(17.10 hodin)
Poslanec Jakub Michálek: Děkuji. Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, já jsem chtěl přispět do té debaty tím, abychom se vrátili i k tomu předmětu, byť samozřejmě se spoustou věcí, které tady zazněly, souhlasím, kterým byla kontrola plnění usnesení Poslanecké sněmovny č. 1162 a potom tedy další opatření. A já jsem v projevu pana ministra, mi tam zazněly zajímavé informace, tak jsem neslyšel konkrétní vyjádření k těm jednotlivým bodům usnesení Poslanecké sněmovny číslo 1162 ze dne 4. června 2020. Měli to tam několik měsíců, takže bych očekával, že nás informuje, z jakého důvodu se nescházela Ústřední epidemiologická komise od 15. května, proč předseda vlády nesplnil svoji povinnost předložit Poslanecké sněmovně zprávu, informaci o zvolených řešeních a přípravě na možný příchod další vlny pandemie koronaviru, abychom se dozvěděli, z jakého důvodu nedostali poslanci odpověď na dopis ze 13. 8. 2020, a tudíž to musíme projednávat tady na plénu Poslanecké sněmovny, abychom se dozvěděli nějaký orientační harmonogram, jak bude kdy dokončen draft národní strategie testování nemoci covid, atd. A samozřejmě jsem chtěl doplnit, že ve vztahu k těm usnesením, žádostem pod blokem C, tak tam nejsou uvedeny lhůty u těch jednotlivých bodů, ale pokud jsou to žádosti o informace nebo vysvětlení, tak potom se uplatní obecná ustanovení zákona, podle kterých je vláda nebo vedoucí správního úřadu povinen poskytnout vysvětlení nebo informace ve lhůtě do 30 dnů.
Tolik jenom k tomu, abychom se skutečně, pokud tady schválíme další usnesení, nesetkali s tím, že si zase budeme muset procházet kontrolou, protože vláda ty body schválené Poslaneckou sněmovnou nebude plnit a nebude na to reagovat.
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Děkuji a nyní pan poslanec Běhounek, který je řádně přihlášen ve všeobecné rozpravě. Připraví se pan poslanec Birke. Prosím.
Poslanec Jiří Běhounek: Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážený pane předsedající, dámy a pánové, ministryně a ministře, kolegyně, kolegové, zaznělo tady mnohé a já se omezím na několik zcela konkrétních záležitostí.
Nedělejme si iluze, je to plošná pandemie, která čeká asi celou Evropu. A bohužel poslední modelace, které jsou k dispozici nebo jsou mi známy, ve mně nevyvolávají dojem jako v panu ministrovi a jeho optimismus nesdílím. Čísla nehovoří o tom, že je ta situace snadná. Já chci jenom upozornit na to, že je moc hezké říkat statisticky, kolik máme lůžek, kolik máme kapacit, kolik máme dejchaček, ale nikde jsem nezaslechl v žádném vystoupení, že s rostoucím počtem nakažených nám neporoste počet ošetřujícího personálu, lékařů, sester a všech, kdo jsou v sociálních službách. Hejtmani museli prokázat v prvním období, ve velice složité době, a hovořím teď za ně, za všechny hejtmany, kdy s tím neměli žádné zkušenosti, že si musejí pomoci když tak hasiči a dalšími, protože stát nebyl schopen ani uvolnit některé síly. Postupně se to podařilo srovnat, ale myslíte-li si, že při 30 tisících nakažených dokážeme aktivovat půl armády, tak jste teda mimo. To bohužel ale nepřináší to, že ty stupně, které jsou připraveny, by měly být naprosto validně rozpracovány, co uděláme, když bude A, B, C. Jaké konkrétní kroky budeme řešit, které nemocnice restrukturalizujeme a co s tím všechno uděláme. To někdo musí řídit. V první části to řídil Ústřední krizový štáb a já bohužel musím aktivovat videokonferenci hejtmanů, pana ministra jsme si na ni pozvali a budeme muset řešit tyhle záležitosti asi vlastními silami s rozpracováním těchto kroků. Předpokládám, že i z Ministerstva zdravotnictví nějaké nápady zazní.
Teď jsem mluvil o zdravotnictví, ale upozorňuji, že úplně stejná situace je v sociálních službách, možná ještě horší, a ve školství. I tam bychom měli vědět, jaké kroky budeme činit a jak budeme k tomu přistupovat.
