(17.50 hodin)
Poslanec Milan Urban: Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Tohle není slovní pře těch, kteří chtějí lepší životní prostředí, a těch, kteří tomu brání. To tak vůbec není. Ona se ta situace skutečně opakuje. Vždy se tady objeví nějaká obecná norma, která říká nějaké cíle, které se zdají být úctyhodné, a pak následují konkrétní kroky a konkrétní dopady. A my, poučeni z toho, co tady bylo, říkáme: Řekněte nám, jakými nástroji chcete těch cílů dosáhnout a jaké to bude mít náklady. Jaké to bude mít náklady na průmysl, jaké to bude mít náklady na občany České republiky. A tohle schopni nejste, nebo nechcete být v této chvíli sdělit. A myslím si a to varuji - Česká republika právě proto, že ji živí průmysl, právě proto, že průmysl v České republice má víc než 31 % podílu na hrubém domácím produktu - mimochodem členské země Evropské unie chtějí dosáhnout nějakých 21 % a zdaleka je nemají - tak právě proto je tahle otázka v České republice mnohem citlivější. Protože všechny tyto zásahy mohou výrazně zasáhnout do konkurenceschopnosti českých firem, a tedy do zaměstnanosti, a tedy do životní úrovně občanů.
A já myslím, že je velmi snadné říkat: prostě tady existuje nějaká globální vize, kdo s ní nesouhlasí a kdo je tady poslední, tak je tak trochu lump, taková je prostě doba, módní trendy jsou módní trendy... Tak by si měl uvědomit tu zodpovědnost, kterou má. A já, když mi řeknete nástroje, kterými půjdeme, a jaké dopady můžeme očekávat, pak mohu přemýšlet o tom, že bych to eventuálně podpořil. Dokud takové nástroje neřeknete, a dopady, tak to vzhledem k zodpovědnosti (upozornění na čas) k českému průmyslu podpořit nemohu.
Místopředseda PSP Petr Gazdík: S přednostním právem pan předseda Stanjura. Prosím, pane předsedo, máte slovo.
Poslanec Zbyněk Stanjura: Tak nejprve k těm číslům pana zpravodaje. A já beru, že jsou pravdivá. Má to být 100 miliard ročně a máme 65. No, kdyby to bylo jednou - už to máme skoro splněno. To má být každý rok, ne, pane zpravodaji? (Obrací se na zpravodaje Zemka. Zpravodaj: Ano.) Každý rok 100 miliard dolarů. A už jsme vybrali 65. Za jak dlouho? A proč ne 100? To za prvé.
Za druhé. Necítíte trošku to pokrytectví? Máme být pokrokoví, moderní, světoví, přispět k boji klimatu - no nebojte, bude nás to stát 34 tisíc eur ročně. To je docela levné být pokrokoví, moderní a nevím co všechno. A to má být argument. Tak jako pokud to myslíte vážně, tak 34 tisíc eur, to s vámi souhlasím, není nějak velká částka. Ale to jsou ty peníze, které pomohou k boji s klimatem v těch ostatních zemích? No já nevím.
A teď k tomu, co říkal pan předseda Kalousek. On dal do jedné roviny dvě věci. Já jsem mluvil, že jsem skeptický k této dohodě. Neříkal jsem, že jsem skeptický k ochraně životního prostředí, že podle mě je to konzervativní hodnota. Jenom mi vadí ten aktivismus mnohých, kteří si, jak říkal pan poslanec Urban, najdou novou modlu. Teď to prosazují. Proč ne, já ten názor klidně respektuji. Co mi vadí, je, že ten, kdo má jiný názor nebo má pochybnosti, má ihned nálepku toho, který propadá průmyslové lobby, betonové lobby, nemá rád životní prostředí... A tak to prostě není! Podívejte se, jak to obhajovali ti zastánci. Nic. Nic konkrétního. Na těch cílech se klidně shodneme. Na tom není nic špatného. A když se ptám, kdo to bude vymáhat. Nikdo, dámy a pánové! Jaké jsou sankce v té smlouvě? Žádné, dámy a pánové. Žádné sankce! Tak si sami řekněte, jestli byste podepsali soukromou smlouvu jako smluvní strana, která by trvala 83 let, ostatní smluvní strany by neměly... nebylo by to vymahatelné, a pokud by to ostatní smluvní strany porušovaly, tak by neměly žádnou sankci. K čemu to je? Odpovězte si poctivě, jestli byste za sebe takovou smlouvu podepsali. Já odpovím poctivě za sebe: no nepodepsal. K čemu to je? K ničemu! K tomu, aby se sjeli někde papaláši, takhle se chytli za ruce - a teď jsme to podepsali, už to máme. To je celé. Kolik to stálo, to vyjednávání? Člověkodnů třeba, nebo člověkohodin. To asi nikdo neví. Já jsem viděl ty triumfální fotky těch, kteří to nakonec podepsali. Ale co z toho?
