(18.20 hodin)
(pokračuje Výborný)
Zákon o vyrovnání je platnou součástí právního řádu a musí být respektován. Jeho ústavnost byla potvrzena Ústavním soudem.
Já si dovolím to stanovisko průběžněji komentovat. Zde jasně zaznívá to, co bylo opakovaně sděleno i v rámci rozpravy na půdě Poslanecké sněmovny, a sice že ústavnost zákona byla potvrzena Ústavním soudem a že zákon o vyrovnání je platnou součástí právního řádu.
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Musím vás, pane poslanče, přerušit. Chtěl bych požádat kolegy, kteří vedou jednání, která se netýkají tohoto návrhu zákona, aby svá jednání přesunuli do kuloárů nebo do předsálí. Děkuji. Prosím, pokračujte.
Poslanec Marek Výborný: Děkuji vám, pane místopředsedo.
Bod 2.2 Restituce. Stát nemá ústavní povinnost k restitucím majetku zabaveného v době komunistického režimu. Pokud však restituční zákony přijme, vzniknou majetkové nároky, které jednostranně stát nemůže rušit ani snižovat, protože vznikne majetkově legitimní očekávání oprávněných osob, které má ústavní ochranu. - Ještě jednou, hovoří se tady o ústavní ochraně legitimního očekávání oprávněných osob a je zjevné, že toto legitimní očekávání také s přijetím zákona o vyrovnání vzniklo.
Další bod - smlouvy o vyrovnání. Smlouvy o vyrovnání mezi státem a církvemi jsou svou povahou soukromoprávní smlouvy analogické se smlouvami o narovnání vzájemných práv a povinností. Stát přistoupil na naturální a finanční restituce a církve se vzdaly svých majetkových nároků. Samotný zákon o vyrovnání podřazuje smlouvy s církvemi pod režim občanského zákoníku, pokud sám nestanoví jinak.
Nyní věcné, čili politické okolnosti, tak jak o nich hovoří posudek Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Církevní restituce jsou významným politickým tématem. Byly součástí politické diskuse i po přijetí zákona o vyrovnání, kdy některé politické strany usilovaly o jeho zrušení skrze Ústavní soud nebo o jeho změnu. Ústavní soud k tomu žádné důvody neshledal. - Pokračuji ve stanovisku Masarykovy univerzity, Právnické fakulty v Brně. - Politické debaty ožívaly i s tím, že církve podávaly žaloby na určení vlastnictví státu u majetku v držení krajů a obcí, aby tak tento majetek spadl do naturální restituce. V případě krajů tyto návrhy stáhly. V případě obcí v nich pokračují. To však samo o sobě není porušením smlouvy, protože o určení státního vlastnictví rozhoduje soud jakožto státní a nikoli církevní orgán a ten je při svém postupu vázán platným právním řádem.
Tady bych chtěl připomenout, že pokud se týká těch záležitostí na úrovni krajů, byl to vstřícný krok té jedné strany, pokud se týká obcí, je to legitimní právo každého nechat vlastnické vztahy posoudit nezávislým soudem. Nic špatného na tom nelze shledat.
Pokračuji v citaci stanoviska Právnické fakulty. Pokud soud vysloví, že majetek patří státu, a tedy podléhá naturální restituci, byl v držení obce neoprávněně, což nelze dávat k tíži církvi. - Logicky ne, protože ten majetek byl církvím ukraden komunisty po roce 1948.
Pochybnost vyvolávají též některé kroky církve samotné v souvislosti s restitucemi, např. když opatství na Starém Brně přišlo o vlastní správu a chopila se jej pražská provincie augustiniánů, která původně o opatství nejevila zájem, dokud nezískalo nárok na restituci majetku. Tyto okolnosti jsou zdrojem politické diskuse, ale nikoli zdrojem právního řešení již vzniklých nároků církví podle zákona o vyrovnání. - Je zjevné tedy, že stanovisko Právnické fakulty se snaží být maximálně objektivní, vyrovnané a připomíná některé sporné okolnosti na obou dvou stranách.
