(11.30 hodin)
(pokračuje Munzar)
Tak mě zajímá, pane guvernére, proč doporučení nestačí. Proč doporučení, které jste využívali ještě před krizí, proč doporučení centrální bance nestačí, proč to musí být závazný ukazatel a závazná záležitost. Nota bene v situaci, když většina bank to doporučení skutečně ctí, ale výhodou doporučení oproti závažným ukazatelům je, že v individuálních případech, když posoudí individuální situaci žadatele, svého klienta, se může od doporučení odchýlit, pokud jim to umožní jejich řízení rizik. Navíc centrální banka je kontrolním orgánem bank. To znamená, že pokud by nějaká banka nectila ta doporučení a dovolila si příliš velké riziko, které by ohrožovalo nějakým způsobem finanční stabilitu, tak předpokládám, že by centrální banka toto poznala, vyhodnotila a nějakým způsobem by postupovala.
Jak jsem tady mluvil o těch doporučeních, tak se podívejme na samotný postup centrální banky. V době ekonomického růstu centrální banka vydala bezprecedentní doporučení, dokonce v souběhu těch tří ukazatelů, kterým před krizí, v době ekonomického růstu, výrazně oddálila možnost vzít si hypotéku již lidem se středními příjmy, a jak jsem tady říkal, většina bank toto doporučení ctila. V době krize centrální banka doporučení zmírnila, vypustila takzvaný ukazatel DTI, poměr dluhů a čistých příjmů žadatele, zvýšila výši hypotéky k hodnotě nemovitosti na 90 % a také zvýšila poměr celkové dluhové služby k měsíčnímu příjmu žadatelů na 50 %. Snad to říkám správně. Jsem velmi rád, že centrální banka přistoupila ke zmírnění doporučení, ale co mi přijde trošku paradoxní je, že v krizi svá dosavadní, velice omezující doporučení centrální banka rozvolnila. S rozvolněním souhlasím, děkuji za tu změnu v přístupu, jen skutečně upozorňuji na určitou paradoxnost situace.
Návrh výrazným způsobem posiluje roli centrální banky právě v oblasti bytové politiky, a dokonce bych si troufl říct, že vláda tím značně přesouvá rozhodování o dostupnosti bydlení na centrální banku, a to proto, že samozřejmě většina občanů, pokud si chtějí pořídit vlastní vlastnické bydlení, tak si na to berou hypotéku, a rozhodování o tom, zda mohou, nebo nemohou, by se v tomto případě přesunulo na centrální banku. Já se obávám, že pokud by centrální banka přistoupila k těmto pravomocím a k těmto ukazatelům velice extenzivně, tak by tím dále zkomplikovala dostupnost bydlení, respektive by zvýšila jeho nedostupnost.
Problém, že centrální banka - pan guvernér to v minulých čteních zdůraznil - tak ten problém je, že centrální banka bude rozhodovat pouze ze svého úhlu pohledu, tedy s ohledem na úvěrové zatížení obyvatelstva a finanční sektor. Pan guvernér tady při prvním čtení, a já to zopakuji, protože už je to více než rok, zdůraznil, že centrální banka, centrální bankéři logicky nemohou posuzovat nedostatečnost nabídky bytů a podobně. To jsou zas další faktory, které vstupují do dostupnosti bydlení, že to není odpovědnost centrální banky, ale to je právě ten problém. Bydlení z mého pohledu je základ, o kterém se nemůže v naší zemi rozhodovat pouze podle jediného aspektu nebo zejména podle toho jediného aspektu, a tím je úvěrové zatížení obyvatelstva, ale tam právě novela míří. V případě přijetí této novely se bude rozhodovat o dostupnosti bydlení podle finančního rozhodování centrální banky.
