(17.40 hodin)
(pokračuje Svoboda)
A že ta situace peněz není tak úplně rozhodující... Já samozřejmě jsem celoživotní lékař a chápu to, že každá koruna, kterou ten lékař nebo zdravotník dostane na své pásce navíc, jsou peníze důležité, ale to, jak je to málo důležité, je ukázka, kterou tady nikdo neříká. To, že když budete chtít sehnat primáře do malé nemocnice a nabídnete mu 150 tisíc, tak že to nevezme. A můžete mu nabídnout 100 za to, že tam bude v pátek dohlížet, nebo o sobotě, o neděli tam přijede. A on to zase nevezme. Prostě proto, že peníze ten problém nemohou vyřešit.
My máme dvě skupiny zdravotníků. Jednu skupinu zdravotníků, kteří jsou kvalifikovaní a plně za svou činnost zodpovědní, řekněme takový typický příklad je primář, který nese zodpovědnost za oddělení. A pak máme ty mladé lékaře, začínající. A se všemi zacházíme naprosto špatně. Mladí lékaři, systém jejich vzdělávání, je něco, co já bych nechtěl, kdybych byl mladý, absolvovat. Je to obrovsky problematické, prostě proto, že ta pravidla se neustále mění, tlak na lékaře, co mají dělat, se mění, a pohybují se ve dvou takových zvláštních rozmezích. Nemají žádnou kvalifikaci, v uvozovkách, tedy ani žádnou zodpovědnost. Ale ona to není pravda. Na druhou stranu mají povinnost udělat úplně všechno, protože tam není nikdo, kdo by za ně tu zodpovědnost přebíral. Není tam nikdo, kdo by je učil.
My máme nějaké teoretické představy o tom, kolik nekvalifikovaných lékařů musí být na jednoho kvalifikovaného lékaře, aby je mohl učit. A to se vůbec nedodržuje. A hlavně se nedodržuje to, že ten lékař na to vzdělávání nemá vůbec žádný čas. Protože tím, že tam je jeden nebo jsou tam dva, tak musí udělat tu složitější medicínskou práci. A to je věc, kterou vůbec neřešíme. To její řešení má mnoho variant, ale jsou řešení, která ve světě už fungují a která fungovala u nás. Je to řešení přenesení zodpovědnosti za vzdělávání na toho vedoucího pracovníka, který v tom zařízení je. Je to jeho zodpovědnost, jak je to naučí, a my ve svých směrnicích pro vzdělávání máme mít jenom nějaký obecný rámec, jaká má být obsahová složka toho vzdělávání. Ale tu vlastní zodpovědnost za to musí nést lékař, který ho vzdělává, který za to zodpovídá. A každá taková zodpovědnost něco stojí, pane ministře. To znamená, že to vzdělávání by se mělo stát součástí hodnocení toho vedoucího lékaře. A bohužel jako ve všem to hodnocení také by mělo mít zpětný odraz. To znamená, odcházejí ode mne špatní, nedovzdělaní? To znamená, že svou práci dělám špatně a její hodnocení by nemělo být špičkové.
Problém mladých lékařů je dvojí. My na jednu stranu vidíme, že pracují spoustu přesčasových hodin, ale na druhou stranu, a je vás tady spousta lékařů v té Sněmovně, takže to všichni víte, nebo to cítíte, na druhou stranu ta spousta hodin vlastně nemusí vůbec znamenat nějaký nárůst vědomostí nebo dovedností. Oni tam prostě jenom hasí požáry, a když to moc hoří, tak se jim snad podaří sehnat někoho zkušeného, který to vyřeší. Ale to není, že by se oni při tom něco naučili. Oni při tom ani nejsou, protože zase jsou někde na nějaké ambulanci a hasí nějaké požáry.
