(18.00 hodin)
(pokračuje Aulická Jírovcová)
Zahraniční investoři mají stále mít speciální zákonné právo žalovat vlády za opatření, která negativně ovlivňují jejich investice. V novém systému investičních soudů CETA zůstávají rozsáhlé ochrany poskytované zahraničním investorům z velké části nedotčeny. To vystaví daňové poplatníky v Kanadě obrovským finančním závazkům a skoro jistě utlumí budoucí snahy o progresivní veřejnou politiku.
Zkušenosti Kanady pod dohodou NAFTA toto jen potvrzují. Kanada je navzdory svému rozvinutému právnímu systému a silným ochranám soukromého vlastnictví nejžalovanější stranou NAFTA. Mnoho z těchto žalob se týká opatření na ochranu životního prostředí a jen minulý rok prohrála Kanada znepokojivý spor ohledně environmentálního posudku, který doporučil nevydat povolení na výstavbu obřího lomu v environmentálně citlivé oblasti. Kvůli progresivním opatřením, jako je například zákaz frakování v provincii Quebec, čelí Kanada mnoha žalobám.
Skromná procedurální zlepšení procesu ISDS a jeho přeměna na investiční soudní systém v CETA by nepředešla kauzám, kterých jsme čím dál tím častěji svědky, jako jsou žaloby korporací na regulace sloužící veřejnému zájmu, nebo nakládání se vzácnými přírodními zdroji, a nedala by vládám větší šanci takovéto spory vyhrát. Naopak CETA by téměř jistě zvedla počet těchto žalob proti legitimní evropské veřejné politice, a tím zvýšila tlak na deregulaci, které jsou vlády vystavovány.
CETA neobsahuje žádné jasné vymezení vyjímající veřejné služby z jejich liberalizačních pravidel. Místo toho v ní poskytuje složitá směsice výjimek lišících se stát od státu či provincie od provincie jen částečnou, nebo nestejnoměrnou ochranu. Z evropského pohledu je tato dohoda výjimečná v tom, že Evropská unie a její členské státy musely použít přístup negativního seznamu, výčtu, což tedy znamená, že ve smlouvě jsou automaticky zahrnuty všechny sektory a opatření, které nejsou vládami výslovně vyloučeny. Přestože jsou některé veřejné a základní služby některých liberalizačních doložek z CETA vyjmuty, tyto zásadní výjimky jsou neurčitě formulované, nebo nedostatečné. Obavy vyvolávají rovněž nedostatečné definice veřejných služeb a veřejného zájmu. Příkladem mohou být služby v oblasti pitné vody, které jsou z CETA vyloučeny, ale zpracování odpadních vod je pro většinu evropských zemí ve smlouvě zahrnuto. Stejně tak by výjimka pro poštovní služby fakticky zmrazila současnou úroveň privatizace a deregulace evropských poštovních služeb.
CETA také omezuje možnosti parlamentů, respektive vlád, navrátit zprivatizované služby do veřejného sektoru. Dohoda vytváří takové podmínky, že jednou zprivatizované sektory a služby budou moci být pouze velmi obtížně vráceny mezi veřejné služby, mimo jiné i kvůli riziku soudních sporů.
Navzdory častým tvrzením nemají pravidla dohody CETA omezující regulaci. Jednoduše pouze stanovit úroveň pravidel pro zahraniční a domácí trhy. V několika oblastech CETA určuje absolutní limit pro vládní regulace a umožňuje odvolání se i proti nediskriminačním opatřením, která by zahraniční investory a poskytovatele služeb zasáhla. Investiční pravidla dohody CETA například vládám zakazují omezovat či ovlivňovat počet firem nebo velikost aktiv v určitém sektoru. Tyto zákazy platí i v případě, že uvedené limity nedávají přednost lokálním společnostem, což by mohlo zasahovat například do snah zamezit finančním firmám stát se příliš velkými na to, aby zkrachovaly.
Konečně CETA nezajišťuje také zásadu předběžné opatrnosti. Místo toho pod záštitou regulatorní spolupráce určuje formální cesty zaručující, že investoři se dostanou ke slovu na samém začátku regulatorního procesu. To investorům umožní vyvíjet nejrůznějšími způsoby tlaky proti zavedení pro ně nevýhodných regulací. Pro Evropu je podstatné, že by tyto instituce regulatorní spolupráce byly otevřeny v rámci dohody NAFTA kanadským pobočkám velkých amerických chemických, biotechnologických a energetických firem... (Odmlka pro hluk v sále.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Já vám, paní poslankyně, rozumím. Poprosím sněmovnu o klid, abyste mohla v pořádku dokončit svoje vystoupení.
Poslankyně Hana Aulická Jírovcová: Děkuji, pane místopředsedo. Vzhledem k těmto a mnohým dalším nedostatkům odhaleným v následující analýze je tedy zarážející, že dohodu CETA označují kanadská ministryně obchodu Chrystia Freeland i její evropský protějšek Cecilia Malmström jako progresivní a moderní obchodní dohodu. Kromě několika relativně malých změn se stále jedná v zásadě o stejnou dohodu, jaká byla vyjednávána bývalou konzervativní kanadskou vládou, jedním z nepravicovějších režimů v nedávné kanadské historii. Ve skutečnosti je CETA zlatým standardem pro dohody jen v tom smyslu, že zachází dál než předchozí obchodní dohody v posilování pozlacených práv zahraničních investorů na úkor občanů a veřejného zájmu.
Pokud Evropská komise a nová kanadská vláda vážně myslí, že by se CETA měla stát progresivní dohodou, neměly by jim projít pouhé kličky s přejmenováním a jiná prázdná gesta, která původní duch smlouvy nemění. Je třeba, aby od tohoto špatného textu obě strany ustoupily. Pokud ale budou pokračovat podle přání, otevře se pod její ratifikací v Evropském parlamentu dlouhá a konfliktní debata a její ratifikace v parlamentech jednotlivých států Evropské unie a Kanady. To bude pro budoucí osud Evropské unie a demokracie mnohem podstatnější. Opomíjení vážných obav veřejnosti z negativních dopadů CETA, které tato analýza potvrzuje, je postup nedemokratický a nebezpečný. Občané na obou stranách Atlantiku si zaslouží efektivně fungující spolupráci, nikoliv podobné dohody, které jdou proti jejich zájmu.
A nyní, pokud dovolíte, bych řekla pár informací z jednotlivých rezortů a dopadů, které CETA přináší.
Urovnání sporů mezi investorem a státem. Nejnovější text CETA na veřejné obavy ohledně systému urovnání sporů mezi investorem a státem reaguje zdánlivým nahrazením systému investičního soudu. Tento soudní systém v uvozovkách mění některé procedurální aspekty, ale umožňuje nadále, aby byl stát ve sporu s investorem slabší stranou.
Dohoda CETA zachovává zahraničním investorům právo žalovat vlády za opatření, která by mohla negativně ovlivnit jejich investice nebo poškodit jejich takzvaná oprávněná očekávání. Tato ochranná opatření nenabízená domácím investorům ani obyčejným občanům vystavují státy a jejich daňové poplatníky mimořádným finančním rizikům a ohrozila by i realizaci řady veřejných politik. Text sice zmiňuje takzvané právo státu regulovat, ale pouze jako doporučující doložku, a nechrání tedy regulace ve veřejném zájmu dostatečně.***