(10.40 hodin)
(pokračuje Feri)
Toho se, prosím pěkně, dotýká jeden z těch pozměňovacích návrhů. V současné době totiž musím já, nebo musíte vy tedy jako držitelé, podržíme se tedy toho příkladu, musíte prokázat, že já jsem neměl žádný právní důvod k tomu, rušit vaši držbu, což je zcela zvrácený přístup ohledně procesních břemen, neboť správné by mělo být, abych já musel prokázat, že nemám žádný právní důvod. Tím se dostáváme totiž k jevu, kterému se v právní vědě říká takzvané probatio diabolica neboli že vy musíte prokázat, že mně něco nesvědčí nebo že já něco nemám. Je to velmi problematické, je to kritizováno doktrínou, například to kritizuje asi náš největší český odborník na věcná práva a držbu, doktor Spáčil z Nejvyššího soudu, a i další brněnské právní doktríny. A mají za to, že by k této změně mělo dojít.
Podíváme-li se na recentní judikaturu, lze říci, že judikatura stran posesorních řízení je velmi roztříštěná. Třebaže například Krajský soud v Brně judikoval, že prokazovat, že někomu nesvědčí právní důvod k rušení držby, tím právním důvodem například může být třeba exekuční titul. Kdyby exekutor řekl: Zabavuji vám při mobiliární exekuci tento počítač, tak bezesporu vaši držbu vlastnického práva neruší, neboť právním důvodem bude exekuční příkaz, ale Krajský soud v Brně konstatoval, že takový postup, aby po vás jako po držiteli byl vyžadován vlastně negativní důkaz toho, že neexistuje žádný právní titul pro rušení držby, je nepřiměřené. Ovšem setkal jsem se při studiu držební judikatury i se situací, kdy Okresní soud v Plzni judikoval, že to prokázat musíte, že zákon v tomto hovoří zcela jasně, a bohužel, bohužel, žalobkyně v této věci nebyla úspěšná, protože nebyla schopna prokázat, že rušiteli, žalovanému, nesvědčí žádný právní důvod pro to, aby držbu rušil. Je to tedy velmi citlivá věc, která může v individuálních případech vést k neúspěchu ve při. To je tedy jeden z těch pozměňovacích návrhů. (V sále je silný hluk.)
Návrh, o kterém jsem již předtím hovořil, a ten se již setkal s úspěchem v rámci ústavně-právního výboru, ten se týká označování žaloby. Vezmeme-li za příklad Kleinův procesní civilní řád soudní, zcela klíčovou procesní úpravu, kterou se řídily spory v prvé republice a který je pokládán za vrchol sociální koncepce civilního procesu z roku 1895, hovořil zcela jasně o tom, že žaloby zrušené držby mají být označeny jako žaloby zrušené držby. Zní to tak trochu absurdně, ovšem má to praktické důvody. Držební judikatura je velmi sporá v rámci České republiky. Od roku 2014, kdy došlo k rekodifikaci civilního práva v České republice, proběhlo, řekněme, 300 až 400 řízení, nebo respektive máme 400 pravomocných, možná 500 pravomocných rozhodnutí, což s ohledem na to, že se například nezveřejňují stále rozsudky v nějakém centralizovaném elektronickém systému...
Pane předsedající, mohu se zeptat, kdy následuje pevně zařazený bod?
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Jistě rozumím tomu, že někteří diskutují vzhledem k povaze vašeho vystoupení, asi i tady... Já samozřejmě požádám Sněmovnu o klid, a diskuze, které vedete mimo tento bod, abyste přemístili do předsálí. Pan kolega Feri nám tady vysvětlí několik věcí z právní teorie, které se týkají této věci. (Poslanec Feri: Děkuji, pane předsedající.) Ale pokud vás to nezajímá, opravdu, opravdu ty debaty přeneste do předsálí. Prosil bych o to jak kolegy z jeho poslaneckého klubu, tak i ty ostatní. Ještě chviličku, pane poslanče... Prosím, pokračujte.
Poslanec Dominik Feri: Děkuji za slovo, pane předsedající. Já jsem již byl ujištěn, že následující pevný bod je zařazen na 11.30. Já myslím, že k otázce držby a otázce dědického práva se dostatečně vyčerpám tak kolem 11.05, pak bude kolegyně Gajdůšková, hlasovat stihneme.
