(17.00 hodin)
(pokračuje Svoboda)
Hovoříme o tom a pan ministr o tom, jak se nádherně podařilo zajistit péči o nemocné pacienty, zajistit lůžka. Co jsme zajistili? Na začátku krize jsme měli zhruba 1 800 postelí pro intenzivní péči a postelí, které mají možnost postarat se eventuálně o mimotělní oxidaci. A těch máme pořád stejně. Ani o jednu není více. Možná že přibylo pár přístrojů, ale není to nic zásadního. A celou dobu pan ministr počítá s absolutním počtem lůžek a nikdo neřekne, že v současné době 50 % těch lůžek je zatíženo normálními pacienty, kteří je také potřebují. Nikdo neřeší problém, jak se budeme starat o normálně nemocné, když to bude pokračovat dál a budeme vytíženi péčí o covidové pacienty.
A to je to, proč já mluvím. Já bych chtěl, aby tady konečně vláda definovala, co budou kroky, když se situace zhorší. Já nechci slyšet, že je dobrá a že možná bude dobrá, snažíme se, chystáme. Já chci slyšet: udělali jsme to, to a to, uděláme to, to a to. To je jediná možnost, tady žádné snažíme se a chystáme nepomáhá. Prostě když se budeme snažit a nebudeme nic dělat, tak dopadneme jako s tou infekcí z jara. Ona jakoby odezní, a vrátí se znova, a vrátí se ve větším a složitějším obraze.
Proto my dneska musíme začít naopak pracovat s prevencí dopředu, prospektivně, ne z toho, co už víme, co se stalo, nebo co si myslíme, že se nestane. My musíme počítat s tím, jak říkal kolega Válek, že ta varianta může být horší, prostě proto, že jenom tak můžeme té horší variantě zabránit a říkat si: udělali jsme všecko pro to a podařilo se nám to. To znamená, když hovoříme o rouškách, měli bychom začít vážně hovořit o tom, v jaké kvalitě ty roušky mají být, zda rouška, nebo respirátor, a jak řešit problém respirátoru, jakou představuje zátěž pro okolí toho, kdo ten respirátor má. Měli bychom zadat naší akademii, ať tu variantu těch respirátorů zkusí nějakým způsobem vyřešit. Protože když nebudou mít ty učitelky respirátory, tak školy nebudou fungovat. Nakonec onemocní, přestože mají ony roušky. Okolo je lidé nemají. Ta kvalita roušek je rozhodující a musí chránit i toho, kdo ji nosí, jinak je to ochrana jenom do okolí.
Poslední vývoj říká, že tady je nastartováno komunitní šíření, určitě v oblasti Prahy. A v okamžiku, kdy je nastartováno, tak máme před sebou jenom matematický rozvoj, a pokud neuděláme něco, co ho přibrzdí, tak ho nebudeme moci zvládat. Můžeš kroutit hlavou jakkoliv, jakkoliv, já říkám věc, která je možná. (K poslanci Brázdilovi.) A když s tou možností nebudeme počítat, tak je celá prevence ztracená. Tak se to nedá dělat. Nemůžeme říkat, že něco se nestane nebo že něco je dobré. Musíme si říkat: hrozí nám to a to, a proto musíme udělat takové a takové opatření, proto musíme mít takové a takové zálohy, proto musíme mít takovou a takovou schopnost trasovat.
Povídání o tom, že hygiena má málo pracovníků. Tak proč jsme nepostavili nějakou možnost, když teď řešíme kurzarbeit, že ti, co jsou mimo svá pracoviště, nejdou v nějaké podobě pracovat na tom trasování? Na to, co mají dělat, by se vyškolili za dvě hodiny, pokud umějí aspoň základní abecedu, aby napsali některé věci. Ne, my budeme povídat, že ty lidi nemáme. To je prostě to, co bych si hrozně přál, abychom teď opustili, takové ty věty o tom, že na něco nemáme, něco nejde a něco že se nestane. Ten problém tady je a bude.
