(12.50 hodin)
Poslanec Jeroným Tejc: Děkuji za slovo. Dočkal jsem se. Tentokrát už nejsem náhradním zpravodajem. Tentokrát jsem opravdu zpravodajem Sněmovny k tomuto tisku za ústavněprávní výbor.
Já bych pouze konstatoval, že ústavněprávní výbor tento tisk projednal, a to usnesením číslo 234 ze dne 9. června 2016 s tím, že jsme přijali pozměňovací návrh, který podle mého názoru, ale to je názor subjektivní, mírně zužuje okruh těch, kterým by se odškodnění dostalo. Debata jistě může proběhnout ve třetím čtení o tom, který ten pozměňovací návrh je nebo není vhodný.
Tolik tedy zpráva zpravodaje. Jen avizuji, že se hlásím do podrobné rozpravy, neboť je třeba v tomto návrhu upravit datum s ohledem na to, že tisk je projednáván velmi dlouho, a tedy lhůty by v zásadě už byly propadlé.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám děkuji. Poté se tedy přihlaste do podrobné rozpravy, pane poslanče. Já otevírám obecnou rozpravu. Nejprve tedy pan navrhovatel. Prosím.
Poslanec Vladislav Vilímec: Děkuji, pane místopředsedo. Já bych chtěl odůvodnit pozměňovací návrh, který pak předložím v podrobné rozpravě. My jsme v rámci vytvoření podkladů pro jednání ve výborech skutečně věnovali hodně času a hodně úsilí o nalezení nějakého kompromisního znění tohoto zákona, které by na jedné straně ošetřilo určitá rizika spojená s tím, že již proběhla lhůta k uplatňování žádostí, nám to proběhlo k 31. prosinci 2013, ale na druhé straně měl zákon faktický smysl a přinesl žádoucí posun s ohledem na skutečnost, že původní vlastníci dnes již nežijí a mnohdy nežijí ani děti. Na ústavněprávním výboru byl nakonec přijat pozměňovací návrh, o kterém mluvil pan kolega Tejc, který je takzvanou - já to tak charakterizuji - minimalistickou variantou a řeší pouze případy těch oprávněných osob, které zemřely poté, co již uplatnily dle zákona oprávněný nárok. Takových případů je asi kolem dvaceti pěti. Pro děti těchto oprávněných osob je to sice také důležité, ale neřeší případy těch oprávněných osob, které se nedožily ani možnosti vlastně tu žádost podat.
V rámci tedy komplexní úpravy, kterou jsme předložili na výborech a teď předkládáme v pozměněné verzi i v Poslanecké sněmovně, jsme se snažili opakovaně zapracovat připomínky Ministerstva vnitra i Ministerstva financí. Především jsme vyloučili legislativně možnost, aby o odškodnění mohla nově žádat oprávněná osoba v situaci, když v uplynulé lhůtě tuto možnost dříve využila jiná oprávněná osoba a byla jí vyplacena částka do výše dvou milionů korun. Stejně jsme vyloučili tuto možnost i pro oprávněné osoby, pokud mohly dříve podle tohoto zákona podat žádost, ale z různých důvodů tuto možnost nevyužily. Na základě připomínek jsme také zkrátili původně navrhovanou dobu pro podání žádosti o půl roku. Na základě určitých výhrad a po projednání ve výborech jsme připravili skutečně návrh s panem kolegou Jiřím Junkem, který by dále nepočítal s tzv. závěťními dědici coby oprávněnými osobami a vlastně omezil, redukoval počet oprávněných osob pouze na vnuky původních majitelů.
Samozřejmě ve výborech docházelo a dochází k obtížné diskusi, pokud se to rozšíří o ty vnuky, kolik takových oprávněných osob vlastně existuje. Já možná bych uvedl určitou statistiku, že k 31. lednu 2017 bylo odškodněno asi zhruba 450 nebo 500 případů a bylo vyplaceno asi 340 milionů korun. Je to tedy mnohem méně, než kolik se v roce 2009, potažmo v roce 2012 uvažovalo. Tady samozřejmě ta statistika se trochu liší. Liší se údaje spolku Podkarpatská Rus na jedné straně a Ministerstva vnitra na straně druhé. Já jsem přesvědčen i s ohledem na to, jak to probíhá od roku 2009, že těch oprávněných osob, pokud by se to rozšířilo o vnuky, zase až tolik nebude a že nějaké dramatické úvahy o tom, že by to stálo státní rozpočet dvě miliardy korun, by se nenaplnily.
Chtěl bych tedy říci, že možná ještě Ministerstvo financí v 60. letech vyplatilo některým oprávněným osobám zhruba 13 milionů korun na základě předchozích úprav, byť Československá republika tehdy od Sovětského svazu formou odškodnění dostala v přepočtu asi 920 milionů korun československých. Chtěl bych tedy zdůraznit, že mnohé osudy původních vlastníků byly velmi dramatické a tyto křivdy se v současné době ani s časovým odstupem pominout nedají.
