(12.10 hodin)
(pokračuje Aulická Jírovcová)
A paní redaktorka mi říká, že jsme vlastně rarita v České republice. Já vím, že na mě jsou různé názory, že jsem pro ústavní péči a jsem proti pěstounům a tak dále. Musím říci, že to tak není a že bych si přála, aby se konečně tyto dva tábory přestaly proti sobě popuzovat. Víceméně jsem přesvědčená, že v České republice mají místo, když to řeknu, obě dvě péče. Říkám to proto, že argumenty, které se nesou v rámci ústavní péče, jsou velmi dávány z toho, že je tam neznalost péče, jak se vlastně pečuje o ty děti, co je jim všechno poskytováno a za jakých okolností se tam ty děti dostávají, versus takzvaní přechodní pěstouni, kteří - a bylo tou myšlenkou, aby se starali právě o nejmenší děti. Ale nikdo už neříká ani v praxi, že třeba my v Ústeckém kraji, když potom se děti musejí odebrat z rodiny a tak dále, že ve velké míře se nebavíme jenom o jednom dítěti nebo o dvou, ale my máme sourozenecké skupiny, kde se bavíme i o třech, o čtyřech, o pěti nebo o šesti, a není výjimkou ani osmičlenná sourozenecká skupina. Ano, samozřejmě jsou to i starší děti, ale ve velké míře můžou třeba z těch několika sourozenců být i právě děti do tří, potažmo čtyř let věku, a potom se řeší, jak budou umísťovány. Když jsem se jednou ptala na výboru pro sociální politiku přechodných pěstounů, jestli jsou schopni se postarat o dva a více těchto dětí, které je potřeba z nějakých důvodů umístit, tak mi nikdo z nich neodpověděl.
Vím také z praxe - a hovořila jsem s dlouhodobými pěstouny - že snaha některých přechodných pěstounů už je, aby se třeba mohli postarat alespoň o dvě děti, ale musím říci, že se k tomu takzvaně nehrnou. A to je to, proč říkám, že ústavní péče by stále v České republice měla být součástí, a také proto, že v ústavní péči jsou především děti, které mají závažné zdravotní problémy a které my bychom tímto odsoudili, aby ležely celou dobu v nemocnicích, kam prostě - asi si všichni uvědomíme, že tam ty děti nepatří. A i ti rodiče, kteří velmi často děti i navštěvují, protože doma se prostě o ně nemůžou z nějakých důvodů starat, a nejsou to jen odložené děti, tak si myslím, že i pro ně by to byla velká frustrace, aby tyto děti ležely v nemocničním prostředí.
Proto říkám, že bych byla velmi nerada, abychom se díky tomuto návrhu dostali i do této diskuze, že chceme zrušit ústavní péči pro nejmenší děti v České republice, protože má své místo. A já, pokud tady budeme mít bohužel tyto závažně zdravotně postižené děti, ať už to je fyzicky, anebo další, tak budu stát za tím, že je potřeba mít i tuto péči.
Také mě velice zaráží samotné financování. My jsme chtěli a moc jsme o to stáli, aby zařízení vyžadující okamžitou péči bylo financováno paušálně a bez toho, aby byly kráceny ty části o takzvané deniny, to znamená o tuto část, kdy dítě není z nějakého důvodu v rámci tohoto zařízení. Bohužel se to nestalo. Sice došlo k navýšení návrhu na 30 000, ale každopádně si myslíme, že i ta částka by mohla být třeba 28 000, ale když bude zajištěno, že to bude paušální částka, tak pro ta zařízení, a je jedno, jestli je to Klokánek, protože to zřizuje samozřejmě někdo jiný, anebo jestli to jsou opravdu zařízení vyžadující okamžitou péči, třeba při dětských domovech, anebo další subjekty, tak to zařízení by mělo jistotu, že dostane tuto částku samozřejmě i na to lůžko. To se bohužel nestalo, to znamená, že to bude asi i jeden z našich návrhů, které budeme předkládat. Říkám to z toho důvodu, že jsme to opravdu propočítávali s lidmi na kraji, kteří se tomu věnují. Ze samotného propočítávání denin jsou úplně nešťastní. Je to vlastně jenom taková v uvozovkách zbytečná práce, kterou musejí... a zabírá jim čas a musejí to neustále počítat. A samozřejmě i ty organizace to musejí hlásit a jsou to nemalé částky, o které potom přicházejí.
