(10.50 hodin)
(pokračuje Feri)
Účelem possessoria tedy, shrnu-li to, není rozhodnout ten stav definitivně, to znamená říci: Ty jsi vlastník, ty nejsi vlastník, ale je v zásadě říci: Tobě svědčí držba vlastnického práva, nemusíš být vlastníkem v závěru, tobě svědčí držba vlastnického práva, ty tu držbu vlastnického práva rušíš, já ti zakazuji jako soud tu držbu vlastnického práva rušit a potom si to vypořádejte třeba v petitoriu. Ve většině případů samozřejmě je to possessorium dostačující, protože se oprávněný držitel - nebo držitel, kryje s vlastníkem, ale může být situace, která, jak už jsem zmiňoval, která je rakouskou doktrínou velmi kritizována, protože to possessorium skutečně může vést k absurdním právním závěrům, že se to nekryje, a potom se tedy jako jedinou cestou pro toho neúspěšného vlastníka stává petitorium.
Již jsem naznačil jednu věc, která je odlišná oproti té úpravě v obecném zákoníku občanském, v ABGB, a sice to, že bohužel nebylo zákonodárcem při rekodifikaci zcela explicitně řečeno, že je chráněna jakákoliv držba. V tomto případě se jedná o pozměňovací návrh, sněmovní dokument 6834 nebo D3 v rámci procedury, kdy zcela otevřeně navrhuji, aby se konstatovalo, že držba může být skutečně jakákoliv, a odmítají se takzvané petitorní námitky. Podíváte-li se do komentářové literatury, například do komentáře od pana doktora Spáčila, autorského kolektivu, nebo do autorského kolektivu doktora Petrova, tak tam zcela otevřeně říkají: "Držba může být jakákoliv, ale soud jí poskytne v rámci possessoria ochranu." Myslím si, že bychom to měli ujasnit, protože z toho, jak jsem studoval rozhodnutí jak už nalézacích, tak odvolacích soudů, leží zcela nabíledni, že bohužel žalovaní často tvrdí skutečnosti a označují důkazy o věcech, které jsou pro výsledek posesorního řízení zcela irelevantní. Například je úplně jedno, jestli žalovaný tvrdí: Tato sekačka je moje a není jeho, protože nejde o vlastnické právo, jde o držbu vlastnického práva.
Pojďme se dostat dál. (Ministryně Benešová - reakce od stolku zpravodajů.) Myslím dál, k dalšímu tématu z mé... (směje se) ... mých návrhů, nikoliv dál k dalšímu vystupujícímu, paní ministryně.
Ten důvod, proč mám za to, že by měla být označena žaloba zrušené držby jako žaloba zrušené držby, a ústavně-právní výbor mi v tom dal za pravdu, je ten, že existují procesní lhůty pro rozhodnutí. Například o žalobě zrušené držby se musí rozhodnout do 15 dnů od podání žaloby, od nápadu té žaloby. Jde-li o zákaz provádění stavby podle ustanovení § 1004 a 1005 občanského zákoníku, tam je ta lhůta 30 dnů. Jaké z toho plynou důsledky? Plynou z toho důsledky například takové, že je to trochu podobné předběžnému opatření, což je zjevné i z toho předchozího, co jsem zmiňoval, a zároveň ty důsledky jsou i takové, že soud se zkrátka omezí toliko na mělké dokazování a mělké prověřování tvrzených skutečností, a nikoliv na existenci samotného práva, což vyplývá ze samé podstaty possessoria.
