(11.50 hodin)
(pokračuje Chalánková)
Je jasné, že argumenty, které jsou proti mému návrhu, vycházejí především od pracovníků klinik, které mají poměrně svobodu v tom, kdy si určují, kdo by měl být dárcem a kdo už by dárcem být neměl. My si sice čteme, že dochází k testování na některé přenosné choroby, nicméně kdo se v medicíně pohybuje, tak ví, že to je opravdu jenom velice malá výseč všech možných nemocí, kterými třeba dárce může trpět. Dochází zde tedy k selekci, která je plně v rukou těchto pracovníků klinik, a také k selekci embryí, která je rovněž v rukou těchto pracovníků klinik.
O nerovném postavení České republiky oproti okolním státům jsem již hovořila. O potřebě chránit zdraví především dívek jsem již hovořila.
Pokud se jedná o stanovisko vlády, tak zde bych chtěla polemizovat s některými věcmi. Například v odstavci 1 se zde hovoří, že riziko příbuzenských sňatků zapříčiněných asistovanou reprodukcí je zcela minimální a zdaleka nedosahuje přirozeného rizika v populaci. Tak to je nám všem samozřejmě jasné, nicméně je takzvaně nenulové, protože ho samozřejmě také formulují zaměstnanci těchto klinik.
Za druhé. Navrhovaným novým paragrafem 10a zákona o specifických zdravotních službách není zohledněn fakt, že ČR je vázána směrnicemi EU, včetně směrnice 2004/23/ES, která je transponována do zákona č. 296/2008 Sb., o zajištění jakosti a bezpečnosti lidských tkání a buněk určených k použití u člověka a o změně souvisejících zákonů, zákon o lidských tkáních a buňkách, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 422/2008 Sb., o stanovení bližších požadavků pro zajištění jakosti a bezpečnosti lidských tkání a buněk určených k použití u člověka, ve znění pozdějších předpisů. Zde bych tedy si dovolila oponovat, a domnívám se a jsem přesvědčena, a je otázkou, kdo z vás bude takto také přesvědčen, že zárodečné buňky nejsou opravdu tkáňové buňky jako každé jiné a že se opravdu nejedná o přenos například kůže nebo transfuzi krve.
A zde bych k tomu ještě chtěla říci, že stanovisko kompatibility je také vyjádřeno, a to slovy, že tento návrh se věcně týká problematiky, kterou právo EU přímo neupravuje. Návrh zákona proto není v rozporu s předpisy EU. Takže je otázkou, jak si mohou takováto stanoviska takto protiřečit.
Například v odst. 4 vláda současně konstatuje, že je v návrhu zákona pomýšleno pouze na některá práva dítěte, nejsou však zohledněna práva rodičů dítěte - možná práva rodičů na dítě, jak už dneska se snad začíná někde objevovat - to jest neplodného páru, samozřejmě se kterým velmi soucítím, který touží po dětech, který podstoupil metody asistované reprodukce, ani práva dárců reprodukčních buněk na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Tak je otázkou, kde jsou práva dítěte. Ale je jasné, že celý tento proces by musel být doprovázen vysoce psychologickým doprovodem, podobně jako například u adopcí dětí.
Odstavec 5. Vláda též upozorňuje, že úpravy neumožňující i zjistit identitu anonymního dárce platí i v celé řadě některých států dalších. Tzv. open identity byla naopak zavedena například ve Švédsku, ve Velké Británii a následně tam významně klesl počet dárců reprodukčních buněk a tamní neplodné páry často odjíždějí využívat léčbu do jiných států. Lze předpokládat, že v ČR by to vyvolalo obdobnou reakci. Samozřejmě že ano! Tyto státy, které si chrání zdraví svých občanů a také chrání genetický materiál své země, tak jezdí do České republiky, pak také do Indie, do Bangladéše, a stáváme se proto tímto způsobem rozvojovou zemí v nerovném postavení oproti těm státům, které mají rozum a regulaci anonymního dárcovství již zavedly.
