(18.40 hodin)
(pokračuje Výborný)
Problém je, že výše úroku není výsledkem dvoustranného právního jednání se státem, ale jednostranného rozhodnutí státu formou zákona. Je-li úrok jen ve výši inflace, fakticky jeho zdaněním dochází ke znehodnocení jistiny ve výši zaplacené daně. Úrok ve výši inflace je sice nominálním příjmem, ale nikoliv příjmem reálným. Ovšem i jinde stát zdaňuje úroky, které jsou nižší než inflace.
A na závěr otázka účinnosti. Účinnost zákona je navržena od 1. 1. 2019. Tady je zjevné, že toto již pozbývá reálnosti, nicméně dokončím: Je tedy evidentní, že otázka ústavnosti takového zákona jako celku je sporná a věc bude v rámci kontroly ústavnosti zákona řešit Ústavní soud. - Tady bych mimochodem připomněl i jeden z pozměňovacích návrhů, který vzešel z jednání ústavněprávního výboru, a to posunutí účinnosti k 1. lednu 2020, aby tam skutečně vznikl prostor pro případné vyjádření Ústavního soudu, aby nedošlo k nabytí účinnosti před tímto rozhodnutím a nedošlo tak ke znejistění právních vztahů v České republice. - Obvykle řízení o ústavnosti zákona trvá asi rok. Je tady tedy otázkou, zda tu účinnost ještě neposunout vzhledem k tomu, že ten zákon není projednán, například až k 1. lednu 2020, 2021. Je špatné, pokud stát přijímá zákony, které začne aplikovat a následně rozhodne Ústavní soud, že jsou protiústavní, a zruší je. Tady nejenom že by tedy byla narušena právní jistota, ale tady by dokonce došlo k finančním krokům jedné, druhé strany, které by možná následně byly zpochybněny a zrušeny Ústavním soudem.
Pak nastupují otázky případné náhrady za aplikaci neústavního zákona. Proto je správné tyto důsledky omezit, pokud již v rámci legislativního procesu je zřejmé, že určitý zákonný návrh je ústavně sporný a bude posuzován Ústavním soudem. - To, že ten návrh je ústavně sporný, vyplývá z rozpravy zde na půdě Poslanecké sněmovny i na půdě ústavněprávního výboru. Opakovaně zde také zaznívalo, že pokud tento zákon bude přijat jak Poslaneckou sněmovnou, tak také, připomínám, horní komorou, tedy Senátem, je vysoce pravděpodobné, že bude jeho ústavnost posuzována Ústavním soudem. Řešením je prodloužení legisvakanční doby tak, aby měl Ústavní soud čas na projednání ústavnosti zákona a tak dále. To jsem zde již zmiňoval. Je otázkou, vzhledem k tomu, jak probíhá projednávání tohoto zákona, zda ji ještě dále neposunout. I zde ve stanovisku Právnické fakulty Masarykovy univerzity se na závěr uvádí, že by měla být účinnost až od 1. 1. 2021.
Na závěr tři podstatné body z vyjádření ústavních brněnských právníků. Za prvé, zdanění finanční restituce, tedy vlastní finanční náhrady, je neústavní. Za druhé, zdanění úrokového navýšení finanční náhrady je obecně přípustné, sporné však je, zda může stát vrchnostenskou změnou daní fakticky měnit výši svého plnění ve smlouvách o vyrovnání s církvemi. Za třetí, vhodná je úprava legisvakance, aby během legisvakanční doby mohl posoudit ústavnost zákona Ústavní soud.
Tolik tedy stanovisko, které bylo zasláno na vyžádání ústavněprávního výboru docentem doktorem Janem Svatoněm, vedoucím Katedry ústavního práva a politologie Masarykovy univerzity v Brně. (V sále je hluk!)
O stanovisko byly požádány i další instituce. Dovolil bych si vás tady tedy seznámit i se stanoviskem docenta Marka Antoše, který nám k přípustnosti zdanění církevních restitucí zaslal toto stanovisko o sedmi bodech.