Je zde spousta pozměňovacích návrhů, které mění parametry těchto kompetencí, ale v případě, že chceme měnit pouze parametry úvěrových ukazatelů, tak vlastně budeme souhlasit s přesunem rozhodování o dostupnosti bydlení z velké části na centrální banku. Opravdu chceme říci, kolegyně a kolegové, že s tím souhlasíme, ale používejte, centrální banko, jen dva ze tří úvěrových ukazatelů nebo udělejte více výjimek, třeba pro mladé lidi? Já se skutečně domnívám, že bydlení je takový základ života občanů, že nemůžeme nechat, aby se o něm rozhodovalo zejména podle kritéria finančního sektoru. Vlastnické bydlení je totiž formou, a ukazuje se to dneska v krizi, určitého majetkového zabezpečení, protože je mnohdy pro občana účelnější investovat do vlastní nemovitosti, kterou v případě problémů může prodat, než platit za půjčení nemovitosti cizí.
Přesto tyto kompetence centrální banky mají vést k regulaci poptávky po vlastnickém bydlení. Potřeba bydlet se tím ale nijak nesníží, jenom se poptávka přesune do sektoru nájemního bydlení, kde je také nedostatek bytů. Takže to nájemné v důsledku toho bude růst, budou tím růst dále životní náklady obyvatel a zmenší se prostor pro občany našetřit si například na jistinu hypotéky. A může se dokonce stát, že při nesprávném stanovení a souběhu úvěrových ukazatelů mnoho rodin na hypotéku nedosáhne a budou tím drženy v sektoru nájemního bydlení, ač by případně splátka hypotéky byla totožná nebo nižší než výše nájemného. I do této paradoxní situace se můžeme dostat, pokud se úvěrové ukazatele nastaví nesprávně, a zdůrazňuji, že se to stane, pokud to bude mít na starosti centrální banka, bez naší kontroly, bez možnosti zásahu vlády a bez zákonodárné moci.
Návrh zvýšení kompetencí je typickým příkladem legislativy, kdy se zužuje prostor pro individuální rozhodnutí bank. Zužuje se prostor pro dohodu dvou svéprávných subjektů, v tomto případě bank a klientů. Já si myslím, že bychom měli také nechat na posouzení komerčních bank, aby individuálně zhodnotily situaci každého klienta, zhodnotily jeho celkové zatížení dluhy, zhodnotily jeho finanční situaci, a to každá komerční banka při svém řízení rizik umí. Naše bankovní prostředí je totiž velmi konzervativní, a jak už jsem tady řekl, pro ně je postačující doporučení, kterými se stejně ve většině případů řídí, ale zůstává zde prostor pro odchýlení se podle nějakých mimořádných individuálních případů.
Stejně tak chci tady zmínit diskutované zmírnění ukazatelů pro lidi do 36 let. Jsem velmi rád, že rozpočtový výbor přijal návrh kolegy Martínka, že to může splnit - toto kritérium - pouze jeden ze žadatelů, ale nemyslím si, že věk je to jediné správné kritérium. Protože jaký je rozdíl, když chce někdo zabezpečit svoji rodinu a pořídit si nemovitost pro bydlení v 35 letech, nebo v 38 letech? Je třeba možné, že někdo například zdědil pozemek, a jeho finanční situace mu dovolovala našetřit si na jistinu hypotéky až později. Proč mu to komplikovat? Pokud bychom měli jednat o zvýhodněném bydlení, tak bychom se měli bavit třeba o první hypotéce. Já si myslím, že tohle není také dostatečně prodiskutováno, a proto se připojuji k návrhu na vrácení novely do druhého čtení. Skutečně jediné kritérium - věk - není to úplně pravé, i když chápu záměr pomoci mladým lidem v bydlení, s tím samozřejmě souhlasíme. A i v těchto případech hraje daleko důležitější roli posuzovat individuální situaci konkrétního žadatele než se snažit dostat žadatele o hypotéku do určitých direktivně nařízených škatulek.
K obavě z finanční nestability a zhoršení procent splácených úvěrů je nutno říci, že v mezinárodním srovnání dosahuje dlouhodobě Česká republika v ohledu platební morálky jednoho z nejlepších výsledků v rámci Evropské unie, což je pouze potvrzení dobrého hodnocení rizikovosti a bonity samotnými komerčními bankami. A také je to z mého pohledu i doklad toho, že banky přistupují k hodnocení svých klientů a poskytování hypoték velmi uvážlivě. ***