Tak kde jsem to skončil. Ano, Kleinův civilní řád soudní. Procesní předpis to říkal z toho důvodu, aby bylo na první pohled jasné, čeho se žalovaný dovolává. Hovořil jsem tu o tom, že máte právo nastoupit na rušitele jak cestou petitoria, tak i cestou possessoria, to znamená buď chránit samotné vlastnické právo, anebo chránit jenom jeho držbu. A to jsem ještě nezmínil, že držet nemusíte jenom samotné vlastnické právo, ale můžete držet i práva omezenější, například můžete držet i právo nájmu, protože obecně už od dob Randy je dáno, že lze držet takové právo, které umožňuje opakovaný výkon. To znamená: například nemůžete držet právo, které zaniká jediným výkonem, například nějaký platební nárok, ale můžete držet například právo nájmu, právo pachtu, právo výpůjčky, právo výměnku a práva další. A to tedy nejen právo věcné, tedy to vlastnické právo, ale i práva absolutní, ale i práva relativní, to je právě to právo nájmu. Ten důvod, proč se řeklo zcela jasně v dřívější procesní úpravě, že žaloby zrušené držby mají býti označeny jako žaloby zrušené držby, je skutečně ten, aby za situace, kdy napadne daná věc na soud, do soudní kanceláře, aby bylo jasné, jak si s tím poradit.
Když to převrátím do dnešní úpravy, v čem je zajímavé possessorium, v čem je zajímavé posesorní řízení oproti řízení petitornímu - rozdíl je zcela zásadní. Hovořil-li jsem o tom, že žalobce tíží v rámci petitorního řízení těžší procesní břemena, břemeno tvrzení a břemeno důkazní, tak zároveň řízení petitorní není svázáno žádnými procesními lhůtami pro rozhodnutí. Jinými slovy, když se budete soudit o to, jestli vám nějaký pozemek patří nebo nepatří, bude to trvat velmi pravděpodobně nebo dosáhnete pravomocného rozhodnutí po roku či dvou. Díval jsem se do statistických výkazů Ministerstva spravedlnosti, skutečně průměrné petitorium trvá řádově stovky dnů. Ovšem u possessoria je situace jiná, neboť v possessoriu neprokazujete existenci toho tvrzeného práva, ale prokazujete pouze poslední držbu a její rušení.
Možná část z vás, která si také libuje v držbě jako já, namítne: ale vždyť přece v rámci possessoria lze poskytnout právu, které je toliko tvrzené a které je neexistentní, které není. Ano. To je skutečnost, která je s posesorním řízením bytostně spojena. Část rakouské doktríny dokonce říká, že possessorium je v právním řádu něco naprosto nelogického, poněvadž když třeba vám je uváděn příklad - uváděl ho Knapp - byl to příklad člověka, který byl nájemce v nějakém bytu a podnajímal jeden pokoj. Ten podnájemce si říkal: Jo, jo, bydlí se mi tady dobře, ale chtěl bych ještě o pokoj víc. Nájemce mu říká: Ne, ten pokoj potřebuji, nepodnajmu ho. Ten podnájemce tedy se vlámal do bytu, když byl nájemce na dovolené, usadil se tam, tedy vystěhoval mu věci a zamkl ten pokoj. Co se stalo potom: nájemce se vrátil zpátky, viděl, že podnájemce si zabral ten pokoj, ovšem pohledem práva se stal podnájemce držitelem, měl držbu. Sice to byla nepravá držba, ale měl držbu, neboť tehdejší obecný zákoník občanský říkal zcela jasně, že držba je chráněna, ať již je jakákoliv. Co se stalo dál: nájemce se rozzuřil, že mu zabral podnájemce pokoj, a rozhodl se mu vyměnit zámek. Ovšem podnájemce byl znalý tehdejší úpravy, ochrany držby pomocí possessoria, a nastoupil na toho nájemce pořadem práva, to znamená, zažaloval ho, a zažaloval ho úspěšně, protože třebaže nebyl vlastníkem nebo třebaže mu nesvědčilo nájemní právo k tomu pokoji, tak byl ale schopen prokázat svoji držbu, a soud mu proto poskytl ochranu. ***