Za třetí - vlastní posouzení. A teď tedy to důležité, protože to je stanovisko. Možnost změny zdanění. To je to, oč se jedná v návrhu, který je zde nyní předkládán.
Je základní funkcí státu vybírat daně na své výdaje. V oblasti daní má suverenitu a může během času měnit složení a výši daní. Ústavnost takového postupu byla prokázána v případě změny zdanění solární energetiky. Zde šlo o případ, kdy stát přímo nebyl výrobcem solární energie. Zdaněním tedy stát nevstupoval - a to podtrhuji - nevstupoval do soukromoprávních smluv jím uzavřených a zdanění bylo zdůvodněno podstatnými změnami na trhu s elektrickou energií a podstatnou změnou výše nákladů na zřízení solárních elektráren. Tyto důvody byly uznány jako legitimní pro daňové změny.
Ještě jednou připomínám, že stát nevstupoval zdaněním solárních baronů do soukromoprávních smluv, které by uzavíral stát, kdežto zde je uzavřena smlouva mezi státem, církvemi a Federací židovských obcí, a pokud by došlo k úpravě této smlouvy, jakékoliv, tak z logiky věci se na ní musí shodnout obě dvě strany. Už jsem tady říkal v rámci rozpravy při prvním čtení, že nic nebrání vládě České republiky, premiérovi Andreji Babišovi, aby oslovil tu druhou stranu a jednal s nimi o úpravě té smlouvy, ale činit tak jednostranně návrhem novely zákona je skutečně protiústavní.
Pokračuji v citaci stanoviska Právnické fakulty. Daně však nemohou být zneužity a nemohou např. vést k faktickému vyvlastnění. Stát může v oblasti daní určité věci preferovat, např. daňová osvobození, nebo určité věci elektronicky (?) formou daní znevýhodňovat. Týká se spotřební daně. Nelze však danění užít neústavním způsobem k zákazu určité činnosti nebo likvidaci majetku, např. formou stoprocentní nebo ještě vyšší daňové sazby. Proto Ústavní soud neuznal zavedení padesátiprocentní daně na státní podporu stavebního spoření za rok 2010, kterou vyhodnotil tak, že stát zneužil daňové zákonodárství pro faktické snížení státní podpory, když obecná sazba daně z příjmů byla tehdy 15 %. - Čili je tady poukázáno i na souvislost se snahou zdanit stavební spoření tehdy daní 50 %, to je podobné jako zásah do finanční náhrady církvím a náboženským společnostem a Federaci židovských obcí, kde by dodatečně došlo ke snížení výše náhrad.
Ústavní soud uvedl, cituji z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. dubna 2011: Právní závěr, že předmětnou daň je třeba v rámci přezkumu ústavnosti považovat nikoliv za daň, nýbrž za změnu právního nároku, se promítá do ústavních kritérií pro její posouzení. Slouží-li určité ústavní principy a základní práva k ochraně jednotlivce před zásahem ze strany veřejné moci, nemůže míra této ochrany být v jednom ze dvou srovnatelných případů nižší jen z toho důvodu, že zákonodárce použil pro stejnou regulaci odlišné označení. Konec citátu z nálezu Ústavního soudu.
Pokračuji ve stanovisku Právnické fakulty. Legitimitou pro mimořádné změny v oblasti daní jsou mimořádné události, např. hrozící krach státu může vést k zásadním daňovým změnám. Pokud budou tyto změny obecné a dopadnou na všechny plátce daní, např. zrušení všech daňových osvobození, bude legitimní i zdanění konkrétní úzké skupiny, v tomto případě církví. Pokud však je významná daňová změna přijímána pro nesouhlas nové politické reprezentace s původním rozhodnutím předchozí demokratické reprezentace a míří na faktické snížení smluvních povinností státu, jde o postup nelegitimní. - To je velmi důležité si uvědomit. Vláda zpochybňuje legitimitu rozhodnutí předchozí demokratické politické reprezentace. ***