(21.20 hodin)
Poslanec Leo Luzar: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, vážená paní ministryně, vy, kteří ještě jste v tomto sále zůstali, budu rád, když mi budete věnovat chvilku pozornosti, protože toto téma, které je před námi, je velice závažné. A já si myslím, že si nezaslouží, aby bylo projednáváno v tak pozdní hodinu, když už všichni jsou unaveni, a jak se říká, už by to chtěli mít rychle za sebou. Pevně věřím, že mé vystoupení vyvolává smršť faktických poznámek nesouhlasících s mým názorem, přesto tady musím pár věcí ze své vlastní praxe a ze svých životních zkušeností s touto problematikou říci.
Proč vznikly dluhové pasti? Jak bylo na tom prvopočátku? Protože my momentálně v těchto návrzích řešíme ten důsledek, ten dopad. Ale bavme se o zodpovědnosti. Zodpovědnosti těch, co stáli na začátku. Bohužel, sám jsem měl tu zkušenost a vnímám ten problém v širších souvislostech. Na počátku bagatelních dluhů, které potom přerostly na x-násobek výsledků, byly obce. Slyšíte dobře. Starostové a všichni ti, kteří říkají, že nejrozumnější správa věcí veřejných je na obcích a že starostové jsou ti, kteří jsou ti nej nej. Protože každá trošku větší obec, která spravuje pohledávky, měla svého právníka. Vymáhala tyto pohledávky. Snažila se ty lidi kontaktovat a získávat je. To jsou všechny ty pohledávky za nájemným, obvykle nedosahující velkých výšek, popřípadě už ty bagatelní za černou jízdu v dopravě, které končily na obcích.
I co se stalo po přijmutí zákona o exekutorech? A teď mi asi dáte za pravdu, že na každou skoro významnější obec přišli zástupci těchto exekutorů a nějakým záhadným způsobem přesvědčili vedení obcí, že jim prostě ten balík pohledávek prodali. Dokonce to zdůvodňovali tím, že ušetříme. Ušetříme na tom, že my ušetříme na vymáhání a ušetříme na právníkovi a budeme mít více času. Pak se ty balíky prodaly. Že potom ti exekutoři na nich x-násobně vydělávají a že ty obce budou více vyplácet sociální dávky a budou muset více se o ty lidi starat, protože do těch dluhových pastí padli, to už nikdo neřešil. Čili tady bych přivítal všechny ty, kteří na počátku těch exekučních problémů stáli, aby se trošku chytli za nos, že ty obce, které rozprodaly tyto dluhy, mají svůj díl viny. A tady se přikláním k tomu, aby v tom návrhu bylo taky řešeno to, že všichni ti, kteří spadají pod státní správu, popřípadě samosprávu, byli povinni vymáhat své pohledávky sami.
My tady řešíme komplex vymáhání a komplex té teritoriality v rámci uzpůsobení exekutorů, ale my tady máme instituce, jsou to obce, jsou to samosprávné celky a státní organizace, a ty všechny by si měly své pohledávky vymáhat samy a nenechávat je vymáhat soukromé instituce. To by měl být základ, první krok, abychom se zbavili nějaké té vnitřní zodpovědnosti státu za to, že něco způsobil. Protože já si stále myslím, že za to nemůžou ti obyčejní dlužníci, za to může stát, že rozpoutal tady tento exekutorský byznys.
Druhý problém, který docela vnímám, je, že jako stát jsme zanedbali regulaci. A vzpomeňte si na reklamy deset patnáct let zpět, kdy bylo běžné v reklamě drobným písmem napsáno - úrok sto, dvě stě, tři sta procent, ne-li více. Vždyť je to lichva! Zeptejme se, jak je možné, že jsme to jako politici připustili. (Hluk v sále.) A tady se ptám na pravici prořídlých řad. Jak jste to, kolegové a kolegyně, mohli připustit, že tady existovaly firmy, které lidem půjčovaly za takovýto lichvářský úrok? Protože to taky byl důvod, proč ti lidé do těch exekucí spadli a proč se potom byli nuceni ozývat a bránit třeba dalšími půjčkami.
Ale to bylo svobodné podnikání. Přece každý má svobodu rozhodnout. Ale jak vidět, mnoho lidí v určitém okamžiku není schopno zbrzdit své pohnutky. A tady by mi mohli možná dát za pravdu i odborníci v oblasti psychologie, jak funguje nákupní horečka, jak funguje u člověka, který jde do obchodu něco koupit a koupí toho třikrát více. A na to se neptáme, ale poukazujeme na ty lidi - však oni věděli, že si nemají půjčovat, věděli, že budou mít problém se splácením, a měli si toho být vědomi. No, v určitých okamžicích ti lidé prostě ten problém mají. Ale hodit všechnu vinu na ně, to považuji za silně pokrytecké.
