(18.50 hodin)
(pokračuje Zahradník)
Tedy musíme říci, že pokud nekriticky rámcovou Pařížskou dohodu schválíme, čekají nás ještě větší absurdity. Vysoké zdanění používání fosilních paliv a nedostatek energie, zejména v zimě, kdy přichází necelá desetina sluneční energie ve srovnání s vegetační sezónou. Chceme-li příklad, můžeme se obrátit k začátku letošního roku, kdy na začátku ledna mrzlo, nesvítilo sluníčko, případně byly kolektory pokryty vrstvou sněhu a v Německu alternativní zdroje vyráběly zlomky procent plánovaného výkonu, tedy musely běžet na plné obrátky plynové tepelné elektrárny, samozřejmě poháněné, živené ruským plynem.
Dámy a pánové, jsou nějaké staré pravdy, které bych rád připomněl. Například to, že sedláci říkávali: voda přitahuje vodu, nebo les přitahuje vodu, nebo na suché pole neprší. Sedláků, těch pravých, je čím dál tím méně bohužel a s nimi mizí i selský rozum. Místo toho se v klimatizovaných místnostech debatuje o klimatu a vytvářejí se modely odtržené od reality. Výsledkem takových modelů je i text Pařížské dohody. Její realizace povede k dalšímu prohlubování klimatické změny, ztrátě prosperity, snížení konkurenceschopnosti a degradaci krajiny a k prohlubující se neschopnosti setrvale hospodařit v krajině.
Jsou zde ještě další zajímavé myšlenky - myšlenky, které se týkají role médií a politiků v tomto složitém vědeckém sporu, který tady už je od dob Josefa Frejlacha na konci 19. století. Pěkně o tom píše ve svém článku profesor Miroslav Kutílek. Ptá se oprávněně, proč se média ujala úkolu propagovat katastrofické předpovědi o vývoji podnebí. Významnou roli podle něj tu hraje nepochybně jakási zděděná úzkost, vědomí dávných katastrof, které postihovaly lidstvo od doby jeho zrodu. Média tedy vyhovují podvědomému strachu lidstva z globální katastrofy a zároveň touze být jejím svědkem. Média přitom mohou zprostředkovat splnění dalšího podvědomého přání: kéž bychom tuto katastrofu přežili a jako její svědci mohli o ní vyprávět dalším generacím. Líčení katastrof, hrůz lidského neštěstí a lidské bídy, to všechno zaručuje přece dobrou prodejnost. Doporučuje se také, aby katastrofické příběhy byly zakončeny happy endem. Tento happy end nám v tomto případě mají zaručit ti politici, kteří doporučují snižování emisí CO2 jako spolehlivý a podle jejich tvrzení jediný prostředek k odvrácení katastrofy.
Proč však přistoupili téměř všichni politici na hru o globálním oteplování způsobeném lidstvem? Ustoupili tlaku médií, nebo se dokonce svezli na vlně oblíbenosti katastrofických vizí? Nebo se máme domnívat, že přijali scénář o globálním oteplování jako zástupný problém, kterým zaretušují svou nízkou míru odpovědnosti, když se jedná o konkrétní úkoly ochrany životního prostředí? - Potud profesor Kutílek, volně citováno.
Já k tomu dodávám to, že jednoznačně slova pana profesora Kutílka mohu potvrdit. My se hlásíme k Pařížské dohodě, nebo aspoň tedy se obávám, že tak učiníme hlasováním, a jejímu plánování našeho světa na celé stávající století a zároveň jsme také pod tlakem ekologických aktivistů dopustili zavedení divočiny na nadpoloviční ploše území Šumavy, a tím dramaticky ohrozili její funkci jako přirozené zásobárny vody.
Proč se vytvářejí nátlaky na vlády rozvojových zemí, aby omezovaly emise skleníkových plynů, když průmyslový rozvoj těchto zemí není uskutečnitelný bez zvýšené produkce energie, tedy téměř vždy za zvýšeného využívání fosilních paliv a se zvyšováním emisí CO2? Myslíme to opravdu vážně, že tyto země budou Pařížskou dohodu dodržovat?
A také k tomu chci dodat, že boj s klimatickou změnou je výborný byznys. Jednak se bude ročně přerozdělovat sto miliard dolarů vládám rozvojových zemí, jejichž režimy mnohdy nejsou vzorem demokracie a kde se tyto peníze mohou propadnout do černých děr jejich ekonomik a skončit v pochybných projektech spojených s korupcí.