Nám by se třeba líbilo, kdyby aspoň o tyto 2 000 se zvedly příjmy u dlouhodobých pěstounů, protože trend v České republice, a teď díky covidu mám pocit, že se téměř všechno tady zastavilo, tak je nutné o tom zase mluvit, že ta podpora dlouhodobých pěstounů - a já bych se nebála říci, že bych byla radši, kdybychom se vrátili k adopcím, protože i dlouhodobý pěstoun má efekt pro dítě do 18 let, potažmo do 26, pokud začne studovat, ale adopce, to je to, když prostě to dítě chcete mít a chcete se o něj starat a chcete ho mít za své. A tam už pomoc státu žádná není. Adoptujete si dítě, musíte projít strašným kolečkem, musíte prokázat už téměř vše, ale víceméně už nemáte nárok na další, ať už finanční, nebo jakoukoli jinou pomoc, třeba tak, jak to teď mají i ti pěstouni. A to si myslím, že je chyba. Měl by tam být aspoň nějaký nárok, protože s těmi problémy, se kterými se potýkají dlouhodobí pěstouni, třeba u dětí, které přijdou do pubertálního věku, tak stejně se s tím určitě potýkají i rodiče, kteří adoptovali dítě. Zde si myslím, že ten návrh ze strany Ministerstva práce u dlouhodobých pěstounů je nedostačující a měli bychom se o něm bavit.
Co mě tedy dostalo, byl návrh na financování doprovázejících organizací, to znamená jejich finanční odměna. Můžu vám říct, že u nás na kraji hovořili: tak v tom případě pokládám funkci a jdu dělat doprovázející organizaci, protože to mě uživí a úplně bez problémů na tom budu velice dobře. Je mi až trapné, že se vůbec bavíme o takovém navýšení, a dokonce jsem viděla dopis, kdy samotné doprovázející organizace chtěly částku daleko vyšší. Pro mě je to neadekvátní. A já se nebojím i tuto částku, která je navržena v tomto návrhu, snížit a opět to zase dát mezi pěstouny, protože za mě si myslím, že to, co poskytují za péči samotným pěstounům, to bychom možná měli udělat kulatý stůl a pozvat pěstouny, aby nám řekli z vlastní zkušenosti, jak bohužel některé doprovázející organizace doslova kšeftují se samotnými pěstouny a nabízejí jim třeba určité částky za to, že přijdou k nim jenom proto, že na ně budou právě dostávat tuto finanční podporu. A jaká je potom v důsledku ta samotná péče, to bychom si asi mohli říci.
Jsem velmi hrdá na to, že náš Ústecký kraj nepouští tyto věci mezi neziskové organizace a snaží se, aby opravdu i to doprovázení fungovalo v rámci obcí nebo samospráv trojkových obcí a kraje. A musím říci, že možná ano; některým se nelíbí, že naše kritéria jsou velmi drsná, ale nám jde především o ty děti, takže za nimi budu vždycky stát. A jsem velmi ráda, že jdou touto cestou. Víme o některých krajích, že to nepustili, nebo že to naopak pustili, a pak máme třeba i hrůzné příběhy, co se všechno odehrává. A já bych zde asi neměla zmiňovat. Myslím si, že to bude asi všechno na výboru pro sociální politiku.
Za nás si myslím, že představíme několik pozměňovacích návrhů, o některých jsem zde hovořila, a těším se na projednávání ve výboru pro sociální politiku. Ale otevřeně říkám, že KSČM nebude pro zkracování lhůt, protože je to tak ožehavé téma, že si zaslouží, aby to bylo projednáno řádně, protože se budeme bavit především o zásadních změnách, které by mohly dojít v rámci projednávání.
Děkuju.
Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuju. Hlásí se ještě někdo do rozpravy? Do rozpravy se nikdo nehlásí, tedy končím obecnou rozpravu. Zájem o závěrečná slova není. Nezazněl návrh na vrácení ani zamítnutí, takže se budeme zabývat návrhem na přikázání výborům k projednání.
Nejprve rozhodneme o přikázání garančnímu výboru. Organizační výbor navrhl přikázat předložený návrh k projednání výboru pro sociální politiku jako výboru garančnímu. Je prosím nějaký jiný návrh na garanční výbor? Není. Budeme tedy hlasovat o přikázání výboru pro sociální politiku jako garančnímu výboru. ***
