(18.30 hodin)
Poslanec Dominik Feri: Vážené kolegyně, vážení kolegové, paní ministryně tady zmiňovala, že všechno bylo důsledně předjednáno, všechno bylo jaksi učesáno a tento tisk projde Sněmovnou jako nůž máslem. Ale není to úplně pravda a potvrdilo se to i na události na akci, která se tu konala ve Státních aktech za organizace Soudcovské unie, kdy byl zástupce Ministerstva spravedlnosti pan náměstek Franěk - až mi ho bylo trochu líto - grilován soudci, co si to tam vlastně ve skutečnosti vymýšlí.
Myslím, že ten návrh je stižen mnoha chybami, má četné mouchy, dokonce možná až masařky, a ty mohou vzbuzovat nejen z hlediska tedy pohledem opozice nějaké pochybnosti ohledně nezávislosti justice například, ale velmi na ně s neblahostí poukazují i samotní soudci.
Kdybych měl něco vypíchnout, tak k jakému návrhu to směřuji. Tak je to například to, že u výběru soudců se říká - vždyť v té komisi budou mít soudci většinu. Jenže chyták je v tom, že ty soudce vybírá Ministerstvo spravedlnosti. To znamená, že to už samo o sobě je něco, co by podle mého soudu mělo být upraveno, kdy by mohli vystupovat například ti předsedové krajských soudů, protože ti to nyní velmi dobře zvládají. Nedělejme z nich nedostatečné, že je potřeba všechno centralizovat.
Další otázka, která vzbuzuje velké emoce, je ten manažerský princip řízení soudů, to znamená to manažerské funkcionářství. Jinými slovy, že s předsedou automaticky končí místopředseda toho daného soudu. To je něco, čemu zástupci, představitelé justice říkají takzvaný indický pohřeb, to znamená, že s mužem, manželem, odchází i manželka. A je to něco, co by, myslím, nemělo být zavedeno. Rozumím těm výhodám toho manažerského principu, že si předseda vybírá svůj tým, a může tedy efektivně jako funkcionář řídit ten soud. Na druhou stranu si představte situaci, kdy předseda soudu krátce po jmenování odejde ze zdravotních důvodů a dobrý místopředseda soudu bude vlastně z tohoto titulu zbaven funkce a bude mu odepřeno znova se o ni ucházet. To je něco, co by tam podle mého soudu nemělo být. Měla by tam být nalezena nějaká například kompromisní varianta. Že by se prostě mezi sebou dohodli a tak dále.
Mezi další chyby považuji to, že u výběru nového předsedy soudu je poměrně velké diskrece toho stávajícího předsedy soudu. Že dává jakési hodnocení toho, jaký ten kandidát je. A myslím si, že by to tam taky úplně nemělo býti.
A další věc, pro mě velmi blízká - pro mě tedy ne, spíš pro mé spolužáky z právnické fakulty - je otázka toho vstupu do justice. A sice jestli po přijetí této novely bude vstoupit do justice tak zajímavé, jak by si možná navrhovatelé přáli. Protože tam je vlastně trojí přezkušování. My se tváříme, jako by ten systém snad nebyl schopný odhalit někoho, kdo v rámci té justice nemá co dělat, kdo není dobrý právník, kdo není dobrý z hlediska nějakého rozhodování o těch věcech, které jsou svěřeny třeba asistentům, a tak podobně. Ale musíme je neustále a systematicky přezkušovat. A ty zkušenosti, zatímco jsem se bavil se soudci, kteří to mají krátce za sebou, jsou takové, že prostě centralizované testy - a všichni jsme se s tím, myslím, setkali - centralizované testy zavánějí zkrátka tlakem na technicistnost. Ne na praktičnost, ale na technicistnost. Bohužel tomu tak je u těchto věcí.
Ale abych z toho vyšel nějak pozitivně. Věřím, že se mi dostane sluchu ohledně jedné věci, která soudce velmi trápí a která bohužel zůstává nevyslyšena, a to je otázka řešení syndromu vyhoření. Nesmíme se už nadále tvářit, že to, že je někdo soudcem, tak to znamená, že má definitivu, že má dobrý plat a že je to vlastně docela skvělé místo, bez nějakých, řekněme, těžkostí všedního dne. Syndrom vyhoření je něco, čím soudci jsou stiženi, co je trápí a co i Soudcovská unie stále klade na srdce zákonodárcům, že by se s tím měli nějakým způsobem vypořádat.
A ta řešení už předestřel mírně - může to být nějaký sabatikl, může to být nějaká podpora, například třeba rekreační činnosti nebo něco takového. Nebo psychologická porada, i to by stačilo, to by bylo to nejmenší. Aby při Justiční akademii fungovala nějaká služba s dobře vyvolenými psychology, kteří dokážou nějakým způsobem řešit problémy soudců, kteří musí každodenně rozhodovat a od kterých vlastně ti účastníci řízení očekávají, že když přijdou do té soudní síně, tak tam bude soudce, který zná ten spis, načetl si ho a který dokáže poučeně a znale rozhodnout. Syndrom vyhoření je něco, co by v tom návrhu mělo být obsaženo, nebo respektive řešení syndromu vyhoření. A věřím, že se to tam podaří dodat.
