánovací dokumentace v přenesené působnosti již poskytlo velmi silné postavení právu na území samosprávu například usnesení Ústavního soudu značky... je to III US 38717/17 ze dne 23. 5. 2019. S vědomím tohoto usnesení je sporné, jak bude nahlíženo na garance práva na územní samosprávu při případném dozorčím prostředku podle nyní navrženého § 55 odst. 4 stavebního zákona.
Zde je třeba konstatovat, že navzdory textu ustanovení § 287 odst. 1 stavebního zákona je v tomto případě kontrola omezena výlučně na dodržování stavebního zákona. Předmětem kontroly s ohledem na výše uvedené ustanovení Ústavy ČR již nemůže být dodržování právních předpisů vydaných k provedení stavebního zákona - opatření obecné povahy a rozhodnutí vydaných na základě tohoto zákona včetně dodržování usnesení vlády, směrnic ústředních správních úřadů, jakož i opatření příslušných orgánů veřejné správy, přijatých při kontrole výkonu přenesené působnosti. Navíc dotčené zájmy budou hájeny s oporou v naprosto jiných zákonech, než je stavební zákon, a tedy bude víc než sporné, nakolik bude možné tímto způsobem reagovat na nerespektování veřejných zájmů, jejichž základ je mimo stavební zákon. A to je právě příklad nejen zájmu státní památkové péče, ale třeba i ochrana, využívání a dalšího rozvoje zdrojů přírodních léčebných lázní, lázeňských míst a podobně.
Tím jen připomínám společnou nominaci lázeňských měst v Evropě na zápis do Seznamu světového dědictví, kde za Českou republiku jsou nominována hned tři lázeňská města: Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně, která by touto úpravou mohla být negativně dotčena, a mohlo by to znamenat až vyřazení našich zástupců z této mezinárodní nominace. To je taky jeden z důsledků této úpravy. A já se musím znovu ptát, zda nerespektování zájmu na ochraně těchto veřejných zájmů bude možné řešit nápravným opatřením podle § 288 navrženého stavebního zákona. Odpověď zní: Asi těžko. Ani jeden z těchto veřejných zájmů nemá svůj právní základ ve stavebním zákoně, přijetí územního plánu v rozporu s těmito zájmy tak nepředstavuje rozpor se stavebním zákonem a náprava základního stavu nebude možná.
Ve svém dopise ze dne 22. února roku 2021 mě paní ministryně pro místní rozvoj ujistila, že teze přesunu pořizování územněplánovací dokumentace do samostatné působnosti, řešené tímto pozměňovacím návrhem, jí řízené ministerstvo nepodporuje a staví se proti němu. Ovšem dneska, jak to vidím, tak byl podaný návrh, který byl načten. Takže v rozporu s tímto ujištěním, které se mi dostalo, jsem se dozvěděl, že byl načten pozměňovací návrh. Já ale v tom vidím dneska veliký rozpor. V tom, že tady je návrh, který znovu vstupuje a celou tuhle věc, takto vstupuje, vrací do hry. A je to tedy, přečteno poslancem, který je zrovna členem hnutí ANO, to znamená, je členem stejného hnutí jako paní ministryně, což nevypadá, že by to bylo úplně bez koordinace. ***
