(15.50 hodin)
(pokračuje Filip)
To je výsledek, který byl vlastně tím nejpodstatnějším pro rok 1945 až 1948, ve kterém v podstatě bylo rozhodnuto o tom, jakým způsobem se budeme dál ubírat v tomto bolestivém místě světa, který ani od roku 1945 ani po roce 1948, a tím méně od roku 1967 se nestal místem klidu a spolupráce. Nakonec nedávno zemřel bývalý izraelský prezident, nositel Nobelovy ceny míru, kterou získal právě s bývalým palestinským představitelem Jásirem Arafatem za to, že napsali první a zatím poslední, žel nerespektovanou cestovní mapu, jak se moderně říká, k tomu, jak dospět k míru a ke dvěma státům.
Prosil bych, abychom se vrátili k tomu návrhu, ať se to bez emocí projedná v zahraničním výboru, ať se posoudí, jakým způsobem se Česká republika bude dál chovat k rezoluci Rady bezpečnosti 242 z roku 1967. Protože se bavíme o usnesení Výkonné rady UNESCO a ta samozřejmě není tím, kdo by posuzoval ten stav války a míru, není tím orgánem, který by přispíval k tomu, jestli je možné vést ozbrojený nebo neozbrojený boj.
Jsem přesvědčen, že když tehdejší britský ministr zahraničních věcí ve Valném shromáždění OSN a v Radě bezpečnosti navrhoval rezoluci 242, že měl pro to velmi pádné důvody, aby se vyjádřil tak, že tato rezoluce má být oboustranně respektována. A jestliže UNESCO jenom navazuje na to, aby nebyla proražena tato rezoluce, abychom svým způsobem něčím jiným, a to teď nemluvím ani ve prospěch Izraele, ani ve prospěch Palestiny, jenom abychom nezměnili usnesením jiného orgánu mezinárodního společenství to, co tenkrát bylo tvrdě vybojováno na mezinárodní půdě, tak si myslím, že bychom to neměli posuzovat emocemi, ale racionální úvahou, racionální snahou na to, aby Česká republika spíše přispěla k tomu, že se zvyšuje prestiž mezinárodních organizací. A tady trvám na tom, že nejvyšší prestiž mezinárodních organizací musí mít Rada bezpečnosti OSN a že bez toho, aniž by Rada bezpečnosti OSN byla zpochybňována, není možné zpochybnit také její úlohu. A pokud bychom se jakýmkoli usnesením dopustili toho, že půjdeme proti této rezoluci 242 z roku 1967, tak si myslím, že uděláme velkou chybu.
Prosím tedy, aby spíše než přijetí usnesení, abychom přijali usnesení, že celou věc dáváme znovu posoudit do zahraničního výboru, ať se to probere krok za krokem, i ty věci, které tady garantovalo bývalé Československo v roce 1948, i ty věci, které se odehrály po roce 1967, i ty záležitosti, které vedly v 90. letech k té cestovní mapě. Abychom se s tím nějak vypořádali. Je to pro mě věc, která je docela zásadní jak z pohledu politického, tak z pohledu rodinného. Děkuji vám. (Potlesk poslanců KSČM.)
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji. Eviduji faktickou poznámku pana poslance Svobody. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Bohuslav Svoboda: Děkuji za slovo, pane předsedající. Dámy a pánové, o českém národě se říká, že to je národ, který v některých chvílích se chová velmi nestatečně, že uhýbá před řešením problémů a hledá nějaké snazší cesty. Na druhou stranu je pravda, že v určitých okamžicích se náš národ dokázal chovat velmi, velmi statečně. Byl bych velmi rád, abychom v tuto chvíli nehledali varianty, jak se vyhnout tomu, že něco řekneme jasně.
Svého otce a svého dědy jsem se ptal, proč mlčeli v některých okamžicích svého života. A oni mi na to nedovedli odpovědět. Já nechci, abych jednou svým dětem musel říkat: Já jsem neřekl v tuto chvíli jasné slovo. A proto říkám, v tuto chvíli musíme říct své jasné stanovisko k této věci, musíme říct jasné ne, protože hledání jiných cest, ustanovování výborů a dalších diskusí je prostě nestatečné.
