(10.40 hodin)
(pokračuje Filip)
My jsme schopni jistě společnými silami zajišťovat vnější hranici Evropy a zajišťovat to, že sem nebudou vstupovat ti, kteří ohrožují bezpečnost občanů. Jestli si vážně myslíte, že tady najdete na ulicích tisíce lidí, kteří se bojí hrozby Ruské federace, tak je nenajdete, ale každý druhý vám odpoví, že se bojí hrozby terorismu, každý se bojí toho, že nemůže jít večer bezpečně, promiňte mi, na taneční zábavu nebo na nějaký velký koncert nebo na nějaký festival rockové nebo country hudby nebo něčeho dalšího. No protože ta vlna terorismu prošla přece celou Evropou. A je jedno, jestli to bylo nejdřív v Paříži, nebo v Londýně, nebo ve Stockholmu, nebo v Německu, nebo v Petrohradě. Ano, celou Evropou. I v té Ruské federaci přece prošly tyhle teroristické útoky. A ti, kteří znásilňovali ženy v Německu, tady v Mnichově nebo v Norimberku, o Silvestru, nebyli ruští vojáci. To byli samozřejmě migranti, které tam Angela Merkelová pozvala. Tak si to tady řekněme na rovinu.
Co nám brání v tom, abychom v rámci jednání NATO, našeho parlamentního shromáždění, to je orgán, začali mluvit o tom, že je potřeba svolat novou bezpečnostní konferenci. Já se zlobím na ministra zahraničních věcí. Jeho vystoupení tady na úvod tohoto tisku bylo podle mého soudu ne nedostatečné, to nebylo jenom na propadnutí, to bylo tak "já mám jistotu, že to tady odhlasují ti poslanci, tak co bych se namáhal". To už víc řekl aspoň ministr obrany. Ten aspoň řekl ty technické záležitosti. Ale ministr zahraničních věcí tady měl říct "'ano, ta situace je taková, bezpečnostní ohrožení je v tom a v tom". A my bychom ho buď přijali, nebo nepřijali. Ale já bezpečnostní hodnocení, které je obsaženo v tomto tisku, neberu tak, jako že je to skutečné bezpečnostní ohrožení nejen České republiky, ale i těch pobaltských států. Já to tak nevnímám. Já chápu spory mezi Ruskou federací, Lotyšskem, Litvou a Estonskem. Já chápu, z čeho vyplývají. To víte, když máte neobčany - a my jsme se neozvali, když tyto tři státy vstupovaly do Evropské unie, že nepřiznaly obyvatelům ruské národnosti občanství toho pobaltského státu. My jsme nic neříkali, nám to bylo jedno. A přitom jsme se tady všichni bili v prsa, že to je prostě ta demokracie, která tady má být, a že od těch principů neustoupíme, když jsme vstoupili do Evropské unie. Ale my jsme od nich ustoupili, nás to nezajímalo.
Když se tady bavíme o Ukrajině, nás najednou nezajímá, co se tam odehrává. Že prezident Porošenko lže do očí na tiskové konferenci a generální tajemník NATO není ani schopen odpovědět, že přece vůbec není pravda, že NATO má jasno, že vstoupí Ukrajina do Washingtonské smlouvy. Nemá v tom jasno. On lže na tiskové konferenci a nic se neděje. My víme, jaké probíhají politické procesy v Kyjevě, a zase říkáme - ale my jsme tady přijali jaksi asociační dohodu s Ukrajinou a nedbali jsme na to, že neplní ty zásadní demokratické principy, o kterých tak mluvíme.
Tak se prosím vás už nevažme na minulost a uvažujme o tom, že Česká republika jako legitimní - a já právě proto jsem říkal o legitimitě vstupu do Washingtonské smlouvy, do Aliance - jako legitimní člen toho společenství začne prosazovat něco jiného, než je bývalé schéma bipolárního světa, nám nemůže vystačit. My potřebujeme přece novou bezpečnostní konferenci, která zajistí bezpečnost České republiky, zajistí bezpečnost Litvy, Lotyšska, Estonska, aby tam nemohli vstoupit cizí vojáci, právě tím, že bude garantováno těmi třemi pevnými body multipolárního světa, které jsem pojmenoval, mimo jiné jsou to tři stálí členové Rady bezpečnosti, a my budeme schopni říct ano, Praha byla novým místem Helsinek. My budeme partneři těch tří stálých členů Rady bezpečnosti jako Česká republika. Vy na to nemáte odvahu? Možná ministr zahraničí nemá odvahu. Já bych takovou odvahu měl to navrhnout. Mohli jsme to udělat, minimálně naposledy při zasedání G20. Proč jsme to neudělali jako Česká republika? Proč tam naši zástupci tohle neříkali?
