(18.50 hodin)
(pokračuje Výborný)
Z logiky věci tato úvaha docenta Antoše vychází z toho, že ten příjem nastal v okamžiku, kdy byla podepsána ona smlouva. Nelze vyloučit, že by tato argumentace uspěla. V tom případě by šlo v zásadě o nepřípustnou pravou retroaktivitu. Lze však po mém soudu argumentovat i jinými případy, kdy k závazku vyplatit určitou částku dochází například uzavřením smlouvy. Pro daňové právo se mi zdá typičtější, že jsou zdaňována až jednotlivá dílčí plnění. Vyžadovalo by to samozřejmě důkladnější analýzu v oblasti finančního práva, přesto se docent Antoš předběžně přiklání k závěru, že o případ pravé retroaktivity nejde.
Za páté. Podstatou testu extrémní disproporcionality je otázka, zda uplatňovaná daň nemá rdousicí efekt, tedy zda nesměřuje k likvidaci samotné podstaty zdaňovaného plnění. Obecná 19% daň z příjmu by v tomto posouzení měla bez problému obstát.
Za šesté. Poslední dosud nezváženou komponentou testu ústavnosti je v těchto případech otázka, zda daň neporušuje princip rovnosti vyplývající z článku 1 a článku 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud jde o zákaz diskriminace, článek 3 odst. 1, nejeví se problematicky, protože neobsahuje žádné rozlišování, které by bylo přímo či nepřímo opřeno o podezřelé kritérium. Spornější je soulad s obecným principem rovnosti podle článku 1, a to s ohledem na přístup daňových zákonů k jiným typům náhrad. Je totiž otázka, zda náhrada vůbec pojmově může být příjmem. Nejde totiž o rozšíření majetku, nýbrž o náhradu jeho předchozího snížení. Když to srovnáme, typicky se může jednat o případy náhrady škody pojistného vyplácení na zmírnění škodní události, cestovní náhrady a podobně. Daňové zákonodárství k této problematice přistupuje nejednotně, v některých případech výslovně určuje, že konkrétní náhrady mají být od daně osvobozeny, čímž je vlastně nepřímo označuje za příjem, z hlediska dopadu na výši daňových povinností je to však ve výsledku totožné. Skutečnost, že finanční náhrada vyplácená církvím by na rozdíl od jiných náhrad měla být zdaňována, by tak mohla být shledána v rozporu s principem rovnosti. - To je poměrně složitá problematika dotýkající se tedy daňové politiky státu a otázky toho, co může a nemůže být zdaňováno. Zmiňoval jsem se už tady o tom příkladu v případě, že je někomu něco zcizeno, je mu to navráceno a měl by z toho odvést daň. Mně to skutečně přijde jako naprosto nesmyslná a nelogická argumentace.
Za sedmé. Pro posouzení této otázky je ovšem významné, zda jde svým obsahem skutečně o náhradu, popř. zda nějaká část vyplácených prostředků nejde nad hodnotu zabaveného majetku a ušlého zisku. Tím se z toho stává otázka skutková, na niž lze, jak konstatoval i Ústavní soud v nálezu Ústavního soudu 10/13 v bodě 215, obtížně přesně odpovědět. I v případě, že by se podařilo prokázat, že nějaká část finanční náhrady ve skutečnosti náhradou není, a bylo by ji tedy možno zdaňovat jako příjem, by však navržená úprava stále byla silně problematická, protože se uplatňuje paušálně na náhradu jako celek, bez jakéhokoli vnitřního rozlišování.
Tolik tedy poznámky k přípustnosti zdanění církevních restitucí, resp. zdanění náhrad za nevydaný majetek od ústavního právníka docenta Marka Antoše.