Za prvé. Církvím a náboženským společnostem, dále jen církve, vzniklo legitimní očekávání na vyplacení finanční náhrady v konkrétně stanovené výši včetně indexace. Toto legitimní očekávání se opírá za prvé o zákon č. 428/2012 Sb., za druhé o uzavřené smlouvy se státem a za třetí také o zde už zmiňovaný nález Ústavního soudu 10/13.
Za druhé. Případné snížení vyplacené náhrady ze strany státu by bylo v rozporu s tímto legitimním očekáváním a muselo by být zdůvodněno zvláště závažnými důvody, například neschopností státu dostát svým závazkům z důvodu mimořádné fiskální situace, zjištění konkrétních a závažných pochybení při výpočtu finanční náhrady a podobně. Vzhledem k tomu, že jde o součást procesu odluky státu a církví, součástí posouzení by mělo být i hledisko, do jaké míry jde o přípustný zásah do náboženské svobody. - Jsem přesvědčen, že stát, a nakonec dneska jsme to slyšeli i ve stanoviscích premiéra Babiše, se nachází ve vynikající kondici, kdy je na něj údajně útočeno ze všech stran, čili je zjevné i z dnešních výroků premiéra, že situace, že by stát nemohl dostát svým závazkům, které vyplývají z uzavřených smluv, tady skutečně aktuální není. Stejně tak není nikde doloženo, že by došlo k jakýmkoliv závažným pochybením při výpočtu finanční náhrady. Ta finanční náhrada byla posuzována už v době přijetí zákona nezávislým arbitrem. Vyčíslení, které skutečně bylo výsledkem dohody, protože ne vše bylo možno vyčíslit do poslední koruny, se pohybuje v reálných číslech, a to dokonce v takové výši, která je pravděpodobně nižší, než kdybychom měli posuzovat a vyčíslovat náhrady za všechen nevydaný majetek. (Hluk v sále neutichá!)
Za třetí. Pokračuji ze stanoviska docenta Antoše. První spornou otázkou je, zda má být uplatnění daně z příjmu na vyplácené finanční náhrady posuzováno jako jejich zpětné snížení. V tom případě platí předchozí dva body a přísný přezkum před Ústavním soudem, v němž by zřejmě neobstálo, nebo jako uplatnění obecných daňových zákonů, v tom případě by se uplatnil jen mírný přezkum, test extrémní disproporcionality. Pro první variantu hovoří především zdůvodnění navrhované úpravy ze strany předkladatelů, i ve stanovisku vlády, ale i z mediálních vyjádření. Lze z nich dovodit snahu "moderovat" výši náhrady, která se předkladatelům i vládě jeví jako nepřiměřená. V takovém případě by situace připomínala případ stavebního spoření, kdy Ústavní soud zpětně snížení státní podpory formou srážkové daně posoudil jako protiústavní, stanovisko Ústavního soudu 53/10. Pro druhou variantu by naopak mohlo hovořit, že nejde o speciální daň, nýbrž pouhé rozšíření obecné daně z příjmu i na finanční náhradu, dokonce by bylo možné argumentovat, ovšem se silnými výhradami, o kterých bude hovořeno níže, že jde o odstranění výjimky oproti běžnému daňovému režimu.
Za čtvrté. V případě, že by se Ústavní soud přiklonil k závěru, že jde o daň, musel by posoudit druhou spornou otázku, a sice, zda nepůsobí retroaktivně. Zdaňovány by sice měly být jen následující roční splátky, nikoliv již vyplacené náhrady, přesto si lze představit argumentaci, že veškerý "příjem" již nastal v okamžiku, kdy církvím vznikl nárok na vyplacené náhrady, čili v okamžiku, kdy byla podepsána ona předmětná smlouva mezi státem a zástupci církví, náboženských společností a Federací židovských obcí, kdy církvím vznikl nárok na vyplacení náhrady a v daném okamžiku tento příjem nebyl předmětem daně z příjmu. Jednotlivé dílčí splátky už proto nejsou novým příjmem a nelze je zdaňovat. ***