(15.30 hodin)
(pokračuje Filip)
Řeknu jeden konkrétní příklad, který jsem tam nenašel a který jsme tady museli řešit a který tady řešen není, který je řešen klasicky zdravotním připojištěním. Občan České republiky - nebo občanka České republiky, která je řádně zdravotně pojištěna a porodí v České republice, její děti automaticky jsou zdravotně pojištěny. To samozřejmě se vyjednává. Je otázka, nakolik platí zdravotní pojištění České republiky i v zemích Evropské unie, protože ten princip jednotného trhu, tedy i jednotných pravidel ve zdravotním pojištění, je velmi podstatný. Ale když se tady narodí manželce diplomata dítě, a byli jsme toho svědky, mohl bych vyprávět konkrétní velmi drsný příklad z roku 2012 nebo 2011, resp. přelom 2011/2012, protože ta dvojčata se narodila v prosinci 2011, tak ty komerční pojišťovny odmítly děti pojistit, protože byly v inkubátoru. A to je podle mého soudu docela zásadní věc, protože po té diplomatické misi Česká republika vyžadovala nejdříve 800 tisíc a potom, když jsme to nechávali přepočítat, protože se ten konkrétní velvyslanec jiného státu v České republice na mě obrátil, já jsem se obracel na tehdejšího ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, myslím, že z toho byl téměř diplomatický skandál, požadavek toho zdravotnického zařízení byl 240 tisíc korun. Tak někoho obrat, promiňte mi, o 600 tis. korun mi připadá docela jako zásadní věc.
A teď si představte, že my podobnou záležitost budeme muset řešit. A podle mého soudu je potřeba rozlišit ono zdravotní pojištění, které poskytujeme českým státním občanům v České republice, máme nějaké dohody uvnitř Evropské unie o této záležitosti, nakolik platí pravidla o zdravotním pojištění, když začne občan České republiky v rámci svobodného pohybu občanů a pracovní síly na evropském pracovním trhu pracovat, tak pravidla musí platit. To pravidlo neplatí ve třetích zemích, tedy v zemích neunijních. Ale v tomto ohledu si myslím, že to je věc, která bude muset být hlouběji posouzena ve výborech při projednávání, a nejen ve výboru zahraničním podle mého soudu. A to je věc, která se týká jedné konkrétní záležitosti.
Nechci nějak záměrně zdržovat, ale vzhledem k tomu, že ten zákon tady je předložen - a podotýkám, je zpracován s velkou pečlivostí, je tam řada věcí, na které jsme čekali, je, pokud jde o definice některých věcí, poměrně slušně zpracován. A pak jsou tam věci, které tam zásadně chybí nebo se musí dopracovávat. A to si myslím, že je důležité, abychom si uvědomili, v jakém společenství jsme, jestli respektujeme ty principy mezinárodněprávních závazků, které jsme přijali, nebo je chceme přijmout, a jakým způsobem to pro občany České republiky budeme zajišťovat. Jestli tedy tahle záležitost má, nebo nemá určitá pravidla.
A minimálně z tohoto důvodu, abychom se vyhnuli určitému, a myslím, že to tady říkali snad všichni kolegové, kteří vystoupili, vyhnuli problému, který jsme tady měli se služebním zákonem a s jeho změnou, tak bych doporučoval panu ministrovi věc, kterou v té době už krize léta 2014 musel realizovat ministr vnitra Chovanec, že jsme měli pracovní skupinu složenou ze zástupců všech politických stran a ty věci jsme konzultovali, samozřejmě tak jak se to ve výborech vyvíjelo, na bázi pracovní porady, která na Ministerstvu vnitra byla. A pomohla tomu konečnému, i když nikoliv podle mého soudu dostatečnému řešení. Protože tam např. jsme už v té době namítali potřebu řešení výjimek, které se týkaly např. věku 70 let, ale i jiných záležitostí, jak to tady řekl kolega Klán. Že principiálně tam musí být věková hranice a pak tam musí být podmínky, za kterých striktní pravidla lze např. z důvodu třeba půlroční lhůty nebo jiného důvodu, který např. spatřujeme u paní velvyslankyně Filipi, proč tedy máme tu změnu, kterou jsme tady potom ve služebním zákonu prosazovali, proč ji máme povolit a jak se to toho povolení dotýká.