Víte, ta zahleděnost do minulosti přece vůbec nepatří do rozhodování o takových věcech, které nemají nic společného s tím, že my tady budeme rozhodovat mimo náš mandát na dva roky dopředu. Vy víte, že příští poslanci to nezmění? Víte, kolik tady zůstalo z minulého volebního období v roce 2013 poslanců? Třetina. A dvě třetiny poslanců, kteří tady budou, když se vymění stejný počet, mohou rozhodnout úplně jinak. A my je zavážeme k něčemu, co budou těžko měnit. Vy máte tu odvahu. Já ne. Já nechci něco takového udělat. Nemám v úmyslu je zavázat. Ale smyslem mého vystoupení je, abychom přece řekli: tohle není budování příští evropské bezpečnosti, že budeme někam posílat vojáky.
Dovolte mi, abych se vrátil ale k tomu důvodu, pro který si myslím, že to je špatně. Já jsem na té bezpečnostní konferenci citoval Christin van Busgardovou (?), to je politická analytička z Norska, tedy z členského státu Aliance, která říká, že pohled ve srovnání toho názoru členských států NATO a pohled Ruské federace je v podstatě stejný, akorát s opačným znaménkem. Generální tajemník NATO a bývalý americký ministr obrany řekli, že nikdy nebyly ruské vojenské jednotky tak blízko k jednotkám zemí NATO, což je pravda, ale pravda relativní. Protože Ruská federace namítá ve stejném smyslu a ve stejném duchu také zcela oprávněně, že cizí ozbrojené jednotky nestály od doby druhé světové války nikdy tak blízko Petrohradu a Moskvy. Je tomu tak, nebo není? Já chápu, že někomu se hrozně líbilo, že Michail Gorbačov při jednání si nenechal podepsat, že se nebude rozšiřovat Severoatlantická aliance, když se zruší Varšavská smlouva. Mimo jiné bývalý ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier ve svých pracích mluvil o tom, že smyslem té zahraniční politiky bylo zrušení obou paktů a vytvoření nové bezpečnostní architektury. Ta doba se promarnila, ale nikdy není pozdě hledat novou bezpečnostní architekturu.
Alexander Černý připomínal, že vojáci ruské armády cvičí na území Ruské federace. Kdyby cvičily na území Litvy, Lotyšska a Estonska, případně Polska jejich jednotky, myslím si, že by to nezvyšovalo nějak napětí. Problém je ale v tom, že tam přesouvá vojenská aliance Washingtonské smlouvy další jednotky. A samozřejmě to je přece záležitost, která musí u těch ruských vojenských stratégů - a není to žádná obrana cizí mocnosti, to je jenom to, jak mohou uvažovat - a zase budu citovat tu norskou analytičku. Jim prostě nic jiného nezbývá - a Alexander Černý tady řekl, jaké jsou rozdíly ve vojenské výzbroji - než vzít, že jejich jedinou obranou je jaderná parita. Kde se to ocitáme? Protože nikdo nezpochybňuje, že Spojené státy americké jsou v technologiích, ve vojenských technologiích mnohem dál nejen proti Ruské federaci, ale zejména i vůči státům paktu NATO. To nezpochybňuje nikdo. My už vůbec ne, protože na to v naší armádě nemáme, abychom měli tu nejmodernější technologii. Pamatuji si, když jsme se bavili o nákupu nových nadzvukových letounů a já jsem dostal takovou připomínku od bývalého ministra národní obrany, abych se zeptal, jestli by nám Ruská federace prodala ty nejmodernější migy a Spojené státy americké jestli by nám prodaly nejmodernější nadzvukové letouny. Odpověď tehdejšího náměstka ministra obrany na výboru pro obranu a bezpečnost - tenkrát byl ještě sloučený - byl: ani jeden stát tuto nejmodernější techniku neprodává. Logicky. My jsme měli na výběr buď polétavé F16, případně jsme mohli koupit francouzské mirage, anebo jsme skončili u toho, jak jsme skončili, to znamená, máme švédské gripeny. ***