(18.00 hodin)
(pokračuje Svoboda)
Prostě představa, kterou jsme měli a máme a fůru let se na tom pořád pracuje, je ta, že vlastně my musíme mít takovou lůžkovou péči, která je schopna dělat tu péči na nějaké úrovni, která odpovídá dnešní době, dnešnímu světu. Abychom to měli, tak si musíme zvážit, jak moc takových zařízení potřebujeme. Já jsem přesvědčen o tom, že potřebujeme v zemi, kde dojedete do druhého bodu hladce po silnici, a když pominu ty Krkonoše nebo některé takové úseky, kde se nedá pár měsíců v roce vyjet nahoru, tak je všecko u nás dostupné, letecká záchranka, také jeden z ekonomických problémů zdravotnictví, všude doletí, tak bychom měli mít místo těch lůžkových nemocnic ambulantní perfektně vybavené zařízení, které je schopné udělat v nejkratším možném čase diagnózu, základní diagnózu, směřující diagnózu, aby ten pacient v tom dalším už jel do nemocnice, která umí dělat to, co mu je.
Můžu říct jednoduchý příklad. Musí to třeba být nemocnice, která je schopna udělat operaci na srdci, udělat katetrizace, zajistit to, aby se tam ten defekt nerozvíjel, nebo která je schopna vyřešit mozkovou příhodu, kde hrozí, že se vyvine v mozku defekt a pacient se stane trvale postiženým. A takovéto zařízení by mělo mít před sebou prostě nastartovanou sanitku a v okamžiku, kdy tam lékaři zjistí nějakou věc, která vyžaduje řešení, tak ho do té nemocnice dovezou, a ne aby jel přes čtyři pět zdravotnických zařízení, než se dostane na pracoviště, které ho vyléčí. Kromě toho, že ztrácí čas a že může vzniknout nevratné poškození pacienta, tak každý ten zájezd do té nemocnice stojí prakticky stejné peníze a naše náklady na jednoho pacienta strmě, ale opravdu strmě jdou nahoru. A na druhou stranu ta nemocniční zařízení musí být taková, že jsou potom schopna tu věc řešit. A my všichni musíme vědět, nebo všichni zdravotníci musí vědět, že toto je zařízení, kde mi udělají všecko kromě třeba neurochirurgie, abych řekl nějaký problém, aby tam takového pacienta neposílali, aby ho neposlali do zařízení, kde to oddělení, které by to mělo dělat, vlastně vůbec není, nebo není dostatečně vybavené. Tím samozřejmě můžeme dosáhnout toho, že přístroje, které jsou drahé, budou vytížené, a když jsou vytížené, tak návratnost jejich ceny je samozřejmě daleko rychlejší.
Já jsem byl v Tel Avivu, tam mají řadu zdravotnictví, se kterou bychom také nechtěli mít nic společného, ale mají jednu velmi zajímavou věc. Investice do těch počítačových tomografů, do těch ozařovacích přístrojů jsou vlastně ve velkých nemocnicích v Tel Avivu, ale oni tam pracují v některých úsecích na dvě směny, čili osm a osm hodin, takže šestnáct hodin denně. A jsou pracoviště, třeba ta magnetická rezonance tam běží čtyřiadvacet hodin. A tam dovážejí pacienty na vyšetření z celého Izraele. Tam ho dovezou, zastaví tam v jednu hodinu ráno, na kterou byli objednaní, ve dvě hodiny třicet jsou hotoví a jedou domů a ten nález se prostě počítačově pošle do jejich nemocnice a můžou s ním pracovat, můžou s ním kroutit, zvětšovat ho, malovat ho, prostě všecko, jako kdyby u toho byli. A samozřejmě ten přístroj, který má za normálních okolností dobu asi sedmi, osmi let, než se jeho cena vyplatí, je zaplacen za tři roky. Znamená to pochopitelně pro tu nemocnici významný výdělek a znamená to taky, že může daleko častěji přístroje inovovat, doplňovat je za nové, protože v okamžiku, kdy koupíte drahý přístroj za drahé peníze, tak za půl roku je ještě jeden lepší, tak to v té medicíně prostě běží. A musíme si uvědomit, že v tom zdravotnictví je to tak, obyčejná příklepová vrtačka stojí dneska - kolik, asi osm set, jestli se nemýlím. Víte kolik stojí tatáž příklepová vrtačka, ta samá, jenom z materiálu, aby mohla být sterilizovaná, pro ortopedy? Pohybuje se to okolo sta tisíc. A tak to máte se vším. Jakmile to má na sobě nálepku zdravotnictví, ta cena se multiplikuje, ale ne řádově, stonásobně. A to všechno prostě musí být v nějaké podobě vyšetřeno.
