(16.20 hodin)
(pokračuje Šlechtová)
Co se týká transpozice, transpoziční novely a požadavků Evropské komise, resp. Evropské unie na Českou republiku, na všechny členské státy, nejenom na náš stát, tak je to přesnější vymezení pojmu zájezd, protože zájezd samozřejmě je něco jiného než např. koupení si něčeho pouze od cestovní kanceláře, zavedení ochrany zákazníků při nákupu nového produktu, a to např. spojených cestovních služeb, tzn. například v reakci na on-line prodeje zájezdů a dalších, rozšíření informačních povinností pro cestovní kanceláře a cestovní agentury, což je velice důležité, a samozřejmě také úprava dozoru nad dodržováním zákona a kontroly povinností.
Vzhledem k tomu, že já jsem zde pouze pro první čtení ve funkci ministryně pro místní rozvoj a autorem tohoto zákona je budoucí ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová, byla jsem informovaná, že tento zákon je zde předkládán bez rozporu, takže v tuto chvíli doufám, že bude vpuštěn do druhého čtení. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Paní ministryně, děkuji. Tak a teď prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro prvé čtení poslanec Adam Kalous. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Adam Kalous: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážené kolegyně, kolegové, jedná se o sněmovní tisk č. 12 s názvem novela zákona o podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu - EU, č. 159/1999 Sb., a souvisejících zákonů.
Paní ministryně vás podrobně seznámila s navrhovanou novelou zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu, ve znění pozdějších předpisů, a souvisejících zákonů. Já bych rád pouze zdůraznil, že hlavním důvodem předložení tohoto návrhu je splnění povinnosti České republiky jakožto členského státu Evropské unie transponovat směrnici Evropské unie a povinností České republiky je zajistit včasnou a řádnou transpozici této směrnice, kdy národní transpoziční předpis by měl být notifikován v Evropské komisi již do 1. ledna 2018 a nabýt účinnosti nejpozději k 1. červenci 2018.
Tento vládní návrh je čistě transpozičním zákonem, kterým se mění zákon č. 159/1999 Sb., dále zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zákon č. 211/2000 Sb., o Státním fondu rozvoje bydlení.
K nejdůležitějším cílům předkládaného vládního návrhu novely zákona patří sjednocení pravidel pro zájezdy a spojené cestovní služby v rámci vnitřního trhu Evropské unie, díky kterému dojde i ke zvýšení standardu ochrany spotřebitele, a tedy všech klientů cestovních kanceláří. Doporučuji tedy tento tisk postoupit do druhého čtení. Děkuji.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Já děkuji zpravodaji pro prvé čtení panu poslanci Adamu Kalousovi. Otevírám obecnou rozpravu, a jelikož nevidím nikoho, kdo by se přihlásil, já bych poprosil o vystřídání pana místopředsedu Pikala. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Děkuji. Prosím pana místopředsedu Tomia Okamuru o slovo.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Vážené dámy a pánové, máme před sebou novelu zákona č. 159/1999 Sb., kterou se řídí podnikání v cestovním ruchu, a také z ní vyplývají podmínky pro ochranu spotřebitele. A právě ochrana spotřebitele je pro nás v našem hnutí SPD prioritou, naším cílem. Zároveň jsou naším cílem podmínky pro české podnikatele srovnatelné s vyspělými zeměmi Evropské unie tak, aby naši podnikatelé nebyli znevýhodněni. Musím hned v úvodu konstatovat, že tyto podmínky vládní návrh zákona bohužel nesplňuje.
A tady musím navázat na pana zpravodaje, jelikož ta implementace, která je obsažena v tomto zákoně, není až tak implementací, ale právě nad rámec té implementace jsou tam vsunuty záležitosti, které vůbec implementovány být nemusely, a směrnice je nevyžaduje. Mám na mysli dozajišťovací garanční fond, tzn. druhý pilíř připojištění cestovních kanceláří. A o tom právě budu hovořit. Problémem jsou ustanovení návrhu zákona, které jdou zcela nad rámec požadavků implementace směrnice Evropské unie č. 2302/2015, a podle našeho názoru - a omlouvám se ministerstvu - jsou výsledkem lobbingu pojišťoven. Pojďme se na problém podívat podrobněji.