Čili to jsou tři pozměňovací návrhy, které jsem v této věci v otázce držby předložil, a myslím si, že označení držby je něco, co je důležité, neboť napadne-li ta věc na podatelnu a je-li přidělena podle rozvrhu práce příslušné soudní kanceláři, tím pádem je zcela zjevné, čeho se ten žalobce dovolává. Buď se dovolává petitoria, pak je možnost tu věc vyřizovat řekněme s drobným odkladem, není potřeba tak kvaltovat, nebo se dovolává possessoria, za té situace je dána procesní pořádková lhůta 15 dnů, která by měla být dodržena. Následky nedodržení pořádkové lhůty jsou například povinnost nahradit škody. Pro vaši informaci, z výkazů Ministerstva spravedlnosti se podává, že lhůta 15 dnů je - zcela překvapivě - v 50 % případů dodržována. Zároveň je ale také nutné říci s ohledem na recentní judikaturu Ústavního soudu, poněvadž judikatura, která se dotýká ochrany držby, je výslovně judikatura odvolacích soudů a judikatura Ústavního soudu, třebaže se jedná o odmítnutí neúspěšných ústavních stížností, a to z důvodu, že dovolání k Nejvyššímu soudu není přípustné ve věcech ochrany držby pořadem posesorní žaloby nebo posesorního práva, tak Ústavní soud jasně konstatoval, že těch 15 dnů se dotýká toliko toho nalézacího řízení. Řízení před odvolacím soudem může trvat, ale třebaže trvá, tak trvá poměrně významně méně než u petitorního řízení.
Tolik jeden tematický okruh mých pozměňovacích návrhů.
Další okruh mých pozměňovacích návrhů, který najdete v rámci procedury pod písmenem D1, se týká dědické smlouvy. Kolegy z hnutí ANO mohu potěšit, neboť tento pozměňovací návrh předkládám s kolegou Tomášem Kohoutkem z hnutí ANO, protože to je věc ryze nadstranická, ryze technická, ale velmi důležitá. Týká se takzvané dědické smlouvy. Dědická smlouva je nový dědický nebo řekněme staronový dědický titul, který byl do našeho právního řádu zakotven při rekodifikaci civilního práva s účinností od 1. 1. 2014. Dědická smlouva je dvoustranné právní jednání, kdy se zůstavitel dohodne s někým, ať už s právnickou, nebo s fyzickou osobou, podle našeho názoru tedy s právnickou, a může ji potom povolat za dědice. Je to pohledem našeho práva nejsilnější dědický titul, který ovšem nevylučuje zůstavitele z nakládání s majetkem, s pozůstalostí, tedy s majetkem do chvíle, než dojde k úmrtí zůstavitele.
Zákonodárce si od dědické smlouvy sliboval mnohé. Ještě řekněme, že u dědické smlouvy je daná přísnost formy, to znamená, dědická smlouva se uzavírá jako notářský zápis, musí mít formu notářského zápisu, a mám za to, že je to nástroj, který není využíván tak, jak by být využíván měl. Podíváme-li se na čísla, bylo uzavřeno v minulém roce nějakých plus minus 200 dědických smluv. Jde-li o závěti, tak těch bylo úhrnem uzavřeno nějakých tuším kolem 20 000, něco takového. To znamená, že tu máme nějaký právní nástroj, který není využíván tak, jak by využíván být měl. Přitom má četné výhody - předvídatelnost, jistotu pro obě strany a samozřejmě i nějakou důkazní sílu, protože je to nejsilnější dědický titul a přebije tím pádem jako eso například závěť.
Ten důvod, proč se domníváme s kolegou Tomášem Kohoutkem z hnutí ANO, že by dědická smlouva měla doznat úpravy, a proč se k ní tolik zůstavitelů neuchyluje, je ten, že z nějakých historických důvodů, které objasňuji v rámci odůvodnění, lze dědickou smlouvu pořídit toliko o třech čtvrtinách majetku a jednu čtvrtinu musíte například vyřešit závětí. Občanský zákoník je v tomto velmi vstřícný a říká, že v zásadě, je-li uzavřena dědická smlouva o celém majetku, tak potom se, pakliže ta dědická smlouva obstojí jako závěť, o té jedné čtvrtině hovoří nebo nazírá se tedy jako závěť. Ten důvod, proč se nedá pořídit o celém majetku, je skutečně historický. Já jsem se díval do Zeillerova komentáře k ABGB z roku 1813 a on tam v zásadě konstatuje, že důvod, proč nemůže zůstavitel pořídit o celém majetku, je ten, že muži mají tendenci se nechat omámit, ošálit ženami a mohli by snad v nějakém emočním zápalu slíbit ženě celý svůj majetek, a proto se řeklo, že se bude moct, aby tam byla jen taková pojistka, rozhodnout dědickou smlouvou o třech čtvrtinách majetku. ***