Mluvit by se o tom dalo skutečně donekonečna. Ještě jedna věc, kterou bych hrozně rád řekl, je to, že tu koncepci, kterou dělá ministerstvo, a tu koncepci, kterou by mělo dělat pro to další ministerstvo, co přijde, nebo pro ta další tři, také musí pracovat s tím, jaký bude vývoj zdravotnictví. Ten vývoj zdravotnictví má v sobě tři zásadní věci. Jedna je to, co víme už dneska bezpečně, že budeme stárnout, že počet starých lidí bude narůstat a že zlomový rok je někde okolo roku 2040, kdy už prostě začnou převažovat ti nad 65 nad těmi do 65. A samozřejmě že tento věk v sobě bude mít zcela jinou zdravotnickou problematiku. Ti staří lidé, přestože dneska se toho věku dožívají vlastně v relativně dobré formě, mají vyšší frekvenci nádorových onemocnění prostě proto, že ta buňka se setká za ten život s daleko větším počtem impulzů ke vzniku nádoru. Říká se, že každý orgán při 80 letech života prodělal u člověka osm startů na rakovinu, ale jenom semo tamo nějaký se dokáže dostat dál přes imunitní bariéru, kterou ti lidé mají. Čili ty choroby tam budou narůstat, budou se měnit. Musíme počítat s tím, že prakticky celé lidstvo bude mít diabetes. Prostě proto, že my dneska dovedeme diabetické matky k tomu, že porodí, že mohou dítě odnosit, a ten genetický přestup je tam prostě významně vysoký, a tím musí narůstat. Dřív to nebylo prostě proto, že se diabetické děti nenarodily.
Ne že to není pravda. Je to pravda. Ta čísla jsou, já ti je vytáhnu, potom si na to můžeme sednout. Sedni si někdy s profesorem Andělem a prober tu diabetologii. (K poslanci Kasalovi.)
Problém prostě je, že se ty choroby budou měnit, a my tomu musíme přizpůsobovat to zdravotnictví dopředu, abychom na to byli nachystaní, protože je klidně možné, že nebudeme potřebovat některý typ lékařské péče, a naopak jiný budeme potřebovat strašně moc. A musíme tomu už dneska přizpůsobit vzdělávání, abychom pak nebyli v situaci, že tady budeme mít nemoci, na které nebudeme mít lékaře, a nebudeme na ně mít léčebné vybavení. Může se stát, že prostě nebudeme mít praktické lékaře pro děti a dorost, když už o tom mluvíme. Čili ten výhled, predikce toho, jaká bude nemocnost, jaká bude věková skladba, ale i predikce toho, co bude medicína umět dělat přístrojově, na co nebude potřeba toho lékaře a na co ano a do čeho se má investovat a do čeho se nemá investovat, to jsou prostě věci, které se musí zanalyzovat.
A tady v tuto chvíli, a to je věc, kterou bych chtěl říct na závěr, to není o tom pohybovat se v nějaké oblasti, které já říkám dojmologie. To je analýza tvrdých fakt, která se musí posbírat, s těmi fakty se musí pracovat a na základě těch fakt se musí analyzovat další vývoj toho, co bude zdravotnictví a co budeme my všichni jako pacienti v dalších letech potřebovat. Analýza těch dat má v sobě i jeden velmi vážný háček. My potřebujeme mít ta data tak zpracovaná, abychom věděli, jaká je vlastně efektivita tohoto zdravotnictví.
My dneska hezky říkáme, že zdravotnictví děláme dobře, a ona je to pravda, zdá se, že naše výsledky v těch věcech, které se dají srovnávat, jsou srovnatelné s Evropou, nebo dokonce v řadě parametrů lepší, ale my to potřebujeme vědět přesně. My potřebujeme vědět, jaké jsou léčebné terapeutické výsledky jednotlivých zdravotnických zařízení, to, jak to zdravotnické zařízení léčí a jaké má výsledky, jaké má procento komplikací, jaký má počet reoperací, jaký má počet nevyléčených, kteří odešli třeba do invalidního důchodu. Je to veřejný statek, na to mají lidi právo. A my musíme dosáhnout toho, že tu informaci budou mít. Dokud ji nebudou mít, tak si zdravotnické zařízení nebudou vybírat podle toho, jaké je, ale budou si ho vybírat podle toho, jestli je blízko a za babičkou tam dojedou na kole, nebo babička dostane o knedlík víc, protože tam je v kuchyni paní, která bydlí vedle nich ve vesnici. ***