Náš i tak velmi redukovaný, návrh, který jsme podali s panem poslancem Junkem, by měl vytvořit podle mého soudu smysluplnou koncovku k restitučnímu příběhu uznání těchto křivd v alespoň částečném naplnění legitimního očekávání oprávněných osob a především vnuků původních vlastníků. Pozměňovací návrh, tak jak jej předložíme, je navíc zpracován tak, aby byl formálně kompatibilní s návrhem ústavněprávního výboru a mohli jsme skutečně v tom třetím čtení rozhodnout, zda chceme přijmout pouze minimalistickou variantu, anebo to odškodnění otevřít i vnukům oprávněných osob v situaci, kdy nežijí ani původní vlastníci, ani děti těch původních vlastníků.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám také děkuji. Dalším řádně přihlášeným je pan poslanec Jiří Junek. Prosím.
Poslanec Jiří Junek: Děkuji za slovo. Já nebudu v podrobné rozpravě načítat žádný pozměňovací návrh. Já bych jenom využil obecné rozpravy k tomu, abych se maličko také jako předkladatel za novelu postavil. Koneckonců jsem v prvním čtení tu možnost téměř neměl, protože jsme spěchali a nemohl jsem si k tomu své říci. Tak jenom ve zkratce.
Bylo to v listopadu 1945, kdy poslanecká sněmovna, řekl bych, nějakým způsobem hodila část občanů Československé republiky přes palubu a dobrovolně, téměř jednomyslně postoupila část svého území jinému státu, tehdy Sovětskému svazu. Čili bylo to jakési hození svých občanů přes palubu a určitě to od poslanecké sněmovny nebylo hezké. A já jsem si v tom roce 2015, kdy jsme ten návrh načítali, myslel, že to bude takové pěkné k tomu výročí sedmdesáti let od doby, kdy se tato věc odsouhlasila, nějaké zadostiučinění pro ty lidi a jakási omluva. Nicméně dva roky uplynuly, nestalo se tak.
Ale chtěl bych říct, že tím rokem 1945 ta událost neskončila, nebo takovéto nepěkné zacházení s našimi občany. Po roce 1948 ze Sovětského svazu dokonce přišla nějaká finanční náhrada, což se určitě moc často v historii nestalo, že by ze Sovětského svazu nám něco přišlo. Tentokrát se tak opravdu stalo a místo toho, aby občané opravdu byli odškodněni, tak za jejich majetek jim nic dáno nebylo. To znamená, došlo k jakému druhému hození přes palubu. A přišel rok 1989 a všichni zajisté čekali, že dojde k nápravě této křivdy a těm občanům, kteří zanechali nemovitý majetek na Podkarpatské Rusi, konečně bude nějaká náhrada vyplacena. Bohužel, trvalo to rovných dvacet let a ten zákon, který byl nakonec přijat, jak už tady bylo řečeno, byl nakonec nešťastný v tom, že vlastně měl jenom odškodnit přímé majitele a jejich děti. Přímí majitelé prakticky nežili, dětem bylo minimálně sedmdesát, takže je otázka, kolika lidí se mohl vůbec ten zákon aktivně dotknout. Mám pocit, že jsme ty naše bývalé spoluobčany, potomky hodili přes palubu potřetí. A teď jsem trošku měl úplně strach, jestli náhodou k tomu nedojde počtvrté, když jsme v roce 2012 ten zákon načetli, a je rok 2017 a nemohli jsme se dostat k druhému čtení.
Takže já doufám, že zdárně dokončím a že se dostaneme k třetímu čtení, kde tuto věc definitivně nějakým způsobem urovnáme a se ctí se s tím vyrovnáme. Byť je pravda, jsou tady pozměňovací návrhy, koneckonců já jsem pod nimi podepsán. Jsem si vědom toho, že byly přijaty, nebo vytvořeny v rámci nějakého kompromisu, který je určitě nutný, aby ta věc byla vypořádána. Úplně vnitřně na sto procent s tím ztotožněn nejsem, protože tak jak se to jednání protahuje, tak mám strach, kolik vlastně těch vnuků také dnes žije. A jestli to budeme ještě chvilku protahovat, tak už ani těch vnuků moc nebude. Takže úplně s tím pozměňovacím návrhem že bych byl na sto procent ztotožněn, nemohu říci. Ale v rámci nějakého kompromisu si myslím, že je to potřebná věc.
Takže tolik jenom za mě jako za předkladatele této novely. Pevně věřím, že v nadcházejícím třetím čtení se s tím nějak rozumně popasujeme a tu věc definitivně a se ctí uzavřeme. Děkuji. ***