My jsme tady proto, abychom za tuto zemi a za tento národ řekli své jasné ne rezoluci, která byla podepsána. Velmi vás o to prosím. A samozřejmě prosím o to i jménem svých dětí, abychom tento národ nevedli zase někam, kde se o něm bude říkat: je to národ nestatečný.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji vám. V tento moment neeviduji nikoho, kdo by se přihlásil nebo byl přihlášen do všeobecné rozpravy. Táži se, zda je tomu tak. Nikoho nevidím. Končím všeobecnou rozpravu. Táži se na závěrečné slovo v tento moment paní zpravodajky a paní navrhovatelky, jestli si chcete vzít závěrečné slovo před otevřením podrobné rozpravy. (Obě mají zájem.) Prosím, máte slovo.
Poslankyně Jana Černochová: Děkuji. Jenom bych reagovala na předposledního řečníka, pana předsedu Filipa. Pokud by se Izrael choval tak, jak po něm chtěla OSN po roce 1967, tak už neexistuje.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji. Prosím, máte slovo.
Poslankyně Miroslava Němcová: Mám dojem, že jsme tu věc probrali ze všech možných stran. Ale jenom ještě ve svém závěrečném slově zpravodaje zdůrazním to, co si myslím, že je důležité vědět.
Zopakuji tedy, že tu rezoluci navrhlo 6 zemí a podpořilo ji 24 zemí, z nichž 16 jsou země z muslimskou většinou, 6 dalších jsou země, kde je muslimů více než 10 %. Pouze dvě země - Rusko a Čína - které podpořily tu rezoluci, se s žádnou takovouhle menšinou nebo velkou částí muslimů ve své společnosti nesetkávají. Neboli jinak řečeno podle mě se ukazuje, že v UNESCO se vytvořila v posledních letech velmi silná arabsko-palestinská koalice poté, co Palestina byla v roce 2012 přijata jako plnoprávný člen a od té doby začala transformovat UNESCO, tu organizaci, kterou jsme vnímali pozitivně, jako tu, která pečuje o kulturní dědictví lidstva, do nějakého politického bloku. A jeho projevem je i ta rezoluce, kterou se vám nyní snažíme přiblížit, abychom dospěli ke společnému rozhodnutí, že ji odmítneme.
Izrael - a děkuji za připomenutí - je v tom moři muslimského světa jedinou demokracií, je obklopen, neustále čelí rizikům, která my si uvědomujeme v silnější míře snad dva, tři, čtyři nebo pět let, a zdaleka nejsme v takové situaci, v jaké se po desetiletí nachází tato jediná demokracie na daném území, která doopravdy dennodenně musí být připravena na to, že bude muset hájit přímo ve válečném konfliktu svoji zemi, svoje hranice a svoje občany.
Proto vás prosím, abychom tedy tak, jak byl společnými silami ten návrh připraven, abychom jej podpořili. To je mé závěrečné slovo zpravodaje. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám také děkuji. Přistoupíme tedy k rozpravě podrobné, kterou otvírám. O slovo se hlásí paní poslankyně Černochová. Prosím.
Poslankyně Jana Černochová: Děkuji. Ještě jednou přečtu návrh usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky k tomuto bodu. Znovu zopakuji to, že na jeho tvorbě se podílela celá řada z vás. Děkuju jmenovitě panu Böhnischovi a panu Kortemu, kteří mi s tím pomohli.
K tomu, co tady říkal kolega Leo Luzar, tak prostřednictvím vás, pane místopředsedo, bych mu chtěla říct, že jsem v ranních hodinách dávala návrh usnesení předsedovi jejich poslaneckého klubu panu Kováčikovi na stůl. Ostatní kolegové z lavice to viděli. To, že tady teď pan předseda není a nepředal vám to usnesení, za to já opravdu nemohu. Ale proto, abyste pro to mohli hlasovat, a já doufám, že to podpoříte, přečtu to usnesení tedy ještě jednou:
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky
I. vyjadřuje zásadní nesouhlas s rezolucí schválenou Výkonnou radou Organizace spojených národů pro výchovu, vědu -
***