Pak je tady otázka občanského zákoníku, kdo je matkou dítěte. Zatím tedy matkou dítěte zůstává žena, která dítě porodila, přestože se domnívám, že budou zde také další a další nápady na tuto změnu.
To by asi bylo všechno. Celé podrobné odůvodnění je součástí poslaneckého návrhu pod číslem 371, které by mohlo být a mělo být součástí odůvodnění mého pozměňovacího návrhu, který je v systému pod číslem 5511, ke kterému se přihlásím v podrobné rozpravě.
Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Jan Hamáček: Děkuji, paní poslankyně. Než dám slovo paní poslankyni Peckové, tak přečtu omluvy. Omlouvá se pan poslanec Kasal, a to dnes od 11.10 hodin z osobních důvodů a pan poslanec Štětina se omlouvá dnes od 13. hodiny rovněž z osobních důvodů. A nyní má slovo paní poslankyně Pecková. Připraví se pan poslanec Hovorka.
Poslankyně Gabriela Pecková: Ještě jednou dobré dopoledne, dámy a pánové. Já si dovolím vysvětlit své dva pozměňovací návrhy, které vyšly z odborných lékařských společností a které vlastně nenavrhují nic nového, naopak se snaží zachovat status quo.
První z nich, tam se jedná o novelizaci § 4, a sice o intrauterinní inseminaci. Cílem mého pozměňovacího návrhu je ponechat ten paragraf v původním znění a nerozšiřovat tak oprávněné poskytovatele o zařízení, která dosud tuto kompetenci neměla. Provádění intrauterinních inseminací nepochybně spadá pod obor reprodukční medicíny a ne do základního oboru gynekologie a porodnictví. Provádí se v monitorovaném cyklu, zpravidla stimulovaném, a tuto zdravotní službu by měla skutečně poskytovat pouze specializovaná pracoviště.
Pak je tady ještě kolize se zákonem č. 296/2008 Sb., o lidských tkáních a buňkách, kde se říká, že lidské tkáně a buňky mohou být zpracovávány a používány pouze v tkáňovém zařízení s povolením činnosti od Státního ústavu pro kontrolu léčiv. A tuto podmínku v současné době splňují pouze centra asistované reprodukce, nikoliv praktičtí gynekologové.
Takže tolik k mému prvnímu pozměňovacímu návrhu. (V sále je veliký hluk.)
Ten druhý se týká operací přeměny pohlaví. Transsexualita je porucha pohlavní identity. Je to inverzní sexuální identifikace a je spojena s psychickými poruchami a nevyvratitelným požadavkem na přeměnu tělesného pohlaví, tak aby odpovídalo prožívané pohlavní identitě. Přitom sexuální orientace může být u transsexuálů jak heterosexuální, tak homosexuální. Cílem léčby, která je v ČR hrazena z veřejného zdravotního pojištění, je dosažení trvalého pocitu spokojenosti v genderové roli, a tím i duševní pohody. Estetické a plastické zákroky pojišťovnou hrazeny samozřejmě nejsou. U každého takového klienta, nebo pacienta, chcete-li, je nutné individuálně zvážit celou řadu aspektů před takovým zákrokem - biologické, psychologické, ale i sociální a ekonomické. Samotný proces přeměny je komplexní a velmi dlouhodobý. V ČR to je dva až pět let, a až po psychologické a hormonální léčbě nastupuje teprve fáze operativní a ta zase sestává ze souboru náročných zákroků, které velmi významně a naprosto nevratně zasahují do výchozího stavu orgánů a jejich funkcí. Tyto zákroky lze provádět na základě žádosti osoby starší 18 let, po minimálně jeden rok trvající hormonální léčbě a po schválení specializovanou komisí Ministerstva zdravotnictví České republiky...
Já bych poprosila trošku o zjednání klidu. ***