Dále je známo, že projekty obnovitelných zdrojů energie mohou být také zdrojem až nemorálních zisků. Nakonec nemusíme chodit daleko. Na solární byznys u nás doplácíme z veřejných peněz, tedy z peněz nás všech, ročně 45 miliard korun.
A jsou zde ještě dvě věci, které jsou nové ve srovnání s minulým projednáváním Pařížské dohody. Prezident Spojených států amerických Donald Trump vyhlásil, že jeho země stahuje svůj souhlas s Pařížskou dohodou. Plní tím samozřejmě svůj volební program, což v západní společnosti v současné době není zvykem. Toto rozhodnutí je správné a považuji jej za velmi odvážné. Jeho historický význam spočívá podle mého názoru v tom, že po poměrně dlouhé době dochází k tomu, že představitel jedné z vůdčích zemí západní civilizace se vyjádřil jasně proti dosud převažující platformě, která tkví v tom, že Západ na sebe bere vinu za všechny vady, které náš současný svět má, počínaje bídou afrických a asijských zemí přes domnělé pošlapávání práv všech možných menšin až po přijetí viny za způsobení globálního oteplení v posledních dvou staletích. O tom, že se Donald Trump strefil do černého a blok klimatických alarmistů zasáhl velmi silně, svědčí jejich až hysterická reakce. Je třeba říci, že zastánci Pařížské dohody byli velmi překvapeni. Není divu. Poté co v podstatě ovládli média a také školní osnovy, které nepřipouštějí jinou teorii než tu správnou, tedy teorii globálního oteplení způsobeného člověkem, zřejmě netušili, že ve Spojených státech existují odpůrci této teorie a jsou významnou a také díky výsledkům amerických prezidentských voleb i legitimní politickou silou. Světoví politici však až na vzácné výjimky jako jeden muž Donalda Trumpa odsuzují, kritizují, a dokonce i zesměšňují.
Dámy a pánové, pro další osud Pařížské dohody, zejména pro to, aby nebyla pouze cárem papíru, ale hodnověrným a závazným dokumentem, což si snad její podporovatelé přejí, je postoj Spojených států amerických naprosto zásadní. USA se na produkci skleníkových plynů podílejí 18 %, což je velmi významné číslo. Protože Donald Trump stahuje podpis USA pod dohodou, padá i z dohody vyplývající závazek USA tento podíl významně snižovat. To, že se občané Spojených států o to budou snažit stejně, že budou rozvíjet nedotované alternativní zdroje energie, že budou podporovat nedotovanou elektromobilitu jako své osobní rozhodnutí, je jasné a nijak to nesouvisí s tím, zda Spojené státy budou signatářem Pařížské dohody, či nebudou. Do Ameriky se opět začíná vracet svoboda a ta je velkým tahounem rozvoje, což neplatí o různých regulacích, které zanášel do Spojených států bývalý prezident Obama.
Je zajímavé a pro situaci kolem klimatického třeštění příznačné, že se zastánci Pařížské dohody v této situaci obracejí jako k hlavnímu garantu boje proti klimatické změně k Číně. Vzhledem k tomu, že pro všechny levicové intelektuály, ekologické i lidskoprávní aktivisty je komunistický režim v Číně horší než sám ďábel, je jejich důvěra v to, že Čína bude Pařížskou dohodu po dobu celého století dodržovat, poněkud komická. Kde se bere jejich důvěra v Čínu, která neuznává patenty, kopíruje kdeco a zaplavuje světový trh levně vyrobeným zbožím, aniž by brala ohled na lidská práva, sociální práva a životní prostředí? Měli bychom se obávat toho, že Čína, tato Říše středu, přesvědčená o svém světovládném poslání, bude plnit dohodu pouze tehdy, bude-li to pro ni z propagandistického hlediska výhodné. Tato doba nastala Trumpovým rozhodnutím a Čína nyní důležitě přebírá odpovědnost za osud světa. Jak dlouho to bude trvat a jak dlouho bude Čína Pařížskou dohodu dodržovat, je ve hvězdách. Vzhledem k tomu, že Čína se podílí na celosvětové produkci emisí 28 %, vzniká najednou v závazcích na záchranu světa deficit ve výši 50 % produkce emisí. To už je na pováženou a Česká republika by měla důkladně zvážit, zda jí pochybná prestiž být mezi signatáři dohody stojí za dopady i důsledky na českou ekonomiku, energetiku i ústavní pořádek. Evropská unie, která produkuje 14 % emisí, v tom nakonec zůstane sama. Sama odnese ztrátu konkurenceschopnosti se závazky, které podle mého názoru neprozřetelně vyvolala a které budou ve světě velmi, velmi nebezpečné. ***