Bylo by dobré také připomenout ještě jeden zásadní argument, který tady také zazníval, a sice k čemu, nebo co je doprovodným důsledkem přijetí zákona o vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi, a to jak na té úrovni restituční, kdy to, co bylo ukradeno, tak má být principiálně vráceno, ale tak také na úrovni těch náhrad. Součástí těch dohod a smluv je postupná odluka církví a náboženských společností od státu. Čili fakticky tady každoročně už nyní dochází ke snižování té částky, která je vyplácena každoročně církvím a náboženským společnostem. Církve se v tomto smyslu v uvozovkách osamostatňují od své závislosti na státu. Já se domnívám, že to tak je správně, zvláště v situaci, kdy se mnozí občané České republiky k církvím a náboženským společnostem nehlásí, tak je správně, že také ze svých daní nebudou financovat provoz a chod církví.
Co je ale potřeba říci, z těch finančních náhrad církve zajišťují nejenom svůj každodenní provoz a chod, ale také své aktivity. A mezi aktivity církví patří v mnoha ohledech aktivity charitativní, dobročinné. Církve často suplují povinnost státu v mnoha ohledech a tyto úkoly, které plní ve prospěch nikoli svých členů nebo těch, kteří se k těmto církvím hlásí, ale ve prospěch občanů České republiky, tak samozřejmě tyto aktivity musejí být z něčeho financovány. A jsou financovány jednak z příjmů církví a náboženských společností a pak samozřejmě také z těchto finančních náhrad, které jsou v tuto chvíli církvím vypláceny tak, aby se církve byly schopny v tom časovém horizontu, jak bylo stanoveno zákonem, plně osamostatnit.
Domnívám se, že toto je potřeba také jasně připomenout, že to není jenom o tom, že se církve nějak hamižně obohatí. Neobohatí se hamižně, ten majetek je zhodnocován tak, aby církve mohly plnit poslání, které v občanské společnosti mají. A jedním z nich je například i charitativní činnost nejenom u nás v České republice, ale i v zahraničí ke všem potřebným, ať už se to týká činnosti Charity České republiky, ať už se to týká činnosti diakonie, Adry a dalších podobných organizací.
Čili pokusy z jakýchkoli důvodů zdanit finanční náhrady mi přijdou jako velmi nebezpečné jednak z důvodů ústavních, kdy tady zjevně je navrhováno vkročit, resp. vkročit na půdu právní jistoty, která by tím byla popřena, a zároveň tady tím návrhem dochází k zásahu do smluvních vztahů, které byly jednou uzavřeny, a není možné tyto smluvní vztahy řešit tím, že budou změněny pouze jednou stranou. Musela by tady být dohoda obou dvou stran. A není mi známo, že by v této věci vláda České republiky v čele s Andrejem Babišem jakkoli konala.
Dámy a pánové, neměl jsem čas a prostor vás seznámit se všemi těmi stanovisky, která si ústavněprávní výbor vyžádal. Věřím, že pokud byste se obrátili na sekretariát ústavněprávního výboru, tak vám budou zaslána ještě další dvě stanoviska. Aby to bylo spravedlivé, tak musím říci, že z těch čtyř jedno, a to bylo stanovisko pana doktora Jana Kudrny, bylo spíše takové, že se doktor Kudrna - a tady si dovolím taky ocitovat, abych jaksi necitoval pouze ta dvě stanoviska, která jsou negativní.
Doktor Kudrna uvádí: "Musím zdůraznit, že nelze předvídat výsledek jakéhokoli soudního řízení," což se týká samozřejmě i řízení před Ústavním soudem, "současně však mám za to, že návrh poslanců KSČM uvedený v tisku Poslanecké sněmovny č. 38 v aktuálním volebním období není toho druhu, u něhož by bylo zjevné, že v případném řízení před Ústavním soudem obstát nemůže. Mám naopak za to, že s ohledem na výše uvedenou judikaturu Ústavního soudu obstát může." Je to jakési proklamativní stanovisko doktora Kudrny, ale podotýkám, že je v tomto smyslu zcela osamocené od stanoviska jak Právnické fakulty Karlovy univerzity v Praze, tak Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, tak od stanoviska docenta Antoše. Považoval jsem ale za férové i vůči navrhovatelům, abych zde alespoň takto stručně zmínil stanovisko doktora Kudrny, které se přece jenom částečně od těch disentních stanovisek, opačných, liší. ***