V tuto chvíli bychom měli mít krizový štáb, který by měl možnost o těch věcech v nějaké podobě rozhodovat. Krizový štáb je struktura, která dovede řešit krizové situace, ale ty jsou vždycky stejné, je jedno, jestli je to infekce, nebo jestli je to hromadné neštěstí, nebo jestli je to uragán, který zafoukal na naše území. Ten má schopnost dělat kroky a zajišťovat věci relativně jednoduchým a propracovaným způsobem. Ne, my s ním pracovat nebudeme, my ho neschválíme a bude to řešit skupina odborníků ad hoc jmenovaných, kteří ale budou poslouchat politická rozhodnutí.
Čili moje přání, prosba na vás je to, abychom se skutečně ze všech sil snažili o to, aby nám vláda předložila jasný a konkrétní plán, jaké budou další kroky - ne další kroky v tom okamžiku, kdy to bude dopadat dobře, ale jaké budou další kroky, když nárůst těch infekcí bude odpovídat tomu, jak se to teď v tuto chvíli projevuje. Jediná možnost je, že ve všech těch krocích s námi bude spolupracovat celé obyvatelstvo, a to my jsme nedokázali podchytit. Tím, jak rozdílně hodnotíme situaci, jak rozdílné opatření jeden den navrhneme, druhý den zamítneme, jsme dosáhli toho, že tomu nikdo nevěří.
Já jsem byl v sousedním Rakousku a tam je skutečně situace úplně jiná. Tam kdyby někdo měl roušku pod nosem, tak mu ten, co půjde vedle něj, řekne "spadla vám rouška z nosu", a on řekne "ježíšmarjá" a hned si ji tam dá zpátky. Nikdo je k tomu nenutí. Že by šli a procházeli se na zámku a neměli roušky, to neexistuje. Že by se hromadili ve společných zařízeních, neexistuje. My jsme dosáhli toho, že ti lidé berou za povinnost vlády, aby je ochránila, a sami pro to nejsou ochotni udělat nic. Jestli je nedokážeme informovat, jestli Ministerstvo zdravotnictví nedokáže udělat takovou osvětu, že ochranu proti šíření této virové nákazy přijmou ti lidé za své, tak nedosáhneme vůbec ničeho. Vůbec ničeho prostě proto, že všecky ty ochranné preventivní kroky nebudou prostě realizovány. A o tom bychom měli mluvit, jak toho dosáhnout, jak to udělat, a dokonce už by snad ani nebylo nutné hovořit o tom, že všechny ty věci už jsme navrhovali, nikdo je neudělal a že se k nim pak dospěje.
Tak já pevně věřím tomu, že to, co říkám, jako všecko to, co jsme říkali, ať to byly roušky, cokoliv, ať to byla plošná opatření, se zase v nějaké podobě vrátí. To, co říkáme dneska: pojďme přesvědčit národ, že situace je taková, že musí spolupracovat na tom, aby se ta choroba nešířila. Pojďme si najít uzlové body, které je potřeba zajistit. Příkladem jsou tedy kvalitní roušky pro lidi, kteří jsou vystaveni většímu riziku, ať jsou to učitelé nebo ať jsou to lidé v sociálních ústavech. Pojďme pro ně zajistit kvalitní roušky, respektive respirátory. Pojďme zajistit to, aby nedocházelo k tomu, že každý den někdo řekne: toto má nějakou výjimku, tam, kde se stojí, to nejde, tam, kde se sedí, to jde. Všecky ty věci jsou nejasné, zmatečné a každý takový krok musí být zdůvodněn. Já jsem ochoten akceptovat cokoliv, když mi někdo řekne, proč se takto má dít a jakým způsobem nám to pomůže. Pokud takovýto plán vznikne, pokud se s ním bude zabývat skutečně skupina odborníků na krizi a skupina odborníků na epidemii, věřím, že se nám podaří to, abychom nedospěli do situace, kdy všecky ty hrozby, které jsem tady říkal, nastanou. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Děkuji. Hlásil se mi z místa pan zpravodaj Michálek. Předpokládám, že s přednostním právem, tak prosím. ***