Z druhé strany tady máme instituce, které jim půjčují. Jak je možné, že člověk, který je již zapsán v různých registrech, v solusech, a nevím, v čem všem, x-násobně jako dlužník, najde ještě instituci, která má přístup do těchto registrů, tudíž si ho prolustrovala, jak je možné, že ještě může získat další půjčku? Dneska se ten módní hit konsolidace úvěrů a podobně nazývá. Jak je to možné, že vlastně další se přiživují na jeho neštěstí, které má, a půjčují mu následně?
Tady bych přivítal třeba návrh, že, dobře, ten, který první půjčil tomu člověku, by měl být stoprocentně kryt ve své půjčce, ale ti následní, kteří už mu půjčují, ti by měli být kráceni na svých právech, dokonce tak daleko, že třetí v pořadí, který mu půjčil, by to měl mít jako nezajištěný úvěr. A je to jeho vlastní riziko, že ty prostředky půjčil. To by bylo řešení možná, které by postihlo ne ty chudáky, ale ty v těch bílých límečcích, kteří jim půjčují a tyjí tady z tohoto byznysu, který je tu velký. (Hluk v sále.)
A třetí problém, na který chci upozornit a který vůbec, ale vůbec tady nezazněl, jsou půjčky mezi rodinou. Zkuste se nad tím zamyslet každý u sebe, kolik je rozpůjčovaných prostředků v rámci rodiny, mnohdy nenávratně půjčených s tím, že oželím, protože přece to je příbuzný, který si ode mě půjčil. Ale kolik těchto půjček vlastně končí u těch lidí, aby jim pomohlo, a kolik bylo jenom vytloukání klínu klínem, aby se na tom někdo namazal? To je problém, který tady vůbec neřešíme a který bereme jako samozřejmost, byť to vnímám jako podstatně větší problém, protože to nabourává mezilidské vztahy, nabourává to rodinnou solidaritu a je to problém, který vůbec nikdo nezmiňuje a vůbec nikdo neřeší.
Čili věřím, že v rámci druhého čtení budeme mít dost času, abychom se se všemi těmito otázkami vyrovnali, aby to nebylo svoláváno a projednáváno v tyto časy, kdy opravdu již není kapacita k tomu, abychom se podrobně těmito věcmi my zabývali, a budeme k tomu přistupovat se vší zodpovědností. Děkuji vám.
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Také děkuji a nyní s faktickou poznámkou pan poslanec Bláha, poté pan poslanec Nacher. (Trvalý hluk v sále.)
Poslanec Jiří Bláha: Já už to opravdu zakončím, své vystoupení... (Předsedající: Prosím klid.) Já vám jenom položím jednu otázku a to je: a kdo to všechno, to. co jsme slyšeli, na konci odmaká nejvíc? Nejvíc to odmakají ti zaměstnavatelé, protože musí ty peníze všechny vybrat, musí s těmi lidmi pracovat, musí zabezpečit, že ty peníze dojdou na správné místo, musí zabezpečit komunikaci s tím exekutorem, a přitom s tím nemají vůbec nic společného. Oni k tomu přijdou jak slepý k houslím, ve výsledku, místo abychom jim byli vděčni za to, že zaměstnávají lidi, tak jim přidáme ještě práci a chceme to vyřešit tím, že jim dáme padesát korun za jeden případ. Za mě nesmysl, pojďme se nad tím zamyslet. (Hluk v sále.) Prostě je potřeba sebrat veškeré povinnosti podnikatelům, protože největší povinnost je starost o ty lidi, kteří pracují a jsou v exekucích. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Také děkuji a ještě vás seznámím s omluvenkou. Omlouvá se pan poslanec Benda po jednadvacáté hodině z rodinných důvod. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Patrik Nacher: Dámy a pánové, je půl desáté, já mám trénink z pražského magistrátu, kde jedeme až do šesti do rána, takže já jsem plný sil, takže nemám problém diskutovat.
Já bych chtěl trošičku reagovat, a rád s ním diskutuji, s Leo Luzarem. On tady popisoval právě stav, který, možná jsem vzal ten historický exkurz velmi rychle, měl jsem jít do většího detailu, protože bych tady třeba připomněl změnu zákona o spotřebitelském úvěru, který platí od 1. 12. 2016, který právě velmi limitně omezuje a zamezuje to, co tady popsal celkem přesně kolega Luzar, to znamená, dneska už to možné není.
Předtím tady bylo 60 tisíc poskytovatelů úvěrů, dneska jich je registrováno, teď mě nechytejte za slovo, na ČNB nějakých osmdesát, teď nevím. Předtím nemuseli zkoumat bonitu, teď je to přímo explicitně napsáno, že musejí zkoumat bonitu toho dlužníka. To znamená, oni se dívají do SOLUS, BRKI, NRKI, nechávají si dát různá potvrzení o příjmech a podobně a v případě, že by se zjistilo, že by tu bonitu nezkoumali - pozor na to - tak ten dlužník splácí jenom jistinu podle svých možností. To znamená, že tyhle věci se skutečně posunuly a změnily. Já jenom, aby to nezapadlo. To, co my tady řešíme, je takový ten nános z minula, nikoliv to, co se děje teď aktuálně. To jen pro upřesnění toho, co říkal kolega Luzar. ***