(17.50 hodin)
(pokračuje Svoboda)
Na světě není nic zadarmo. A když něco nabízíme zadarmo, dopadneme tak, jak dopadáme tady, nezměníme-li tu zainteresovanost lidí na léčebné péči, osobní zainteresovanost, ať už ekonomickou, nebo informační. První krok by musel být ten, že by pacienti skutečně věděli, kolik ta pojišťovna utratila za jejich angínu nebo za jejich vyndání pankreatu. Představy těch cen jsou u lidí až neuvěřitelně dětinské a naivní a pochopitelně podle toho s tím taky zacházejí a také podle toho je to všechno vlastně zneužíváno. Každý chce jenom to nejlepší z toho prostřeného stolu a nikdo není ochoten se spokojit s chlebem, když může jíst rohlík.
Pokud nesáhneme do toho, že bychom vytvořili systém komerčního připojištění, pokud nesáhneme do toho, že v nějaké podobě budeme schopni nabízet zdravotní péči s tím, že je možné do té zdravotní péče za svou osobu dát nějaké další peníze, do té doby to fungovat vůbec nebude.
A pozor, tady je jeden obrovský omyl. Obrovský omyl, který neustále prezentují poslanci z levé části spektra, že v okamžiku, kdy tam někdo bude mít možnost dát nějaké své prostředky, v tom okamžiku to bude znamenat, že bude mít lepší péči a ti chudí budou mít péči horší a ne tak kvalitní. To je naprosto zásadní omyl v rozporu s principem pojištění.
Pojištění je rozdělování nákladového rizika, a čím větší objem prostředků tam je - a teď je jedno, jak se tam dostaly - tím ta nákladovost je úspěšnější. A ze všech analýz, výsledků pojištění pro pacienty vyplývá, že pokud se otevře prostor pro soukromé připojištění, nejvíce na tom vydělávají ti, kteří ho neplatí. Prostě proto, že z těch peněz to přepadne na ně. Ti, co si připlácejí, ti to nevyčerpají. To by bylo proti principu toho pojištění, tak pojištění prostě nefunguje. To si ty pojišťovny umějí spočítat. Čili já paradoxně na rozdíl od levicové části spektra tvrdím, že v okamžiku, kdy otevřeme tento prostor, zlepšíme automaticky péči o ty, kteří budou v podobě nějakého medicare, medicate, nějakých těch pojištění jenom čistě sociálních, tak jako jsou třeba zavedené někde ve světě.
To je samozřejmě další věc, se kterou se nic nedělá. A my zjistíme, že nemáme peníze, že je tam potřeba přisypat, tak vznikne pravidelný každoroční radostný koloběh na konci roku, úhradová vyhláška. Probíhají stejná cvičení, vždycky stejná - chceme víc peněz. Tyto segmenty se dohodly, tyto segmenty se nedohodly, v nějaké podobě to nakonec skončí. Teď to dopadlo tak, že vlastně to, proč se toto jednání svolávalo, padlo, protože pan ministr ustoupil a ty peníze tam pustil. Ale když se ho zeptám: pane ministře, proč, na co budou použity, kde opravdu ty peníze chyběly, a víte naprosto přesně, kde skončí a jak budou využity? Já říkám: nevíte, nemáte nejmenší tušení, co se s nimi stane. To je věc, která je prostě pravdivá. Chtít víc a nemuset říct, já chci víc, protože potřebuji to, to, to - přesně - tak to nefunguje. Ten požadavek logicky je co nejvíce nadnesen, než že by byl menší.
Ten příklad třeba je stavba nemocnic. Když se staví nemocnice a staví se za státní, tak se pohybujeme v řádech miliardových a taková nemocnice na tom nějakém základu se bude pohybovat v ceně pěti miliard. Myslíte, že by někdo, kdo by to dělal jako podnikatelský záměr, tuto sumu investoval? Udělal by, co by mohl, aby ta suma byla co nejmenší. My děláme, co můžeme, aby ta suma byla co nejvyšší. A přitom to potom zpětně nemá žádný výstup pro to zdravotnictví. Ono není o to lepší, ono je jenom na tom začátku nákladově dražší.
Problém nákladů samozřejmě, já to říkám tak trošičku na přeskáčku, protože skutečně si připadám jako illusion déja vu, že už jsem to říkal tisíckrát a že to všichni říkají v nějaké podobě, ale nikdy se nic nestane. My si to prostě řekneme, a když máme dobrého ministra, tak ten s námi souhlasí, ale je mu to nic platné, protože stejně nic neudělá, nebo nemůže udělat. Prostě proto, že to je v rozporu s nějakými volebními vyhlášeními, protože ve volbách všichni slibujeme co nejvíce a pak se to musí plnit, nebo jsou to nějaké vazby, které vznikly na základě koaličních dohod. Takže se to vždycky říká a pak se nikdy z toho nic nesplní.
Problém je i v tom, že bychom chtěli do těchto věcí sáhnout. Budeme muset sáhnout i do množství poskytované péče. Teď tím nemyslím jenom ty konkrétní jednotlivé případy. Myslím tím naprosto jednoznačně místa. Myslím tím naprosto jednoznačně zdravotnická zařízení. Jestliže dneska hovoříme o nemocnicích, které jsou, nebo mají nějaké problémy, je to proto, že ony vlastně nemají pacienty. Ony vlastně nemají pacienty. Nevrť hlavou, je to tak. (Reaguje na poslance v sále.) Ony prostě nejsou schopny vydělat. A proč to je? Proč to je? Já nevím. Já jenom vím, že když přijdu do Horní Dolní, tak že mi řeknou, že tu nemocnici tam chtějí mít, že tam vždycky byla a že tam musí být. A když jim něco je, tak mě zavolají, jestli bych je nevzal do Prahy. A tenhle rozpor my musíme řešit. My musíme najít odvahu, že tu síť úměrně zpracujeme.
To vůbec nechci říkat, že máme více lékařů na jednoho obyvatele, přestože jich máme nedostatek, že máme významně víc akutních lůžek, než jsou kdekoliv po celé Evropě. Máme zase nedostatek chronických lůžek, ale to je zase o jiných penězích. Ta čísla jsou k dispozici. Tady je mám všechna napsaná. Nejsou to čísla moje, jsou to čísla, která jsou čísla statistických úřadů, která jsou čísla ministerská a v podstatě se shodují. Ten rozdíl je o pár procent.
A samozřejmě musíme přizpůsobit medicínu tomu, co dneska ta medicína je. Ta medicína skutečně je taková, že je svou podstatou o superspecializované péči, protože v té nemocnici nebo i u toho odborníka vám nestačí fonendoskop a prsty, abyste si něco vyklepal, musíte k tomu mít i nějaké přístrojové vybavení. Přístrojové vybavení je drahé, abyste se s ním naučil pracovat, musíte těch vyšetření dělat dost, jinak to neumíte a jsou to pro vás šedočerné stíny na obrazovce. To všechno jsou potom prostředky, které jdou mimo prospěch toho pacienta, a je to důvod, proč ten jeden pacient, než je mu postavena diagnóza, má za sebou třikrát, čtyřikrát zopakované úplně stejné laboratorní vyšetření. Než se ten pacient dostane do nemocnice, tak má pětkrát krevní obraz, dělaný obden, má všechny možné laboratorní testy, ale nikde to nesměřuje k ničemu a není z toho žádný výstup. Jenom ty peníze, co to stojí. ***