(18.00 hodin)
(pokračuje Zahradník)
On býval nadšeným stoupencem mezinárodních aktivit, mezinárodních iniciativ, které bojovaly s emisemi CO2. V současné době mu tyto snahy již nepřipadají tak jisté, aspoň to tak v rozhovorech naznačuje, vyslovuje o nich významné pochybnosti.
Hospodářské noviny se i ptají, zdali máme dost důkazů k tomu, abychom mohli říci, že globální oteplování je propojené s lidskou činností. Pan Pretel říká: "Ano, samozřejmě, je tomu tak, žijeme na Zemi nějakým způsobem každý z nás, každým svým činem k celkovému klimatu naší planety přispíváme." Každé peříčko, říkám já, které spadne vrabci z ocasu, nějakým způsobem ovlivňuje chod světa. Pan profesor Pretel ovšem dodává, že část vědecké komunity primárně ze zištných důvodů, hned dává rovnítko mezi lidskou činnost, oteplování a emise skleníkových plynů, potažmo oxidu uhličitého. Říká, že je strašně jednoduché toto dělat. "Skutečná podstata je ovšem taková," cituji dále pana Pretela, "že klimatický systém je nesmírně komplikovaný. Jeho složky spolu navzájem komunikují. Je to systém nelineární, v čase nestacionární a chaotický... Platí, že emise CO2 skutečně zvyšují skleníkový efekt, a tím pádem i teplotu, ale pouze za předpokladu, že jde o jinak neměnné stabilní podmínky. Aby tomu tak skutečně bylo, nesměl by systém být chaotický, musel by být stálý, stabilní."
Je zřejmé, že se na nárůstu teploty nepodílí jenom emise. Pan Pretel uvádí příklad: "Když se vrátíme o tři sta let v čase zpátky, dostaneme se do doby, kdy končila takzvaná malá doba ledová a docházelo k významnému, poměrně dramatickému oteplování." Ovšem tehdy žádné významné masivní emise CO2 nebyly, nebyly takové zdroje, které by je způsobily a o které my si nyní děláme zásluhy, klademe si je za vinu. Říká, že žádné emise před průmyslovou revolucí, kam autoři Pařížské dohody kladou počátek oteplování, nevidí, přesto už tehdy se začalo klima měnit a teplota planety stoupat.
Hospodářské noviny se ptají, co dál. Má smysl podepisovat takové dohody, jako bylo Kjóto, nebo čerstvě nyní Pařížská dohoda? Pan Pretel byl u jednání od prvopočátku, od roku 1991, když se připravovala rámcová dohoda ke změně klimatu. To ještě nebyl Kjótský protokol. Pak byl účasten jednání ke Kjótskému protokolu a nakonec seděl i v samotném Kjótu, když se v ranních hodinách protokol dořešil. Podotýkám, že podobnost s Paříží je úplně signifikantní. Taky jednali dramaticky až do samého božího rána, a pak teprve vítězoslavně předstoupili před svět s Pařížskou dohodou. Poznatků tehdy měla vědecká komunita málo. Bylo jasné, že se otepluje, ale řada informací byla zkratkovitá.
Celý Kjótský protokol byl založen na tom, že se všechno odehrává a za všechno mohou primárně emise CO2. A také na tom, že vyspělé státy, které se rozvinuly díky tomu, že emitují více CO2, musí emisní politiku upravit a že se zavážou k jistým redukcím. Postupně se objevovaly nové vědomosti, vyšlo také najevo, že průmyslové státy, které se zavázaly Kjótský protokol plnit, jej neplní. Američané a Rusové ho dokonce ignorovali. Kjóto skončilo v roce 2012, tedy ten protokol, kdy se měly zhodnotit rozdíly oproti roku 2090, a v mezidobí se měla vytvořit nová platforma, která by hleděla dál do budoucnosti a do které by se nově zapojily i rozvojové země. Jenže pořád probíhala podle pana Pretela nějaká jednání, která nikam nevedla. On viděl tu bezvýchodnost, začal o tom mluvit, začal to kritizovat. Říká sám, a teď přesně cituji: "A to se znelíbilo, naběhl jsem si. Moje teze byla, že musíme začít hlavně řešit, jak se přizpůsobit změnám klimatu, protože ty se evidentně dějí." Ano, to nikdo nezpochybňuje. Ale co zpochybňujeme, a já se k tomu přidávám, je vina, kterou lidstvo na sebe bere, vina, kterou na sebe bereme, že za to můžeme, že se musíme obětovat a v rámci zastavení nárůstu teploty omezit svoji činnost takřka na minimum. V roce 2009 pan Pretel z mezivládního panelu OSN definitivně odešel.