Hovoříte tady, že máme táhnout za jeden provaz a že to máme odpolitizovat, spolupracovat, koordinovat. Já musím položit otázku, jestli v České republice je to vůbec možné. A znovu zopakuji, že hejtmani, kteří to nakonec musejí odpracovat se svými kraji a svými kapacitami, to museli učinit, protože jim vůbec nic jiného nezbylo. Takže vyzývám pana ministra, aby v případě příprav nějakých kroků začal hovořit i o otázkách provozních dob, otázkách dalšího shromažďování, nákupních center, organizačních opatření v jednotlivých provozech, tak abychom nezastavili ekonomiku, v nemocnicích a sociálních službách. My jsme na to připraveni. A jsem zvědav, zda proklamace o společném táhnutí za jeden provaz a spolupráci budou naplněny.
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Děkuji. Nyní pan poslanec Birke, připraví se pan poslanec Juránek, který je v tuto chvíli posledním přihlášeným v rozpravě.
Poslanec Jan Birke: Děkuji, pane předsedající. Vážený pane ministře, vážená paní ministryně, vážená vládo, kolegyně, kolegové, jak bylo řečeno, myslím, že podstatné věci tady zazněly. Dovolte mi úvodem nicméně, abych vždycky, kdy vystupuji k této věci, tak říkám pohled obyčejného starosty. Pohled člověka, který tak jako mých více než 6 500 kolegů vlastně ten covid prožívají každodenně v tom individuálním styku s občany a řešení konkrétních a individuálních problémů.
Dovolte mi jenom krátké vrácení v čase. Ten čtvrtek 12. března, kdy se vypnula zem, jsme najednou všichni, a podle mého názoru bezezbytku, ať už to byli starostové, ale myslím, že i všichni politici, ale i lidé v České republice především, se ocitli v situaci, kterou vlastně nikdo z nás, anebo minimálně ti, kteří se narodili po druhé světové válce, vlastně nezažil. Přiznám se, že lidé, kteří byli dříve narozeni, mi říkali, to hodně připomínalo situaci v protektorátu, kdy byly prázdné ulice, kdy lidé prožívali strach a báli se něčeho, co může přijít a co pro ně může mít dehonestující účinky.
Přiznám se, že i pro mě ten okamžik byl naprosto stresující, protože jsem vůbec netušil, co mě čeká. První srážka s realitou byla ta, kdy se skutečně zjistilo, že ve státních hmotných rezervách v té době - a nechci se nikoho dotknout - nebyla skoro žádná rouška. A zazvonili u mě v pátek odpoledne obvodní lékaři, bylo jich 70 z celého ORP. Říkali: Pane starosto, nikde nic nemáme, potřebujeme roušky, respirátory, ráno musíme otevřít ordinace v pondělí. To pondělí, kdy jsme je vybavili, tak se vlastně zavřela hranice, vytvořila se 54kilometrová fronta, přijela armáda, prostě zkrátka a dobře, stávaly se věci, se kterými jsme nikdy nikdo nebyli konfrontováni. Situace v té době byla skutečně velmi vážná.
Já jsem si tenkrát řekl, když jsem seděl a řídil jsem krizový štáb, tak jsem si řekl, že snad proboha už tohle nikdy podruhé nechci zažít. Víte, ta bezmoc, to řešení - a to pozor, já jsem patřil k těm šťastlivcům, kteří jsme měli respirátory, měli jsme roušky. To nemluvím o lidech, kteří neměli vůbec nic. Dokonce o armádě, která neměla nic na pusu, a přijeli s mokrými hadry na puse. Nicméně chtěl bych říci, že dneska tady určitě nestojím jako člověk, jsem koaliční loajální poslanec a v žádném případě nechci a nebudu, a ani to ode mě neočekávejte, že někoho budu kritizovat. Nechci ani kritizovat. Já totiž vím, jak je to těžké. Sám jsem totiž byl v opozici před více než deseti lety a je to v podstatě jednoduché, protože v opozici můžete poukazovat, ale někdy, mnohdy poukazujete i na věci, za které vládní koalice ani nemůže. Zkrátka a dobře, když chceš psa bít, hůl si vždycky najdeš. Ale to neříkám, ale je to vlastně role opozice.
Na druhou stranu ale pravda je ta, že tady musím být objektivní a vrátit se k tomu, že když hovořím o tom, že jsem si tenkrát přál, aby se podobný scénář už neopakoval, aby se to vlastně nestalo nejenom mně, ale i lidem, kteří žijí v tom městě, a myslím, že tady hovořím za celou řadu kolegů, tak jsem si říkal, že když už jsme to jednou zažili, tak přece uděláme pro to, aby se něco neopakovalo znovu. Jinými slovy, uděláme nápravná opatření, uděláme krizové plány. ***