(12.30 hodin)
(pokračuje Kováčik)
Jenom k tomu, kdo se má komu omlouvat. Jedná se... byť legitimní je diskuse o minulosti jako celek i v částech, teď diskutujeme v tomto bodě o té části historie a minulosti, která se odehrála v letech 1992 až 1998, a všechny ostatní řeči jsou pouze kouřovou clonou. Pokřikem zloděj křičí: Chyťte zloděje! A kdo se má komu omlouvat. No, já v roce 1990 jsem kydal hnůj kravám a je dojil a krmil. Můj táta byl svářeč, moje máma byla zdravotní sestra, takže moje rodina nic nerozkradla. Jestli celá 90. léta a až dodneška vlastně křičíte, že my komunisté jsme něco rozkradli, prosím, omluvte se alespoň mým rodičům! Děkuji.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Nyní tedy požádám o vystoupení pana poslance Baxu. Připraví se pan poslanec Ondráček. Dále je v pořadí pan poslanec Munzar, pan poslanec Žáček. To jsou faktické, takže poté, děkuji.
Poslanec Martin Baxa: Dobré po poledne, dámy a pánové. Musím říct, nad troufalostí, nebo bych si dovolil říct i na této půdě drzostí kolegů z KSČM opravdu kroutím hlavu. Jak můžete, dámy a pánové, prostřednictvím pana předsedajícího, pane poslanče, paní poslankyně, toto všechno tady tvrdit v kontextu toho, co se tady ta minulá desetiletí dělo?
Vzpomeňme si na slavný novoroční proslov Václava Havla, který pod mottem "naše země nevzkvétá" shrnul všechno to, co se tady celá ta desetiletí dělo. A jestliže za první Československé republiky, jejíž vznik si v letošním roce připomínáme, to je to slavné stoleté výročí, patřila naše země mezi deset nejvyspělejších států světa, tak tomu opravdu v té době bylo, tak kde jsme ocitli v tom roce 1990? Kde jsme se ocitli v tom roce 1990, dámy a pánové? Vy se hlásíte k odkazu strany, která způsobila dlouhá desetiletí úpadku naší země. Úpadku ekonomického, úpadku školního vzdělávacího systému, úpadku zdravotnictví, úpadku morálky. Proč vy teď mluvíte o tom, co se dělo v devadesátých letech? Mluvíte tady o jakýchsi problémech privatizace, když za všechno to, z čeho my se dosud vzpamatováváme, prostě nesete zodpovědnost vy, protože vy se hlásíte k historii strany, kterou tady zastáváte.
Václav Havel v roce 1990, v tom lednovém projevu, zdůraznil nejenom škody, které vznikly za čtyři desetiletí vaší vlády ve smyslu hmotném, ale i morálním. A jak vy tady dnes chcete poučovat o tom, co se tady dělo v devadesátých letech, když komunistická strana je zodpovědná za zločiny, které se tady čtyři desetiletí odehrávaly? Komunistický totalitní režim je zodpovědný za to, jak nejenom naše země fyzicky upadla, ale také za ty tisíce, desítky tisíc, stovky tisíc zničených osudů lidí, kteří mohli navázat na tradici první republiky. A říkáme-li dnes, chceme-li se dostat zpátky mezi deset nejvyspělejších zemí světa, opravdu díky vám nás stále čeká ještě hodně dlouhá cesta. Děkuji. (Potlesk zprava.)
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Tak. Nyní tedy požádáme o vystoupení pana poslance Ondráčka a připraví se pan poslanec... Pane předsedo, jestli se přihlásíte na faktickou, tak vás (nesrozumitelné). A pana poslance Bartoška se také zeptám. Vy jste na faktickou, nebo do obecné? Faktickou, takže v pořadí.
Poslanec Zdeněk Ondráček: Děkuji, pane předsedající. Tak přestože nemám červené trenýrky, tak jsem na ně zareagoval jak červený hadr, ale to je velmi dobře.
Pane Baxo, takhle se hlavou nekroutí, to musíte pořádně kroutit, aby z toho bylo vidět, jak jste rozhořčen.
K panu poslanci Žáčkovi jenom krátce. Věznice. Ano, byly plné. Dnes už jsou skoro prázdné. Sto devět procent. Naplněno 22 tisíc vězňů. Česká republika má skoro nejvíc vězňů v celé Evropské unii na počet obyvatel. Takže můžeme si říct, jak se v tom blahobytu krásně žije. Ale k tomu se nevracejme, pojďme někam jinam.
A k panu poslanci Klausovi mladšímu. Víte, pane poslanče prostřednictvím pana předsedajícího, ono se říká: kdo seje vítr, sklízí bouři. A jak vy se ohrazujete proti tomu, že z vás - a teď mi promiňte, nevím, asi vás tady je 22 nebo 25, myslím, že 25, říkáte, že jste nic nerozkradli po roce 1989, tak stejně tady sedí 15 poslanců KSČM, kteří nikoho nezabili před rokem 1989 ani v padesátých letech, protože mnozí z nás nebyli na světě. Ale vy stále okolo toho tvoříte, jako kdybychom my bili ti vrazi. A myslím, že pan kolega vám to teď řekl, že ani jeho rodiče nikoho nezabili, protože se tady podíleli na výstavbě socialismu, který vy tak odsuzujete, ale mnoho lidí na něj vzpomíná jako na velmi dobré období jejich života.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Tak, děkuji. A nyní pan poslanec Vojtěch Munzar na faktickou. Připraví se pan poslanec Žáček a po panu poslanci Žáčkovi pan poslanec Bartošek a potom pan poslanec Kováčik. Prosím.