Jak budeme sankcionovat signatáře, kteří to nebudou plnit? Jak, pane ministře? Zkuste mi říct, jak to vymůžeme. Nijak! Sám víte, jak je složité s našimi sousedy vyjednávat ochranu ovzduší v Moravskoslezském kraji. Sám víte, jak je to složité. A já vám to nevyčítám, že to nejde. Reálně nemáte žádné nástroje, jak toho partnera přesvědčit, aby ztížil pozici svých podniků a dostal je na úroveň našich podniků. Snažili jsme se my, snažili jste se vy - a výsledek je co? Jedna velká nula. Ale tady to máme podepsat a máme věřit a... nechat si nadávat. Já si nechci nechat nadávat, že jsem proti životnímu prostředí. Nic takového není pravda. Ani já, ani naše strana. Jenom jsme k tomu velmi skeptičtí. Tak nám zkuste odpovědět, co se stane se signatáři, kteří to nebudou plnit, a jaké jsou sankce. To jsou přece jednoduché otázky u každé smlouvy. To bych docela poprosil o odpovědi. Děkuji.
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji panu předsedovi. S faktickou poznámkou pan předseda Kalousek. Prosím, pane předsedo, vaše dvě minuty.
Poslanec Miroslav Kalousek: Já se v podstatě chci jenom panu předsedovi Stanjurovi omluvit. Samozřejmě že přijímám argument, že odmítavý postoj k zákonu o národních parcích i odmítavý postoj k Pařížské dohodě vyplývá z čiré lásky k životnímu prostředí.
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Tak, děkuji. Nastala všeobecná shoda v tomto sále. A dalším řádně přihlášeným je pan poslanec Jan Zahradník. Po něm pan poslanec Kostřica a pan poslanec Fiedler. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jan Zahradník: Vážený pane místopředsedo, pane ministře, dámy a pánové, já jsem k Pařížské dohodě vystupoval mnohokrát a snažil jsem se ve svých vystoupeních odvrátit pevné rozhodnutí určité části Sněmovny pro ratifikaci Pařížské dohody hlasovat. Používal jsem argumenty, ať už byly z hlediska ekonomického, politického, ale i ryze ekologického, opřené o názory renomovaných odborníků. Nic z toho nebylo platné.
Pan předseda Stanjura tady zmínil určitý příklad, jak se takovéhle bohulibé záměry mohou zvrtnout. Ono těch záměrů je víc. Vždyť si pamatujeme, jaké to bylo, když před možná dvaceti lety začali všichni ekologové prosazovat naftové motory, které mají snad být z hlediska produkce oxidu uhličitého šetrnější k životnímu prostředí. Dneska se ukazuje, že majitelé naftových motorů, nebo aut s naftovými motory, jsou takřka veřejní nepřátelé a bude jim zakazován vstup do měst.
Já osobně si vzpomínám, když jsem byl hejtmanem, jak masivní tlak byl ze strany ekologů i politických představitelů ekologického směru, tedy ze Strany zelených, pana Martina Bursíka, Hnutí Duha, Zeleného kruhu a dalších, na to, aby se zvyšoval podíl obnovitelných zdrojů. Že prostě do roku 2010 musíme mít 17 % obnovitelných zdrojů. Ten tlak byl prostě velmi masivní, a kdo ten názor nesdílel naprosto nadšeně, tak byl označován za nepřítele a kazisvěta. Kam nás tento tlak přivedl, nakonec víme. A samotný Zelený kruh tohleto rozhodnutí, ke kterému sám také přispěl, kritizuje.
No, já jsem si řekl, že se ještě nakonec pokusím nějakými argumenty zvrátit vaše rozhodnutí. V nedávné době, 1. září, poskytl Hospodářským novinám rozhovor významný klimatolog Jan Pretel, který - já teď budu citovat z toho rozhovoru - v letech 1993 až 2012 vedl Oddělení klimatické změny v Českém hydrometeorologickém ústavu, v současné době je vědeckým tajemníkem téhož ústavu a působil jako externí konzultant pro ministerstvo pana ministra životního prostředí. Byl velmi aktivní i na mezinárodní půdě. V letech 1996 až 2009 zastupoval Českou republiku v mezivládním panelu OSN ke klimatické změně a v letech 1997 až 2002 byl členem jeho výboru. Dokonce od roku 1991 do roku 2006 byl členem různých vyjednávacích týmů k rámcové smlouvě, tedy ke Kjótskému protokolu. Čili člověk, který o tom opravdu, opravdu hodně ví, hodně si toho v těchto věcech prožil.***