Já si dovoluji - a k tomu jsem směřoval - navrhnout prodloužit lhůtu pro projednávání o 20 dnů, protože si myslím, že to není prostě ještě vypořádáno. Myslím si, že by zástupci Soudcovské unie k nám na ústavně-právní výbor měli zavítat. Ohledně uspořádání seminářů to v tomto období bude trochu horší. Bohužel to asi úplně nepůjde, nebo 99 lidí tedy. Ale i to si myslím, že by stálo za to získat si zkrátka vyjádření soudců, protože ten návrh takto, jak sem jde, tak si myslím, že rozhodně není nějakým finálním kompromisem a v této podobě Poslaneckou sněmovnu bezesporu neopustí.
Čili navrhuji prodloužit lhůtu pro projednávání ve výborech o 20 dnů, na 80. Díky.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Ano, reflektuji náš návrh. A nyní s faktickou poznámkou vystoupí paní poslankyně Helena Válková a připraví se na faktickou pan poslanec Jiří Kohoutek. Vaše dvě minuty prosím.
Poslankyně Helena Válková: Děkuji, pane předsedající. Milé kolegyně, milí kolegové, skutečně si myslím, že oproti té předcházející novele tahle novela je klíčová, protože nám konečně po mnoha letech zavádí určitý jednotný systém. To tady možná také některým z vás, kdo nežijí justicí, uniklo. Myslím si, že Dominik Feri vaším prostřednictvím to velmi hezky vyjádřil. Samozřejmě optikou toho mladého studujícího práva, že si přeje rovné podmínky. Tahle novela je přinejmenším výrazně zlepšuje. Protože co s ním musím naprosto souhlasit, a jako bývalá ministryně, co kraj, to jiný mrav. A někdy ten mrav je příznivější pro budoucího soudce, respektive adepta na soudce, někde ne. Proč by tomu tak mělo být, nikdo z nás neví. Tak to je první.
A druhá moje poznámka, že samozřejmě ta novela - byla jsem také na tom semináři, který tady zmiňoval pan poslanec Feri vaším prostřednictvím - ze strany Soudcovské unie byla podrobena dost tvrdé kritice, ale už se tam rýsovala řešení, s kterými souhlasil právě i šéf legislativy, pan náměstek Franěk, který tam byl přítomný. A věřím, že v rámci druhého čtení - mám ještě třicet vteřin - to není zase něco takového, co by změnilo natolik kostru předloženého návrhu, že bychom ji museli teď zamítnout. Ale připojuji se také k tomu, co zde zaznělo, že by ta lhůta mohla být o 20 dní prodloužena. Je tam těch změn potřebných více. Děkuji.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Děkuji. Nyní s faktickou poznámkou vystoupí pan poslanec Jiří Kohoutek. (Nehlásí o slovu.) Pane poslanče, mám tady vaši přihlášku. Nemáte zájem vystoupit? (Ne.) Takže v obecné rozpravě má slovo pan poslanec Stanislav Grospič. Prosím.
Poslanec Stanislav Grospič: Děkuji, vážený pane místopředsedo. Vážení členové vlády, kolegyně a kolegové, dovolte mi, abych také řekl svých pár poznámek a postřehů k návrhu novely zákona o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů ve znění některých dalších zákonů.
Já se domnívám, že v prvé řadě je třeba vzít v úvahu, že předkládaný návrh bude mít nezanedbatelný dopad na státní rozpočet, pokud jde o činnost Justiční akademie a potřebnost nárůstu počtu zaměstnanců, jakož i potřebnost manažerského vzdělávání pro předsedy okresních, krajských a vrchních soudů. Teď je otázka, jestli předsedové okresních, krajských a vrchních soudů mají být primárně manažeři, nebo mají být dobří soudci, nebo jestli se tyto věci mají kumulovat, protože se dlouhodobě vedou diskuze o tom, jestli by se měla správa soudů víceméně oddělit, nebo jestli by měla být totožná s předsedy krajských i okresních soudů, případně vrchních soudů a jestli by soudci sami měli si tyto věci vykonávat. A jaká je tady úloha Ministerstva spravedlnosti ve vztahu k té provozní správě justice.
Je nepochybné, že je třeba zajistit kvalitní přípravu budoucích soudců. O tom asi není diskuze. Lze však mít určité pochybnosti o navrhovaném systému výběrů soudců a soudních funkcionářů, protože navrhovaný systém se jeví jako poměrně složitý a nákladný. Zavádí se pozice asistentů a justičních kandidátů, přičemž justičním kandidátem je možné se stát po úspěšném absolvování výběrového řízení. Předkládaný návrh zakotvuje také nový institut justičního kandidáta, což přináší mnoho legislativně technických změn, zavádí oznamovací režim - tady už o tom byla řeč - týkající se vedlejší činnosti soudců a jde o nastavení transparentních pravidel s cílem zamezit ohrožení důvěry v nezávislost a nestrannost soudnictví. ***