Poslanec Vojtěch Munzar: Děkuji. Já chci zareagovat na novou kolegyni paní poslankyni Pěnčíkovou vaším prostřednictvím. No, nečekal jsem, že v roce 2018 na půdě Parlamentu České republiky uslyším srovnání lidí, kteří mají ekonomické problémy, což je nám samozřejmě líto, srovnání s těmi oběťmi, které zaplatily za svůj majetek, za to, že patří do jiné třídy, za svůj jiný názor životem. To jsem si myslel, že se nedočkám. Bohužel ty názory se tady objevují. A já vím, že my vás nepřesvědčíme. Vy to máte v krvi, takovéto názory.
Ale spíš bych chtěl tady promluvit k poslancům vládního hnutí ANO. Jste opravdu spokojeni, že na podobných názorech stojí důvěra vaší vlády? A to platí samozřejmě i pro sociální demokracii. Děkuji.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Děkuji. A nyní pan poslanec Žáček a připraví se pan poslanec Bartošek.
Poslanec Pavel Žáček: Já bych nejdříve reagoval na přeplněnost našich věznic. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století to byly stovky procent přeplněnosti, a to tak, že káznice nestačily, a proto byly postaveny tábory nucených prací přesně podle vzoru sovětských gulagů.
Jinak bych navázal na kolegu Skopečka v tom smyslu, že bych se chtěl opětovně české veřejnosti omluvit za názory naší nové kolegyně z KSČM. A protože z toho vyplývá, že nemají ona ani její kolegové špetku slušnosti, tak se omlouvám všem politickým vězňům, jejich rodinám a dalším obětem za její slova. A myslím si, že za nás za všechny demokraty v Poslanecké sněmovny můžu slíbit, že na oběti komunistického totalitního režimu nikdy nezapomeneme, protože jsou součástí našeho politického demokratického odkazu. Děkuji. (Potlesk zprava.)
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Nyní pan poslanec Bartošek na faktickou a připraví se pan poslanec Kováčik a následně pan poslanec Skopeček. Tak, prosím.
Poslanec Jan Bartošek: Děkuji. Jenom krátký příspěvek do této diskuse. Je potřeba si uvědomit, že největší zlo a škody napáchali komunisti na morálce a hrdosti tohoto národa. Ekonomické aspekty jsou samozřejmě také důležité. Ale je potřeba si uvědomit, že to největší zlo, které vznikalo, byla StB, její praktiky, fízlování vlastních lidí, donášení na rodiny. Stejně tak jako nátlak, vyhrožování, nucení k emigraci, zakazování studovat, psaní kádrových profilů, štvaní proti lidem, vědomé rozdělování společnosti a ukazování, s kým se nemáte bavit.
Samozřejmě že i komunismus měl svůj vývoj. Padesátá léta nebyla osmdesátá léta. Brutální nástroje zabíjení, uranových dolů byly nahrazeny mnohem sofistikovanějšími metodami.
A to, co já považuji za největší zlo, je zničení duše, poškození duše tohoto národa. S tímto odkazem komunistické doby se potýkáme dodnes. To největší zlo, které komunisti udělali, je, že rozvrátili morálku a hodnoty společnosti, a z této devastace jsme se nedokázali dostat dodnes. Ono totiž potom to, jak se chováte k druhým a k majetku, souvisí především s tím, jakou máte morálku jako člověk a jako společnost.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Tak. Nyní pan poslanec Kováčik, následně pan poslanec Skopeček a to jsou zatím všechny faktické poznámky a potom do obecné rozpravy.
Poslanec Pavel Kováčik: Kouřová clona houstne. Křik zloděje, chyťte zloděje je tady silnější a silnější.
Jestlipak víte, kolegyně a kolegové, jaký byl největší zločin komunismu? Tedy v uvozovkách komunismu, žádný tady nikdy nebyl. No, že tady nechali majetek jenom na dvacet let, protože kdyby byla taková devastace, nebylo co ani privatizovat, ani zašantročovat ani rozkrádat. To jenom připomínám na margo té diskuse. A připomínám také, že se bavíme o devadesátých letech, 1992 až 1998, nikoliv o létech předtím. Té diskuse jsme si tady užili a věřím, že ještě užijeme dost.
Když už tady byl vzpomenut Václav Havel, já vzpomenu jiný čin Václava Havla, který přinesl také stovky obětí, přinejmenším stovky obětí, a to jeho první sporná amnestie, kterou vypustil zločince a vrahy v nějaké naději, že se sami v nových demokraticky se tvořících poměrech napraví, zušlechtí a budou dále pomáhat ušlechtile budovat socialismus. Takže jenom o tomto. ***