A na druhou stranu přitom pojem toho, že nemají právní zodpovědnost, je velmi vágní. Už máme mladé lékaře, kteří prošli soudním řízením. Už máme mladé lékaře, kteří dostali nějaký podmíněný, nebo dokonce i nepodmíněný trest. A samozřejmě to je věc, která lékaře odrazuje od toho, aby do toho klinického provozu šli. Ten problém pochopitelně navazuje na všechny ostatní součásti zdravotnického provozu. My máme v nemocnicích nelékařský personál, střednězdravotní nebo vysokoškolský, který je v analogické nebo velmi podobné situaci, jako jsou ti lékaři. Jejich vzdělávání také vlastně neprobíhá, protože jsou zahlceni prací týkající se každodenního provozu. Nemají před sebou žádnou vyhlídku nějakého vývoje.
Vezměte si to, že jsme vytvořili nelékaře vysokoškoláky, máme bakalářky, máme magistry, máme inženýry, máme informatiky. Jaký je jejich vývoj v tom zdravotnictví? Mají nějakou perspektivu něčeho, co budou a kam se platově dostanou? Nemají žádnou. Prostě proto, že přestože jsme vytvořili v systému zdravotní péče střední vrstvu od maturity až po vysokoškolské vzdělání, tak jsme nezměnili náplň práce těch lidí. Oni pořád vlastně jsou tam principiálně proto, aby s prominutím těm pacientům utřeli zadek, mám-li to říct tak, jak to říkáme my, kteří se tím živíme. A když jim nedáme perspektivu, nikdy se nezmění situace ve zdravotnictví. Musíme dosáhnout toho, že tyto vysokoškolsky vzdělané osoby ve zdravotnictví budou mít možnost přebírat část té práce, kterou dneska musí dělat lékař, ale není ryze lékařská. Bude to pravděpodobně o něco levnější, než kolik stojí ten lékař, ale hlavně mu to ubere z rozsahu té činnosti, ze spousty administrativních a nejrůznějších jiných povinností mu to ubere takové množství, že jeho situace pracovní bude úplně jiná.
A to jsou věci, o kterých musíme hovořit. Když toto nebudeme řešit, nikdy se nevyrovnáme s personálními problémy. Prostě nebudou! Takové peníze, pane ministře, nejsou, abyste to mohl zaplatit. Já to znám, já vím, co mi nabízeli za to, kdybych nastoupil na venkov jako primář nemocnice. Nikdy takové peníze nevydělám, ani v Poslanecké sněmovně! Ale nikdo to pochopitelně nechce vzít. Nikdo není takový sebevrah. A to není jenom o tom, že můžete udělat chybu a můžete jít až do vězení. To je o tom, že ten stres je tak náročný a tak vyčerpávající, že vlastně v nějaké fázi pochopíte, že poměr peněz a toho, v jakém jste stavu, je nezměřitelný a že to smysl žádný nemá. Nebudeme-li toto řešit, nehneme se ani o krok dál.
Další věc, kterou zdravotnictví koncepčně vůbec neřeší, je princip jeho financování. My tedy stále máme zákon o zdravotním pojištění, který pracuje na bázi zákona, který vymyslel stařičký Bismarck, který byl maršál, ale je to princip, který on postavil - to znamená solidarita chudých s bohatými. A nic jiného, žádný jiný solidní zdroj vlastně nemáme. A to prostě nemůže a nebude fungovat. Nezačneme-li se koncepčně bavit o tom, jakým způsobem změníme princip pojištění, nebo říkejme tomu, jakým způsobem změníme princip peněz, které jdou do zdravotnictví, tak se nepohneme ani o krok. Pak tedy budeme mít takové ty návrhy, ať pravidelně valorizujeme. Ale to na věci nic nezmění, to jenom jinak zvyšuje zátěž pro stát a do zdravotnictví to žádné mimořádné peníze nepřinese. Má to navíc tu nevýhodu, že pokud je to takto zorganizované, pro pacienty je úplně jedno, co je to stojí. Oni nemají ani žádnou povědomost o tom, kolik péče stojí, protože to je "zadarmo". ***