(15.20 hodin)
(pokračuje Soukup)
Já si myslím, že jsme málo vděční státu - a teď to převedu do dnešní doby - a kultuře a civilizaci, která tvoří určitou hráz před postupující islamizací. I to je třeba si přiznat. Já plně podporuji to, co tady dala dohromady kolegyně Černochová. Myslím si na rozdíl od kolegy Ivana Pilného, že rezoluce plně vystihuje to, jak bychom se měli k danému problému vyjádřit.
Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Jan Hamáček: Ještě prosím paní poslankyni, aby posečkala, pan ministr si přeje vystoupit s přednostním právem. A hned poté budete mít slovo.
Ministr zahraničních věcí ČR Lubomír Zaorálek Vážení kolegové, pan předseda na mě zapomněl. On se přiznal, řekl mi, že na mě zapomněl.
Abyste věděli, jak se cítím, protože jsem chtěl reagovat na kolegu poslance Korteho. Já jsem mu chtěl odpovědět na jednu věc. On řekl, že mu vadí mlčení, že si myslí, že máme pojmenovávat pravdu, jestli jsem to správně pochopil, a že musíme vydat svědectví toho, co si myslíme. Já mu vlastně rozumím, protože jsem vlastně váš mnoholetý kolega a také jsem tady často cítil jako svou povinnost věci pojmenovávat. Připadá mi vlastně, že je to základ existence Sněmovny, že máme za úkol vydávat svědectví o tom, co si myslíme.
Jenom abyste mi rozuměli, já si dneska úplně tak nejsem jistý, že musím každou chvíli vydávat svědectví pravdě. To říkám poslanci Kortemu i vám dalším. A důvod se vám pokusím vysvětlit. Je to proto, protože jste konfrontováni s tím, že máte informace, celkem spolehlivé díky tomu, že máme zdroje, že tam prostě někde v Sýrii jsou lidé, kteří umírají na rakovinu a nemají vůbec léky, nebo že tam jsou děti, které nemají antibiotika. Není tam nic. Postupně ve vás vzroste úplně jiná potřeba, protože se vám zdá, že to, co máte jako nejnaléhavější úkol, je nějakým způsobem docílit toho, abyste k těmto lidem dostali třeba léky nebo dialýzu, protože výbuchy, jak jsem zjistil, vedou k tomu, že lidem vypadávají ledviny. Takže když tam dovezete několik dialýz, tak vám tam všichni blahořečí a jsou šťastní, že jste jim je přivezli, protože dialýzy tam zachraňují životy. Nebo tam přivezeme normální vozíky pro mrzáky, protože ti lidé nejsou schopni se vůbec pohybovat, pitomé vozíky pro mrzáky, které tam vůbec nejsou. Ono to ve vás naroste, že si říkáte, že to, co bychom měli dělat, je prostě tohle. A chcete-li to udělat, tak musíte třeba chvilku mlčet, protože kdybych vystoupil a nazval to, jak to je a co si myslím o těchto lidech, tak bych to sice mohl udělat, ale z logiky věci je to tak, že vozíky a pitomé dialýzy, pardon za pitomé, tam nedovezete. A to je to, s čím jsme konfrontováni.
A řeknu vám, i co se týče Izraele a Palestiny. Taky jsem se snažil často v minulosti říkat, jak to je, co si myslím, jaká je pravda. Když se pohybujete mezi těmi stranami, tak to, na co narazíte, je obrovská míra nedůvěry. Lidé vlastně žijí skoro pár kilometrů od sebe. To mi někdy připadá neuvěřitelné, to je jak z jedné pražské čtvrti do druhé, vzdálenost mezi nimi. Oni spolu tam žijí 40, 50 let podle toho, jak jsou staří, a říkají: já jsem toho druhého nikdy v životě nepotkal. A je to 12 km vedle. A vy jim skoro posíláte, co si jeden a druhý myslí, protože oni si to neřeknou. Tam to prostě nejde pro obrovskou nedůvěru, a dokonce víc pro nenávist, která tam je. Na palestinské straně slyšíte úplně vážně: oni Izraelci chtějí obnovit Šalomounův chrám, úplně vážně, oni to chtějí znovu vystavět. To si říkáte, Ježíši Kriste, to není možné, to snad nemyslíte vážně. Ano, oni vážně chtějí obnovit Šalomounův chrám. Potom to říkáte Izraelcům a ti nad tím žasnou, že to snad nemůžou myslet vážně, taková hloupost, absurdita.