Pokud jde ještě o jednu záležitost, která mě zajímá a která podle mého soudu by si i zasloužila vysvětlení i z toho pohledu fungování, a to jsou otázky zvláštních misí a styčného úřadu nebo kanceláře. V tomto ohledu je samozřejmě i otázka, jakým způsobem fungují naši honorární konzulové v zahraničí a jaký je vztah České republiky k tomu honorárnímu konzulátu, tzn. vlastně k někomu, kdo má český diplomatický pas, ale všechny ty věci vykonává vlastně za své. Je nějakým způsobem svázán s Českou republikou. To stejné platí pro honorární konzuly jiných států pro české občany, protože si myslím, že tam princip reciprocity pro jednotlivé státy musí být popsán mnohem detailnějším způsobem. To si myslím, že je potřeba i najít, řekl bych, shodu na této záležitosti. Už proto, že jsme řadu diplomatických misí opustili. Že Československo v minulosti mělo tradiční vztahy do určitých teritorií, ale při jednotlivých turbulencích, ať to bylo za první republiky, za protektorátu, po roce 1945, po roce 1948, po roce 1968 nebo 1989 nebo po roce 1992, kdy jsme ztráceli některé, řekl bych, výhody, které jsme měli z minulých jednání, a odcházeli jsme z některých diplomatických řešení nebo těch úkolů, které jsme měli v rámci diplomacie mezinárodní, tak samozřejmě jsme odcházeli z určitých měst, z určitých teritorií zcela. A ti konkrétní diplomaté měli potom na starost celý region, nikoliv jeden nebo dva státy, které svým způsobem byly pro nás tím vhodným partnerem.
Pamatuji si na debatu, která byla podle mého soudu velmi výrazná, hned po roce 2000, která se týkala hlavních našich vztahů, nikoliv jenom unijních, ještě před vstupem do Unie, kolik toho budeme schopni uzavřít, nakolik budeme mít samostatné bilaterální vztahy např. právě v Egyptem, ale také s dalšími státy, např. s Jihoafrickou republikou nebo s těmi státy Afriky. A vyvíjela se situace trochu jinak, než se potom ukázal reálný výsledek po roce 2011, po tzv. arabském jaru, kdy vlastně naše rozhodnutí ze začátku 21. století se ukázalo jako sice dobré, ale bohužel nikoliv dlouho trvající, protože ne všechny státy severní Afriky řešily tzv. arabské jaro způsobem, který vedl, když to řeknu hodně diplomaticky, když už se bavíme o zahraniční službě, způsobem, který odpovídal stabilnímu politickému režimu státu, a my jsme museli zaměřit svoji pozornost na jiné státy tohoto regionu, abychom si udrželi kontakty, které nám umožní jak politickou, tak ale zejména ekonomickou spolupráci v tomto regionu.
Samozřejmě není možné odhadnout, nakolik je taková záležitost možná, nakolik jsou stabilní ty režimy, se kterými jednáme, protože samozřejmě při respektování čl. 1 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech je právo každého národa si vytvářet vlastní politický režim a využívat vlastní přírodní zdroje. My jim do toho nemáme co mluvit. Ale na druhou stranu samozřejmě naše ekonomické zájmy při našem zaměření, kdy naše ekonomika je ze 70 % exportní, je velmi důležité si takové vztahy udržovat.
Myslím, že to je věc, která je k diskusi. Já jsem ji neuvedl nijak dramaticky. Vůbec nejsem z těch, kteří by si mysleli, že návrh snad máme zamítnout. Naopak, vítám ho. Možná že nejsem tak kritický k tomu, že tady nám chybí 20 let. Ale pravda je, že když jsme v roce 2002 přijímali zákon o státní službě, že už v té době existovala debata, jestli má být zákon o té diplomatické službě nebo zahraniční službě oddělen. To nakonec bylo sjednoceno a rok 2014 nás vyškolil v tom, že to oddělení je správné. ***