Současný zákon č. 159/1999 Sb. zaručuje mj. ochranu spotřebitele v případě platební neschopnosti cestovních kanceláří. Je to věc velmi důležitá a je zapotřebí, aby spotřebitel byl vždy a za všech okolností chráněn, repatriován a byly mu navráceny všechny finanční prostředky, jak požaduje směrnice Evropské unie a ústavní soudy - evropský i český. S tím samozřejmě a bez výhrady souhlasím. Zde je potřeba naplno říci, že stávající znění zákona, který byl naposledy novelizován na konci roku 2015, tedy nedávno, je již dostatečnou implementací směrnice Evropské unie ve smyslu ochrany spotřebitele pro případ platební neschopnosti podle čl. 17 směrnice. Cituji: "Členské státy zajistí, aby pořadatelé usazení na jejich území poskytli záruku vrácení veškerých plateb uskutečněných cestujícími nebo v jejich prospěch, nejsou-li příslušné služby poskytnuty v důsledku platební neschopnosti pořadatele." Konec citátu. Dle § 8 odst. 2 stávajícího znění zákona č. 159 je cestovní kancelář povinna udržovat v průběhu trvání pojištění limit pojistného plnění v takové výši, aby v případě pojistné události byly uspokojeny veškeré nároky klientů. Opakovaný nález Ústavního soudu navíc ukládá pojišťovnám povinnost navrátit zákazníkům veškeré vložené prostředky. Stávající systém je plně funkční a zajišťuje maximální možnou ochranu zákazníka v případě úpadku cestovní kanceláře, což také dále zdůvodním, ve srovnání s ostatními západními zeměmi.
To, co je na návrhu novely zákona nejvíce rozporuplné a primárně s tím nesouhlasí ani obě profesní organizace - tím mám na mysli Asociaci českých cestovních kancelář a agentur a Asociaci cestovních kanceláří České republiky -, je zavedení úplné novinky, která nemá obdoby v žádném státě západní Evropy. Dokonce ze všech zemí Evropské unie byla nově zavedena pouze v Polsku. A v celé Evropě platí nově pouze v Polsku, jak jsem sdělil. Je to zavedení garančního fondu jako druhého pilíře mechanismu ochrany zákazníka pro případ platební neschopnosti nad rámec stávajícího zákonného pojištění. Tento návrh nemá logiku ani z hlediska drtivé většiny států Evropské unie - jak jsem řekl, výjimkou je pouze Polsko - ani z hlediska praxe, jelikož stávající systém je plně funkční.
Zavedení garančního fondu představuje další neúměrnou zátěž a překážku podnikání. A zdůrazňuji, že směrnice Evropské unie vytvoření dozajišťovacího garančního fondu taxativně nepožaduje. Jak jsem již uvedl, jiné členské země Evropské unie dozajišťovací fondy nevytvářejí a stávající systémy výrazně neupravují, a to ani v souvislosti s implementací směrnice. Výjimkou je pouze Polsko, kde však cestovní kanceláře zajišťují u pojišťoven v rámci pojištění proti úpadku v průměru pouze 3 až 20 % celoročních tržeb za zájezdy dle charakteru produktu, tedy nepoměrně méně, než zajišťují v současnosti české cestovní kanceláře. České cestovní kanceláře mají v České republice v současnosti ze zákona povinnost zajistit minimálně 30 % ročních tržeb, což je dokonce nejvíc v celé Evropské unii, takže je spotřebitel ve srovnání s jinými zeměmi Evropské unie již v současnosti velmi dostatečně chráněn. Ani Slovensko k původně zamýšlenému dodatečnému připojištění formou dozajišťovacího garančního fondu po vzoru návrhu České republiky nepřistoupilo po analýze, která vyhodnotila minimální riziko pro pojišťovny. Slováci pouze zvyšují limit zajištění tržeb cestovních kanceláří na 25 %, což je stejně o 5 % méně, než mají české cestovní kanceláře. Sousední státy jako Německo - a tam se musíme dívat mimochodem - v rámci implementace směrnice žádnou změnu nemají. Zákon je přijatý a publikovaný. Také Rakousko další připojištění dozajišťovacím garančním fondem nepřipravuje, pouze zvyšuje pojistný limit zajištění tržeb ze 14 % na 25 %. Stále méně než Česká republika, která má už nyní 30 %, musí cestovní kanceláře zajišťovat. Francie a Anglie uplatňuji rozdílné náklady na zajištění proti úpadku podle charakteru produktů. Další pilíř zajištění také nepřipravují. A stále mluvím o implementaci té směrnice.
Jak jsem již uvedl, cestovní kanceláře mají v České republice ze zákona povinnost zajistit minimálně 30 % ročních tržeb, což je nejvíc v celé Evropské unii. Průměru v Evropské unii je 10 až 15 %. ***