Takhle to prostě funguje. A vám připadá - co dělat v takovéto situaci? Snažíte se snižovat nedůvěru, ale máte omezené výsledky. A to, co vás napadne konkrétní, je, že například když na palestinské straně jsou mladí lidé nezaměstnaní, se velice vyplatí, a dokonce Izraelci vám potvrdí, že to je vlastně správné, dát těm mladým práci, aby nebyli obětí těch extremistů, kteří je tam lákají úplně jinam. Dát jim práci je to nejefektivnější. A nakonec vám obě strany řeknou: to je asi rozumné. A tak se snažíte udělat něco z tohohle, udělat něco, co máte pocit, že konkrétně pomáhá tomu, že se situace trochu uklidní. V té chvíli už nemá člověk chuť na žádná politická prohlášení podobného typu, která vlastně znovu vytvářejí nedůvěru, znovu to eskalují. Ta jsou špatně. Já jsem o tom dneska hluboce přesvědčen. A jestli někdy mlčím, jak tady naznačil poslanec Korte, tak bych vás rád jen ujistil, že je to právě proto, že mi připadá, že v tom prostoru, kde možná neříkáme každou chvíli, co si myslíme, dostáváme prostor, pokud tam máme důvěru, pomáhat udělat věci, které skutečně pomohou trochu snížit napětí, ať je to v Sýrii, nebo je to na palestinských autonomních územích.
Já se vám snažím upřímně říci, co je to, co mě dneska vede. Aby to nebylo špatně vykládáno. Mlčení nemusí být přece jenom zbabělost. Mlčení je někdy, že máte pocit, že některé věci je třeba se snažit dělat, pokud je šance, tak to zkoušet, dokud to ještě jde. A já to mám spojené s konkrétními lidmi a případy, které vidím.
Tak mi odpusťte, že jsem se do toho tak pustil, ale byl bych rád řekl, že kdybych si byl jist, že to pojmenování bude mít efekt a účinek, že to někomu pomůže, že to prostě něco zachrání, že to vytvoří trochu víc míru, trochu méně násilí, tak bych to tady řekl.
Předseda PSP Jan Hamáček: Paní poslankyně Černochová. Potom pan poslanec Böhnisch.
Poslankyně Jana Černochová: Děkuji. Já bych jenom zareagovala na pana kolegu Šarapatku. My jsme zařazovali tento bod na program včera ve 14 hodin. Věděli jste, o jakou rezoluci se jedná, zmiňovala jsem to tady. Myslím si, že si každý mohl rezoluci najít. Nebývá tady standardem, že bychom dostávali na stůl návrhy zákonů. Bereme si je ze systému, takže stejným způsobem jsem k tomu přistoupila i v tomto případě. Ale pokud by, prostřednictvím pana předsedající pana předsedy Hamáčka, pan Šarapatka chtěl rezoluci UNESCO vidět, mám ji tady v angličtině, což předpokládám, že vám nevadí. Jmenuje se Okupovaná Palestina a navrhovatelé této rezoluce jsou prosím pěkně Alžír, Egypt, Libanon, Maroko, Omán, Katar a Súdán. Já myslím, že to stačí.
Co se týče pana kolegy Pilného, kterého si jinak moc vážím, tady skutečně, prostřednictvím pana předsedy Hamáčka, je konstituční akt, který vlastně utvořil tuto organizaci. Můžete si dohledat na stránkách UNESCO, a já to tady ještě zdůrazním při této příležitosti, že jeden z mezinárodních instrumentů, který se dotýká této problematiky, právě úmluva, konstituční akt, se dovolává ohledu na dějiny, na historii národa, kdy například úmluva uvádí - a teď mi dovolte citovat: "Výbor stanoví pořadí priorit pro své operace. Přitom bude mít na paměti, jaký význam má pro světové kulturní a přírodní dědictví vlastnictví požadující ochranu potřebu poskytnout mezinárodní pomoc vlastnictví, který je nejreprezentativnější z hlediska přírodního životního prostředí či génia a dějin národů světa, naléhavost práce, jež má být vykonána, zdroje, jež má k dispozici stát, na jehož území se ohrožené vlastnictví nalézá, a zejména rozsah, po který jsou schopny takovéto vlastnictví zabezpečit vlastními prostředky."
Pane kolego Pilný prostřednictvím pana předsedy Hamáčka, tady je evidentní, že tento aspekt byl vůči Izraeli naprosto zatlačen do pozadí a že byl reflektován pouze a jenom vůči arabským státům. Bohužel.
Předseda PSP Jan Hamáček: Já se omlouvám panu poslanci Böhnischovi, ale ještě tady jsou čtyři faktické, eviduji i přihlášku paní poslankyně Němcové. To je přednostní právo? Taky faktická. Nejprve pan poslanec Gabal a potom pan předseda Stanjura. ***