Hospodářské noviny se logicky ptají, zdali mezi jinými lidmi, kteří v Kjótu byli a podíleli se na tom, byly určité pochybnosti. Bylo nějaké povědomí, že to nějak globálně nefunguje, že jsou s uplatněním protokolu problémy? Pan Pretel říká: "Ano, když byla pauza na kafe, tak se o tom hovořilo, lidé to připouštěli, oficiálně ale ne. On to není špatný byznys jezdit několikrát do roku na setkání do velmi atraktivních destinací. Z toho se pak špatně vystupuje."
Hospodářské noviny se dále ptají na nějaký posun, který by měla Pařížská dohoda představovat. Pan Pretel zase říká: Žádný velký posun. Už se tady zmiňují adaptační opatření, Evropská unie o nich začíná mluvit. Dokonce tady byl záměr vydat nějaké evropské nařízení, jenže to je nesmysl. Nemůže se Evropa, která produkuje 10 % emisí, zavázat a vzít na bedra záchranu celého světa.
Suma sumárum, Paříž - spousta slova, podobně jako Kjótský protokol. Nárůst teploty o jeden a půl stupně, respektive udržení nárůstu teploty pod dvěma, případně při ambicióznějším plánu jeden a půl stupně Celsia do roku 2050, respektive do konce století. Opatření podle pana Pretela není uskutečnitelné. Pokud by byl systém lineární, stacionární, nebyl chaotický, dalo by se něco podobného vytyčit a tvrdit, že něco takového můžeme ovlivnit, ale klimatický systém takový není. Není stacionární, je chaotický, a proto je scestné se něčemu takovému na sto let zavazovat. Pracujeme samozřejmě s modely. Je důležité, stěžejní, jaké parametry do nich vložíme. Jsou to modely, které pracují s oteplením o stupeň do konce století. Mluvíme o modelech, které uvádějí nárůst o 4 % do konce století. Víme, kolik bude do té doby na planetě lidí? Jsme schopni přesně predikovat počet obyvatel naší planety do konce století? Jsme schopni predikovat ekonomický vývoj naší země? Jaké bude světové HDP? Jaké budou zdroje energie? Zdali budeme stále spalovat fosilní paliva, nebo zdali lidstvo konečně dojde k nějakému novému způsobu, jak získávat energii, který by nebyl založen na tom, že nějak ohříváme horkou vodu v kotli a tu pak pouštíme skrz turbínu a generátor a na výstupu odebíráme elektrické napětí?
"Pařížská dohoda," cituji pana Pretela, "byla velké divadlo, které se muselo sehrát, protože příprava nástupce Kjótského protokolu zkolabovala. Bylo nutné něco udělat. Už církev v dávných dobách říkala, že lidé musí být hodní, nesmí zlobit, jinak se na ně Bůh rozhněvá a sešle strašnou katastrofu. A to se teď opakuje, lidi je potřeba držet ve strachu. A co má být tou katastrofou? Vyhyne všechno živé na planetě? Zatopí nás oceány?" Odpověď si musíme dát, a to říkám já, každý sám, zdali jsme schopni na toto přistoupit.
Souhlasím s panem Pretelem, který dále odpovídá, že je správné se chovat ekologicky, že je správné vyvíjet úsporné technologie, to je velmi dobrá cesta, jenže Pařížská dohoda je pouhý závazek, který k ničemu nikoho nepovinuje. ***